Silent Hill 3 - Kompletní příběh

Heather Morris, typická americká teenagerka, dostává noční můru, když usne v kavárně nákupního střediska, po nepříliš slastném probuzení se vydává zavolat svému otci. Ovšem něco tu nehraje – sleduje ji neznámý muž v dlouhém, béžovém kabátě. Oslovuje ji jménem, a že prý s ní potřebuje mluvit. Heather utíká na záchod a pak okýnkem ven. Po příchodu do sekce pro zaměstnance se začínají dít podivné věci (Dokonce potkává podivnou blondýnu, která si říká Claudia a tvrdí, že všechna ta podivná stvoření se jen přišla podívat na začátek).

Boží odkaz

Co je tohle za místo? Je tu tma a vzduchem se převalují malé mlžné obláčky. Zvuk mých kroků se odráží od kovové země. Místy ji narušují otvory do černé temnoty, překryté rezatým pletivem. Rez pokrývá i zemi, spolu s kalužemi rudé tekutiny. Je to snad krev? Okolo mě svítí několik kulatých lamp, z jejich světla, které jen nesměle rozráží tmu, poznávám, že se jedná o lunapark. Za mnou se nachází vstupní brána. Nepamatuji si, že bych jí prošla.
Hrobové ticho mi trhá uši. Zařezává se mi do mysli i mrazivě pálí v kostech. Cítím hrozné zlo. Na nedaleké lavičce se nachází děsivá věc. Sedí na ní mrtvý maskot lunaparku. Kdosi v kostýmu růžového zajíce. Jenže zajíc má krev pod krkem a na ústech. Jako podříznutý. Line se z něho hrozný zápach, zvedá se mi z něj žaludek. Nebudu se přibližovat.
O kus dál leží další. Kdo tohle mohl spáchat… Celé tohle místo je odporné. Ale povědomé, něco napovídá. Nikdy jsem v ničem podobném nebyla.
,,Kde to jsem?“ zazní můj roztřesený hlas mrtvým tichem. Pak si uvědomím, že v pravé ruce svírám svůj vystřelovací nůž. Kdy jsem ho vytáhla z kapsy?
Obracím se zpět k bráně. Chci ven! Pryč z tohoto hrozného místa! Vidím mrtvou temnotu i za bránou. Vrata nejdou otevřít. Nemají zámek, jen mříž… Přelézt nejde, na jejím vrcholu je zděný strop brány. Dveře od pokladen zazděné. Není odsud úniku. Alespoň ne hlavním vchodem.
Zamířím tedy zpět, k velkým špinavým vratům. Když je otevřu, vidím že mě přivedly na náměstíčko, kde se nachází různé obchody. Suvenýry, rychlé občerstvení, toalety a podobně.
Zde je atmosféra snad ještě odpornější. Páchne tu hniloba a všude je krev, rez a plíseň. Hnusná plechová zem, drátěné díry do propastí. Co to bylo?

Mou pozornost upoutá zvuk. To ticho co tu vládlo, náhle zahnalo jakési zafrkání. Napínám zrak do tmy, odkud to znělo. Doprovází to dunění po kovové zemi, cosi přichází. Pomalu začínám couvat. Mám hrozný strach. Sevřu nůž pevněji v ruce. A pak se to vynoří ze tmy.
Může to měřit asi tři metry. Kráčí po tenkých nohou, namísto rukou má dvě tlusté válcovité končetiny, z jejichž konců vystřeluje ostré chapadlo. Končetiny jsou tak dlouhé, že je musí mít pozvednuté. Jsou delší než jeho nohy. Hlava také stojí za to. Nemá žádný obličej, tlamu asi tvoří cosi jako vyčnívající výrůstek, zakončený masitou polokoulí, která se neustále vrtí. Všechny tyto myšlenky mi zavíří hlavou během vteřiny. Už jsem to někde musela vidět… Je mi to povědomé!
Na tohle nůž nestačí! Pryč! Monstrum si mě všimlo a zrychlilo svůj neohrabaný krok. Zaječím a utíkám. Přelétnu náměstíčko a zastavím se u dřevěných vrat, vedoucích za jakousi záhadnou zeď. Obluda naštěstí není moc rychlá, tak zkusím otevřít a doslova za ně vlétnu. Z deště pod okap!
Sotva za sebou zavřu, místo spásy tu číhá něco jiného. Se štěkotem se na mě žene obrovský pes. Celý zafáčovaný ve špinavých obvazech a hlavu má rozpůlenou. Z jejích útrob zní chraplavé štěkání a je lemována zuby. O jejich smrtícím účinku nepochybuji.
Pes skočí a já napřáhnu nůž. Nabodne se na něj akorát krkem. Vystříkne krev. Začne sebou zběsile cukat a snaží se mě kousnout, nebo srazit na zem. Kopancem ho od sebe odrazím, nechám nůž nožem a prchám pryč.

,,Co se to tu děje?“ křičím se slzami v očích. Na můj křik odpoví cosi jako bzučení, nebo zvuk rozbrusky. A to je zase co?!
Ze stínů sem po dlouhých tenkých nohách spěchá bytost, podobná hmyzu. Její tělo se mezi nohami točí a vydává ten nervy drásající zvuk. Má to dvě hlavy, nápadně připomínající lidské! Nezdravou hnědou barvu, podobnou jako ta krev okolo. Na tohle by ani nůž nestačil! Je to stejně vysoké jako tamten obr, před kterým jsem utekla.
Zahnu doleva a utíkám k horské dráze. Monstrum za mnou. Hbitě vybíhám schody až ke strojovně. Příšera mě nepronásleduje. Buď mě ztratila ze svých smyslů, nebo kdoví co. Zkusím zmizet po kolejích a někde kde to bude nízké, seskočit…
Opatrně vkročím na trať. Je poškozená, ale nehrozí že bych propadla. Ze spodní strany je zakryta rezatým pletivem. Opatrně jdu dál a rozhlížím se po ztemnělém zábavním parku. Některé atrakce fungují, dokonce je z nich slyšet i hudba. Nikde však ani živáčka, když nepočítám příšery. Jak je to dlouhé? Už jdu několik minut a pořád žádný náznak snížení. Snad už se nevracím zpět k nástupišti…
Co to bylo? Z dáli slyším dunění. Přibližuje se. Železné dunění. Dráha se chvěje. A pak mi to dojde. Řítí se sem vlak! Na nástupišti žádný nebyl a dráha za ním byla zničena! Kde se to tu vzalo? Už je za poslední zatáčkou! Nemůžu nikde seskočit, je to strašně vysoko. Lomoz se přiblíží. Ohlédnu se a spatřím vozík s rozsvícenými světly, poskakující na kolejích. Nemilosrdně se ohromnou rychlostí žene vpřed.
,,Nééé!“

 Otevírám oči. Co to… kde to jsem? Je mi horko. Zvednu hlavu a zjišťuji, že sedím u stolu v Happy Burgeru a mám ještě slepené oči spánkem. Díky bohu… Jen se mi to zdálo!
Nemůžu se stále rozkoukat a mhouřím oči před svitem zapadajícího slunce, který rudě ozařuje prostor restaurace. Zvenčí slyším hukot aut, projíždějících okolo.

,,Byla to noční můra,“ řeknu si pro sebe a snažím se odplavit zbytky hnusného snu. Cinkání talířů, sklenic a příborů, ani nevnímám. Dostatečně se vzpamatuji a zvedám od stolu. Je čas jít. Na krku se mi zahoupe můj medailón. Je od táty. Uvnitř je jakýsi červený kamínek. Nevím k čemu to, ale táta říkal, že až přijde ta chvíle kdy se bude hodit, poznám to…
Vycházím z Happy Burgeru a mířím k telefonním automatům, musím zavolat tátovi. Nějak se mi stýská. Letmo si všimnu postaršího muže v dlouhém kabátě a klobouku. Dorazím k telefonům, zvednu sluchátko, hodím několik mincí a vytáčím číslo domů. Vyzvání, vyzvání…tati zvedni to!
,,Haló?“
,,Ahoj tati, to jsem já,“ říkám radostně. ,,Bohužel neměli to jak jsi chtěl.“
,,To nevadí, kdy dorazíš?“
,,Už půjdu, měla jsem podivný sen.“
Táta chvíli mlčí. ,,Jaký sen?“
,,Pak ti to budu vyprávět. Zatím ahoj, mám tě ráda!“
,,Ahoj.“
Proč se otec tak zarazil, když jsem mu řekla o snu? Možná je mu divné, že jsem tu usnula. Samo o sobě je to zvláštní. Takto jsem nikdy nikde neusnula.
Ten vousatý muž v klobouku a kabátě stojí opodál a stále mě pozoruje. Co to je za blázna? Čekal až dotelefonuji? Ukáži na telefon a naznačím, že je volno. Jen zavrtí hlavou.
Zamířím k toaletám. Vykročí za mnou. Mám toho dost a otočím se: ,,Vy mě sledujete? Mám začít křičet?“
Zavrtí hlavou a snaží se mě gesty uklidnit. Pak praví: ,,Jmenuji se Douglas Cartland. Jsem detektiv.“
,,Detektiv? Vážně?“ vykulím se s ironickým údivem. ,,Těšilo mě.“
,,Heather!“ volá za mnou. ,,Můžeš mi věnovat hodinu, ne půl hodiny svého času? Někdo by s tebou rád mluvil!“
,,Otec mi říkal, že nemám mluvit s cizími lidmi!“
,,Prý to nějak souvisí s tvým narozením…“
Dojdu k záchodům. ,,Nemám zájem! Jdete snad za mnou?“
,,Počkám tady,“ řekne.
Vejdu na toaletu a zabouchnu za sebou. Nějaký úchyl… Starému kocourovi se zachtělo mladého masíčka… Nech si zajít chuť! Co teď? Bude tam, dokud nevyjdu. Rozhlédnu se. Nachází se tu několik kabinek, zvenčí dopadá červené světlo zapadajícího slunce. Pak se podívám na zrcadlo. Zničehonic mě začne bolet hlava… Odvrátím se. Bolest přešla. Když se podívám znovu, zase bolí. Nemám ráda zrcadla. Mám při nich pocit, že na mě hledí někdo úplně jiný. Necítím se z toho dobře.
Z rozmaru zaťukám na dveře jedné kabinky. Kdosi klepáním odpoví. Jé, on tam někdo je! Nebylo to zrovna zdvořilé. Mohla bych počkat, až vyjde a jít s ní ven. Pak by snad ten chlap odprejsknul. Ale vypadalo by to trapně! Nejsem malá holka!
Pak si všimnu pootevřeného okénka. Že bych jako ve filmu zmizela tudy? Zkusím ho otevřít. Jde odsunout. Vytáhnu se k němu a protáhnu ven. Seskakuji do uzounké uličky. Z druhé strany je uzavřena vysokým dřevěným plotem. To bych asi nepřelezla… Moc vysoká nejsem.
Zkusím najít jinou cestu. Jdu dlouhou uličkou, až dojdu k jakýmsi dveřím pro zaměstnance. V nejhorším mi někdo vynadá. Hlavně se ztratím tomu detektivovi! Dveře za mnou zapadnou a já stojím v jakési chodbě, místy lemované šatními skříňkami. Pokračuji chodbou až dorazím ke křižovatce. Po pravé straně vidím několik dveří, pak to zatáčí. Nalevo končí vraty. Spíše ta vrata povedou někam do veřejnějších prostor.
A taky ano. Vyjdu do malého úseku, kde je asi šest obchodů. Ale nikde ani živáčka. To už je zavřeno? Některé rolety jsou stažené. Ale zavírací doba ještě určitě nenastala. Jeden krám s oblečením má pootevřené dveře. Třeba tam někdo je.
Protáhnu se dovnitř a zrak mi spočine na pistoli, ležící na zemi přede mnou. Kde se to tu vzalo? To nevypadá jako maketa. A ty nábojnice také ne. Opatrně ji vezmu do ruky. Ne, je vážně skutečná!
Pak letmo pohlédnu doleva. A strnu. Leží tam zakrvácené tělo, zohavené k nepoznání. Nad ním se tyčí to třímetrové monstrum, jak se mi o něm zdálo. Svou ,,tlamou“ ohryzává obličej své oběti, doprovází to hnusným mlaskáním. Pak si mě všimne a ztěžka napřímí. Zamíří ke mně.
Roztřeseně namířím pistoli na jeho hlavu. ,,Zůstaň tam! Vůbec se ke mně nepřibližuj!“
Monstrum se neotáčí a stále jde ke mně. Vyděšeně vykřiknu a mačkám spoušť. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát… a cvaká to naprázdno. V marné naději ještě třikrát zmáčknu spoušť, ale další výstřel nevyjde. Když už si myslím, že je se mnou konec, obluda sebou zaškube, zapotácí a ztěžka padá na zem. Tam se ještě chvíli cuká v křečích a s podivným zvukem, vycházejícím z jejích ,,úst“ znehybní.

,,Co je to za věc?!“ zeptám se sama sebe. Copak ještě spím? Přejdu k mrtvému tělu. Není žádné pomoci. Je napůl sežrané. Chce se mi z toho zvracet. Nikdy jsem neviděla podobné zvíře, tak co to k čertu je? Hlavně že je to mrtvé!
Prohledám krám a pod pultem objevím náboje. Není to jen ve filmech, že jsou zbraně pod pultem! Jestli tu je těch potvor víc, budou se náboje hodit. Sice s tím skoro neumím, ale asi se budu muset rychle učit.
Vrátím se ven a se znechucením zjišťuji, že další krámy jsou zavřené a úsek také. Není z něj úniku. Napadne mě zkusit zadní vchod v krámu. Vrátím se tam, opatrně obejdu mrtvou příšeru a zkusím otevřít dveře dozadu. Jestli to je zamčené…
Nebylo. Octnu se v chodbě pro doplňování zboží. Ústí sem i jiné obchody. Hlavně se tudy dostanu do haly! Spěchám chodbou, když zaslechnu cosi jako sténání. Co je zase tohle? Je tam někdo zraněný? Za záhybem uvidím zdroj těch zvuků. Není to člověk, je to bytost vysoká asi metr a půl, kráčí po dvou nohách, nemá ruce a hlava vypadá jako válec, zakončený buďto okem, nebo tlamou. Nerozpoznám co z těch dvou možností to vlastně je. S ťapáním jde ke mně. Už nesténá. Rozbíhá se. Sice se klepu strachy, ale nebudí takovou hrůzu jako ten obr. Chytnu už nabitou pistoli oběma rukama a střílím. Pořádně to cuká. Mám co dělat, abych se trefila. Monstrum lehne na záda a svíjí se v krvavé louži. Běžím k němu a vztekle na něj dupu. Je škoda dalších nábojů!
,,Chcípni!“ křičím a ani netuším, kde se ve mně vzala taková zuřivost. Obluda se ožene svou válcovitou hlavou a porazí mně. Sice je polomrtvá, ale ještě se snaží mě zalehnout. Pistoli jsem upustila a nedosáhnu na ni. Loktem si netvora držím od těla a šátrám kapse po vystřelováku. Vytáhnu ho a čepel už zajíždí obludě do hlavy. Zběsile bodám a nepřestanu, dokud opravdu nezemře. Jsem zašpiněná od její krve. A páchne! Fuj!
Sbírám se ze země a třu naražený bok. Seberu svou pistoli a utíkám ke konci chodby, kde jsou prosklená vrata do haly. Když jimi proběhnu, zase se divím. Jak to, že nejsem v přízemí a hlavní hale? Co dělám v patře? A proč je střed haly uzavřen? Díky tomu není do přízemí ani vidět. Tak to je záhada…
Mručení a huhlání mě vytrhne z přemýšlení. A safra! Prochází se tu dva obři! Ještě si mě nevšimli. Sice mám zbraň, ale bojovat s oběma najednou? Při pohledu na jejich dlouhatánské ruce s ostrým chapadlem, je jasné, kdo by měl navrch. Podél zdi se plížím ke vchodu nejbližšího krámu.
Pořád o mně neví. Asi nemají moc jemné smysly. A inteligence nulová. Krůčky se přesunu až k obchodu a modlím se, aby nebylo zamčeno. Sahám po klice, dveře otevírám a zapadnu dovnitř. Skrze sklo vidím příšeráky, kterak pokračují ve své obchůzce a vůbec nic netuší.
Podívám se, kde se vlastně nacházím. Knihkupectví. Už jsem tu párkrát byla, koupila několik pěkných knížek. Kromě mě, tu nikdo další není. Mohla bych zatelefonovat…
Pospíchám k pultu a s nadějí zvedám sluchátko. Můžu si mačkat jak chci, telefon je hluchý!
,,Sakra! Copak se tu všechno zbláznilo?! Liduprázdno, žádná cesta ven, příšery…“ Pak si všimnu dveří do zázemí. Snad mě dovedou do další chodby kde bude i východ! Mohla bych jít zpět stejnou cestou, ale když si vzpomenu na všechny ty zrůdy které ji naplňují, zkusím to nejprve tady.

Otevřu je a téměř se leknu! V chodbě kdosi stojí. Je to člověk. Bledá, se světlými vlasy dlouhými až po ramena, v černém hábitu oděná žena. Nevypadá znepokojeně. Ba až vyrovnaně. To je fuk, konečně někdo!
,,Hej, co se to tu děje? Co je to za příšery?“ utíkám k ní.
,,Přišly, aby viděly znovuzrození Ráje, zničeného lidstvem,“ klidně odpoví.
,,O čem to mluvíte?“
,,Ty nevíš? Tvá síla je zapotřebí.“
,,Nevím o čem mluvíte!“
,,Mé jméno, je Claudia,“ rukama udělá obřadné gesto.
,,No a co?“ opakuji stejným gestem.
,,Musíš si vzpomenout. Vzpomenout na mě i své pravé já. A na Bohyni.“
Mám toho dost: ,,Takže Claudie, byla jste to vy, kdo tohle všechno způsobil?“
,,Byla to ruka Boží…“ tajemně se usměje a obrací se. V tu chvíli mě extrémně rozbolí hlava. Duní mi v ní, píská a hučí. Je to k zešílení! Chytám se za ni a klesám na zem.
,,Počkejte!“
Žena nereaguje a mizí za rohem chodby. Já klečím a asi umřu bolestí. Zničehonic to ustane. Neřeším proč a spěchám směrem za ní. Chodba po chvilce skončí a po obou stranách je asi patero dveří. Copak já vím, kam zapadla? Stejnak je blázen!
Nechám to plavat, mířím k výtahu. Ten mě doveze do přízemí. Přivolám ho, dveře se otevřou a vejdu dovnitř. Ihned za mnou zapadnou a výtah se rozjede navzdory tomu, že jsem nic nezmáčkla. A ani nemohu. Chybí tu ovládací panel… Co zase tohle znamená?
Výtah jede dlouho. Očividně do přízemí nejedu. Když už se mi jízda zdá nekonečná, náhle zastaví a otevře se. Před sebou vidím tmu. Světlo z výtahu osvětluje pouze kousek země. Tvoří ji zašlé bílé dlaždičky. Ze tmy před sebou slyším nějaký zvuk. Bojím se, ale jdu k tomu. Něco tam cvaká. Přes tu tmu nevidím. Když jsem téměř u zdroje, nade mnou se rozsvítí světlo. S výkřikem uskočím zpět. Přede mnou je rezaté pletivo a na něj nalepeno cosi, co vypadá jako rudé oko. Je součástí veliké ohavné bytosti, tetelící se za pletivem. Couvám zpět k výtahu. Když jsem téměř u něj, zavřou se dveře a shora sjede mříž. Nemůžu zpět.
V podlaze cosi zarachotí a sjíždím dolů. Podlaha je jakýsi výtah a okolní výhled z této ,,šachty“, stojí za to. Je plný krvavých zdí, zašlých bílých nemocničních dlaždiček,rezatých železných konstrukcí, strachu a oblud. Tyto jsou jiné, než ty se kterými jsem se setkala. Mají tělo humanoida a jako kdyby měly i jakousi zástěru pod kolena, k černým botám. S tím to končí. Hlava hladká, žádný obličej, oči, nos, ústa ani vlasy, jen masitá koule. Ruce na pohled lidské. Ale jejich pohyby… Hrozně vrtí hlavou. Některé se drží traverz a já cítím jejich pohled. Projíždím kolem velikého ventilátoru, za kterým se vrtí další takováto bytost.
Mám hrozný strach, po tvářích mi tečou slzy. Tati, pomoz mi…
,,Tohle musí být zlý sen. Ale kdy se probudím?!“ zoufám plačtivě.

Když konečně dojedu dolů a výtah se otevře, mé zoufalství se ještě prohloubí. Stojím v tmavé, téměř neosvětlené chodbě, plesnivé, zašlé a místy opadané zdi. Podlaha z nechutných, neuvěřitelně špinavých nemocničních dlaždic. Jsem pořád v nákupním centru? Musím být, kde jinde by to bylo? Pomalu, krůček po krůčku, jdu vpřed a snažím se ignorovat různé zvuky. Procházím kolem jedněch skutečně odpuzujících dveří, zpoza nichž se zničehonic ozve zoufalé zavytí, asi jako když trpí zatracené duše v pekelném ohni. Je plné bolesti. Leknutím odskočím a co nejrychleji se vzdaluji od dveří. Každou vteřinu čekám, že se rozletí a něco hrozného mi skočí na záda. Jakmile se od nich vzdálím, vytí ztichne.
Rozhodnu se veškeré dveře ignorovat a raději držet hlavní chodby. Sakra, kudy se dostanu ven??? Tohle je šílené! Co jsem provedla tak strašného, že si tohle zasloužím? Zároveň však mám pocit, že mi to není úplně neznámé. Něco co jsem už dávno… Hrozně mě rozbolí hlava, když se na to snažím myslet.
Na křižovatce mířím pořád rovně a chodba míří doprava. Na jejím konci vidím dvoje vrata. Bliká nad nimi rozbitá zářivka, díky níž vidím, co se tam nachází. A z toho radost nemám. Před vraty nalevo, leží velký kus masa a ten požírají dva ohavní psi. Jsou stejní jako v mém snu. Rozpůlené hlavy, po těle obvazy. Jsou tak zaměstnáni hostinou, že si mě zatím nevšimli. Pokud se nepletu, tak vrata přímo naproti mně, by měla vést do jednoho úseku s obchody. Jenže to musím kolem těch příšerných psů.
Přitisknu se na zeď a snažím se nemyslet na to, jak moc je hnusná. Obezřetně je sleduji a doufám, že dají přednost masu přede mnou. Pistoli mám připravenou. Příliš pozdě si všimnu, že jsem se odplížila ke dveřím a ty pod mými zády povolí. Jako pytel brambor vpadnu do jakési místnosti, akorát na zadek. První co mě napadá, je to, aby ten hluk psy neupozornil. Rychle vstanu a ignorujíc bolest, potichu zavírám dveře. Pak se ohlédnu po malé místnosti.
Docela zdemolovaná, u zdi vedle dveří je otlučená knihovna, svazky v ní plesnivé. A také tu je postel. Leží na ní noviny a je celá od krve. Někoho tu zabili? Je tu kromě té Claudie, ještě někdo? Aniž bych je brala do ruky, pohlédnu na noviny a vidím, že mají dnešní datum. Na zdi si všimnu červeně namalovaného kulatého symbolu. Tvoří jej dva soustředné kruhy, mezera mezi nimi je vyplněna podivnými runami. Uprostřed toho všeho jsou namalované tři kruhy, tvořící trojúhelník. Po jejich stranách je vždy jedna runa.
Ten symbol…Už jsem ho viděla. Mám dojem, že ho znám. Kde se to tu vzalo? Když se snažím rozpomenout, zase rozbolí hlava. Nemá to smysl, musím jít pryč.
Opatrně vykouknu na chodbu, ale psi už tam nejsou. Není je nikde vidět, ani slyšet. Chvíli počkám, ale nic se neděje. Vykročím tedy opatrně na chodbu. Zvuky ustaly je tu tajemné ticho. Ani mi to nevadí, to bouchání, vrčení, křik a vytí, mi dobře nedělaly.
U vrat se podívám na ohlodaný kus masa, ale nepoznám, z čeho pochází. Snad není lidské. I když na tomto místě…
Vrata nejsou zamčená a já se ocitnu v úseku s obchody, totožném jako ten, ve kterém jsem byla, než se to tu zbláznilo. Naproti je pootevřený obchod. Ostražitě k němu jdu a nahlédnu dovnitř.
,,A ty vole!“ neudržím se.
To je ten samý krám, kde jsem zabila tu velikou příšeru! Sice tu její tělo není, ani mrtvola toho člověka, ale krám je naprosto shodný. I nábojnice tu leží. Předtím vypadal normálně. Jenže teď jako zbytek centra, špinavý, zašlý a plesnivý. Nevypadá to tu hezky, padám odsud.
Přes další krámy je přetažená železná roleta, nebo mají zazděné, či zatlučené vchody. Zamířím tedy do ulice vedoucí kolem telefonů do dalších prostor a tam bych se měla dostat do haly. Z telefonů nic nezbylo. Místo kde byly zavěšeny, je celé rozmlácené a automaty chybí. Asi někdo nebyl spokojený s telefonními službami…

Když se blížím k rohu ulice, ignorujíc vytlučené výkladní skříně, zaslechnu zpoza rohu kroky. Něco tam kráčí mezi střepy. Co to zase je? Couvám zpět a schovám se na toalety. Vypadají stejně jako ty, kterými jsem utekla před detektivem. Jenže jsou zašlé, umyvadla pryč, zrcadla vymlácená a je to slizké, plesnivé. Nevím, co mě to napadá, ale zkusím zaťukat na kabinku, na kterou jsem klepala předtím.
Ťuk ťuk ťuk… Skok vzad. Někdo odpověděl! On tam někdo je? Zkouším to znovu. Zase odpoví.
,,Je tam někdo?“ zeptám se. Ať napínám uši jak chci, nezaslechnu vůbec nic. Možná se mi to nějak zdálo, vždyť jsem ze všeho tak vyděšená, že mohu mít přeludy.
Musím už jít, ten kdo tam šel, už určitě prošel. Pokud nečíhá za dveřmi. Když už sahám po klice, slyším vrznutí. Otočím se a spatřím, jak se dveře kabinky na kterou jsem klepala, pomalu otevírají. Vyjde někdo?
Pomalu k nim jdu a nahlédnu tam. Ječím a skáču zpět. Není tam nikdo, ale záchod a splachovadlo celé zacákané krví! Jako kdyby kdosi spolkl granát! Ale musel tam před chvílí někdo být, to klepání… Pryč!

Opouštím hrůzné WC a rozhlédnu se po chodbě. Není tu nic a kroky neslyším. Snad můžu vyrazit dál. Zahnu za roh a s úlevou zjišťuji, že cesta vpřed je volná. Rychlou chůzí vkráčím do haly. Jenže… opět nestojím v přízemí a opět je střed zazděný. Hala má tvar šestiúhelníku a střed je nedostupný. Sice nevím, jak bych se dostala dolů, i kdybych byla jen v prvním patře, na seskok je to moc vysoko. Co teď?
Ze strnulosti mě vytrhne vrčení. Otočím se a uvidím další tu vysokou příšeru, jak si ke mně vykračuje. Musela tu číhat! Jinak bych ji slyšela zdálky, má hlasitý krok. Rozmachuje se jednou obrovskou končetinou. Rychle padnu na zem a to mi zachrání život. Válcovitá ,,ruka“ vyrazí kus zdi. Pak napřahuje druhou.
Vstanu a utíkám co to dá. Zamířím do další ulice. Bože, ať tam nic dalšího nečíhá. Netvor se neohrabaně rozběhne za mnou. Nestačí. Je moc veliký a má co dělat, aby neupadl.
Ulice zatáčí za roh a já se zastavím u eskalátorů. Kus od nich vidím obchod s elektronikou. Za výlohou je jedna televize zapnutá. Šumí. Jdu blíž. Ten šum… Nemůžu odtrhnout oči. Pak začne problikávat obraz. Těžko se dá rozeznat. Vypadá jako povědomá tvář a cosi říká… Hrozně to zrní!
,,Tati… oz mi… Já…“ nic víc z toho neslyším. Co to jen mohlo být? Ještě chvilku čekám, ale nic se už neděje. Přístroj pouze tiše šumí. Přestanu se tím zabývat a všimnu si ještě něčeho. Vedle televize je vystavena svítilna. Že by se konečně usmálo štěstí? Funguje?
Myslím, že tady nikdo nebude řešit placení, tak po ní sáhnu. Zkusím ji rozsvítit… Dlouhý kužel světla ukáže eskalátory v celé své nepojízdné kráse. Paráda! Aspoň nebudu potmě!
Eskalátory nefungují, ale to mi vážně nevadí. Snad se po nich dostanu dolů. Přidržuji se madla a svítím pod nohy. Když schody náhle končí. Pode mnou je černá propast! Ani nedosvítím na dno. Sakra! Ani ty druhé tam nevedou! To není možné, jakou mám smůlu!
Musím hledat jinde… Nechce se mi po dalším eskalátoru do vyššího patra, tak obcházím elektro a další ulicí dojdu do ústí s krámy. Zpoza jednoho vchodu, vychází světlo. Copak to asi je? Vejdu tam a zjišťuji, že se jedná o restauraci. Není tu tma, okna propouští světlo zapadajícího slunce. I když jsou řádně špinavá a zaprášená, vidím ven. Koukám na protější dům a ulici, ale nedaří se mi cokoliv dalšího rozpoznat. Zda-li to tam vypadá normální, nebo také pozměněné… Co když se to stalo s celým světem? Cosi mi říká, že ne.
Vůně pečeného masa. Copak to asi bude za pečínku? Ne že bych na tomto místě snad něco jedla, ale voní to hezky. Na jednom stole opravdu je pořádná pečeně. Když zjistím, o co se jedná, vůně mi už nepřijde voňavá a zvedne se mi žaludek. Na velikém podnosu leží upečený pes, ten s rozpůlenou hlavou. U ní leží klíč. Co to znamená? Kdo si může dát psa? A navíc tohoto odporného? Čemu se divím, tady není nic normální… Klíč se může hodit. Překonávám odpor, sáhnu po něm a čekám, kdy mě pes kousne. Nekousne, je opravdu mrtvý.

Nechávám psa psem a podívám se k baru. Kupodivu, vypadá zachovale. Lahve ani sklenice nejsou rozbité. Za ním otevřené dveře do kuchyně. Jdu se tam podívat. Nic zvláštního, kromě špíny a nechutných zbytků bůhvíčeho, tu nic mimořádného není. Avšak na jednom pultíku si všimnu vlašského ořechu. Dost veliký a těžký. Ve skořápce asi ořech nebude…
Louskáček nemám po ruce, tak to udělám jednoduše. Hodím ořech na zem a pořádně na něj dupnu. Slyším křupnutí, sehnu se a prohlížím zbytky skořápky. Uvnitř byl podivný kámen, hladký, měsíčně stříbrný a dokonale opracovaný. Co to jen může být?
Ostražitě procházím kolem psa k východu z restaurace a snažím se ignorovat vůni pečeného masa. Tohle místo je strašné!
Naproti vidím sportovní potřeby. Nevím proč, ale cosi mi říká, abych se tam šla podívat. Přes špinavé výlohy dovnitř nevidím, takže když vstoupím, vykřiknu. Není tu žádná obluda, ani mrtvola, něco snad horšího. Místo sportovního náčiní, to tu připomíná tu nejkrutější mučírnu. Železná panna, skřipec, lůžko na kterém vidím cosi na drcení palců, všelijaká ozubená kola, pilky, železa, ostré kleště, ostnatý drát… vše kompletně pokryté krví. A nad tím vším, je na zdi namalován onen známý kruhový symbol…
S úsilím, přemáhajícím zvracení, opouštím příšerný obchod. Komu to patří? Kdo tam vládne všem těm nástrojům a kdo jsou jeho oběti? Kromě mě, Claudie a monster, to tu je prázdné. Přesto vše vypadá, jako kdyby tu byla lidská jatka. Začíná se to vše zamotávat. Já chci domů! Strašně se bojím!
Vybíhám eskalátory do posledního patra a na konci ulice s obchody, spatřím podivné dveře. Vůbec se sem nehodí. Vypadají jako mystické, cosi je na nich vyryto. Je to půlměsíc, u jehož spodního srpku je jakási prohlubenina. Pod rytinou jsou napsány nějaké runy, ale nedokáži je přečíst. Otvor však svým tvarem napovídá dost. Z kapsy vytáhnu onen kámen z oříšku a ten jako ulitý zapadne do otvoru. Cosi ve dveřích cvakne. Zkusím vzít za kliku. Jdou otevřít. S očekáváním, jaká hrůza za nimi zase číhá, jimi pomalu procházím.
Stojím nad halou, ve třetím patře a když dojdu k zábradlí, vidím pod sebe. Páni, to je výška! Zatracená tma! Něco tu hrozně skřípe. To nepochází od nestvůr. Je to mechanické skřípání… Hýbou se traverzy? Ještě mi to spadne na hlavu!
Na jednom místě je zábradlí přerušeno a tam začíná úzký můstek. Vede k žebříku. Zdá se, že po něm slezu až dolů, do přízemí. A tam, tam je hlavní vchod! A východ z téhle pekelné budovy! Bývalo to mé oblíbené nákupní centrum, už asi nebude.
Váhavě zkouším pevnost žebříku a moc nevěřím jeho rezatým příčkám. Zdá se ale, že je to jediná cesta dolů. Pokud nechci hledat nějakou jinou v tomhle domě zázraků a oblud. Jak tak šplhám dolů a míjím druhé patro, vidím tam za zábradlím chodit různé nestvůry, ty vysoké obry, i ty jednooké ještěry. Vědí o mně a vztekají se, že na mě nemůžou. Jen si vyližte, neřádi!
Ještě pár příček… hop a stojím v hale. No, zase naděje padly. Hala se jaksi scvrkla na poměrně malý prostor a na jeho koncích se nachází tři otvory, zasypané zeminou. Jeden z nich je blokován pletivem. Co má zase tohle znamenat? Kudy teď?
Za mnou cosi zarachotí. Ohlížím se a vidím, jak pořádný kus žebříku povolil a spadl těsně za mě. Já ale měla štěstí! Šplhat o něco pomaleji, tak se to se mnou utrhlo. Jenže to také byla jediná cesta zpět….
Jsem v pasti. Leda bych se snad nějak prohrabala ven, ale co když je to stejně slepé? Tati, co mám dělat?
Zem se zachvěje. Uslyším jakousi ránu. Co je, zemětřesení? Vše se znovu zatřese a shora spadne kus omítky. Pak další hlasitá rána, pletivo v jednom otvoru odlétne a na jeho místě s řevem otevírá tlamu obrovský modročerný plaz. Tlamu má zvláštně rozeklanou, na čtyři části. Vnitřní a vnější. A ta vnitřní…to jsou lidské zuby!

Červ se vysouká z otvoru a mrští tělem proti mně. Zaječím a uskočím, ale nevím si rady. Kudy pryč? To zvíře je obrovské! Na výšku snad tři metry a délku ani neodhadnu! Když se už pomalu loučím se životem, červ zavře tlamu a zamíří k protějšímu otvoru. Hlavou zběsile hrabe a odhazuje hromady zeminy. Pak zmizí. Že by byl pryč?
Nikoliv. Červ se vyřítí z vedlejšího otvoru a tentokrát po mě skočí. Odkutálím se stranou a v duchu si říkám, že jsem si umazala sukni. Sukně! Místo života řeším oblečení, jsem hrozná ženská!
Červ znovu zamíří do dalšího otvoru a já zkusím využít tu vteřinku jeho nepozornosti. Vytahuji pistoli a vypálím po jeho rozměrném těle. Kulka se odrazí a málem mě zasáhne.
,,On je neprůstřelný?“ běduji. Co teď?
Netvor se vyhrabe z dalšího zásypu a na jeho krunýři se odráží záblesky slabého světla, které tu je. Otevře tlamu a skočí po mně. Strašně páchne! Rychle uskočím a červ narazí hlavou do zdi. Pořádně to zaduní. Vztekle se zase zahrabe. Dostala jsem nápad. Hrozně riskantní, ale mohlo by to fungovat. Chitinový krunýř má neprůstřelný, to ano…
Počkám až se s rámusem znovu vyhrabe a tentokrát neutíkám. Červ otevře tlamu a rychle se ke mně plazí. V tu chvíli mačkám spoušť a posílám mu do ní jednu kulku za druhou. Obluda vztekle zařve, sklapne čelisti a mrští sebou. Jsem moc pomalá, zasáhne mě a plachtím dobré dva metry, až se zastavím o špinavou zeď.
,,Auuu,“ vydechnu. Pořádná pecka, bojím se, že mám zlomená žebra. Tak zlé to asi nebude, jsem jen otřesená. Ten příšerák mě začíná štvát!
Červ znovu vyleze a tentokrát je pomalejší. Asi moc inteligence nepobral, opět se s otevřenou tlamou řítí na mě. Nestojím tentokrát na místě, běžím podél zdi a otvorů a snažím se alespoň mířit. Je dost rozzuřený, ale i pomalý. Vystřílím zbytek zásobníku a červ hutně krvácí. Sahám po nábojích. Bojím se, že to nestihnu!
Netvor se plazí stále pomaleji a pak znehybní. Několikrát sebou zaškube a se zaskučením zcepení.
Co se to děje? Okolí se začíná rozmazávat. A také měnit. Špinavé zdi mizí a hnusný prostor se mění v halu původního nákupního centra. Vše se vrací do normálu. Tělo červa je pryč, zdi s otvory také a já stojím v hale mezi uličkami a krámy.
Žádná plíseň, ani rez, tma nebo krev. Vše čisté a udržované. Sice prázdno, ale je noc. Zkrátka po uzavírací době. Ticho. Ne děsivé, ale klidné a mírumilovné. Skončilo to!
,,Jsem zpátky?“ nedůvěřivě se rozhlížím. Smrt toho červa vrátila vše do normálu? Způsobil to nějak on? Ne, to asi ne. Pořád tuším, že jsem na tom asi měla podíl. Ale když se zamyslím, mám hrozné bolesti. Dost. Nebudu to teď řešit, rychle pryč, než se to tu zase zblázní!
Vběhnu do uličky vedoucí k východu a míjím Happy Burger. Zastavím a nahlédnu dovnitř. Tady to vše začalo. Tam u toho stolu jsem usnula. Probudila se z noční můry do ještě horší. Do reálné noční můry.
,,Co když ještě spím? Kéž by to tak bylo…“
Otáčím se k proskleným dveřím do vstupní haly a když tam vejdu, nestačím se divit. Nejsem tu sama. Postava v baloňáku a klobouku. Zmateně se rozhlíží a drží pistoli. To je ten detektiv! Kde ten se tu vzal!
,,Heather!“ zavolá.
,,To jste vy…“ řeknu otráveně.
,,Co se to tu stalo? Co to bylo za příšery?“ptá se.
On v tom byl také?! Jak je to možné? Proč ostatní lidé ne, ale on ano? Začíná se to pěkně zamotávat. Já, Claudia, Douglas…
,,Vy! Jste jeden z nich! Je to vaše vina!“
,,Co? Co je má vina? Koho myslíš?“
,,Claudii!“ křičím na něj.
,,Claudia? Tohle všechno způsobila Claudia? Podívej, já netuším co se tu děje. Měl jsem tě jen najít, byl to pro mě běžný případ. Nic víc nevím!“
Trochu se uklidním. Třeba za to opravdu nemůže a je jen oběť.
,,Vše co vím je, že se tu děje něco moc špatného a má to něco společného se mnou. Vy jste se k tomu náhodou připletl tím, že jste mě našel… Jste oběť jako já…Prostě nevím, no! Kdybyste mě nenašel…“
Douglas přimhouří oči. Přirozeně se mu to nezdá: ,,A co je na tobě tak zvláštního?“
Chvilku mlčím a pak pravím: ,,Kdybych to věděla, nebyla bych tolik zmatená a odpověděla vám. Mám však pocit, že je tu něco…něco před čím jsem utekla a zapomněla a je to tu zpět.“
Snažím se přemýšlet dál. V hlavě mi probleskne plamen, oheň a žár. Zabolí to.
,,Jak to…co to? Jak to, že si to pamatuji…“ vydechnu. Vzpomínka ale zase rychle zmizí.
,,Stalo se něco?“ zeptá se starostlivě Douglas.
,,Ne v pohodě!“ odseknu a utíkám ke vchodu do metra.
,,Kam běžíš?“ volá postarší detektiv.
,,Na metro! Jedu domů!“ volám.
,,A co mám dělat já?“
,,Netuším!“
A s těmi slovy mizím na schodišti do metra. Znám to tu nazpaměť. Tolikrát jsem tu šla. Jenže ne v noci. Není tu ani noha. Avšak po těch všech hrůzách, bych se nějakého úchyláka ani nelekla. Byla by to spíš úleva, že na mě útočí živý člověk a ne jakési monstrum. Možná bych se měla vrátit a poprosit Douglase, aby mě doprovodil. Jsem po tom všem přeci jen trochu vyděšená. Ne, má paličatost to zakazuje!
Jdu okolo automatů na jízdenky a vidím, že na nich leží noviny. Na titulní straně stojí:

Čtvrtého, někdy kolem 23:00 hod., spadl muž čekající na stanici Hazel Street na dráhu, kde jej přejela souprava přijíždějící ze St. Renata College. Došlo k oddělení hlavy od trupu a oběť zemřela okamžitě.
Policie zatím nezjistila, zda se jedná o nehodu, nebo sebevraždu. Podle výpovědí svědků nepůsobil muž opilým dojmem, spíše se zdá, že na koleje skočil záměrně.
Totožnost oběti je stále neznámá. Bylo mu přibližně něco kolem 40 let, výška 178 cm, na sobě měl černý kabát.

 Co to tu dělá? Ty noviny jsou čtyři měsíce staré. Podivné. Ale tady už bylo podivností dost. V pokladně u turniketů nikdo nestojí, kašlu na to, přelezu je a mířím na nástupiště na Hazel Street. Sbíhám po schodech dolů a když zamířím k dalším schodům vedoucím na platformu, nestačím se divit. Jsou zavřené. Zamčené dveře mi uzavírají cestu. Použila bych pistoli, ale nemám ani jediný náboj. Poslední skončil v tlamě červa. A jestli je stanice uzavřena, možná tam ani nic nejede. Zřejmě zkusit jiný spoj.
Zamířím k protějším schodům a sbíhám na nástupiště St. Renata College. Tam, kde došlo k té sebevraždě, jak se psalo v novinách. Ano, je sice fajn, že vyběhnu na nástupišti, ale je očividně mimo provoz. Jediné, co se tu nachází, jsou dva ohavní psi, stejní jako v nákupním centru. Dostaly se odtamtud ty obludy až sem? Je to možné. Ale co teď? Nemám jediný náboj!
Psi štěkají a běží za mnou. Jelikož jsem husa, zpanikařím a neběžím zpět nahoru, ale oběhla jsem schodiště a na jeho druhé straně se ženu po schodech ještě více hlouběji. To jsou snad dvě stanice pod sebou? Čoklové mě nepronásledují, tak seběhnu dolů a oddechnu si. Copak je to tady? A safra! Hromada haraburdí a novin. A pod nimi…nohy. Vypadá to, jako kdyby pod nimi někdo spal. Jenže ta krev. Noviny jsou celé od krve a pod nimi veliká kaluž. Zřejmě nějaký bezdomovec. Jeho osud opravdu neskončil nejlépe. Čím to je, že mě to ani tak moc nepřekvapuje? Ani mě nepřepadá znechucení nad touto scénou. To jsem si tak rychle zvykla?
Vracím se zpět. Ale ti psi…Budu muset znovu použít svůj nůž. Snad je zvládnu… Vyjdu schody a ocitám se ve tmavé stanici. Čekám, kdy se mi tesáky sevřou na hrdle. Ale nic takového se nestane. Psi jsou pryč. Jak to?
Baterkou svítím kolem sebe a čekám, co paprsek světla odhalí. Kromě otlučeného a zřejmě vyřazeného vagónu metra, nic zvláštního. Nic tu není. Jsem zvědavá. Chci prozkoumat ten vagón. Dveře jsou napůl otevřené. Protáhnu se dovnitř a málem se zarazím o své vnady. Nejsem zas tolik vyvinutá, ale v některých situacích je má velikost nepraktická.
Uvnitř si okamžitě všimnu velikého balíku opatřeného stužkou, na protějším sedadle. Copak to asi je? Zvědavě to rozbaluji. No páni! Strhám balící papír a z krabice vytáhnu něco, co je pro mě v této chvíli opravdu cenný dárek. Upilovaná brokovnice. A k ní šest nábojů. Není to moc, ale lepší než nic.
Jakmile vezmu zbraň do ruky, zaslechnu zvenčí odporné funění. Co to je? Vykouknu z vozu a u schodů nahoru, vidím ležet cosi masitého. Jezdím po tom kuželem světla. Jedná se o tělo jakési hnusné bytosti. Odporně otylé, oteklé a smradlavé. Nemá to ani obličej, zato to strašně páchne. Fuj! A ty hnusné končetiny…
Vzpomínám si na thriller Sedm, kde hrál Brad Pitt a Morgan Freeman. První oběť tamního psychopata, onen nehorázně tlustý muž, vypadal stejně jako tohle monstrum. Jenže tam se jednalo o člověka, kdežto tady…
Pokud chci nahoru, musím přes něj přejít. Zatím nejeví známky pohybu. A vzhledem k jeho tloušťce, možná nebude moc rychlý. Jinak vyzkouším svou brokovnici. Ale já s tím ani neumím zacházet…
Když vyjdu z vagonu, monstrum sice stále leží, ale už se mu nadzvedává břicho a začíná funět. S namířenou brokovnicí se k němu opatrně přibližuji. Rozeznávám jeho strupovitou pokožku, rozvlněnou záhyby tuku. Je to nechutně tlusté!
Když ho obcházím a skoro vstupuji na schody, cosi zahuhlá a začne se ztěžka zvedat na krátké vratké nohy. Zdá se neuvěřitelné, že něco takového ty nožky udrží. Pomalu se obrací mým směrem a pozvedá jednu oteklou ruku. Kašlu na to!

Řítím se po schodech nahoru a doufám, že je ta věc tak neohrabaná, že nedokáže vylézt za mnou. Vyběhnu na odpočívadlo a ohlédnu se. Nepronásleduje mě. Nic tam není. Otočím se zpět a zaječím leknutím. Hned před obličejem se mi scvakne rozpůlená tlama jednoho z těch psů. Pažbou brokovnice mu uštědřím pořádnou ránu do hlavy, až s kňučením odskočí. Jenže to už se z vedlejší chodby ženou tři další!
Běžím jedinou volnou cestou. Nevím, na které nástupiště mě dovede.V zádech smečku psů. S vytím a štěkáním se řítí za mnou. Nemá smysl bojovat, stačila bych možná jednou vypálit a roztrhali by mně.
Utíkám na nějaké nástupiště a z cedule zjišťuji, že je to druhá platforma na Hazel Street. Vřítím se tam a znovu křičím. Číhají tu další dva psi. Prokličkuji mezi nimi, jenže na něčem uklouznu, snažím se neztratit rovnováhu, ale nakonec spadnu do kolejiště. Těžce se sbírám na nohy. Z tunelu zazní troubení.
Psi skočí za mnou. Troubení se ozve znovu, tentokrát mnohem blíže. Jede metro, musím pryč! Hodím brokovnici na nástupiště a začnu se škrábat nahoru. Přitom nakopnu jednoho dotěrného psa. V ústí tunelu se objeví světla. Rychle!
Vylezu na okraj nástupiště a odkulím se co nejdál. V tu chvíli asi dva metry ode mě prosviští vlak. Pod ním to mlaskavě křupne. Pejsci přišli o svačinu, teď budou po celých kolejích.
Vlak se skřípotem zabrzdí a zastaví. Pak se v zadní části otevřou jedny dveře. Nikdo v něm není. Snad mě doveze domů… Každopádně je to cesta z tohoto nádraží hrůzy…
Pospíchám k otevřeným dveřím a podezíravě si vlak prohlížím. Seberu ze země brokovnici a jsem připravená vystřelit na cokoli, co se pohne. Vagony asi dlouho nikdo nemyl, jsou zaprášené a zašlé. Procházím dveřmi a rozhlédnu se. Sedadla také nezáří čistotou. Povalují se tu útržky novin, jakási láhev a utržená tyč na držení.
V tu chvíli se dveře zavřou a vlak se začne rozjíždět. Jen na ně bezmocně zabuším a matné světlo stanice, vystřídá temnota tunelu.
Zkusím jít až k řidiči. Zeptat se, kam to vlastně jede. Vlak jede dost rychle, vůz se chvěje a zvenčí je slyšet skřípání kol na kolejnicích. Světlo poblikává. Přecházím k protějším dveřím do dalšího vagonu a občas se musím přidržet některé z tyčí. Dveře jdou snadno otevřít a v dalším voze je téměř tma. Ale ne prázdno. Je tu jeden cestující. Jenže ne člověk, ale ten sténavý dlouhooký neřád! Už si mě všiml a ťape ke mně.
Pozvednu brokovnici a zkusím spoušť. Málem mi to utrhne ruce. Zjišťuji, že broky zasáhly všechno, jen ne monstrum. Zkusím to znovu, tentokrát zbraň držím pevněji. Teď se trefím. Monstrum síla broků srazí na záda a tam se chvíli zmítá. Nebudu plýtvat broky. Z kapsy na vestě vezmu pistoli a s nesmírným potěšením netvora dorazím…nedorazím. Zapomněla jsem, že nemám náboje. Tak mu pažbou brokovnice rozbiji lebku.
Kde se ve mně vzala taková krutost? Asi reakce na všechny ty události. Nebo ne…?
Pokračuji vagonem dál a procházím dveřmi do dalšího. Ten se zdá prázdný. Pak mě napadne, že bych mohla důkladněji prohledat ten předchozí, mohla bych objevit něco užitečného. Netuším sice co, ale co kdyby…
Vracím se zpět ke dveřím do prvního vozu a když je otevřu, málem mě to stojí život. Minulý vagon se někam ztratil. Málem jsem spadla na koleje! Je tohle možné? Že by se nějak odpojil? Ani ten vlak není v pořádku. Nehodlám nad tím přemýšlet a vracím se zpět. Překročím mrtvé monstrum a očekávám, co mě čeká v dalším vagonu. A to koukám! Na podlaze svítí zase ten kruhový symbol. Je mi čím dál víc povědomý. Jako kdybych si začínala vzpomínat. Také by mě zajímalo, kdo to tu namaloval.

Nechám symbol symbolem a přesunu se do dalšího vozu. Tady na zemi oddychuje zase to otylé monstrum. V uzavřeném prostoru je zápach snad ještě horší. Vyhnu se konfrontaci? Abych ho nemusela nějak složitě a nebezpečně překračovat, vylezu na sedadlo a po něm se blížím ke konci vagonu. Právě u něj leží ono monstrum. Možná i reaguje na světlo. Sáhnu do kapsičky kde mám zasunutou baterku a zhasnu ji. V matném světle, které proniká od světel v tunelu, nespouštím z očí tu nestvůru. Začne se vrtět, když jdu kolem ní. Neváhám a dlouhým skokem se přenesu ke dveřím. Otevřu a rychle za sebou zabouchnu.
Pak je zase otevřu a vidím ubíhající koleje. Vagon se opět ztratil, i s monstrem. Tím lépe pro mě. Už musím být v posledním, tady by měl být řidič. Vlak se žene stále vpřed, míjí stanice, které se ztrácí v dálce. Já kráčím vpřed. Pak se ozve skřípot, vlak sebou cukne a já upadnu. Na poslední chvíli stačím nastavit ruce. Souprava se zastaví. S rámusem se otevřou dveře.
Nevypadá, že by se vlak chtěl rozjet. Doběhnu na začátek vagonu, tam kde by měl být šofér. Jenže není. Vůbec tam není řídící kabina. Že by se snad první vůz odpojil a jel dál? To se mi nezdá. To bych slyšela. No, jsem asi na konečné.

Vystoupím a rozhlížím se, kde se ocitám. Je to nějaká stanice, ale chybí tu jakákoli cedule, která by prozradila, kde se nacházím. Zdi zdobí pouze graffiti. Jinak nic. Baterkou svítím kolem sebe a všimnu si dveří. Podle jejich vzhledu poznám, že se jedná o údržbářskou stanici. Proto žádné označení, ani nástupiště. Nebudu riskovat cestu tunelem po kolejích. Ještě by mě něco přejelo. Musím tudy. Sice nechci, ale jiná cesta mě nenapadá.
Doufám, že ty dveře nebudou zamčené. Zkouším vzít za kliku a nevím proč, čekám, kdy kdosi z druhé strany mi ji vytrhne. Nic takového se nestane a dveře se s tichým vrznutím otevřou a odhalí prostor za nimi. Schodiště vedoucí kamsi dolů. Jak po něm sestupuji, začíná se dít cosi velmi divného. Zdi a strop začínají něčím porůstat. Vydává to mlaskavý zvuk a připomíná to plíseň…Jenže podle barvy a celkového vzhledu, se o plíseň nejedná. Je to maso. Okolí porůstá živou tkání. Tkání, která se neustále hýbe. Je to vrchol hnusu! Co dalšího mě dnes ještě čeká? Já chci domů!
Něco mi to připomíná. Jenže když začnu přemýšlet, bolí mě hlava. Nechám to být. Soustředím se na svou cestu ven. Pokud nějaká existuje. Sejdu schody a dorazím k velikým vratům, která také porostla onou tkání. S pocitem nevýslovného hnusu vezmu za držadlo a vrata s rachotem odsunu. Za nimi se nachází veliká prostora, plná všelijakého haraburdí. Válí se tu nářadí, cihly, kolečka, přilby…
Rozhodnu se jít na konec veliké chodby a narazím na další vrata. I zde tkáň pokrývá stěny. Podlaha mi mlaská pod nohama. Vezmu za držadlo vrat a odsunu je. Jdou mnohem víc ztuha. No a to co za nimi čeká, stojí za to. Ve světle baterky rozeznám bytost, která mě pronásledovala v mém snu. Tenké dlouhé nohy, hmyzí tělo a podivný dvouhlavý trup, točící se mezi nimi. Vše doprovázené nepříjemným skřípajícím zvukem. Mám sice brokovnici, ale kdoví, kolik tahle příšernost vydrží. A já mám pouhých pět nábojů. A s nožem se mi na ni zrovna moc nechce. Zvolím tedy možnost, stejnou jako dříve. Beru nohy na ramena!
Oběhnu monstrum a to se vztekle za mnou otáčí. Pak neuvěřitelně rychle, běží za mnou. Vypadá to komicky, otáčky jeho trupu se zdvojnásobí a obě hlavy sviští tak rychle, že připomínají ventilátor. Dohání mě! Uvidím jakési dveře, tak k nim zamířím. V rychlosti nahmatám kliku, rozrazím je a za sebou přibouchnu. Monstrum do nich vztekle praští, až se celé prohnou, ale drží. Chvátám od nich pryč, nebudu čekat až je to milé zvířátko vyrazí.
A tady tkáň ze stěn začíná mizet. Ustupuje, řídne a odhaluje cihlovou zeď. Na konci této chodby, či co to je, jsou další dveře. Byl na nich nápis, ale nemůžu ho přečíst. Neřeším to a otevřu je. Za nimi je jakási kancelář. Nachází se v ní počítač, šatní skříňky, psací stůl a nástěnka. Na ní visí mapa tohoto podzemí, podle ní zjišťuji, že se nacházím v kanalizační síti. Také je přes ni pořádný krvavý cákanec. Jeho původ je zřejmý. U zdi se povaluje ohromný palcát, jehož ostnatá hlavice je celá od krve. Tato hrozná zbraň tu musela někomu urazit hlavu. Hodil by se, ale když ho zvednu a zkusím se rozmáchnout, málem letím za ním. Je to příliš těžké. S tím bych monstrům moc daleko neutekla. Mapu si však přivlastním.
Na stole leží otevřený diář. Nahlédnu do něj a čtu:

Ve vodě žije netvor. Ten bastard už zabil dva moje kámoše. Nikdy jsem neměl pochybovat o těch místních legendách s aligátory v kanalizaci. Nebyl to jen mýtus. Ale nikdo mi nevěřil. Byli snad opilí a uklouzli? Přece nejsme tak hloupí. Nazývat ‚to‘ netvorem ani nemusí být docela přesné. Je to něco víc. Všechno, co vím, je, že je to tady.
Právě se chystám vyrazit a rozmlátit té bestii hlavu. Pokud najdete tento záznam, berte jej jako moji závěť. Můžete si myslet, že pomsta nemá žádný smysl, ale Jose a Jaime byli mí nejlepší kamarádi. Přál bych si vědět, jak na to. Střelné zbraně pod vodou nefungují. Ani mé skvělé ovládání boje s nožem mi moc nepomůže. Kdybych tak měl ruční granát…

 Tak tohle mi zrovna odvahy příliš nedodá. Ještě nějaké obludy ve vodě…Jako kdyby toho bylo málo! Opustím kancelář protějším východem a stojím na okraji, pod kterým proudí špinavá voda stoky. Břečka tak páchne, že se mi obrací útroby. Také je absolutně neprůhledná. Myslel snad zapisovatel diáře tuto vodu? Nejspíš ano. Hladina je klidná a vládne tu ticho, až na občasné kapání vody.

Přes vodu vede rezatý můstek. Stoupnu na jeho začátek a zkouším pevnost. Po tom žebříku v nákupním centru, už nevěřím zkorodovaným věcem. Chytnu se zábradlí a snažím se zlehka našlapovat. Jsem už v polovině, když se lávka otřese. Celá se rozklepu. Jestli spadnu do té vody…Zdálo se mi to, nebo se hladina zavlnila?
Přejdu můstek a úlevně vydechnu. Je to za mnou. Ještě vrhnu pohled přes rameno na vodu. Nic se neděje. Pokud tam něco je, tak to o sobě nedává vědět.
Dál vede jen jediná cesta. Plechové dveře k nějakému schodišti, které vede NAHORU! Konečně se dostanu ven! Rychle po něm vybíhám nahoru. A tam zjistím, že zase klesá dolů. Co je tohle za systém? Ksakru, kudy pryč?
Schody nakonec vyústí v samotné stoce. Je tu naprostá temnota, nebýt mé baterky, asi bych už spadla do toho svinstva. Okraj chodníčku je dost kluzký. Jestli si nedám pozor, slétnu tam. Hladina se občas nepřirozeně zavlní. Něco tam žije…
,,Co to bylo?“ vyhrknu. Ticho prořízlo táhlé zavytí, na konci přešlo ve vrčení. Nevím přesně odkud to šlo, tady se zvuky nesou velmi daleko. Rozklepou se mi hrůzou kolena. Jediné co mám na obranu, je asi pět brokových nábojů. Možná jsem si měla říci Douglasovi o nějaké do pistole… Ale asi by mi je nedal.
Jednou rukou rozhrnu mapu a snažím se vyčíst, kde vlastně jsem. Po delší chvíli objevím onu stanici na které jsem vystoupila, kus podzemí a tuto stoku. Ta se však kříží se spoustou dalších. Jak já se odsud vymotám, to je ve hvězdách. Co mě tu ještě čeká? Že já blbka lezla dnes do toho nákupního centra! To jsem nemohla vědět, že se to všechno zblázní. Za to může Claudia! Co mě našla, tak se dějí divné věci! Čert ji vem!
,,Tady je asi východ…“ uvažuji nahlas. V té změti čar a schémat, se mi podařilo rozeznat něco, co bude nejspíš cesta ven. A není to příliš daleko. Musím dávat pozor, abych někde špatně neodbočila. Je to opravdu labyrint!
Sledujíc mapu, vykročím a snažím se najít nějaké orientační body, podle kterých se snažím neztratit směr. Slouží mi za to ústí dalších chodeb, nebo dveří. Vždy když míjím další stoku, letmo tam nahlížím. Kromě zápachu, na mě dýchá jen tma. Vzduch je tu zkažený. Ubozí údržbáři…
Jestli se nepletu, tyhle dveře by mě měli dovést k dalšímu schodišti, které asi vede vzhůru. Zkusím je otevřít. Nejde to dobře, klika napůl přirezla. Když s ní konečně pohnu, musím si pomoci ramenem. Asi to dlouho nikdo neotevíral. Dostala jsem se do rovné a dlouhé, dobře osvětlené chodby. Konečně pryč z té stoky! Zhasínám baterku, je tu dobře vidět, tak nebudu plýtvat baterií.
Jdu vpřed a slyším nejrůznější zvuky. Praskání, vzdálené bouchání, řev… Snažím se to ignorovat, jinak se zblázním! Možná už to zní jen v mé hlavě. Po tom všem, by nebylo divu. Copak asi dělá táta? Určitě už má strach, že ještě nejsem doma. Kdyby jen věděl…
Na konci chodby projdu dalšími dveřmi a za nimi se nachází další kancelář. Není tu nic moc zajímavého, ale u jejího protějšího východu je spásná cedule s nápisem „VÝCHOD“ a šipka nahoru. To znamená jediné! Podle mapy by to souhlasilo.
Nedočkavě je otevřu a doslova vylétnu schody vzhůru. Nakonec narazím na žebřík a otevřeným poklopem se dostanu na čerstvý vzduch. Konečně pryč z toho strašidelného podzemí! Ale kde se nacházím teď? To už mi mapa neprozradí.
Aha, staveniště. Nade mnou se tyčí veliký dům a kolem lešení. Celý objekt je obehnán jakousi plachtou. Snažím se ji rozříznout, ale jako kdyby byla z nějaké nezničitelné gumy. Je poddajná, ale proříznout se nedá. Ksakru! Ani jediná mezírka, nikde nic.
Pak si všimnu otevřených vchodových dveří. Dům je v rekonstrukci, všude se povalují kusy nářadí, cihel a koleček. Zajímalo by mě, co je to za hmotu, ta plachta. Něco mi napovídá, že i kdybych tu čekala do rána, žádní zedníci nepřijdou. Můj šílený osud mi stanovil trasu, ze které není cesty. V domě cosi hučí. Je to snad vzduchotechnika? Kdo by ji nechal zapnutou, teď přes noc? Co jiného by to mohlo být?
Jelikož jsou všechny dveře v přízemí zatlučeny prkny, nedá se prakticky nikam dostat, tak běžím do patra. Tam jedny chybí, opatrně posvítím do místnosti a všimnu si cedule, na které stojí, že je propadlá podlaha. Užitečné vědět! Díra je jen několik metrů za dveřmi. Kdybych si jí nevšimla, sletěla bych a minimálně si zlomila obě nohy. To je to nejmenší, co bych teď potřebovala.
No opravdu to tu rekonstrukci potřebuje! Je to v dezolátním stavu. Bylo by lepší zmizet. Všimnu si otevřeného okna a vkročím na lešení. Možná bych vylezla na střechu a odtamtud se rozhlédla, kde to vlastně jsem. A jak daleko to mám domů. Chodím kolem dokola, ale jediné co najdu, je vedlejší dům. Podivné, ta plachta je asi i kolem něj. Každopádně kolem prostoru, kde se momentálně nacházím. Jediná mezera v plachtě, uvolňuje cestu do otevřeného okna protějšího domu. Zkusím tam prolézt.
Když se protáhnu dovnitř, ve slabém světle mé baterky rozeznám jakousi malou kancelář. Prázdná. Ale jinak poměrně zachovalá, polstrovaná křesla, konferenční stůl, nějaká knihovna…
Vyjdu ven a ocitám se v chodbě s dalšími vstupy do kanceláří. Je tu více firem. Nějaká automobilka, Moničino taneční studio a další. Jediné co tu svítí, je nouzové světlo nad požárními dveřmi a výtahem. Výtah! Dostanu se dolů! Snad bude lepší, než má poslední cesta výtahem…
Mačkám přivolávací tlačítko jak chci, ale nic se neděje. Asi nejde proud. Zklamaně se odvrátím od výtahu. Kde jsou dveře na schodiště? Zvědavě vejdu do kanceláře oné automobilky, zkusím zavolat tátovi. U nejbližšího stolu zvednu sluchátko telefonu, ale přístroj je němý. Jaké překvapení… Rozhlížím se a přemýšlím, co by se mi mohlo hodit. No ten vystavený hever asi těžko. Prohlížím šuplíky, ale v nich nacházím hlavně jakési dokumentace. To je mi nanic…
Na podlaze mě zaujme zase ten kruhový symbol. Zvláštní, už mě tolik hlava nebolí. Stále si nedokážu vybavit, kde jsem ho viděla. Je mi strašně povědomý… Snad se mi paměť probere víc!
Opustím kancelář automobilky a zamířím k Moničině tanečnímu studiu. Tam asi také nic extra nenajdu. Za vchodovými dveřmi následuje úzká chodbička, lemována dalšími prosklenými dveřmi. Jedny vedou do tančírny. Když tam vkročím, vidím na zemi jakousi hmotu. Jdu se podívat blíže a když si na to posvítím, leknutím vyjeknu. Jedná se o toho hnusného tlusťocha, na kterého jsem narazila v metru.
Po mém výkřiku se těžce zvedá na nohy a kupodivu k jeho tloušťce a velikosti, poměrně hbitě mi zastoupí východ. Rozpaží své otylé ruce a jde ke mně. Na místě očí dvě úzké štěrbinky, ze kterých vytéká krev. Kůži pokrytou vředy. Teď musím bojovat!
Zmáčknu spoušť a pokouším se vší silou udržet brokovnici namířenou. Takto zblízka by byl na člověka účinek broků více než smrtící. Ne však v případě tohohle krasavce. Sice to s ním pořádně škubne, ale to je tak všechno. Udrží rovnováhu na svých vratkých nohách a máchne mi po obličeji. Na poslední chvíli uhnu, taková rychlost mě překvapila. Trochu poodstoupím, natáhnu brokovnici a posílám další dárek. Z toho rámusu mi zvoní v uších. Tentokrát na záda padne a snaží se zvednout. Přitom kolem sebe kope a mlátí jako šílený.
Natáhnu a znovu vystřelím do jeho ohromného těla. Vycákne krev. Uhodí mě oteklou pěstí do nohou. Nečekám to a padám na parkety. Trochu se vzpamatoval a plazí se ke mně. Asi je vážně zraněn, nemůže se postavit. Ale plazit ano. Znovu pozvedá ruce a kdybych se rychle neodkulila, rozdrtil by mi hlavu. Pěkně jsem se praštila do lokte, jak mě porazil. Snaží se mě zalehnout. Jestli se mu to povede, je se mnou konec…
Z posledních sil se odvalím a pažbou brokovnice ho vší silou praštím do hlavy. Nemám takovou sílu jako chlap, tak lebka nekřupne. Ale asi to nečekal. Podaří se mi vstát, ucouvnu dozadu a znovu vystřelím. To už jeho hlava nevydrží. Broky ji doslova rozmetají a na jejím místě zůstane jen halda hnusné směsi.
Tělo sebou trochu zaškube v posmrtných křečích a pak se začne scvrkávat. Scvrkne se do poloviční velikosti. Zvláštní…
,,Tady máš dietu, zmetku!“ vztekle kopnu do mrtvoly. Jenže mě to stálo tři cenné náboje. Nebo čtyři? Ani nevím, kolikrát jsem střílela. Mají tu vážně hezké tanečníky…
Opustím místnost a vracím se do haly. Proč ten mizerný výtah nefunguje? Nezbývá mi, než hledat schodiště. Poleká mě zářivka, která mi nad hlavou zničehonic začne blikat. Dějí se tu divné věci, to ano, ale ta zářivka mě vylekala snad nejvíc. A je to jen obyčejné světlo.
No konečně! Dveře na schodiště. Nedočkavě je otevírám a chci běžet dolů. Jenže…taktak to ubrzdím. Schody se propadly a do přízemí je to asi deset metrů. Co teď? Nemá smysl zkoušet okna, když je kolem ta pitomá plachta. Zkusím to výš, třeba nahoře nebude… Nic jiného mě nenapadá.
Mrtvé ticho ruší jen mé kroky. Zůstává po nich ozvěna. Kolik že mi zbývá patron? Čtyři? Nebo tři? Kdybych s tím pořádně uměla, snad bych to nějak vybila a mohla se podívat… Ale rozumím tomu asi jako koza petrželi a akorát bych se možná sama postřelila. V nejhorším případě je umlátím pažbou…
Co to ale je za nestvůry? Claudia o nich říkala, že se přišly podívat na zrození Ráje…Jakého Ráje? Ona sama je vyšinutá. Ráj, bohyně…AU! Bolí hlava, nesmím na to myslet.
Došla jsem o patro výš a tady se nachází skladiště firmy na výrobu figurín. Zvědavě tam nahlédnu. Všude po regálech části figurín, vypadá to morbidně, ty ruce, nohy, hlavy, torza… Jedna je zajímavě postavena v regále. Sice jen torzo a hlava, ale něčím se liší. Vypadá, jako kdyby byla živá…Není mi z toho dobře. Když se otáčím zpět, všimnu si police se stojanem, kde jsou umístěny tři katany. Páni! Jednu vezmu do ruky. Je dost ostrá a docela lehká. To bude náhrada za brokovnici! No jo, jenže oboje nést nemůžu a brokovnici tu nechat nechci. Prohlížím pečlivě skladiště a nakonec vytáhnu špinavý pytel, ze kterého vysypu další části figurín. Zabalím do něj brokovnici, zašněruji jej a z jakési roztrhané krosny sundám řemení, navleču a namotám kolem pytle a provizorně hodím přes rameno. Je to těžké, řemen škrtí, ale musím to nějak vydržet. Táhnu toho dost, sotva to unesu. Teď už asi jen tak neuteču…
Beru za kliku a strašně mě vyleká ženský výkřik. Šlo to od regálů! Ale vždyť tu nikdo nebyl! Jdu se tam podívat a z toho co vidím, mě přeběhne ledový mráz po zádech a celá se rozklepu. Ona figurína, která vypadala trochu odlišně než ostatní, je bez hlavy. Jenže krk, část trupu a hlava ležící na zemi, jsou pokryty krví…

Utíkám pryč, to je moc. Celá zchvácená se vymotám ze skladiště. Očekávajíc další ,,příjemnost“ a zastaví mě veliké dvoukřídlé dveře, kde rozeznám ceduli, jenž mi prozradí, že se jedná o galerii. Divné, galerie a není zamčená. Letmo pohlédnu na několik obrazů a jakousi vázu, ale nikdy jsem se o nic podobného nezajímala. Jedna věc přitáhne mou pozornost: Na konci galerie je obrys velikého obrazu, ten tu však chybí. Zbyla jen cedulka. Je téměř nečitelná. Jediné co přečtu, je: ,,Plameny očišťují vše.“
Zvláštní… Jdu z galerie pryč a vedle ní vede vstup do psychiatrické kliniky. Tady mají i cvokárnu? Ne, je to nejspíš ordinace… Aha. Dveře nejdou otevřít. Klika funguje, ale jakoby byly zazděné. Pomalu odcházím a narazím na obchod s nábytkem. Co dělá v tomhle patře? Neměl by spíš být v přízemí? Nebudu nad tím dumat, dnes je možné všecko.
Otupěle procházím obchodem a okukuji nábytek. Některé kousky vypadají pěkně. Zvláště tahle pohovka musí být pohodlná. Soška sedícího psa, vypadá jako živý. Ani bych se nedivila, kdyby najednou obživnul a kousnul mě.
Míjím část se zařízeními do koupelen a když dorazím na úplný konec krámu, zarazím se. Uprostřed místnosti stojí vana. Co dělá tady, sanitární zařízení jsou za mnou… A hele, ona k ní vede trubka? Že by tekla voda? Mám žízeň jako pes!
Přijdu k ní a otáčím kohoutkem. Skřípe, ale žádná voda neteče. Ani kapka!
,,Věděla jsem to!“ zlobím se.
Pak mi zahučí v hlavě. Je mi nějak divně. Co…co to je? Z kanálku vany začíná vytékat krev! Víc a víc! Hučení v hlavě se změní v nesnesitelné a já klesám k zemi. Svírajíce si bolestí zmítanou hlavu, se ještě rozhlížím. Co se to děje?

Místnost se začíná měnit. Čisté a vymalované stěny, podlaha i dveře, začínají chytat rez, cákance od krve, zem pokryjí špinavé bílé dlaždičky. Pak se vše začíná měnit zase zpátky, vzápětí ale opět v hrůzu. Tu bolest nemůžu vydržet, křičím a cítím, jak mě opouští vědomí…
,,Proniklo sem záhrobí. Svět, ve kterém se noční můry, probraly k životu…“
S trhnutím otevřu oči a ještě slyším ten hlas, říkající tato slova a který mě probral k vědomí. Je mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout!
,,Ne, znovu už ne! Už zase!“ plačtivě se rozhlížím po hrůzné scenérii. Vypadá to tu jako v tom nákupním centru! Zdi plesnivé, krvavé, místy nahrazené orezlým pletivem, nemocniční dlaždičky, celé pokryté špínou…
,,Tak tohle udělala taky, ta kráva Claudia?“ vzteky kopnu do vany a ignoruji bolest v noze. Hučení v hlavě pomalu mizí. Okolí je snad ještě horší než v nákupním centru. Tady se v jedné části, kde není podlaha, mezi pletivem, vyjímá děsivá věc. Nad propastí visí za jednu ruku humanoidní bytost bez tváře a druhou rukou drží za ručku jakousi mumii malého dítěte. Snaží se, aby ani jeden z nich nespadl dolů. Nehýbají se, tak to živé nejspíš nebude… Vypadá to odpudivě.
Odcházím k východu zohyzděného obchodu a vyhýbám se hojným kalužím krve. Tam, kde původně byla ta pohovka, která se mi líbila, nyní stojí olezlé kolečkové křeslo a v něm ta samá dětská mumie, stejná jako ta nad propastí. Ten invalidní vozík mi probleskne v paměti… Vozík, nemocnice, sestřička, bolest…
A to je vše. Pouhý vteřinový záblesk. Celé to se mnou nějak souvisí. Musela jsem to už zažít… Že by snad nějaké záchvěvy z minulého života? Auuu, hlava bolí…
Vyjdu z krámu a když vidím halu, otřesu se ještě více. Přede mnou leží mršina rozpolceného psa. Celá ohlodaná. Proboha, jaká bytost ho tak zřídila? Ne že bych projevila nějakou novou náklonnost k těm bestiím, co mě v metru málem sežraly, ale pes musel narazit na něco co je očividně mnohem silnější než on.
Stojím, rozhlížím se, nevěda, kam se vydat. Jasně, zkusit schodiště! Celá budova se zřejmě proměnila, třeba se zázračně zjevily schody do přízemí. Odcházím ke vstupu na schody, ale ouha! Dveře tu nejsou! Směr jsem si nespletla, tady stály, přímo tady! Poznám to podle toho nápojového automatu.
A hele… Kdosi na něho namaloval zase ten červený kruhový symbol! Předtím to tu nebylo! Neřeším to…
Zklamaně odcházím od neexistujících dveří a ve světle několika blikajících zářivek, si všimnu vstupu na psychiatrickou kliniku. Je pootevřeno… To také předtím nebylo!
Rozběhnu se k nim a vstoupím do úzké chodbičky s přijímacím okénkem. Za špinavým sklem pochopitelně nikdo není, ale na pultíku pod ním, leží fotografie. Jsem na ní já! Kde se tu vzala má fotka? Zvědavě ji otočím a na druhou stranu kdosi napsal: ,,Najít tu Svatou? Zabít ji?“
Kdo to psal? Kdo mě chce zabít?! Že by ta bláznivá Claudia? Ne, ta k tomu už dávno měla příležitost. O co tu hernajs jde?
Nechám fotku fotkou a přesunu se ke dveřím na konci chodbičky. Nachází se tu ještě jedny menší, ale ty nechám být. Pokud tu někdo je, spíše bude v té ordinaci.

Vezmu za kliku a nahlédnu dovnitř. Vnitřek stejně nechutný, jako vše ostatní. Knihovna, psací stůl, gauč, křeslo a obyvatel. Od stolu vzhlédne nějaký muž. Neznám ho, ale cosi v jeho obličeji svědčí o tom, že je lišácký a prohnaný. Na očích má brýle s tenkými obroučky, oblečen do hnědých kalhot, bílé košile a vesty. Plavovlasý. Netváří se moc překvapeně.

,,Heather…tak ti teď říkají. Je to tak?“ přivítá mě.
On mě zná? Jak to, že já jeho ne? Ne zrovna přívětivě,odpovím: ,,A ty jsi kdo?“
Popostrčí si brýle a řekne: ,,Mé jméno je Vincent. Pamatuj si to, ano? Jsem na tvé straně.“
Ta mazanost v jeho hlase! Ale není tak zvláštní jako Claudia, je více lidštější i když mazaný!
,,Když to tvrdíš…Ale jak mám vědět, že k ní taky nepatříš?“
Muž vstane ze židle, máchne rukou před sebe a téměř vykřikne: ,,K ní?! Máš na mysli Claudii? Nedávej mě do jednoho pytle s tou šílenou blbkou! Vůbec mě s ní nespojuj! Ta stará rachejtle jí zcela vymyla mozek…“
Vincent se uklidní a pak pokračuje: ,,I když, ta stará rachejtle, zní to možná trochu nezdvořile…byla to konec konců tvá matka…“
,,Mojí matkou? O čem to mluvíš?“ znejistím. To mě docela zajímá. Nikdy jsem matku nepoznala, od narození žiji jen s tátou… Nevím kde je má matka. Jak to, že tenhle chlap to ví?
Vincent údivem vykulí oči: ,,Ty si to nepamatuješ? Aha, takže Harry ti vůbec nic neřekl. Zatajil ti pravdu, aby tě při sobě udržel…Je mazaný, to se musí nechat, to je mu podobné…“
Vzteky poskočím a praštím do dveří: ,,Nemluv takhle o mém otci, hnuse!“
Vincenta má zuřivost asi trochu překvapila. Smířlivě pozvedne ruce a praví: ,,Omlouvám se, nemyslel jsem to tak. Prosím, uklidni se.“
Nechci se vůbec uklidnit. Ale mám příliš mnoho otázek a tenhle doveda mi možná na některé odpoví…
,,A odkud znáš mého otce?“
,,Vím všechno, i o tvé minulosti.“
,,Fajn, tak mi řekni, co se to tady děje!“
Znovu se zatváří udiveně: ,,Ty nevíš ani to?“
Stoupá mi adrenalin: ,,Ne, ptám se proto, abych zabíjela čas nesmyslnou konverzací s tebou! Jestli něco víš, řekni mi, jak tohle šílenství můžu ukončit!“
,,A proč si to ještě chvilku neužívat?“
Překvapení mi vyrazí dech. Copak se tu všichni zbláznili?
,,Užívat?! Cítím se, jako bych se úplně zcvokla! Copak to na tebe nijak nepůsobí?!“
Zatváří se spokojeně: ,,Ale ovšemže. Je to velmi fascinující.“
No, další magor. Nemá smysl tu s tím šílencem ztrácet čas. Musím se dostat domů! Otočím se ke dveřím a beru za kliku.
Vincent přísně křikne: ,,Já jsem ještě neskončil!“
Ohlédnu se a odvětím: ,,Já věděla, že jsi na její straně.“
,,Jak jsi na to přišla? Řekl jsem že ne!“
,,Je na tobě něco divného, nemám čas tu s tebou trčet! Jdi do prdele!“
S těmito přívětivými slovy opouštím ordinaci. Nečekám, jestli půjde za mnou či ne. Opustím psychiatrickou kliniku a jakmile vejdu do haly, uslyším jakési bublavé vrčení. Co to je? Zpoza rohu se vyplazí podivné stvoření. Leze to po břiše, ale poměrně rychle. Částečně humanoidní tělo. A tím veškerá podobnost s člověkem končí. Má to dvě ruce, ale nejsou zakončeny ani drápy, ani prsty. Nohy krátké, vypadají, jako kdyby je držely u těla jen jakési silné šněrovací stehy. Ale hlava! Místo prodlouženého čumáku, nebo něčeho takového, z jejího obličeje vyrůstá jakýsi trychtýř, na jeho konci otvor s ostrými zuby. Monstrum je zacákané krví. Už vím, kdo dostal toho psa!
Sundám z ramene pytel s brokovnicí a napřáhnu katanu. Monstrum se přestane hemžit a překvapivě rychle se vrhne po mých nohách. Podrazí je a padnu na záda. Začne po mě rejdit a vrtá se mi i pod sukní. Ještě že nemám krámy, cítil by krev a v tu chvíli by se mnou byl konec, pomyslím si.
Příšera hnusně páchne. Chystá se mi zakousnout do nohy. Sevřu v pravé ruce katanu a máchnu po něm. V této pitomé pozici se nemůžu pořádně rozmáchnout, ale škrábnu toho zmetka alespoň po zádech.
,,Táhni ze mě, prasáku!“
Zaryčí a odskočí. Vstanu a znovu po něm seknu. Je rychlejší a znovu po mě chňapne.
,,Nech tu sukni, úchyle!“ křičím a sekám po něm.
Katana je dost ostrá, přišel o jednu ruku, z pahýlu tryská krev. Moc se mu to nelíbí a začne se rychle plazit pryč. Je tak rychlý, že nestíhám následovat jeho manévry. Katana se odráží od dlaždiček. Občas zkusí zaútočit, ale díky zraněním postrádá takovou sílu, aby mě mohl znovu porazit.
,,Pojď sem!“ křičím na něho. Sakra, kdy už vykrvácí? ,,Nebudu tě honit po celém patře! Říkám ti pojď sem!“
S klesajícím množstvím krve, se stává pomalejší a pomalejší. Pak ztratí obratnost a já ho konečně dorážím. Po podlaze se kutálí odseknutá hlava této stvůry.
Uvědomuji si, jaké mám štěstí. Když na mě ležel, mohl mě hryznout do krku. Místo toho mi rejdil po nohou a málem i pod sukní. Úchylné monstrum, tady je možné všecko…
Náš souboj skončil u výtahu. Tlačítko svítí. Že by fungoval? Předtím to nešlo. Dobrá, zkusíme. Zmáčknu ho a kupodivu, výtah přijíždí. S rachotem se dveře otevřou. Je orezlý, ale hlavně v provozu! Nastoupím a dveře se zavřou. Ještě přes ně s bouchnutím sjede mříž. Podobá se to tomu výtahu v nákupním centru. Tam taky zapadla mříž a začala jízda peklem…
Stisknu přízemí. Motor zahučí a cítím, jak se výtah pohnul. Jestli to se mnou slétne…Vteřiny ubíhají. Výtah se zastavuje a dveře otevírají. Scenérie se nezměnila. Vystoupím ven. Nikoho a nic nevidím. Dojdu na křižovatku chodeb a poznám tu, která končí východem. Něco tam je! Proboha…
Sice se jedná o cestu k hlavnímu vchodu do budovy, jenže je zatarasena. V cestě mi stojí jakési organické vězení, taková soustava, ve které je uvězněna bytost. Nepodobá se žádnému člověku, ani zvířeti. Nemá oči, ale…přesto cítím, že na mě nehledí se záští. Ba naopak, cítím z ní bolest. Nesnesitelnou bolest.
Pozvednu katanu. Bytost začne syčet a hrozně sebou zmítat. To její zoufalství vzroste. Má strach. Tak s něčím takovým, jsem se ještě nesetkala. Před ní leží na zemi otevřená knížečka. Ostražitě se blížím k bytosti a nahlédnu do knížečky. Je otevřená na nějakém příběhu.

U jedné vesnici, žila strašlivá příšera, která sežrala každého, kdo se k ní jen přiblížil. Lidé se začínali čím dál víc bát. Král se rozhodl celou záležitost jednou provždy vyřešit. Povolal své statečné rytíře a nařídil jim, aby příšeru zahubili. S velikou slávou se vydali k jeskyni,, kde obluda žila. Začal boj. Kopí a meče se odrážely od jejích šupin a stateční rytíři umírali jeden po druhém. Král si lámal hlavu, co udělat dál…

Další stránky scházejí… Myslím, že jsem to četla, když jsem byla malá. Ale co teď? Jak se dostat ven? Co s tím monstrem? Snad by Vincent mohl něco tušit. Je to sice magor…
Vracím se k výtahu a minu jedny dveře. Copak je to tu? Bar?
Uvnitř se opravdu nachází cosi jako bar. Asi pro zaměstnance…Nezajímá mě, jestli tu mají alkoholické nápoje. Vím, že v zaměstnání se pít nesmí. Ale fuj!
Vedle barového pultu stojí otevřená lednice. Celá zastříkaná krví. Uvnitř je nějaká krvavá hmota, asi kus masa. Fujtajbl!
Urychleně opouštím hnusný bar a spěchám k výtahu. No jo, ale ve kterém patře byl Vincent? A hele, ještě jedny dveře. Mají nápis ,,Rest room“. Překonám odpor a vezmu za špinavou kliku, ale marně. Je zamčeno. Asi bych to mohla nějak rozbít, ale nebudu ztrácet čas. A kdoví jakou hrůzu bych odemkla.
Vejdu do výtahu a usilovně přemýšlím. Budu to muset zkusit namátkově. Mačkám druhé patro. Nic. Zkouším tlačítko po tlačítku, až na páté výtah reaguje. Cukavě a s rachotem stoupám vzhůru, až výtah cinkne a dveře se otevřou. Vystoupím a hned mi dochází, že to není ono patro. Otáčím se zpátky do výtahu, ale ten se zavře a nemíní se otevřít. Co je zas tohle za kouzla?
Zde zdi nejsou plesnivé, vypadají jako by rovnou byly vymalovány na tmavou barvu. Ale ta krev asi součástí malby nebude. Podlahu tvoří zkorodované rošty. Za rohem chodby, narazím na něco zvláštního. Nachází se tam křižovatka. Chodba pokračuje vpřed a je tu ústí do levé chodby. Když půjdu vpřed, zastavím se o překážku. Vypadá jako ze skla. Na druhé straně vidím kolečkové křeslo… A také jako kdybych hleděla do jiného světa. Zkouším tlouct do přepážky, je však moc pevná a rozbít se nedá. Střílet se mi do ní nechce.
Nechám ji být a pokračuji tedy doleva. Zničehonic se ozve vytí, hrozné bolestivé naříkání. Pryč! S pytlem přes rameno a katanou, utíkám k vratům, u kterých chodba končí. Je mi fuk, co je za nimi. Jen pryč z té chodby!
Skoro vykřiknu! To je přece ta galerie! Ale ta byla v jiném patře, ve stejném jako Vincent. Co dělá tady? Ano, jedná se o tu samou místnost. Všechny obrazy a exponáty zmizely. Obraz tu visí jen jeden. A to zrovna ten, který původně chyběl. Je velikánský, pod ním cedulka s nápisem plamen očišťuje vše.
Malba představuje mladou ženu se svatozáří, držící miminko. Stojí na hranici dřeva. Okolo se modlí uctívači. Ten obraz znám! Však já si nakonec vzpomenu!
Něco se tu pálí? Pokrčím nos. Ano, pálí! Na obraze začne pomalu černat jedna část hranice, až z ní vyšlehne plamínek. Rozrůstá se, až zahalí ženu s dítětem. Obraz pak celý shoří. Před tím žárem jsem musela couvat až ke dveřím. Nevím proč, ale nemohla jsem odtrhnout oči od té podívané.

Obraz sice shořel, ale na jeho místě něco je. Malá dvířka. Váhavě osahávám kliku. Je studená. Otevřu je a protáhnu se. Žádné nebezpečí za nimi nečíhá, tak prolezu na malé schodiště. Stáčí se kolem konstrukce, porostlé masitou hmotou. Jak kráčím dolů, prohlížím si tu věc. V jedné její části visí nějaká deska a na ní znázorněna pootevřená lidská ústa. Nedá se z toho poznat, zda jsou pootevřena v úsměvu, nebo bolesti…
Brrr! Odvrátím zrak a můj pohled sklouzne na papír, ležící u paty schodiště. A hele, další stránka z té pohádky. Čtu:

 Až jednoho dne, svitla lidem naděje. Ke králi přišla kněžka, která slíbila, že lid příšery zbaví. Král ji nezkoušel odradit, jen ji varoval, že jde na jistou smrt. Kněžka neuposlechla a vydala se k jeskyni. Byla to hodná a počestná žena, proto nebyla ráda, že musí příšeru zabít. Zkusila to tedy jinak.
 ,,Co chceš? Zmiz, nebo tě sežeru!“ zařvala příšera.
,,Víš, jíst lidi je moc špatné,“ odpověděla kněžka klidně.
,,Dost řečí,“ máchla příšera svou rukou a urazila kněžce hlavu.

 A tady to zase končí. Nevzpomenu si, jak to skončilo. Nechám to být a zamířím k malým dveřím, u kterých schody končí. Otevřu je a vynořím se v menší místnosti, kde je nápadný nápojový automat. Psací stůl, lampička a na něm rozsypána hromádka lesklých mincí. Když si je prohlédnu, zdá se mi, že jsou ze stříbra.
Pokud je to opravdu stříbro, leží tu malé jmění. Ale odsud si vážně nic brát nechci. Napadne mě jedna šílenost. Vezmu namátkově minci, přejdu k nápojovému automatu a hodím ji dovnitř. Předpokládám, že hned vypadne zpět, ale stane se pravý opak. Uvnitř zarachotí a vypadne ven plechovka. Nemá žádný popisek.
Sbírám ji. Cosi tam rachtá, očividně v ní žádná voda není. A i kdyby, stejně bych to nepila. Na takovém místě nic pít nehodlám!
Otevřu ji stejně jako každou jinou nápojovou plechovku a na dlaň mi vypadne klíč. Na něm je popisek: ,,Rest room“.
,,To je od té místnosti v přízemí…“
Opouštím místnost sběratele mincí protějšími dveřmi a stojím hned naproti výtahu. A právě včas! Po zemi se sem žene dvojník toho příšeráka, kterého jsem setla katanou. S tou zabalenou brokovnicí se špatně peláší, mám už rameno od řemene celé odřené. Nohy bolí, svaly pálí… Takovou tíhu nést! Jsem přece jen holka a ne Schwarzennegger!
Už stojím u výtahu a buším do přivolávacího tlačítka. Výtah je naštěstí jen o patro výše, tak se pár vteřin nato otevírají dveře.
Skáču dovnitř, ale monstrum už je tu. Shodím pytel na podlahu výtahu a seknu po jeho hlavě. Uskočí a to mi stačí. Mačkám přízemí a štve mě, jak pomalu se ty dveře zavírají. Než se zavřou, neřád je zase u nich a strká dovnitř ruce, ve snaze je znovu otevřít.
,,Vyjeď!“ máchnu a jedna znetvořená ruka zůstane ležet na zemi. Zaryčí bolestí a stáhne se. Dá se na útěk. Dveře se v klidu zavřou a výtah rozjede.
Cink a jsem v přízemí. Seberu zabalenou brokovnici a vykouknu z výtahu. Vida, tady čisto. Zamířím směrem, kterým tuším zamčené dveře. Míjím hlavní chodbu a vidím, že to uvězněné monstrum tam stále je. Pokračuji dál ke dveřím. A safra!
Kus od nich leží na zemi veliký kus masa a ten požírají rovnou tři ti uplazenci. Ještě se perou mezi sebou o potravu. Tři bych nezvládla. Jeden by mě povalil a druzí dva roztrhali. Potichu našlapuji ke dveřím, pytel položím a volnou rukou šátrám po klíči. Katanu připravenou. Zatím si mě nevšimli.
Pomalu zasunuji klíč do zámku. Odemykám. Cvakne to. Jedna z příšer zpozorní. Ztuhnu. Panebože, ať se neotočí! Po dvou vteřinách se obluda opět věnuje hostině. Zkusím kliku, pootevřu a rychle vklouznu dovnitř. Okamžitě zabouchnu. Pak se rozhlížím a křičím.
Místnost není moc veliká. Ale děsivá. Stěny zakrývají bílé plachty, zacákané krví. Stojí tu tři lehátka. Kape z nich krev. Povalují se na nich chirurgické nástroje. To tu někoho pitvali zaživa?
Na jednom z lehátek leží papír, špinavý od krve. Když se kouknu zblízka, je to další a asi závěrečná část toho příběhu.

Lidé oplakávali nebohou kněžku a truchlili. Nakonec se Bohyně slitovala a darovala kněžce život. Ta neváhala a vydala se znovu k jeskyni. Příšera ji uviděla a zasmála se: ,,Chceš snad zemřít znovu?“
 ,,Nedáváš mi na vybranou,“ řekla klidně kněžka a pak vyřkla zaklínadlo: ,,TU FUI EGO ERIS!“
 S těmi slovy příšera zařvala a zemřela. Od té doby měli lidé klid a uspořádali bouřlivou oslavu.

 ,,Tu fui ego eris,“ vyslovím zamyšleně, když se odvracím od stránky. Sotva to dořeknu, odkudsi se ozve zvířecí zvuk. Vylekaně se rozhlédnu. Co to bylo? Snad něco za těmi plachtami? Raději zmizím.

Urychleně mizím z místnosti a chystám se na střet s těmi třemi plazouny, ale ti zmizeli. Zůstalo po nich jen to maso, které žrali. Nakouknu do hlavní chodby! No ne! To monstrum i se svou klecí zmizelo! Cesta ven je volná! Že by to kněžčino zaklínadlo?
Utíkám rychle k proskleným vchodovým dveřím, rychle než se zase něco podělá! Na místě monstra zůstala jen ta knížečka. Skrze skleněné dveře vidím, že venku je noc. Chválabohu! Jdou otevřít, odcházím z téhle hrozné budovy!
Nadechuji se s rozkoší čerstvého, chladného nočního vzduchu. Po té zatuchlině uvnitř, je to fakt nádhera. Ještě se ohlédnu a s údivem zjišťuji, že co dohlédnu skrze skleněné dveře, je uvnitř vše v původním stavu. Žádná krev, rez, špína… S mým odchodem se to dalo do pořádku.
Na ceduli nad dveřmi, čtu: HILLTOP CENTER
,,Jo to je Hilltop, tak to mám jen pár bloků domů! Konečně domů!“ jásám.
Dám se do klusu, už chci zalézt do teplého útulného domova! Bylo to strašné, co jsem zažila. A přežila! Přežila! To mi snad taťka ani neuvěří. A Claudia? Uvidím ji ještě někdy? V jejím vlastním zájmu, snad ne. Asi bych jí nepoděkovala. Ona to všechno přivolala. A já nevím proč.
Běžím tmavými ulicemi a nepotkám ani jednoho člověka. Pouliční osvětlení svítí, ale auto nejede ani jedno. Slyším jen motory z hlavního průtahu. Kdyby se mi při jednom pádu nerozbily hodinky, věděla bych alespoň, kolik je. Odhaduji, že tak kolem druhé, možná třetí hodiny v noci. Do svítání bude scházet jen pár hodin.
Z hlavní ulice zatočím do menší a stojím před svým činžákem. Snad jsem neztratila klíče…naštěstí ne. Otevřu si, v hale rozsvítím, minu několik bytů a stojím před tím svým. Chvíli hledám ten správný klíč. Odemknu, otevřu dveře a vejdu.
Svítí se, táta ještě nespí. Zuji se, protáhnu a zavolám: ,,Tati, jsem konečně doma! Nebudeš mi to věřit, ale zažila jsem něco šíleného…“
Táta neodpoví, tak jdu do obýváku. Mám zlý pocit… Něco tu nehraje…
,,Tati?“
Táta sedí zády ke mně v křesle, ale nehýbe se, ani nepromluví. Ve zlé předtuše k němu doběhnu a v tu chvíli se mi zhroutí celý svět. Křeslo je celé od krve. Táta má v hrudi rozšklebenou bodnou ránu. Krev je i na koberci. Už nejeví známky života…
Se strašlivým pláčem a zoufalstvím padám na kolena a položím hlavu na jeho kolena. Tělem mi škubou vzlyky. Ztratila jsem jediného člověka, kterého jsem opravdu milovala. Dával mi jen to nejlepší, staral se o mě… Byl přísný, ale přesně tak, jak má správný otec být.
A teď je mrtvý… Zůstala jsem úplně sama! Přežila ty otřesné události jen proto, abych se dočkala tohohle? Kdo ho zavraždil? Komu vadil? Nikdy nikomu neublížil! Najdu toho vraha a zničím ho!
Pořád pláču. Nemůžu přestat. Utřu si slzy a zaregistruji krvavé stopy na koberci. Vedou k požárnímu schodišti. Není čas smutnit, to udělám pak! Jeho vrah je možná ještě tady a pojde! Popadnu katanu, kašlu na brokovnici. Stejně je skoro prázdná. A bude více trpět, když bude pomalu krvácet. Vykuchám ho!
Ufff, taková krutost… Ale oprávněná!
Otevřu dveře na schodiště a vidím, že stopy vedou na střechu. Vyběhnu těch několik schodů a vřítím se tam. Čeká mě tu překvapení. Někdo, koho jsem tu nečekala. Claudia! Ve svém černém rouchu, rozpuštěné světlé vlasy a bledý obličej bez výrazu. Nevzrušeně na mě hledí. Vidí mou katanu, ale nic to s ní nedělá.
,,Ty?!“ křiknu hlasem plným zášti a bolesti.
,,Přišla jsi pozdě,“ řekne chladně.
,,Ale proč? Proč?“ ječím zoufale.
,,Je to odplata za věc, která se stala před sedmnácti lety. Nebýt jeho, naše věc by vyšla! Náš sen by se stal skutečností! A navíc tě nám ukradl!“
,,Za to tě zabiju!“
Tentokrát se slabě pousměje: ,,A ještě jeden důvod. Bylo nutné, aby se naplnilo tvé srdce záští a nenávistí. Jednou to pochopíš.“
Pevně sevřu obouruč katanu: ,,Ne, tohle nepochopím nikdy!“
,,Musíš se pokusit vzpomenout na mě a své pravé já. Pak porodíš Boha a stvoříš Ráj!“
Pořád kecá ty samé nesmysly! Mám jen jeden cíl, jen jednu věc, která mě teď zajímá. Její smrt!
,, To on zabil tvého otce. Já mu jen dala příkaz,“ ukazuje kamsi do tmavé části střechy.
Podívám se tam a na střeše zaduní těžké kroky. Do světla měsíce, pomalu se schovávajícího za mraky, vstoupí vysoká bytost. Podobná člověku. Hlava je deformovaná a ani nerozeznám jakýkoliv obličej. Pokožku má stejnou jako člověk, svalnaté paže také. A snad má cosi jako kalhoty a těžké okované boty. Na rukou má připevněny dvě dlouhé čepele. Jsou od krve. Je mi jasné, čí ta krev je…
Ačkoli se jedná o monstrum, příšeru a zvrácenou existenci, nepostrádá jakýsi majestát. Budí zasloužený respekt. Toto není tupá forma života, jako ty ostatní nestvůry. Tohle bude myslící tvor. Silný a poslušný jako pes. Zafrká a postoupí ještě o pár kroků. Zatím na mě neútočí.
,,Co s tím uděláš?“ zeptá se povýšeně Claudia. Pak se obrátí a odchází ke dveřím na hlavní schodiště. Než odejde, ještě se obrátí: ,,Budu čekat tam, kde to všechno začalo. Ve městě Silent Hill.“
S těmi slovy za sebou zavře. Rozběhla bych se za ní, ale v cestě mi stojí ten zabiják. Jakmile za Claudií zapadnou dveře, obluda pozvedne ruce s čepelemi a vykročí. Musím ho vyřídit rychle! Vztek a nenávist, chuť na pomstu, ve mně kdesi vzbudily dosud nevídané síly. Vyřídím si to s ním a pak hurá do Silent Hillu za tou courou!
Nože zasviští vzduchem a nastavuji svou katanu. Sice úder odrazím, ale je to pořádná pecka! Pak zkouším útočit já, ale neumím šermovat. Pravou čepelí mou zbraň odrazí a zároveň mávne druhou na moje břicho. Instinktivně uskočím, přesto mě škrábne alespoň na předloktí. Teče mi krev. Není to vážné…

Bolest mě rozzuří ještě víc. Začnu kolem něho pobíhat a mávám mečem, ve snaze ho zasáhnout. Ten bezstarostně uhýbá, nebo mou ránu odrazí. Má výhodu dvou zbraní! Nijak extra po mně nejde, hraje si se mnou! Ví, že nemůže prohrát. Je vážně inteligentní!
Naznačím úder na hlavu, monstrum nastaví čepel. Těsně předtím skloním zbraň na jeho břicho. Je zvyklý po mém odraženém úderu zaútočit druhou rukou, ale to mu teď znemožnilo seknutí do břicha. Cosi zaskučí a odskočí. Začal krvácet.
Teď se teprve rozzuřil! Mám co dělat, abych uhýbala. Honí mě po celé střeše. Na útok není ani pomyšlení. Za chvíli se unavím a přesekne mě vejpůl. Přemýšlím co udělat. Nevím co mě to napadá, ale křiknu: ,,Tu fui ego eris!“
Zabijáka vůbec nezajímá, co křičím. Očividně to zaříkadlo platilo jen na tu obludu z pohádky. Další ráně nastavím meč, ale ne přímo proti noži. Zkusím mu seknout po ruce. Není idiot, včas zastaví úder a uhne. Sakra!
Zadýchaně běhám kolem něj, vyměníme si pár ran, pak zase on běhá kolem mě. Ksakru, nejsem barbar Conan! Neumím šermovat! Možná únava, možná nepozornost, každopádně obdržím hlubokou ránu do boku. Rozsekne mi vestu i kůži pod ní.
,,Auuu!“ vzlyknu. ,,To si troufáš na holku, parchante!“
Nevšímaje si krvácení, zběsile po něm sekám. Sice ho párkrát zasáhnu, ale ty rány ho moc nezpomalují. Krvácíme oba. Pak mě napadá jedna věc. Nenápadně ustupuji k okraji střechy. Aby neprohlédl mou lest, párkrát provedu výpad a poodejdu od okraje. Útočí on, poustoupím o větší kus. Trhaně oddychuji.
Asi cítí triumf. Ví, že na něho nemám. Zbývá jedna možnost! Buď mě rozseká, nebo slétnu ze střechy ve snaze jej zničit. On si to uvědomí taky a skočí ke mně na římsu. Páni, to je souboj jako z nějakého filmu!
Chvíli šermujeme, pak klopýtnu, neudržím rovnováhu. Nakláním se do hlubiny a v poslední chvíli se chytím jeho nohy. Katanou mu seknu po slabinách. Zaryčí a snaží se mě setřást, seká po mně. Moc mu to nejde, vrávorá. Pak se snaží dostat z římsy zpět na střechu. V tom mu brání mé sekání do jeho nohou. Zároveň se začínám vytahovat na římsu. Přehazuji jednu nohu.
Asi dostal strach. Jedna noha se mu podlomila, když jsem mu podsekla koleno. Vyškrábu se na římsu a postavím se mu čelem. Zabiják se snaží dostat zpět na střechu, ale nedávám mu pokoj. Znovu zařve, tentokrát v hlase zazní strach. Odrazí se zdravou nohou z římsy na střechu, já vymrštím nohy vpřed, padnu na záda, a kopancem ho řádně vrátím k okraji římsy. Zoufale vrávorá, mává rukama kolem sebe, ale těžce zraněná noha ho konečně zradí. Přepadává přes okraj.
Jeho řev slábne, až utichne s dutou ránou. Nakouknu přes římsu. Leží dole na betoně, kolem jeho rozbitého těla se rozšiřuje kaluž tmavé krve. Je mrtev. Dostala jsem ho. I když mi zabil tátu, musím uznat, že to byl úctyhodný nepřítel. Žádný nenažraný idiot. Jen poslouchal rozkazy. Musel posloužit své paní…
Chvíli vyčerpaně ležím na římse a trhaně oddychuji. Rána na boku pekelně pálí. Musím si to ošetřit, nebo vykrvácím! Seberu se na nohy a pomalu jdu k požárnímu schodišti. Přidržuji se zábradlí, nejistými kroky sejdu ke dveřím do bytu a další překvapení! Nad mým mrtvým otcem, se sklání postava v hnědém baloňáku. Douglas!
Otočí hlavu a podívá se na mě unavenýma starýma očima.
,,Já…nevím co říct…“ potichu praví.
Chvíli se snažím sebrat síly a křiknu na něj: ,,Tak neříkejte nic! Jsem v pohodě, tak odsud vypadněte a nechte mě konečně na pokoji!“
Nastaví před sebe dlaně: ,,Uklidni se, já jen…já…“
,,Uklidnit se? Jak se asi mám uklidnit? Můj táta je mrtvý! Zákeřně ho zavraždili! Je to všechno vaše vina! Kdybyste mě nenašel! Vypadněte!“
,,Je mi to líto!“
Vztekle k němu popojdu a téměř hystericky zaječím: ,,Ven!“
Stále klidně a smutně řekne: ,,Jestli ti to pomůže, půjdu.“
Postupně vychládám. Myslí to se mnou dobře.
,,Krvácíš,“ řekne mi.
,,Nemám čas krvácet! Musím tu píču najít a zabít!“
Trochu se uklidňuji. Douglas zatím odchází do tátovy ložnice. Ano, zatím ho nechají zde. Mlčky mu pomůžu zvednout z křesla mého mrtvého otce a přenést ho do postele. Tam ho zakryjeme prostěradlem. Douglas z jedné vázičky vytáhne malý svazek kytiček a položí jej na prostěradlo. Hledíme na naše dílo a mlčíme. V puse cítím hořkost.
Detektiv se podívá na mé zranění a poodhalí roztrženou vestu. Ucuknu. Nechci, aby na mě sahal cizí chlap!
,,Neboj, nejsem žádný úchyl! Mám alespoň kurs první pomoci. Máte tu nějaké obvazy?“
Beze slova ho dovedu do koupelny, kde visí malá lékárnička. Vezme z ní peroxid, nadzvedne vestu a bezohledně na ránu cákne desinfekci. Pálí to!
,,Au!“ syknu.
,,Kuš! Nejsi malá. Musíš to vydržet!“ zabručí. ,,Už jsem léčil i střelné zranění. Párkrát na mě stříleli. A přežil jsem to! Tohle škrábnutí je proti tomu opravdu jen škrábnutí.“
Naštěstí to není na šití. To bych se asi počůrala! Celé to ováže a pak řekne: ,,Hotovo. Moc se nevrť, ať to zas nepraskne! Žádné kroucení na diskotékách, na chvíli.“
Musím se nad tím pousmát. Snaží se mě nějak rozveselit. ,,Na to teď nemám čas, ani chuť. Ale děkuji.“
Vrátíme se zpátky k tělu mého táty. Chvíli mlčíme a pak se Douglas zeptá: ,,Opravdu ho chceš tady takhle nechat?“
Pokrčím rameny: ,,Než vše dokončím, tak ano. Není teď nikdo, kdo by mu zařídil pořádný pohřeb. Pak se o něj postarám. Promiň táto…“
,,Co budeš teď dělat?“
,,Vydám se do Silent Hillu,“ odpovídám pevně.
Douglas se zatváří udiveně: ,,Co v Silent Hillu?“
,,Nevím…“
Douglas se starostlivým výrazem, se ptá: ,,Je to bezpečné? Silent Hill je poměrně…zvláštní.“
Co tou větou myslel? Zná to tam?
,,Nevím, co mě tam čeká. Je mi to jedno. Nezajímá mě nějaký její Ráj, ani Bůh, zajímá mě její smrt! A až Claudii najdu, osobně ji zabiju!“
,,Pomsta mu život nevrátí…“ chabě namítne Douglas. Je špatný lhář. Z jeho hlasu poznám, že mě chápe a řekl to jen ze slušnosti.
Rozhodím rukama: ,,Možná ne, ale stejně to udělám!“
,,Jak se tam chceš dostat?“
Nevím proč, ale Douglas mi čím dál více přestává vadit. Asi ho potřebuji…
,,To není vaše starost.“
,,Je to dost daleko, zavezu tě tam,“ nabídne se.
,,Nepotřebuji vaši pomoc!“ namítnu chabě.
,,A také…jsem za to všechno také zodpovědný. Přistavím za dům auto. Až se naposledy rozloučíš, přijď.“
Pravím: ,,Víte že tam můžete také zemřít?“
Douglas se u vchodových dveří zastaví a tiše pronese: ,,Vím. Ale nikdo mě stejnak nebude oplakávat…“
S touto pochmurnou větou odejde. Co tím myslel? Asi se s ním osud také nemazlil…
,,Najdu ji, zlikviduji ji! To ti slibuji tati! Vrátím se. Slibuji že brzy!“
Se slzami v očích opouštím ložnici a pomalu procházím bytem. Vejdu do svého pokoje a nepřítomně se rozhlížím po svých panenkách, kravinkách a dalších dívčích serepetičkách. Prožila jsem tu šťastné dětství. V mých vzpomínkách to navždy zůstane, jako hřejivý likér. Znovu mi vytrysknou slzy…
Dost! Je čas jednat! První co udělám je, že ze skříně vytáhnu pouzdro s kytarou. Hudební nástroj hodím na postel, do pouzdra schovám brokovnici. V tomhle se ponese daleko lépe, než v tom pytli! Seberu katanu, pozhasínám, vyjdu na chodbu a zamknu. Zamířím k zadnímu vchodu. No ty vole! Na zdi, hned vedle dveří, svítí ten kruhový symbol! Dělá to snad Claudia?
Otevřu vchod a spatřím nastartované auto s rozsvícenými světly a před ním čekajícího Douglase. Cosi drží v ruce. Tázavě se na mě podívá: ,,Znáš nějakého chlápka jménem Vincent?“
Zarazím se: ,,Vincent?“
,,Ano. Je to tvůj přítel?“
,,No, to zrovna ne.“
Setkání s tím mužem, bylo nanejvýš podivné.
,,Povídal, že máme najít chlapa jménem Leonard, až přijedeme do Silent Hillu. A taky mi dal mapu města. Co budeme dělat?“
Podá mi věci co drží v ruce.
,,Nedá se mu věřit, ale asi nemáme na výběr. Zřejmě nemá rád Claudii. Hrozně se rozzuřil, když jsem se o ní zmínila.“
Douglas sahá do kapsy a podá mi cosi v tvrdých deskách.
,,Co je to?“
,,Tvůj otec to držel v ruce.“
Prohlížím si to. Zápisník. Tátovo. Přečtu si to cestou. Nasedáme do auta a vyrážíme temnou nocí z města. Začíná pršet. Dávám se do čtení:
Doufám, že tato slova nikdy nenaleznou své uplatnění; možná bude lepší, pokud se tohle nikdy nedozvíš.
Více než čehokoli jiného se bojím možnosti, že jednou ode mne odejdeš. Hodně daleko.
Ale jsou chvíle, kdy musíme říkat pravdu. Proto nyní píšu tato slova. Dřív, než propadnu smrti a zapomnění.
Cože se tedy kdysi stalo…
Má to něco společného s tím, kdo doopravdy jsi.
Všechno začalo před 24 lety. Když jsme se s manželkou vraceli z dovolené, našli jsme nemluvně, odložené vedle silnice. Protože jsme sami děti mít nemohli, děkovali jsme bohu, že nás nechal najít to malé. Tu holčičku. Vzali jsme si ji domů.
Tři roky nato má žena zemřela a po dalších čtyřech letech – před sedmnácti lety – jsem přijel do Silent Hillu. Vyslyšel jsem prosby děvčete, aniž bych tušil, proč se tam vlastně touží vydat.
A právě v Silent Hillu dívka zmizela. Nedá se říct, že by někam odešla, ani že by zemřela.
‚Vrátila se ke své původní podstatě,‘ tak to řekla Dahlia Gilespie. ‚Ke svému skutečnému já…‘ Tím byla mladá žena upálená svou matkou jako oběť určitému bohu. Jmenovala se Alessa Gilespie. Část její duše unikla z plamenů a vtělila se do tělíčka novorozence. Toho mého… našeho nalezeného dítěte.
Uplynulo sedm let, než se toto dítě s polovinou duše vrátilo do Silent Hillu, aby opět stvořilo celou Alessu. Takto nově posílená dívka zamýšlela zabít onoho Boha. Takové bylo přání Alessy, pro které byla ochotna dát v sázku celou svou existenci, ať už mohl být výsledek jakýkoli. Bůh, plod usídlený v děloze obětované dívky, byl vzýván pomocí rituálů.
Avšak Alessino přání nebylo naplněno. Mé jednání způsobilo, že se místo svého původního záměru modlila za návrat mé holčičky. Já sám jsem toho dosáhnout nemohl.
Dahlia nakonec dokázala – já jsem posloužil pouze u obřadu zrození – vyvolat boha z Alessina těla. Nicméně narozený bůh jen zabědoval a zemřel. To vše zřejmě díky vědomému odporu Alessy a mé dívky.
Ale to není konec.
Poté, co se bůh rozplynul v záplavě světla, se znovu objevila Alessa a předala mi děťátko. Hodně se podobalo dívence, kterou jsme kdysi našli u silnice. Nato Alessa vydechla naposledy. Nemohl jsem nijak pomoci, jen jsem přitiskl dítě na svou hruď a utekl pryč.
Celé mi to připadalo jako sen, ale měl jsem důkaz, že se to skutečně stalo. Cheryl nebyla nikde k nalezení, zato v mé náruči jsem držel nemluvně.
Uplynulo sedmnáct let. Někdy se mi zdá, jako by to bylo včera, jindy zase, jako by se to stalo před miliony roky. Přiznávám se, že jsem měl nejdřív jistý odstup od myšlenky starat se o toto dítě. Mohl jsem ji mít rád? Její existence byla naprosto nevysvětlitelná. Podezíral jsem, že by to mohla být ta mladá žena (Alessa), která mi uzmula mou milovanou dceru. Tyto myšlenky mě vedly k smutku a zlosti… byly chvíle, kdy jsem obepnul své dlaně kolem jejího útlého hrdla. Několikrát jsem dokonce uvažoval, že se jí zřeknu. Ano, tak špatným člověkem jsem. Ale nakonec jsem se rozhodl jí vychovat. Nemohl jsem jí jen tak odložit.
Když se na mne… když ses na mne podívala a usmála tak…
Ani nyní nemohu zapomenout na tu dívku před tebou. Ale miluji tebe. Nemám o tom žádné pochybnosti.
To je všechno, čemu chci, abys věřila.
Mé nejvzácnější dceři,
Harry Mason

Zavírám desky deníku a nepřítomně hledím na kapky vody, padající na přední sklo, nemilosrdně shazovány stěrači. Tak o tomhle vypovídají slova Claudie… ,,Stvoříš věčný Ráj. Porodíš Boha… Vzpomeň si na své původní já…“
Snaží se ve mně vzkřísit Alessu. Její část ve mně dřímá… Ale Heather zatím převládá. Naštěstí…
,,Spíš?“ zeptá se Douglas.
,,Jsem vzhůru,“ odpovídám potichu.
,,Není ti zima?“
,,Ne…“
,,Co je vůbec s tím Silent Hillem? Co to má s tebou společného Bývalo to tiché, hezké městečko, ale teď…“
Netuším. Pak se ptám: ,,Vy o něm něco víte?“
,,Ano, už jsem tam jednou byl. Měl jsem najít jednoho chlápka. Jmenoval se Sunderland. Můj minulý případ. Nepodařilo se mi ho najít.“
,,Narodila jsem se tam a vyrůstala,“ podotknu.
,,Promiň, nechtěl jsem tě urazit…“
,,V pořádku. Nejsem na to hrdá…“
,,Já myslel, že pocházíš z Portlandu.“
Heather pochází z Portlandu. To ano, jenže ona není pouze Heather… Má v sobě kus Alessy. Někoho, kdo ji vlastně stvořil…
Douglas na mě starostlivě pohlédne: ,,Je ti dobře? Možná nesnášíš jízdu autem.“
,,Hrozně mě bolí hlava. Jen se snažím vzpomenout na něco, co je ukryto hluboko v mé mysli. Před sedmnácti lety se v Silent Hillu stalo něco strašného. Žena jménem Dahlia se snažila vyvolat starodávného boha těchto míst. Zasvětila mu svou vlastní dceru.“
,,To zní hrozně,“ odpoví detektiv.
,,Možná, ale fungovalo to. Dívka porodila boha, kterého uctívali.“
,,Cože?“
,,To děvče ovládalo zvláštní síly.“
,,Síly?“
,,Její spolužačky jí říkaly čarodějnice. Dokázala uskutečnit věci jen tím, že je vytvořila ve své mysli. Mohla zabít lidi pouze tím, že si to přála. Ale nakonec byl zrozený bůh zničen jediným člověkem. Mým otcem, Harrym Masonem. Co to ale bylo za Boha, když ho zvládla zabít lidská bytost? A Claudia se asi snaží o to samé zrození. Já mám být ona oběť.“
,,Ty máš také nějakou zvláštní moc?“
,,Když bůh zmizel, dívka se znovu objevila a v náručí držela děťátko. Než zemřela, dala malinkou mému otci. Miloval mne, jako bych byla jeho vlastní dcerou. I když vůbec nevěděl, kdo, nebo co vlastně jsem. Přišlo to tak zničehonic… Ani jsem mu nestihla říct, jak moc děkuji za všechno, co pro mě udělal…“

Douglas mlčí. Není na to co říct. Začíná svítat.
,,Brzy budeme v Silent Hillu,“ praví Douglas. O pár minut později, padá podivná a hustá mlha. Douglas výrazně zpomalí, skoro nic nevidíme. Vypadá to děsivě.
,,Proč je taková mlha?“ zeptám se.
,,Nevím. Celý Silent Hill je zahalený mlhou. Už posledně to tak bylo,“ odvětí suše.
Projíždíme tunelem a na jeho konci nás uvítá cedule s nápisem Silent Hill. Občas mlha trochu prořídne a je vidět ústí bočních ulic, ale vzápětí zase padne a nelítostně vše zakryje. Douglas ještě více zpomalí a zatočí doleva. Jede spíše popaměti. Snad do ničeho nevrazíme!
Když konečně zastaví, vystoupím a prohlížím si motel. Respektive to, co z něho je vidět. Ta mlha je hrozná! Přelévá se jako živá! Tázavě pohlédnu na Douglase. Detektiv zaloví v kapse a vytáhne klíč, který zasune do zámku pokoje, nejbližšího k nám.
,,Vy jste si nechal klíč?“
,,Univerzální klíč je skvělý vynález. Jak myslíš, že jsem se dostal k tobě domů?“ usměje se.
,,Aha…“
Vejdeme do motelového pokoje a ani mě nepřekvapuje, když mě uvítá namalovaný kruhový symbol. Douglas na to hledí a pak říká: ,,Zase tohle. V jednom kuse na to narážím. Nevíš co to znamená?“
Pokrčím rameny: ,,Nevím, i když je mi to povědomé. Ale z pohledu na to, mě bolí oči.“
Necháme symbol symbolem a Douglas rozloží mapu na stole. Prstem ukáže na dvě červeně zakroužkovaná místa: ,,Tohle je Leonardův dům. A tady Brookhavenská nemocnice. V jednom z nich ten chlap je. Snad i živý.“
,,A co vám o něm ještě řekl Vincent? Proč je ten Leonard tak důležitý?“ zajímá mě.
,,Snad má mít nějakou pečeť, kterou prý potřebujeme. Víc toho neřekl a zmizel.“
Zamračím se: ,,Jak jinak. Ten parchant něco ví a dává si sakra pozor, aby neřekl víc, než potřebuje on sám. O co mu jde…?“
,,To nevím. Já půjdu do Leonardova domu, ty prověř nemocnici. A taky,“ sáhne do náprsní kapsy, ,,vezmi si tohle. Určitě to budeš potřebovat, město není bezpečné.“
Podává mi krabičku se třiceti náboji do pistole!
,,Děkuju,“ řeknu nadšeně, vezmu pistoli a hned plním zásobník. Škoda že nemá žádné do brokovnice…
,,Mapu si nech, já to tu znám. Dokážeš to?“ zeptá se starostlivě.
,,Ano,“ přikyvuji. ,,Jste si jist, že to nejste vy, kdo nechce být sám?“
,,Máš pravdu, je to tak. Je mi přes padesát, ale nikdy jsem nezažil nic podobného. Je to jako sen…“
,,Spíš noční můra.“
Dá ruce do kapes: ,,Chtěl bych se probudit a dát si cigaretu.“
Pak se obrací a odchází ke dveřím. Ještě se otočí: ,,Sejdeme se tady, až prověříš nemocnici, ano?“
,,Dle rozkazu,“ usměji se. Po dlouhé době jsem se usmála. Potěší, když si člověk uvědomí, že není na všechno sám.
Chvíli ještě sedím na posteli a srovnávám myšlenky. Vstávám, hodím si na záda pouzdro s brokovnicí, zkontroluji pistoli a zvednu katanu. Ještě koukám do mapy. Tak kdepak že to jsem? Aha, Jack´s Inn. Nemocnice je zde…No alespoň to není moc daleko! Kus po hlavní silnici a pak zatočit doleva. Tam je Bowling, nějaké Heaven´s Night a pod ním Brookhaven hospital. Chudák Douglas to má o kus dál. Asi přes půl města…
Opustím pokoj a stojím v chladné mlze. Míjím Douglasovo auto a brzy opouštím motel. Podle mapy stojím na Nathan Avenue. Zprava jsme přijeli, takže doleva, dokud nenarazím na Caroll Street.
Klapání mých bot rozráží ticho. Musí být slyšet na míle daleko! Nepotkávám žádného chodce, neprojede ani auto, nic. Mrtvé město. Město duchů, ano to je výstižný název. Někde se tu skrývá Claudia. K tomuto místu se hodí…
Z mlhy se ozve vytí. Psí zavytí. Asi se nejedná o běžného toulavého psa. Myslím, že vím co to je. Napřáhnu katanu a snažím se očima proniknout hustým bílým oparem. Zavyje to znovu a zprava uslyším zvuk tlap. Otáčím se právě včas. Psí netvor, s jehož kamarády jsem se už mockrát poprala, po mně s vrčením skočí. Sehnu se a on jen přeletí za mě. Ještě z podřepu po něm seknu. Jenže on se snaží uhnout a meč dopadne naplocho. Skoro mi to utrhne ruce.
Provází to tupý úder a prasknutí. Pes bezvládně padne na zem. Zasáhla jsem ho akorát za krk a zlomila mu vaz! Tak to jsem měla štěstí!
Rozbíhám se a nečekám na další psy. Kdyby se do mě pustila celá smečka jako v metru, roztrhali by mě na kusy. Rozrážím mlhu jako ledoborec. Je nepříjemně vlhká, line se kolem mě, jako kdyby mě chtěla úplně obalit. Utíkám co nejvíc po levé straně silnice, abych snad nějak nepřehlédla ústí Caroll Street. Čekám další útok nějakého monstra, ale nic se neděje.
Míjím zelené, zaparkované auto a jen tak nahlédnu dovnitř. Ne žádná mrtvola, nic takového. Je prázdné. Není tam sebemenší nechutnost, nebo děs. Skoro nevídané…
Mlha zas trochu prořídla. A hele, už jsem tu. Projdu kolem Texxon Gas a ohlédnu se k bowlingu. Co uvidím, mě donutí přidat do kroku. Na svých dlouhých tenkých nohách, se tam prochází příšera, jejíž dvojnici jsem potkala v kanálech. Ta podivné směsice mouchy a člověka. Vypadá to, že si mě nevšimla.
Neběžím, prudký pohyb by mohl upoutat její pozornost. Rychle, ale opatrně jdu k nemocnici a příšera zmizí v mlze. Opar zase zhoustne.
Juj! Málem jsem spadla do otevřeného kanálu! Musím být opatrnější! Tak tady vidím Heaven´s Night, ten špitál by měl být už blízko. Neonový nápis Heaven´s Night, září v mlze. Jako ostrůvek. Asi nějaká hospoda, nebo bar.
Pospíším a už jdu kolem zděného plotu. Vím, k čemu patří. Skončí u schodiště, které po několika stupních končí u hlavního vchodu Brookhaven Hospital. Stojím před dveřmi a hledím na budovu. Zvenčí vypadá normálně. Co se asi skrývá uvnitř? Je tam někde ten Leonard? A co je to vůbec za člověka? Je snad nějak zavřený Claudií, nebo stejný šílenec jako Vincent? Dokud tam nepůjdu, tak to nezjistím.
Přehodím katanu do levé ruky a vezmu za kliku. Je studená. Ve dveřích cvakne a světlo zažene tmu uvnitř. Rozsvítím baterku v horní kapse mé vesty a zavřu. Tma se zase ujme vlády, až na slabý kužel světla z mé svítilny. Podlaha nezáří čistotou, šachovnicový vzor je pokryt vrstvami prachu.

A kde začít? Pochybuji, že tu budou fungovat informace nebo recepce, tak si musím poradit sama. Možná si pročíst nějaké lékařské záznamy. Třeba tu byl Leonard jako pacient…
Vykročím ke dveřím informací, když mě vyleká ťukání zpoza rohu. Přibližuje se a s tím i hlasité dýchání. Co je zase tohle? Pozvedám katanu a čekám na to, co přichází.
Zpoza rohu vyjde znetvořená zdravotní sestra. Bývala člověkem? Jestli ano, jak se jí stalo tohle? Na tom teď nesejde. Vypadá hrůzostrašně. Obličej částečně zakrývají slepené černé vlasy a ten je pekelně znetvořený. Kůži mrtvolně bledou, pokrytou puchýři. Má dost roztřesený krok, taktak že se udrží na nohou. Klepání pochází z její trubky nebo tyče, co drží v ruce a klepe s ní o zem.
Třesu se strachy. Sestra se přibližuje a zvedá trubku. Máchne s ní směrem na mou hlavu. Bez potíží to vykrývám katanou, monstrum je dost neohrabané. Než se zmátoří k další ráně, seknu po její ruce. Měla jsem v úmyslu jí useknout ruku s trubkou, ale buď nemám takovou sílu, nebo má kosti z oceli. Trochu ji to vykolejí a ztrácí rovnováhu. Padne na záda a snaží se znovu zvednout. Vztekle sebou zmítá.
Uskočím před rozzuřeným máchnutím trubky na mou nohu a vrazím jí hrot katany tam, kde by měla mít srdce. Křupne to, zaječí velice lidským ženským hlasem a znehybní. Pro všechny případy jí vykopnu trubku z ruky. Zvědavost mě láká, ale nebudu ji blíže prohlížet. Už jsem viděla dost…
Vrátím svou pozornost zpět ke dveřím za recepční okénko. Se zavrzáním je otevírám a vidím, že tu toho příliš nezjistím. Až na olezlý stůl, židli, počítač, telefon a prázdnou skříňku, tu není nic. Prohlížím šuplíky, ale také nic. Jen pár starých časopisů.
Vrátím se ven a vedle si všimnu dveří do lékařského pokoje. Otevřených. Nahlédnu tam, ale kromě kruhového symbolu, červeně svítícího na zemi, tu není nic nebezpečného. Překročím ho a na psacím stole si všimnu panenky a otevřeného zápisníku. S panenkou si někdo opravdu vyhrál, když ji vyráběl. Do ruky ji neberu, ale na pohled je velmi pečlivě vypracovaná.
Přesunu svou pozornost k zápisníku. Je v něm popsána jen jedna stránka. Zato ale dost podivná…

   Konečně přišel ten den.
Je to tak – ten den, kdy se my dva potkáme.
Vždycky jsem na tebe myslel, v této temné cele. Až dodnes jsem neznal tvé jméno, ani tvou tvář.
Ale teď už to vím. Vím, že jsi ta, na kterou jsem čekal.
Copak ty jsi na mne nečekala?
Proto jsi mě přeci přišla zachránit.
Jak já tě miluji, Heather.
Chtěl bych ti věnovat mou vzácnou panenku, vyrobil jsem ji k oslavě našeho setkání – začátku této nekonečné lásky.
Konečně mohu vidět tvou rozesmátou tvář.
Stanley Coleman

 Kdo to je? Jak mě může znát? Ba co hůř, on mě miluje! To mě snad sleduje ještě nějaký další šílenec? Už mi ta panenka nepřijde tak hezká… Ba naopak. Nahání mi husí kůži. Asi mou rozesmátou tvář ten ,,ctitel“ jen tak neuvidí.
Na stole leží dvě složky. Jedná se o pacienty. První z nich je o člověku, kterého hledám:

 Leonard Wolf:
(Pokoj S12)
Projevují se u něj mírné sluchové a zrakové halucinace. Je pocitově nevyrovnaný, mívá stavy posedlosti.
Podezření na slabou schizofrenii. Pokračovat v pozorování.
V jádru je klidný a vstřícný, se silným smyslem pro spravedlnost. Nicméně, vzhledem k hlášením, stává se násilnickým, pokud je více podrážděn.

 Super, člověk kterého hledám, je blázen! Přesně toho jsem se bála! Pokoj S12… Zřejmě bude tam. Ale živý určitě ne. Leda by tam snad nějak přežíval a schovával se. Pokud nezemřel hlady, nebo bůhvíco.
V druhé složce stojí:

 Stanley Coleman:
(Pokoj S07)
Obvykle pasivní a zbabělý, též samolibý.
Někdy vykazuje známky posedlosti, způsobené vazbou na určitou ženu. Tato mánie již byla příčinou několika násilných skutků. Dbát na opatrnost.

 Tak to je super! Můj ,,ctitel“ je snad ještě horší! Kromě Douglase se v mém okolí nevyskytuje snad nikdo normální. Ach, jak já to dělám, že přitahuji samé lepší lidi…
Odejdu z lékařského pokoje a přemýšlím, kde asi bude pokoj S12. Vyzkouším přízemní lůžkové oddělení. Neměl by to být takový problém, nemocnice má jen tři patra a není moc rozsáhlá. I když vzhledem ke zdejšímu zdravotnímu personálu…
Projdu velikými dvoukřídlými dveřmi na lůžkové a snažím se v černé tmě chodby, zahlédnout nějaké nebezpečí. Když nic nezaregistruji, posvítím na dveře prvního z pokojů. To není ono… Tohle je sekce C. Konkrétně pokoj C1. Procházím okolo ostatních, ale jedná se opravdu jen o sekci C. Vchod pokoje C4 je pootevřený a škvírkou proniká světlo.
Pomalu nakouknu. Pokoj prázdný, na dvou postelích nikdo neleží. Velikými zamřížovanými okny, sem proniká světlo zvenčí. Za sklem není kromě mlhy nic vidět. Počkat, jedna postel úplně prázdná není… Zase panenka a zápisník. Děsí mě to, ale zajímá mě, co dotyčný píše…

  Organizace mě tady zavřela. Chtějí zlomit mou vůli, chtějí, abych na všechno zapomněl. Ale já jsem stále při smyslech, přestože mě uvrhli mezi blázny.
Pokud nějaká věc nemá žádný význam, potom není důvod k její existenci. Tak jako ty existuješ pro mě.
Ale proč sis nevzala moji panenku? Ach, můj dárek tě musel uvést do rozpaků.
Jak jsi roztomilá, Heather!
Stanley Coleman

 Je to čím dál divnější. Opravdu tu nejsem sama? Chodí tu snad někde za mnou a dělá si blázny? Ještě mě klepne někde po hlavě…
S nepříjemným pocitem opouštím pokoj C4 a vracím se do haly. Zkusím další patro…
,,Do hajzlu! Co to?“ vyjeknu.
Ticho nemocnice násilně přerušil rachot střelby. Dlouhá dávka, jako ze samopalu. Odkud to šlo? Tam, dveře na schodiště! Někdo tu je! A asi potřebuje pomoc!
Bez ohledu na opatrnost, rozrazím dveře na schody. Dole v suterénu se svítí. Běžím tam. Seskočím tři poslední stupně a pospíchám za roh chodby. Tam se zarazím. Přímo přede mnou leží převrácené kolečkové křeslo. Jedno jeho kolo se ještě pomalu otáčí, až zastaví. Od křesla se táhne krvavá šmouha, za roh k výtahu. A tam je scéna ještě ohavnější. Zeď je děravá od výstřelů, válí se tu prázdné nábojnice. Dveře do výtahové šachty jsou napůl otevřené a k nim se táhne ona krvavá šmouha. Na nich jsou ještě dva krvavé otisky dlaní, jak se nešťastník snažil nenechat stáhnout do šachty…
Nebudu výtah více zkoumat, ten chudák už je určitě mrtvý a kdoví co tam číhá. Viděla jsem od včerejšího dne spoustu krutostí, ale tohle mnou otřáslo asi nejvíce. Téměř jsem byla svědkem marného souboje nějakého invalidy s krvelačným monstrem.
Na podlaze leží zbraň oběti. Samopal. Kus od něho ještě dva zásobníky. Plné. Asi chudák přebíjel, když ho to strhlo na zem a odtáhlo…
Zbraň se hodí! Samopal, to je něco! Celá rozklepaná opouštím hrůzný suterén a po schodišti vyrážím do prvního patra. Na zemi v mezipatře leží další panenka a zápisník. Kde se to tu pořád bere? Jde z toho strach…

Možná ještě nedokážeš rozpoznat své pocity. Ale podvědomě je vnímáš.
Proto se snažíš dostat ke mně blíž. Je to cudnost, jež vede do Ráje.
Toužím po tobě, ale ty jsi tak krutá.
Chci tě stále.
Stanley Coleman

 Vůbec nevím o čem ten magor píše. Takovýmhle způsobem mě ještě nikdo nebalil! Překračuji zápisník a navštěvuji první patro. Pak mě něco napadne. Vrátím se na schody do mezipatra a zápisník tam už není… Tak to je opravdu záhada! Vím stoprocentně, že se mi to nezdálo!
Raději se soustředím na Leonarda. Kde ta mizerná sekce je? Půdorys je naštěstí stejný, tak lůžkové nemusím nijak složitě hledat. Když se blížím ke dveřím, známé ťukání a vzdychání mě upozorní, že tu mám starou kamarádku. Z chodbičky, která vede k šatnám, se potácí nechutná bytost. Další kreatura v podobě zdravotní sestry, jenže tato vypadá jako kdyby byla v rozkladu a kromě tyče, má v druhé ruce revolver!
Zablýskne se a ohlušující rána mi způsobí pískání v uších. Kulka rozbila jednu nesvítící zářivku na stropě. Monstrum naštěstí nezná pojem míření a pohyb jeho těla mu to ani neumožňuje. Rychlým skokem se přenesu vedle ní a než stačí namířit, seknu jí po ruce. Pistole odlétne i s nechutným zápěstím a z pahýlu vystříkne proud krve. Sestra vykřikuje bolestí a vztekle po mě máchne tyčí.
Nečekala jsem tak rychlý protiútok, tak mě zasáhne do hlavy, až mi cvaknou zuby. Kolem mě se točí barevná kola a rozmazává se mi zorné pole. Zoufale se snažím neztratit vědomí. Nestvůra pozvedá ruku k další ráně a já s tím nemůžu vůbec nic udělat. Když už čekám odevzdaně ležící na špinavé zemi smrtící úder, sestra padne na kolena a obličejem na zem. Ztichne i její hlasitý dech.
,,Vykrvácela…“ vypravím ze sebe tiše. Hlava tak třeští! Osahám si zasažené místo na hlavě a s velkou úlevou zjistím, že mi neteče krev. Ale slabý otřes mozku to bude určitě. Nemám sílu se zvednout. Ale musím, než dorazí další sestřička.
S námahou se alespoň posadím a opřená zády o zeď, se snažím co nejrychleji vzpamatovat. Jde to těžko. Strašně těžko… Takhle se neubráním ani mouše. Jestli budu mít vnitřní krvácení do mozku…je se mnou konec. A já to nedokončím. A Claudia přežije…
,,Ne to nikdy! Nezemřu dřív, než tu bestii zabiju!“ zakleju. Jako by mi to vlilo sílu. Těžce se postavím na nohy a zamířím zpět ke dveřím na lůžkové. Kužel světla přejede po mřížce do klimatizace. Ta se pyšní svou korozí.
Vrata na lůžkové části bez potíží otevřu a s radostí vidím, že za nimi nic nečíhá. Když kráčím k pokojům, po mé pravici jsou dveře s nápisem Ordinace. Zvědavě se tam podívám škvírkou ve dveřích. Když se nic nepohne, rozhodnu se vstoupit. A teď toho lituju!
Uprostřed ordinace, na lůžku leží přikryté tělo bílým prostěradlem. Zpod pokrývky jen visí ruka s tetováním. Nerozeznám co znázorňuje. Na to je tu příliš tma a nechci tělo prohlížet více zblízka. Ale nějak je mi toho nebožtíka líto… Kdo to asi byl?
Na noze má další tetování. Je dost veliké a čitelné: Margareto, přísahejme si naší lásku, dokud nás smrt nerozdělí.
Chudák! Jestlipak to stihl? Teď je po smrti, jeho milá se ho už nedočká. I když podle toho tetování, možná to bylo platonické. Kdo ví? Prošmejdím to tu, jestli tu není nějaký záznam.
Na stole vedle lůžka, leží zpráva o úmrtí.

Záznam o zemřelém:
Průvodní data:  Neznámé
Jméno a příjmení: Neznámé

Pacient neprošel příjmem. Nalezen v zuboženém psychickém stavu ve sklepě nemocnice. Z vůle ředitele dočasně umístěn do pokoje M4. Zemřel dnes pozdě v noci kvůli velké ztrátě krve způsobené přerušením krční tepny.
Jelikož ve své pravé ruce svíral vlastní kuchyňský nůž, předpokládáme, že rána na krku byla způsobena tímto nástrojem. Pravděpodobně se jedná o sebevraždu, nicméně úhel, kterým byl řez veden, vzbuzuje podezření.
Převezen na ošetřovnu v druhém patře pro další zkoumání. Od pacienta umístěného na stejném pokoji jsme neobdrželi žádný důkaz, ani svědectví o popisované události. Policie zatím nebyla informována.
Pro všechny případy však byla postel a okolí činu v místnosti M4 ponechány v původním stavu.

M4? Tak tohle patro asi také nemá sekci S… No když už jsem tu, zajdu se do jeho pokoje podívat. Třeba o něm něco zjistím. Zdá se, že je stejná oběť jako já. Asi taky spadl do něčeho špatného zničehonic. A svůj boj prohrál.
Vyjdu na chodbu a procházím kolem pokoje M1. M2, M3 a stojím před M4. Zhluboka se nadechnu a vejdu. Stejně jako předchozí pokoje, i sem proniká světlo okny. Na tu vteřinku alespoň ušetřím baterii.
Okamžitě poznám, která postel je toho nebožtíka. Lůžko blíže oknu, je celé od krve. Kromě budíku tu asi nic jiného neměl. No ten je mi nanic. Co jsem taky mohla čekat, že tu najdu? Nic víc, než objevili doktoři.
Otáčím se zklamaně ke dveřím, když na druhé posteli leží zase panenka a zápisník. To už snad není možné! Proč je vždycky na místech, kam jdu zcela náhodně! Podívejme se, co nám maniak zase píše:

 Na téhle zmuchlané posteli ležel jeden tetovaný chlápek. Už se tady neobjeví.
Ten budík a špinavý bágl patří jemu.
Abys mi špatně nerozuměla – já jsem mu nic neudělal. Necítil jsem k němu nenávist, přestože to byl lhář.
Že bych si také něco napsal sám na sebe? Nejlépe na hruď, když už ji nemůžu přímo rozříznout, abych ti ukázal své srdce.
‚Miluji Heather…‘
Ne, něco mnohem působivějšího. ‚Miluji Heather‘ nevyjadřuje dostatečně to, co cítím.
Ach… jak něžné pocity ve mně tato představa vzbuzuje.
Stanley Coleman

Tohle už je i na mě moc. Ten Stanley je vážně těžký psychopat! Toho Leonarda musím najít rychle! Vrátím se na chodbu a kolem hlavy mi zasviští berla. Odrazí se od dveří. Další zdravotní sestra se na mě přišla podívat! Ještě mi po té ráně není zrovna nejlíp. Raději prásknu do bot!
Točí se mi hlava jako po těžkém flámu, ale s mými současnými reakcemi, bych v souboji neobstála. Tak se při tom zoufalém klusu odrážím od zdí a zvedá se mi žaludek. Sestra je dost pomalá, ale přesto se mě snaží pronásledovat. Tady to asi nemá smysl dál prohledávat, zbývá poslední patro! Tam už musí být sekce S…
Neohrabaně beru za kliku u vrat z lůžkového a sestra s ťukáním spěchá za mnou. Ze zkušenosti vím, že si nedokáží poradit s dveřmi, tak se konečně protáhnu vzniklou špehýrkou po mém obtížném zápasu a rychle za sebou zabouchnu. Hlava se mi snad rozskočí. Táta vždycky říkal, že mám tvrdou palici. Ale ta tyč málem překonala i její tvrdost. Padá na mě hrozná únava…
Ne, teď nesmím spát! Musím se srovnat! Snad to rozchodím… Království za aspirin!
Se zmučeným výrazem jdu ke dveřím na schody a pomalu vycházím do druhého patra. Stojím před dveřmi a jen letmo pohlédnu na meziposchodí, vedoucí na střechu. Co je to tam? Posvítím tam baterkou a ani mě to nepřekvapí. Panenka a zápisník. Vyjdu těch pár schodů a zvědavě čtu další vzkaz:

 Také mám rád střechu. Probouzí ve mně touhu létat. V tobě taky?
Stanley Coleman

 Jen znechuceně zavrtím hlavou a hned si za to vynadám. Bolest mé hlavy na to zareaguje velice agresivně. Polknu a snažím se to potlačit. Nechám zápisník zápisníkem a sejdu ke schodům do třetího patra. Snad tam zase není nějaká obluda!
Se zaskřípáním se otevřou a dýchne na mě zatuchlina. Kdesi v nitru budovy sice cosi šramotí, ale tady to není. Ty okolní zvuky se různí. Cosi piští, křičí, pak zase šílený smích. Nebýt té bolesti v hlavě, která plně bere mé soustředění, asi bych zcvokla. Je možné, že ani necítím strach? To už jsem tak otupěla, nebo je to něčím jiným? Pravda, sice mám zbraně, ale jsem polomrtvá. Sotva stojím…
Za těchto myšlenek procházím kolem bytelných dveří s cedulí „Cely pro zvláštní případy“. Jestli je toto blázinec, jako že asi ano, pak tuším o co jde. Nechám dveře otevřené a prohlížím si čtyři bytelné vchody do vypolstrovaných cel. Všechny otevřeny. Naštěstí prázdné. Až na… V jedné z nich je cosi napsáno krví a pod nápisem je další panenka a zápisník! Tedy Stanley, ty se činíš…

,,Vlají jemně, tvé ebonové vlasy. Jako noční obloha…“
Eric, velký básník, který tak přesně vystihl mé pocity. Neměl jsem dopustit, aby se mi tohle místo dostalo pod kůži. Nikdy jsem neměl podlehnout poblouznění.
Ale tonout v mé lásce k tobě je nanejvýš příjemné.
Proč ale nepřijímáš důkaz mé lásky?
Přece nyní nebudeš trvat na formalitách.
Přes to všechno, ty a já jsme jedno. Co dávám tobě je totéž, co dávám sobě.
Stanley Coleman

Ten nadrženec si nedá pokoj. Poletuje tu snad jeho duch a všude kam přijdu rozmisťuje tyhle blázniviny? Nebo si se mnou hraje Leonard? Obojí je možné. Ale i z krátkého pobytu v těch vypolstrovaných celách, by mi hráblo totálně. Možná se i přestávám Stanleymu divit, že se zbláznil. Tady nemůže nikdo zůstat příčetný.
Vrátím se zpět na chodbu a světlo pronikající sem z jednoho otevřeného pokoje, rozhání temnotu. Je tu trochu vidět. Jdu k onomu pokoji a koukám dovnitř. No jasně! Na zemi načmáraný červený kruhový symbol! A hned na posteli nad ním, panenka a zápisník. Pod postelí leží tělo. Už z prvního pohledu je zřejmé, že se jedná o znetvořenou sestru, ale nejspíš mrtvou. Leží v kaluži krve. Někdo ji zabil! Je tu ještě někdo?! A kdo?!
V zápisníku stojí:

  Heather, má nejsvětější lásko. Stále na tebe dávám pozor. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, nebo co právě děláš, nikdy tě neztrácím z dohledu. Vím, že se cítíš být úplně sama.
S jednoduchým klíčem k těmto dveřím nebudou už tvé pocity dále stát v cestě. Je to tak dlouho, co jsme se nemohli potkat. Buď trpělivá, už jen malou chvíli.
Já budu také trpělivý, přestože tě toužím obejmout svými pažemi. Divíš se proč jsem tady? To by ses musela zeptat doktora, toho idiota. Tady není jediná osoba, která by to měla v hlavě v pořádku. A to nejen v této nemocnici. Platí to o celém Silent Hillu.
Jen já jsem výjimkou.
Stanley Coleman

 Jo, ty jsi výjimkou… To je vidět z každé věty, kterou načmáráš! A jestli mě chráníš, tak před tou sestrou co mi málem rozbila hlavu jako zralý meloun, jsi mě chránil opravdu fantasticky. Vřelé díky!
Musím už pryč! A hele, i další pokoj je dokořán. Po té tmě trochu příjemná změna. S očekáváním, že tam bude na posteli ležet přikurtovaný člověk s šíleným smíchem a hromadou vlastnoručně vyrobených panenek okolo sebe, tam nahlížím. Kromě zápisníku a panenky na posteli, tu nic není. Jen otlučené noční stolky a všudypřítomná špína. Přečtu si, co náš Stanley zase vymyslel…
Tak to vypadá znepokojivě! Panenka má utrženou hlavu a jednu nohu. Asi se nejedná o dobré znamení… A následující řádky…

 Sbohem Heather.
Je mi líto, nebyl jsem schopen reagovat na tvou lásku. Je po všem.
Leonard mnou pohrdá – protože jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem, že to tak dopadne.
Kdyby se do toho nemíchal, byl bych se s tebou mohl zakrátko sejít.
Potom bych tě mohl vzít do svého světa. Světa jen pro nás dva, mnohem krásnějšího, než je tento.
Čekal jsem na ten den, na dnešek. Den, kdy tě uvidím a ty mě zachráníš. Dnes.
Heather, dej si na něj pozor. Leonard není normální člověk.
Sbohem, miluji tě.
Heather, má bohyně
Heather, má lásko
Heather, má…

,,Ty vole,“ vydechnu. Jestli to dobře chápu, tak se zabil. A co myslel tím Světem pro nás dva? Chtěl mě snad zabít taky? A varuje mě před Leonardem. A jak to tak vidím, asi i právem. Mám já ale štěstí na samé šílence…

,,Co to tu zvoní?“ vyjeknu. Odkudsi je slyšet zvonění telefonu! Vybíhám na chodbu a snažím se lokalizovat místo telefonního přístroje. Odkudsi zleva! Běžím na levý konec chodby a zvonění zesiluje. No jasně, pokoj S12! Leonardův pokoj!
Nedočkavě rozrazím dveře, ale v malém jednolůžáku kromě zvonícího telefonu, nikdo není. Není to tlačítkový přístroj, starší s kruhovým vytáčením. Nenapadá mě nic jiného, než ho zvednout…
,,Haló?“
,,Claudie?“ ozve se na druhé straně zlý hlas.
,,Já nejsem Claudia!“
,,Nelži mi Claudie!“ křikne. ,,Vím, že jsi to ty! Ty jsi vždycky chtěla utéci před zodpovědností! Přišla ses omluvit? Nebo jsi stále nepochopila, jak jsi byla hloupá? Spasit lidstvo, pche! Jak směšná představa!“
,,Poslouchejte mě já…“
,,Už jsem poslouchal dost! Jak ses mohla touto cestou vydat? Kde jsem udělal chybu?! “
Mám toho dost: ,,Já nejsem Claudia!“
Vteřina ticha. ,,Ty nejsi Claudia?“
,,Ne! Jmenuji se Heather! A kdo jste vy?“
,,Leonard Wolf,“ představí se a ten zlý podtón zmizí. Stále je v tom hlase ještě něco divného…
Pak pokračuje: ,,Omlouvám se, myslel jsem, že mluvím se svou dcerou.“
,,Claudia je vaše dcera?“ vyhrknu.
,,Takže ji znáš? Jsi jedna z těch jejích přívrženců?“
,,Ani náhodou. Až ji najdu tak…“
,,Cítím tu nenávist!“
,,Cože?“
,,Z tvých slov, hlasu. Ty ji chceš zabít.“
,,Zabila mi otce,“ roztřese se mi hlas.
,,Ona je blázen, ale pořád je to moje dcera. Byl bych jí odpustil, kdyby se změnila. Ale vidím, že už je příliš pozdě. Heather, pomůžeš mi?“
Co tím myslí?
,,Pomoci? A jak?“
,,Jsem tu zavřený. Musíme Claudii zastavit!“
Vida, máme stejný zájem. I když nevím jestli ji on chce zabít. Já rozhodně ano!
,,A kde jste?“ ptám se.
,,Nejsem si tím sám jist, ale dveře jsou na konci chodby, v prvním patře! Určitě bych ti mohl být užitečný. Mám pečeť!“
,,Jakou pečeť?“ říkám do sluchátka, ve kterém už cvaklo. Leonard zavěsil.
Dveře na konci chodby v prvním patře? Je pravda že až na konci jsem nebyla, ale přehlédnout dveře? Zvlášť když jsem svítila všude možně kvůli těm znetvořeným nádherám? Kdoví, možná opravdu ušly mé pozornosti. Krom toho, jiné vodítko nemám. Musím toho Leonarda najít někde tam, jak říká…
Pozor, na posteli leží nějaký časopis. Co to je? Je otevřený na stránce s článkem, který se jmenuje: „Doktrína zoufalství – Domov naděje“
Domov naděje je sirotčinec na předměstí Silent Hillu. Ale pod jeho falešnou maskou se skrývá místo, kam jsou unášeny děti, jimž jsou následně „vymývány mozky“.
Domov naděje je spravován společností ‚Silent Hill Smile Support Society‘ (smile support = „úsměv podporující“), což je charitativní organizace někdy též zkráceně zvaná 4S.
Pravdou je, že 4S je respektovanou charitou, která údajně ‚přijímá ubohé děti bez domova a vychovává je v nové naději‘.
Avšak ve své podstatě je to pohanská sekta, jež šíří své vlastní, pokroucené dogma namísto solidních hodnot víry.
Pan Smith, žijící v těsné blízkosti Domova naděje, nám sdělil:
„Někdy v noci se ke mně donesou jejich podivné modlitby a zvuky dětského pláče. Jednou jsem si tam šel stěžovat, ale hned se mnou ‚vyběhli‘. Od té chvíle se stejně nic nezměnilo.“
Našemu reportérovi bylo odmítnuto povolení ke vstupu, když chtěl udělat pár fotografií uvnitř komplexu. Co to tam vlastně ti lidé z Domova naděje musí tajit?
Při mém vyšetřování se mi alespoň podařilo odhalit podezřelou betonovou věž, jež se zdá být součástí jejich zařízení. Bohužel, nikdo mi nebyl ochoten říci, k čemu je stavba využívána. Ovšem vůbec to nevypadá, že by měla mít něco společného s výchovou sirotků. Ve skutečnosti by to mohlo být vězení, nebo místo, kde se konají tajné obřady.
Kult spravující Domov naděje je místním usedlíkům znám pod názvem Řád. Jedná se o náboženství, jež je hluboce propojeno s historií Silent Hillu. Avšak domněnka jeho horlivých vyznavačů, že jsou jakousi elitou „vyvolených lidí“, má svou temnou a nebezpečnou stránku.
Zamýšlím nadále pokračovat v pátrání kolem Domova naděje a kultu na jeho pozadí.
Vždy jsem věřil, že naší nejdůležitější povinností je ‚sdělovat celou pravdu‘ a ukazovat dětem správnou cestu.
Joseph Schreiber

 Dům naděje…to znám…někde jsem to…kdysi dávno…Ach to je mi najednou úzko!
,,Nebudu nad tím teď přemýšlet,“ usoudím a vracím se na chodbu. Musím o patro níž a doufat, že tam bude cesta do Leonardova vězení. Sám říkal, že neví kde vlastně je… Ale že někde za těmi dveřmi. To jsem zvědavá.
Bez jakýchkoli potíží procházím chodbou ke vratům z lůžkového a pak na schodiště. Stanleyho deník zmizel. Co bylo mezi ním a Leonardem? Podle toho co psal Stanley, ho Leonard moc rád neměl. Měl k tomu důvod? Stanley normální nebyl, to je fakt. I když Leonardův hlas v tom telefonu také nezněl zrovna příjemně… Musím se i před ním mít na pozoru!
Sestupuji do prvního patra a potichu spěchám na lůžkové. S úlevou zjišťuji, že tu nic nečíhá a spěchám na konec chodby. Ano, vážně… Na jejím konci jsou dveře! Předtím jsem sem svítila a stála tu jen holá zeď. Že by nějaká iluze, kterou mi Leonard odhalil?
Bez obtíží jdou otevřít a já hořím zvědavostí, co je za nimi. Vedou do nějakého klikatého koridoru, v pravidelných intervalech ozářeným světly na zdech. Je trochu načervenalý, vypadá to jako bych procházela nějakou hranatou cévou. Ještě se ohlédnu ke dveřím kterými jsem přišla. Stále tam jsou.
Jsou tu jen pravoúhlé zatáčky, nebo odbočky. Nezdá se, že bych mohla ztratit směr, většina odboček je uzavřena mříží. Právě když se cesta stáčí doleva, něco za mnou bouchne. Trhnu sebou a ohlédnu se. Jedna taková mříž za mnou zapadla. Jdu k ní a zkusím ji nadzvednout, ale vůbec to nejde. Buď je moc těžká, nebo dobře zajištěná. Cesta zpět zatarasena…
Pokračuji tedy vpřed a modlím se, aby má cesta neskončila ve slepé uličce. Koridor se větví. Nalevo je uzavřená odbočka, tak pokračuji rovně. Těsně přede mnou se cesta uzavře další mříží a naopak mříž nad odbočkou vyjede nahoru a uvolní cestu. Ještě aby mi to spadlo na hlavu!

Řídím se tedy otevřenými cestami a v jednom úseku hned za mnou, zapadnou asi čtyři mříže. Pak koridor zničehonic skončí špinavými dveřmi. Projdu jimi a stojím v dalším koridoru. Tady se hra s mřížemi opakuje. A pak přijde to, čeho jsem se bála. Přede mnou mříž a když k ní dojdu, za mnou zapadne další. Jsem jako v kleci. Na zdi je namalován kruhový symbol. Ale trochu jiný než ten, který jsem dosud všude vídala. Z tohoto mě nebolí hlava…Ba naopak…je mi divně…kde to jsem…
Cítím strašnou bolest. Jsem úplně omotána obvazy a kromě bolesti, si téměř neuvědomuji okolní svět. Sotva vidím, sklání se nade mnou smutná pohledná tvář zdravotní sestřičky… Lisy Garland…
,,Má stále neobvykle vysokou horečku. Oči se jí neotevírají, má puls, ale téměř nedýchá. Proč? Alesso, co tě drží při životě?“
Ležím na zemi a kolem mě jsou ony mříže. Jen zeď přede mnou, kde byl ten kruhový symbol, je pryč a na jejím místě chodba, končící dveřmi. Tohle všechno ze země vidím. Co se mi to zdálo? Byla jsem hospitalizovaná v Alchemilla hospital, popálená… Všechno mě bolelo, nemohla jsem umřít i když jsem strašně moc chtěla. Ale ten pokoj, kromě té sestřičky Lisy, o něm nikdo nevěděl…Jen ona o mě pečovala. Byla moc hodná i když…také zvláštní. Byla jsem tam, já Alessa…
Počkat, na co to myslím? Já jsem přece Heather! A tohle byl nějaký divný sen. Ale hrozně živý. Jako něčí bolestné vzpomínky. I když si to nepřipouštím, stále se mi zadírají do mozku. Ale myslím, že se závoj začíná protrhávat…
Vezmu za špinavou kliku dveří a otevírám je, připravená na všechno. To je ale fujtajbl! Kam jsem to zas vlezla? Je tu nějaký žebřík vedoucí vzhůru, ale to okolí! Jedná se o nemocnici, ale má podobnou architekturu, jako mělo nákupní centrum a kancelářská budova. Klasické bílé dlaždice, špinavé nazelenalé kachličky na zdech, místy zacákané od krve, porostlé jakýmsi masem, nebo čím jiným, zase ten obraz lidských úst jako v kancelářské budově…
Cosi nade mnou skřípe. Lezu po žebříku nahoru a dostanu se na úroveň zvuku toho skřípání. Z otvoru ve zdi, tam vykukuje zvláštní humanoidní tvor bez obličeje a točí nějakým ventilem. Z toho to skřípání! Bytost i vydává jakýsi chraplavý zvuk, jako kdyby mluvil. Neútočí na mně, jen točí svým ventilem a chrčí.
Nad ním to také vypadá ,,pěkně“, visí tam znetvořená zdravotní sestra a vypadá, jako kdyby na ni odněkud proudil horký vzduch. Asi to tak i bude, protože je tu docela horko. Když konečně vylezu na vrchol žebříku, ocitnu se na drátěné podlaze. Zdi se tetelí a jsou od krve. Co se s tím špitálem stalo? I když budu asi úplně někde jinde. Kudy teď?
Otevírám plísní porostlé dveře a ocitám se v sídle morbidnosti a bizarnosti. Stěny porostlé chvějící se tkání, místy stojí nemocniční lůžka s přikrytými těly, celé od krve. U některých i stojany s kapačkou. Za nic na světě se k tomu nepřiblížím!
Štítím se otevírat některý z pokojů, to svinstvo, kterým mají porostlé dveře, je nevýslovně odpudivé. Jedny dveře ale jsou relativně čisté. Pomocí lokte si je otevřu a když spatřím co je za nimi, zvedne se mi žaludek. Mám co dělat, abych nevrhla.
Ze stropu tam hlavou dolů visí lidské tělo a pod ním kbelík, po okraj plný krve. Mrtvola má podříznutý krk. Kdosi ji vykrvil jako prase na porážce! Couvám ke dveřím a rychle ten pokoj hrůzy opouštím. Leonarde, kam jsi mě to poslal?!
Vyjdu ven a prohlížím si další neporostlé dveře. Pokud na nich někdy byla nějaká cedule, je pryč. Vstoupím a dle rezatých skříněk mi dojde, že se jedná o šatnu. Nic extra…
Zase zvoní telefon! A vypadá to, že z nějaké skříňky! Otevírám jednu po druhé, až natrefím na tu správnou. A že je to sakra telefon! Ve skříňce je nacpaný pouliční telefon, kdo ten masivní přístroj cpal sem? Hlasitě zvoní. Zvedám sluchátko:
,,Vše nejlepší k narozeninám,“ kdosi zpívá. Ale zpěv je to šílený! Hlas dementní, intonace otřesná!
,,Vše nejlepší k narozeninám drahá…hups, zdá se, že jsem zapomněl tvé jméno!“
,,Kdo jste?“
,,Děkuji! Vše nejlepší, drahá, kdo jste´, vše nejlepší tobě!“ pokračuje otřesným zpěvem. ,,Přeji krásné třicáté první narozeniny!“
O čem to mluví? Ale ten hlas je mi povědomý…
,,Jste to vy, Leonarde?“
,,To je jméno vraha, ne moje! A nejsem ani tvůj milovaný Stanley! Ten je v podzemí, číslo sedm! Ale tím se netrap, je čas slavit tvé narozeniny!“
,,To si pletete, já nemám…“
,,S nikým si tě nepletu! Dnes máš dvacáté čtvrté narozeniny a mám pro tebe dárek! Co máš raději? Rozdávat bolest, nebo přijímat? Také můžeš dostat to, co nejvíc nenávidíš! Vše nejlepší k narozeninám, chacha!“ zakončí vesele.
,,Ale vážně se pletete, dnes narozeniny nemám,“ říkám zbytečně. Volající zavěsil. Ale ten hlas jsem vážně už slyšela. Určitě to byl Leonard… Psali o něm, že trpí schizofrenií. A povídal, že je Leonard vrah…
Totálně zmatená vyjdu z šatny a namáhám si hlavu úvahami. Pomáhá mi to ignorovat hroznou scenérii okolo. Další šatny… Podívám se tam také. Tady nezvoní telefon, je tu pouze jedna skříňka a ta se celá třese a dělá hrozný rámus. Nemám odvahu se k ní přiblížit. Vycházím na chodbu, když se dvířka skříňky otevřou a uvidím zdroj toho všeho rámusu. Ve skříňce je pletivo a za ním podivné torzo nějaké bytosti, snažící se dostat ven. Člověk to není, jen další obyvatel tohoto morbidního světa. Nevím, jestli ji mám litovat, či ne. Cítím se jako ona. Také se snažím dostat ven z tohoto vězení a nemůžu…
Na konci chodby jsou krvavé dveře, které by měly vést z lůžkového. Alespoň tak to bylo v normální nemocnici. Tady asi také. Ale pozor, místo dveří na schodiště je jen propast a po drátěné podlaze se dostanu jen k výtahu. Ten funguje, tlačítko se rozsvítí. Je téměř totožný s tím, co byl v kancelářské budově. I ta mříž, která spadne když se dveře zavřou.
Zkusím nejspodnější tlačítko. Výtah sebou cukne a už jedu dolů. Asi jsem v prvním patře, dole je téměř okamžitě. Pak se zastaví a dveře se otevřou.
Tak zrovna sem, jsem nechtěla. V prostoru se nachází devět lůžek, s přikrytými těly. Každé má krví napsané číslo. Na druhé straně jsou veliké kremační pece…
Postel s číslem sedm, je přímo přede mnou. Sedmička, prý nové číslo Stanleyho Colemana, jak říkal ten cvok v telefonu. To je asi jeho tělo… V žádném případě nebudu plachtu odhrnovat. Mám strach z toho, co bych mohla vidět. Nebo by náhle obživl…
V otevřené peci se něco leskne. Přijdu blíž a uvidím tam ležet klíč. Má visačku s číslem 312. A hele, může se hodit! Překonávám obrovský odpor a sáhnu do kremační pece, mezi hromádky popela a vezmu klíč. Uchopím ho a rychle k výtahu. Když míjím postele, za zády se mi ozve sýpání: ,,He…He…Heath…Heatherrrr!“
Ztuhnu na místě, ochromená strachem. Míjela jsem číslo sedm, Stanleyho tělo… Splnila se snad má představa a opravdu vstal z mrtvých? Namáhavě polknu, křečovitě sevřu katanu a pomalu se obracím. Připravuji se na okamžik, kdy uvidím zombifikované tělo s vyhaslýma očima Stanleyho Colemana.
Připravím katanu k seknutí, otočím a… Nikdo za mnou není. Tělo stále leží na posteli, přikryté stejně jako předtím. Zdálo se mi to? Ne, určitě na mě někdo zašeptal. Rychle pryč, než opravdu obživne!
Šílená hrůzou vletím do výtahu a mačkám první tlačítko, které mi přijde pod palec. Druhé patro. Srdce mi buší jako splašené. Takovou ledovou hrůzu jsem za celé to hrozné dobrodružství, prozatím nezažila. To krematorium stačilo samo o sobě a ten hlas, říkající mé jméno…
Výtah se otevře a stojím v chodbě, která je spíše jen plesnivá a od krve pouze místy zašpiněná. Zpoza rohu slyším něco, co mi náladu nezvedne. To bublavé vrčení, šmejdění, to už jsem zažila. Když nakouknu za roh, na zemi se tam rojí ten samý netvor jako v kancelářské budově. Šmejdí a šmejdí, pak mě zřejmě ucítí a hurá na mě. Naštěstí už znám útok tohoto druhu, tak těsně předtím, než mi hupsne po nohou, odskočím vzad. Hned na to, mu katanou zamířím na hlavu. Bohužel se netrefím.
Je špinavý od krve, někoho tu asi zrovna zakousl. Vztekle po mě chňapne svou trychtýřovitou hlavou. Zuby se mi zahryzne do lýtka. Nebýt mé kozačky, vyrval by kus masa. Takto to odnesla jen bota. Vztekle po něm seknu, pak znovu a ještě jednou. Nepřestávám, dokud se jeho obludná hlava nekutálí po zemi. Po noze mi cosi stéká.
Uhryzl mi kus kozačky, ale roztrhl i kůži pod ní. Strašně to pálí a dost krvácí. Čím já to zastavím?! Hlavně pryč z chodby, můžou tu být další! Dokulhám k nejbližším dveřím, na nich nápis ,,Skladiště“. Uvnitř, naproti dveřím je okno, zadrátované. V pletivu jsou dva protržené otvory a v nich zachycené dvě ruce, celé rozdrásané. Strašný pohled…
A jsou tu i poklady. Lékárnička, náboje do pistole, do brokovnice a zásobník do samopalu! Hned vedle toho, je narozeninové přáníčko, s namalovaným dortem. A pod ním je kostrbatým písmem načmáráno: ,,Šťastné třicáté osmé narozeniny!“
,,Aha, tak to jsou ty dárky, o kterých mluvil. Sice nemám narozeniny, ale teď mi vážně přijdou vhod. Hlavně ty medikamenty,“ přehrabuji se v malé lékárničce. První co udělám je, že spolknu dva aspiriny, aby trochu zklidnily mou bolavou hlavu. Pak vezmu peroxid a čistím si kousnutí na noze. Celé omotám obvazem. Snad to bude stačit…
Zbytek si nacpu do všech možných kapes, do jedné ruky katanu, do druhé samopal a opouštím pokoj. Naproti spatřím dveře, které mě upoutají. Vypadají stejně jako ty ostatní, ale hypnoticky mě přitahují. Nedokážu si vysvětlit proč. Jako ve snách k nim jdu, otevírám a procházím.
Jsem v jakési koupelně. Celou protější zeď pokrývá zrcadlo. Kus před ním je vana. Zrcadlo je čisté, celá místnost i se mnou, se v něm odráží. No, já tedy vypadám! Sukně roztržená, vesta, původně bílá, hraje všemi barvami, sama jsem umouněná a od krve. Děs!
Chci odejít, ale dveře mě odmítají pustit. Lomcuji s nimi jak chci, ale nepovolí. Zoufale rozhodím rukama a začnu podrážděně přecházet sem tam. Kam jsem to zas vlezla?! V jednu chvíli zase kouknu do zrcadla a v polovině pohybu se zastavím. Tedy ne já, ale můj obraz. Poskakuji, vrtím se, ale odraz v zrcadle je nehybný. Udiveně na to zírám a pak se začne něco dít.
Můj odraz v zrcadle, začne cosi pokrývat. Vlasy tmavnou, kůže rudne do tmava, jako popálená, pořezaná a od krve… Oči mění výraz, stávají se krutými. Prohlížím se, ale já vypadám normálně. Mění se jen ten můj odraz…A to není vše. Mění se i celá místnost. A to nejen v zrcadle, ale i tady! Od vany se začne rozšiřovat masovitá hmota a s hnusným mlaskáním obestírat zdi. Dělá se mi špatně.
Celá místnost je tím porostlá, když cosi cvakne. Ohlédnu se a vidím, že se dveře otevřely. Už můžu ven. Skočím po nich a vyřítím se na chodbu. Koupelnu za sebou zavřu. Co to mělo znamenat? Byla jsem to já, nebo ne? Spíše něco, co je mou součástí…Alessa…
Uf! Musím do pokoje, kde je Leonard! V normální nemocnici to byl S12. Tady to musí být stejné. Patro je totožné… Tak jdeme na lůžkové!
Lůžkové oddělení masem neporůstá, je jen stejně odporné jako nákupní centrum. Už nevnímám stále početnější lůžka s těly. Běžím na konec chodby, kde by měl být ten pokoj. Skutečně tam je, ale označen jako 312… To mám klíč! Tady se značení liší, místo S12, tu mají 312… Ale co, je to fuk!
Před dveřmi leží papír. Shýbám se pro něj. Celý zamazaný, ale čitelný:

   Doktore Midkiffe,
prosím dejte si velký pozor na pacienta z pokoje č. 312. Měl by stále mít volnost co se týče víry, kterou vyznává, ale neměl by ji vnucovat ostatním. Jsem také jedním z postižených.
Koluje zde fáma o tom, že tady byl umístěn kvůli pobodání člověka právě při náboženském sporu.
Prosím, buďte opatrný.
R. Crosby
P.S.: Zdá se, že fáma je pravdivá. Alespoň podle vrchní sestry. Ale jinak si myslím, že je to dobrý člověk, i když – je s ním těžké vyjít.

 No paráda! To je o Leonardovi! Byl opravdu dobrý nápad, jít ho hledat? Prokletý Vincent! Proč jsme ho jen s Douglasem poslechli?
Když se zvedám od papíru, neujde mi na zdi kostrbatý nápis: Štastné první narozeniny!
Mávnu nad tím rukou. Nemá smysl snažit se to pochopit. Ten gratulant je zkrátka idiot. Zasunu klíč do zámku a odemknu. Otevírám dveře a čekám, že tam bude Leonard. Vstoupím do pokoje, zavřu za sebou a rozhlížím se. Nikdo tu není. Kdežto naproti u zdi je postaven primitivní oltář, se zapálenými svícemi, nožem od krve. Nad ním visí arch papíru s jakousi kresbou připomínající muří nohu. Vedle oltáře stojí postel a na ní otevřená kniha s názvem Ztracené vzpomínky.
Zvědavě koukám na stranu, kde je svazek otevřen:
Charakteristickou záležitostí, o níž se zmiňuje jen nemnoho dokumentů a jež se pozvolna vytrácí z novodobé éry, je rituální obětování.
„Obětování modlitebníků probodnutím hrudi pomocí měděného kůlu. Potřísnění oltáře krví, tryskající přímo ze srdce slouží k velebení Boha a k předvedení své oddanosti k němu.“
Při jiných obětních obřadech, též zmíněných ve stejné knize, je oběť upálena zaživa. Jedná se o rituál vyššího stupně, jenž se nesmí týkat vězňů a hříšníků – jenom kněz může být obětován. Podobně jako pro upálení u kůlu, nelze tento prvek nalézt u žádných srovnatelných ceremonií,  prováděných v blízkém okolí.
Může to mít spojitost se skutečností, že přednostně uctívaným božstvem je sluneční bůh. Přestože toto náboženství velebí spasení, přináší s sebou svou temnou a sektářskou minulost.
Hm, zvláštní, ale něco to napovídá… Zvednu pohled od knížky a údivem mi spadne brada. Podlaha ke dveřím zmizela a na jejím místě je propast. Z jejího dna je slyšet voda. Od oltáře se táhne krvavá stopa k rezatému žebříku, vedoucímu do propasti. Že by byl Leonard tam? Přečtením toho úryvku se otevřelo jeho vězení? No uvidíme…

Začnu lézt dolů po studeném žebříku a brzy se ocitám po pás v proudící nečisté vodě. Nalevo ode mě je jakýsi masivní drtič či co, v něm se tříští vodní proud. A na druhé straně železná konstrukce z rezatých traverz, ale vidím jen část. Zbytek se utápí ve tmě.
,,Leonarde, jste tady?“ zavolám a rozhlížím se.
,,Heather,“ zazní odkudsi shora. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím.
,,Leonarde, kde jste?“
,,Děkuji ti. Teď odsud konečně můžu odejít. To je konec Claudiiných směšných snů. Je čas se jí zbavit. Prý ‚spása lidského pokolení‘. Che! Proč by měli být odměněni i nevěřící!?“
Nevím, o čem mluví. ,,O čem to mluvíte?“
,,O našich plánech, samozřejmě. Pravdou je, že Bůh je milosrdný. Ale nejdřív je třeba stát se vyvoleným. Jen ti, kdož naslouchají hlasu božímu, budou obdarováni klíčem od Ráje. Nemyslíš, Heather?“
,,Ano, jak je libo,“ odbudu ho a stále se snažím ho spatřit. ,,Věřte si klidně, čemu chcete!“
,,Co tím chceš říct?“ změní se tón jeho hlasu, změní se ve zlé zabarvení.
,,Jen že nepřemýšlím jako vy! Nechci žádný Ráj!“
Chvíli mlčí a já si mezitím uvědomím, že jsem husa. Asi jsem mu neměla odporovat, je to blázen a šílenec. Sakra!
,,Kacířko! Podvedla jsi mně!“ křičí rozzuřeně.
,,Nepodvedla, jen to bylo nedorozumění!“ snažím se ho uklidnit.
,,Chtěla jsi mi ukrást pečeť a Boha zničit! Kacířko!“
,,Nechtěla jsem nikoho okrást. Mimochodem, co je to za pečeť?“
,,Nehraj si na neviňátko! Už mě vícekrát neoblafneš. Ta pečeť je moje. Bůh mne stanovil svým ochráncem. Jedinou věcí, které se ode mne dočkáš, bude ohavné umírání.“
A pak se ukáže. Z oné železné konstrukce se začne cosi soukat. Měří to tři metry. Ano, původně to asi člověk byl, ale v co se proměnil… Je jako přerostlá mumie, z obličeje zbyly jen dva důlky, kde má asi oči. Kůži, pokud nějakou má, má zbarvenou do červenohněda. Žádné vlasy. Vyleze z konstrukce a skočí do vody. Postaví se a hledí zle na mně. Obalený špinavými obvazy. Vypadá jako by měl lepru.
,,Leonarde, to jste vy?“ zakňučím a couvnu.
,,Smrt všem, kteří se k Bohu obracejí zády,“ řekne.
,,Je každý místní člověk zralý na psychiatra?“ koukám s cynickým úsměvem na jeho rozpadající se obličej. ,,I když, jak vidím, vy ani člověk nejste!“
Tím naše konverzace končí. Leonard po mě skočí, já mu nastavím katanu. Sice se mu zaboří do těla, ale vytrhne mi ji z ruky a padá do vody. Mžiku vstane a spěchá ke mně. Já běžím k žebříku, ale ten…zmizel! Mám už jen jednu silnější zbraň; samopal!
Ještě že jsem ho neupustila! Křečovitě ho držím celou dobu v levé ruce. Chytnu pažbičku do pravé ruky, levou držím pod hlavní, namířím na Leonarda a mačkám spoušť. Zbraň sebou okamžitě škube vzhůru a já půl zásobníku vystřílím někam nad sebe. Sakra, musím to při střelbě tlačit dolů! Mačkám spoušť podruhé a jde to trochu lépe, i když Leonarda zasáhne asi tak pět ran. Pak je zásobník prázdný.
Rychle přebíjím a brodím se od nestvůry. Ten po mě chňapne ohnilou rukou. Má nepříjemný dotyk a hlavně sílu. Srazí mě do vody a drží pod hladinou. Zápasím jak můžu, snažím se neupustit samopal. Na dně bych ho nenašla. Kopu, mlátím, kroutím se…Pak to udělám jako typická ženská, zakousnu se do jeho ohavné pazoury. Ústa se mi naplní hořkou vodou, ale Leonard povolí, díky tomu se mu vysmeknu a vynořím se z vody. Lapám po vzduchu a šílenec se na mě zase sápe. Zásobník, kterým jsem přebíjela, se mi podařilo upustit, když mě stáhl pod vodu. Couvám jak nejrychleji můžu a sahám po dalším. Klepou se mi ruce, nemůžu  zásobník do zbraně ani zasunout. Když se to konečně podaří, mám obavu, že to nebude střílet, když je to mokré.
Leonard mi uštědří pořádný políček, až mi hlava poskočí. Víc nestihne, namířím mu na břicho a mačkám spoušť. Jestli to nefunguje…
Funguje! Podzemí naplní ohlušující rachot a zbraň sebou škube nahoru. Sice ji udržím, ale střely nejdou do jeho břicha. Boří se mu do obličeje. Rozebírají tu ohnilou tkáň na kusy a Leonard sebou pořádně zmítá. Cosi křičí, ale přes rámus střelby, nevím co. Poslední náboj opustí komoru a z hlavně se kouří. Krvavá směs zbyla na místě Leonardovy hlavy. Tělo ztěžka padá do vody. Pospíchám k němu, musím dostat zpět katanu! Má ji vraženou v boku, ale dost hluboko. Páčím, škubu, až když se zapřu nohou o jeho trup, vytrhnu ji. Opláchnu krev z čepele ve vodě. Kudy odsud?
Točí se mi hlava a před očima roztančí světla. Padám…co se to děje…?
,,Proč jsi ji poslal za mým otcem?“
,,Myslíš, že to byla chyba?“
,,Je to tvoje vina, že už…“
,,Ano, ale není to tak špatné. Znamená to, že byl jedním z těch, které Bůh miloval, ne?“
,,Ti, jenž se Bohu posmívají, nebudou spaseni. Ty půjdeš do Pekla, Vincente. Nikdy nepoznáš radosti věčného Ráje!“
,,Ty si myslíš, že tebe Bůh spasí? Che!“
,,Co ty vůbec víš?!“
,,Jen znám rozkoše tohoto světa. Chci si je užít, dokud jsem ještě tady. Ty jsi přece svého otce nenáviděla, není to tak? Viděl jsem, jak tě mlátil a kopal! Plakala jsi. Ten obraz jeho krutosti, je navždy vryt do tvé mysli, Claudie!“
,,Ano. A proto potřebujeme Boha.“
,,To co ty nazýváš Vírou, je ve skutečnosti jen pláč malého dítěte, které touží po lásce. Proto jsi tak sama.“
,,Nerozumíš tomu, nikdo z vás tomu nerozumí.“
Otevírám oči. Kde to jsem? A ty hlasy…Zdálo se mi to? Slyšela jsem rozhovor Claudie a Vincenta. Stoka, Leonard…
Vztyčím se. Ležím na posteli a oknem sem proniká denní světlo. Rozhlížím se a zjišťuji, že se nacházím v nemocničním pokoji. Jsem zpátky v normální nemocnici. Smrt Leonarda mě poslala do jakéhosi časoprostoru, kde jsem vyslechla Claudii a Vincenta a pak mě to přeneslo sem. Obrovská úleva, že netrčím v té odporné verzi nemocnice. Nevím, jak bych se odtamtud jinak dostala.
Dost úvah, musím najít Douglase. V ruce držím katanu, ale samopal zůstal ve stoce. Vzpomínám si, že jsem ho pak odhodila, když došla munice. Co s ním? Pochybuji, že najdu další. Tak je to jedno.
Vstanu z postele a zamířím ke dveřím, když do něčeho kopnu a ta věc se odkutálí ke dveřím. Tam se zarazí o zeď. Co je to?
Zvednu to a držím pečeť s kruhovým symbolem. Ten samý jako byl v koridoru. Z tohoto mě hlava nebolí. No jasně! Tohle bude ta pečeť, kterou hlídal Leonard! Pro tohle mě poslal ten mizerný Vincent! Teď ještě vědět, co s tím…
Opouštím pokoj a běžím k východu z lůžkového. Sestřičky zmizely. Asi už mě tu nebude nic obtěžovat. Tím lépe, tak ráda bych si odpočinula! Ať už to celé skončí!
S úlevou také zjistím, že jsem v přízemí. Neztrácím čas a svištím k hlavnímu vchodu. Chci být z téhle hrozné nemocnice už pryč! Zažila jsem tu otřesný zážitek!
Jak ráda vidím ulici! Třebaže je plná mlhy a kdovíčeho ještě. Zvolím stejnou cestu jako sem. Prostě se namáčknu na jednu stranu ulice a až dojdu nakonec, dám se doprava. Uši mám ve střehu. Určitě tu budou další psi, nebo hmyzáci. Mou jedinou šancí je, nějak se jim vyhnout. Jakpak si asi vedl Douglas? Je jasné, že jeho výprava byla zbytečná, ale třeba našel v Leonardově domě něco užitečného. Třeba nějakou indicii, k čemu ta pečeť je vlastně dobrá. Byla bych nerada, kdyby ten výlet do nemocnice byl zbytečný…
Z mlhy slyším vytí. Není bezprostředně blízko pes, který ho vydává. Tak se neznepokojuji, přesto se ohlížím všude možně. A kde se schovává ta prokletá Claudia? Věděla o Leonardovi? Pokud ne, brzy se určitě dozví, že její otec je mrtvý. Ona zavraždila mého, já jejího. Ale stejně není pomsta úplná. Musím zabít ji!
Zatočím na hlavní třídu a razím si mlhou cestu k motelu. Míjím Texxon Gas a dávám se do běhu. Chci být v motelu co nejdříve. Cesta probíhá bez potíží, což mě trochu znepokojuje. Ne že by mi příšery scházely, ale je to silný nezvyk. Pohrávám si v kapse s pečetí a přemýšlím nad Leonardovými slovy. Chtěla jsi mi pečeť ukrást a Boha zničit! Je snad pečeť nebezpečná pro jejich Boha? Vlkodlakům vadí stříbro, upírům krucifix a tomuhle ,,Bohu“ asi pečeť. Je pravdou, že každý má svou slabinu…
Za těchto myšlenek projdu bránou do motelu a snažím si vzpomenout na číslo našeho pokoje. Jak to jen bylo? Jo, číslo 14! Poznám ho podle Douglasova auta, které tu pořád je.
Sáhnu po klice a vkročím dovnitř. Místo Douglase tu čeká někdo jiný.
,,Ty!“ vyplivnu. ,,Kde je Douglas?“
,,Už odešel,“ řekne Vincent klidně. ,,Ale nechal ti tu vzkaz.“
Cítím tu něco divného. Někdo další tu byl, cítím to!
,,Nebyl tu někdo přede mnou?“ ptám se.
,,Ne, byl jsem tu sám. Nechceš vědět, co ti Douglas vzkazuje?“
Sice mu nevěřím, ale co mám dělat?
,,Ano…co mi vzkázal?“
,,Říkal, že kostel je na druhé straně jezera,“ praví.
,,Kostel?“ nechápu.
,,Ty to nechápeš? Tam najdeš Claudii! Nejrychleji se tam dostaneš přes lunapark. Asi nejkratší cesta, kterou znám. Vydej se na severozápad po Nathan Avenue. Je to daleko, ale ne dál, než k nebi.“
,,To je všechno?“ ignoruji jeho ubohý pokus o žert.
,,Hmm,“ přikývne.
Vezmu z postele své kytarové pouzdro s brokovnicí a jdu ke dveřím. Ještě se zamračeně ohlédnu na Vincenta: ,,Opravdu to říkal Douglas?“
Vincent se zatváří jako neviňátko: ,,Co je ti? Ty mi nevěříš?“
,,Ne. A varuji tě, jestli lžeš, nebo jsi něco udělal Douglasovi, čeká tě bolestivá smrt.“
S touto pochmurnou větou opouštím pokoj a mířím zpět k Nathan Avenue. Zvědavě rozhrnu mapu a hledám ten lunapark. Páni! To je dálka! Vždyť je kus za Silent Hillem! Musím obejít západní výběžek jezera. Nejrychlejší by to bylo lodí, ale kde ji tu teď seženu a hlavně by to i bylo dost nebezpečné. V té mlze bych se jen ztratila. Nezbývá než jít po svých.
Cesta ubíhá v naprostém tichu. Nikde žádné monstrum. Jen ticho. Opravdu tam někde bude i Douglas? Za lunaparkem není na mapě vyznačen žádný kostel. Nevím, co si o tom Vincentovi mám myslet. Očividně mu jde o nějakou vlastní záležitost a já se mu hodím do karet. Nepřímo mi asi pomáhá proti Claudii, ale kdyby si její smrt přál, zabil by ji sám. Určitě by to zvládl. Ale on se vyžívá v intrikách a baví ho, manipulovat s lidmi. I tací se najdou. Jen bych opravdu chtěla znát jeho cíle…
Bolí mě nohy, kde už to sakra je? Procházím kolem jakéhosi vyhořelého hotelu a už se stmívá. S tím přichází jedna pozoruhodná věc. S přicházející tmou, ustupuje mlha. Sice je stejně vidět prdlajs, ale je to zvláštní jev. Po chvilce musím rozsvítit baterku, abych se o něco nepřizabila.
Au, bolí mě obličej. Musím mít od toho Leonardova políčku úplně modré oko. Ještě že tu není zrcadlo, předpokládám, že hraji všemi barvami.
Konečně stojím před bránou lunaparku. Už je noc. Nevím jak tu plyne čas, ale určitě dost pozdě. Pokladny prázdné, ale to mě nepřekvapí. Kdo by tu také byl? Přelézám turnikety a na druhé straně seskočím. Jakmile se mé nohy dotknou země, začíná mi hučet v hlavě, až mám pocit, že mi praskne. A zase ta bolest! Držím se za hlavu a klekám na zem. Mezitím se park mění. Barevné zdi brány a travnatou zem, střídají drátěné rošty, plíseň, špína. Zase se celé okolí změnilo v krutou morbiditu.
Hlava přestává bolet a já jen smutně pokrčím rameny. Je to tu zas. Mé okolí se zase celé pokroutilo, jak je to vůbec možné? Způsobuji to snad nějak? A jak? Čím to můžu zarazit?
Jak se tak rozhlížím po svém okolí, vrací se mi ta noční můra, která se mi zdála v nákupním centru. Ten samý park. Vše na chlup stejné! I ti podříznutí maskoti. Děsivé růžové králičí obleky, zamazané od krve. V dálce řvaní nějakých netvorů, vzduchem se líně převalují obláčky mlhy.
Jestli ten sen byl nějakou věštbou, vím co mám dělat. Tam za tou dřevěnou bránou bude náměstíčko s krámy a nestvůrami. A stejně jako ve snu, jiná cesta není dostupná.
Potěžkám katanu a otvírám bránu. Zavrže a já proklouznu na náměstíčko s krámy. Těžký zvuk kroků mě přesvědčí o tom, že se nepletu. Prochází se tu to přerostlé monstrum. Zatím si mě nevšiml. A ani nemusí.
Přes náměstíčko vidím ta druhá dvířka, která vedou k horské dráze. Plížím se k nim, když o něco klopýtnu a padám. Instinktivně se po té překážce ohlédnu a vidím, že jsem zakopla o utrženou lidskou ruku…
Kráčející kreatura to uslyší a zamíří ke mně. Sakra, stojí akorát mezi mnou a těmi dveřmi! Nezbývá než bojovat!
,,Tak pojď, dlouháne!“
Monstrum zrychluje a pozvedá dlouhé ruce. Nemá smysl po nich sekat, jsou tlustější než klády. Akorát bych mohla katanu zlomit. Nejvíce zranitelné má nohy! Zahraji si na Matrixe, skokem plavmo prolétnu pod jeho rukama a přistanu mezi nohama. Vší silou ho seknu do podkolenních vazů.
Cosi zabublá a pomalu se otáčí. Seknu do druhé. Sice krvácí a skučí, ale větší efekt to nemá. Obludě dojde, že než mě srazí rukama, usekám mu nohy a snaží se mě zašlápnout. Kopne mě, já lehnu a vidím, jak jeho těžká noha dopadá na mně. Ječím strachy a snažím se odkulit. Sice se mi to podaří, ale bolest, jaká zachvátí mé tělo, je hrozná. Všechny odřeniny, modřiny a pohmožděniny, které jsem dříve utrpěla, se hlásí o slovo.
Rychle vstávám na nohy a znovu příšeráka obíhám. A stačím dva sekance pod jeho koleno. A do stejného místa. Cosi praskne a monstrum hlasitě zaúpí. Přesekla jsem mu šlachy, noha se podlamuje a monstrum padá. Jenže na mně!
Dalším matrixovským únikem se vyhnu jeho zádům, které se řítí na zem a čekám, co bude dál. Vztekle kolem sebe mává kyvadlovýma rukama. Sevřu katanu oběma rukama, namířím mu hrot na čelo a bodnu. Páni! Nečekala jsem, že se mi to povede napoprvé! Asi nebude mít lebku silnou tak, jak se zdá.
Vytrhnu meč z rány a ostražitě netvora pozoruji. Už je nebezpečí zažehnáno, smrt ho dostihla.
Dveře jdou otevřít stejně snadno, jako v mém snu. A obyvatel je stejný! Se skřípáním se tu točitým pohybem prochází kříženec hmyzu a člověka. Ten si mě všimne okamžitě a mává přede mnou dlouhými ostrými končetinami. Přes ně se k tělu nedostanu, katana moc nepomůže.
Sáhnu tedy pro pistoli a vystřelím. Monstrum zapiští a roztočí se rychleji. Znám už jejich útok, tak poměrně snadno uskočím před jeho končetinami. Střílím znovu a snažím se trefit jednu z dvou hlav. Jde to těžko, trup se tak rychle otáčí, že se mířit nedá.
Schovám se za jednu železnou boudu ve které je mrtvé lidské tělo a zpoza ní na monstrum střílím. Zaútočí končetinami a bouda se otřese pod tou ránou. Vypálím počtvrté a zřejmě ji zasáhnu do důležitého místa.
Lehá na zem, kváká a vrtí se. Teď nebo nikdy! Schovám pistoli do kapsy, vezmu katanu obouruč a běžím k obludě. Dřív než vstane, useknu jednu z hlav. Vystříkne proud krve. Vzápětí useknu i druhou. Pár křečí cukne ohyzdným tělem a pak je po všem. Má to za sebou.
Zase, jediná dostupná cesta je přes horskou dráhu. Jenže tam můj sen skončil. Přejel mě ten vlak. Po rezatých železných schodech běžím na nástupiště. Tam je otevřená bouda s ovládáním dráhy. To ve snu nebylo! Visí na zdi kus masa. Alespoň to tak vypadá a já nechci vědět, z čeho pochází.
Na přístrojové desce je několik spínačů. Všechny páčky a tlačítka přepnu na offline a doufám, že to bude stačit. Pak bojácně vstoupím na koleje. Pražce místy poškozené, ale pod kolejemi je natažené drátěné pletivo, tak nehrozí, že bych propadla. Z té výšky vidím na další části lunaparku. Některé kolotoče jsou v provozu, ale nikde nikdo není. Atrakce osvícené. Zářivé barvy chybí. Špína, krev, rez…
Co to? Koleje se trochu chvějí. Zastavuji se a slyším řinčení. Jako ve snu! To není možné, vždyť jsem všecko vypnula! To prostě není možné! Je tu opravdu můj konec?
Rachot zesílí, ohlížím se a zpoza zatáčky, se vynoří světlo. Vlak se blíží hroznou rychlostí. Nemám na výběr, skáču dolů!

Rána, prasknutí, bolest a vlhko v ústech. Nevím, na čem jsem přistála. Oči mám jen napůl otevřené a pohled se mi kalí. Téměř nemůžu dýchat a ústa se mi plní krví. Všechno mě bolí. Chce se mi spát. Jo, Heather, tohle už nerozdýcháš. Skok z nějakých deseti metrů, nepřežije nikdo. Cítím, že mám zpřelámané nohy. Bolí i žebra. Musím mít hrozná vnitřní zranění. Ale co, aspoň skončí to peklo…Tati, promiň že jsem zklamala… Padá úplná tma…nevidím…ztrácím sluch.

Prostor, lunapark. Tma, nepříjemné prostředí. Zvláštní humanoidní tvor, táhnoucí něco do temné uličky. Nemá žádný obličej. Chrčí, jako kdyby si povídal. Táhne ženské tělo, celé rozbité a zpřerážené. Za nohy ho táhne do temné uličky, až je oba pohlcují stíny…

,,Najala jsem vás, aby jste našel tu dívku. Co chcete teď?“
,,Lhala jste mi o Heather, Claudie. A nemám rád, když mě někdo využívá.“
,,Lhala? A jak?“
,,Tvrdila jste, že vám byla unesena.“
,,Jenže to je pravda. Ona původně byla jednou z nás. Její otec, ji unesl a ukryl před námi.“
,,To možná ano, ale co když měl důvod? Prý s ním byla šťastná.“
,,Zcela jí vygumoval mozek. Její pravá podstata,  ještě nebyla probuzena. Ale až Alessa procitne, porodí Boha…“
,,A pak? Co se má stát?“
,,Ona nás povede do věčného Ráje!“
,,Co to je za místo?“
,,Místo, kde nebude hlad, nemoci, stáří, ani utrpení. Nebude žádné války, chamtivosti, všichni budou žít v ušlechtilosti.“
,,Není tam to, není tam tamhleto, není tam nic! To je jen pro stádečko poslušných ovcí a kastrátů! Vypadá to pěkně nudně!“
,,Lituji tě. Nerozumíš tomu. Míříš na mě pistolí? Chceš mě zabít? To je to pro tebe tak jednoduché?“
,,Nebude to pro mě poprvé…“
,,Tím více tě lituji…“

 S trhnutím otevřu oči a prudce se posadím. Co je to? Kde to…aha lunapark! Ale moment, něco je špatně. Nemám být náhodou mrtvá? Poslední myšlenky byly, když jsem umírala. Úplně rozmasakrované tělo, skok z veliké výšky, pád na něco tvrdého, co pode mnou naprasklo. Silně jsem krvácela a měla snad vše zlámané. Pak…něco jsem viděla. Ale bylo to jako ve snu…Tvor bez obličeje a světlehnědou kůží, táhl tělo někam do tmy. Proboha, to bylo mé tělo! Vrátil snad nějak mou duši a vyléčil mou tělesnou schránku?
Sahám si na obličej a modřina od Leonarda zabolí. Aha, tak mi uzdravil jen smrtelné zranění. Ale proč? Všechna monstra se mě snažila zabít a tenhle mi daruje život. Už jsem ho jednou viděla. V té krvavé nemocnici. Vykukoval ze zdi a otáčel nějakým ventilem. Je to snad nějaký spojenec, mezi těmi obludami?
Postavím se na nohy a rozhlížím. Stojím v té temné uličce, kam mě dotáhl. Vidím polozřícený stánek na popcorn. Na něj jsem dopadla. A počkat, to není všechno. V hlavě byl slyšet nějaký hovor. Stejně jako v nemocnici, po Leonardově smrti. Douglas mluvil s Claudií… O mě…
Zavrtím hlavou, ve snaze vyčistit si mysl. Musím najít Douglase, cosi uvnitř mi říká, že je nedaleko odsud. Koukám kolem sebe, jestli neuvidím toho tvora co mě přivedl nazpět, ale je pryč. Zase někam zmizel. První monstrum, kterému nejde o mou smrt. Téměř neuvěřitelné!
Kus od uličky je pokladna a od ní cesta do nějakého domu. Na zahradě před ním, svítí svíčky ve vydlabaných tykvích, jako při Halloweenu. Zahradu ,,zdobí“ několik náhrobních kamenů. Asi to bude strašidelný zámek. No atrakce se nedá nikde obejít, tak to musím projít. Stojím před hlavním vchodem a prohlížím si dům. Postaven jako klasický hororový dům, veliký, ponurý…
Nad vchodem je cedule s vybledlým nápisem ,,Borley Maunted Hansion“. Otevřu a vejdu do vstupní předsíně. Jakmile za sebou zavřu, odkudsi zaduní hlas: ,,Vítej v Borley Maunted Hansion. Připrav si své nervy. Až budeš připravená, můžeš dál.“
Po tom všem, mě atrakce zrovna moc neděsí. Jdu proto dál a velikými dveřmi vejdu do nějaké velké síně. Asi jídelny. Ale nevypadá moc přívětivě. Zdi jsou zacákané od krve, prostředek je obehnán policejní páskou. Zřejmě tu došlo k nějaké vraždě. Je tu i mrtvola. Nevím, jestli jde o atrakci, či ne. Venku se zableskne. Udiveně se ohlédnu a za oknem ve světle blesku, vidím obrys oběšence.
,,Pomoc, pomoc! Cheche, lekla jsi se? Tady vrah vyvraždil celou rodinu! Prý mu to přikázaly cizí hlasy. Vzal nůž a dal se do díla! Stříkala krev, kusy masa létaly a on se zběsile smál…“
Nebaví mě to poslouchat, jdu do další místnosti. Tam cosi vrže. Podívám se tím směrem a vidím houpací křeslo, ve kterém sedí mrtvý muž. Kolem něho je krev. Z reproduktorů kdesi ve stropě, zase zní nějaký komentář, ale já ty blbosti ignoruji. Jdu k dalším dveřím a když téměř stojím u nich, ozve se ječení a ze stropu spadne tělo. Pověšené za nohy a podříznuté. Když se podívám pozorněji, vidím, že je to skutečná mrtvola. Žádná kuriozita…
Běžím k druhým dveřím, tady nic nevypadne a jdou bezpečně projít. Za nimi je chodba vedoucí kamsi za roh, ale po mé pravici dveře s nápisem ,,Východ“. Jasná volba!
Projdu jimi do úzké chodby, klikatící se všelijak. Periferně vidím, že za mnou v červené záři, mizí zem. Cítím, že je to smrt. Přidávám do běhu a snažím se v pravoúhlých zatáčkách co nejméně odrážet v úzké chodbě od zdi. Záře už je asi metr za mnou. Rychle!
Konečně! Dveře! Kvapně je otevřu a prolétnu jimi ven. Záře mizí. Co zas tohle bylo za čertovinu…

Přede mnou je zašlý kolotoč, vypnutý a zřejmě rozbitý. Obejdu atrakci a přicházím k dalšímu. Kdosi tam sedí na zemi, opřený o plůtek. Poznávám ho!
,,Douglasi!“ pospíchám.
Detektiv má zavřené oči, ale naštěstí je naživu. Na mé volání zvedne hlavu. Pak tiše řekne:    ,,Přišla jsi pozdě.“
,,Jste zraněný?“
,,Asi mám zlomenou nohu. Nemůžu s ní pohnout.“
,,Zavolám pohotovost…“ chci odkvapit.
,,Počkej!“ volá na mě. ,,Nikdo nepřijde, víš že jsme tu  sami. A nedělej si starosti, jsem na to zvyklý.“
,,Vy…vy starý blázne! Takhle se zranit, co jste dělal? Co bych dělala, kdybyste zemřel?“
,,A co budeme dělat, když se ten bůh narodí?“ odvětí.
,,Nebojte, jak mocný asi bude Bůh, který přijde z takového sajrajtu,“ ukáži kolem sebe, ,,nebude to žádná sláva!“
,,Nicméně, něco se stát má…“
,,Kdo ví. Třeba by nám bylo lépe, kdyby se to už stalo.“
Otře si čelo a  říká: ,,Ale jestli to, co se tu děje okolo, znamená jeho milosrdenství, tak s ním nechci mít nic společného. To dost ospravedlňuje riskování mého života, nemyslíš? Přeci jen jsem starý blázen…“
Donutí mě to, se usmát: ,,Myslíte si, že jste Superman?“
,,Vždycky jsem jím chtěl být. Navíc, chci ti pomoci.“
,,Nemáte si co vyčítat, vím že to nebyla vaše chyba.“
,,Připomínáš mi mého syna,“ unaveně vydechne.
,,Říkal jste, že tu není nikdo, kdo by vás oplakával…“
,,Mrtví nepláčou…Byl zastřelen když přepadl banku.“
,,Ale proč to udělal?“ nechápu.
,,Možná proto, že jeho otec byl neustále bez peněz. Nevím, už se to nedozvím. Promiň, neměl jsem tě srovnávat s někým, jako byl on…“ říká pomalu.
,,Dobře, tak kdybyste mě přirovnal ke své dceři…“
Pokračuji: ,,Počkejte, já už se postarám o zbytek. Vrátím se, až to skončí. Zůstaňte tu.“
,,Zvládneš to sama?“
,,Jistě. Kromě toho, můj táta už není na světě, tak to můžu udělat jenom já.“
Chystám se k odchodu, když mě přepadne divný pocit. Otočím se. Douglas na mě míří pistolí.
,,Co..co to děláte?“
,,Možná, že zabít tě tady, ukončí tu noční můru.“
,,Ano, možná ano…“ očekávám ránu a bolest. Nic. Neohlížím se a odcházím.
Přijdu k nějakým dvěma jeskyním. Nad dřevěnými dveřmi jedné z nich, stojí: ,,Věštírna“. Ze zvědavosti vejdu dovnitř. Křišťálová koule, rozložené tarotové karty a na podlaze známý červený kruhový symbol. Nekoukám na něj, jen by mě rozbolela hlava. Ale na malém stolku je ještě něco. Něčí zápisník. Douglasův! Kde se tu vzal? Stojí v něm: Klient: Claudia Wolf. Případ: pátrání po pohřešované osobě. Hledaná osoba: Heather Mason. Poslední známé místo pobytu: Portland.
Dodatek: Najít dívku Heather Mason, ve věku sedmnácti let. Poslední informace o ní říkají, že by měla bydlet u muže Harryho Masona. Nutné diskrétní pátrání! Minimum zásahů policie do pátrání.
,,Chudák Douglas,“ špitnu a opouštím věštírnu. Vejdu do druhé jeskyně. Asi pohádková atrakce. Vedou tu koleje pro vozík s návštěvníky. Okolo jsou různé pohádkové postavy, dokonce i veliký drak, střežící poklad. Naštěstí není živý.
U východu stojí sněhurka s trpaslíky a popelka. A přede mnou veliký kolotoč. Na něm jsou zavěšeni umělí poníci. Za normálních podmínek, hezká atrakce pro děti. Tady působí děsivě. Před ním je ještě stánek s občerstvením. Není ničím výjimečný. Ale na pultu leží deník. Otevřu ho a poznám to písmo. Je tátovo: Dahlia to řekla, že ta dívka byla démon. Že si vzala mou dceru proto, aby ji mohla obětovat. Ale tomu se těžko věří. Chci říct, že zdání může klamat. Když jsem našel v podzemí nemocnice tu fotografii, řekl jsem si, že vypadá jako má Cheryl. Je snad tohle důvod mých současných pocitů? Něco není v pořádku, cítím, že z toho nevyjde nic dobrého. Nemohu o ní přemýšlet jako o démonovi, namlouvám si to, nebo k ní cítím lítost? Proč mám ten dojem, že hledá někoho, kdo jí pomůže? Nejdůležitější pro mě je Cheryl, vše ostatní může počkat, dokud ji nenajdu.
Je mi divně. Tohle jsou tátovo pocity, ještě před mým zrozením. Když Alessa ještě byla Alessou, než mě před svou smrtí stvořila a dala tátovi. Jako kdybych šla v jeho stopách…A asi budu ještě bojovat stejně tvrdě…
Kolotoč s koníky mě magicky přitahuje. Vím, že tam k něčemu dojde. Něčemu důležitému a osudovému. Jdu k němu. Tentokrát to udělám jinak. Sundavám ze zad pouzdro s brokovnicí a dávám do něj katanu. Zbraň nabíjím náboji z nemocnice. Zkontroluji i pistoli.
Pak vkročím na kolotoč. Pět vteřin se nic neděje, pak se kolotoč nějak zapne a začne hrát pouťová melodie. Za běžných podmínek veselá, ale teď je to asi jako klaun z hororu. Koníci zavěšení na tyčích, se pohybují nahoru a dolů. Kolotoč se točí moc rychle na to, abych z něj seskočila.
Jeden z koníků se nehýbe. Je probodnut obrovským hřebem a na něm připíchnutý papír, s načmáraným textem: Nutnost zabít dřív, než sám zabit. Pouze dvanáctá smrt zachrání před smrtí.
Myslím, že to chápu. Z nozder koníků totiž vystupuje jedovatý kouř. A koníků je tu dvanáct. Dobře, munici plýtvat nebudu. Shodím pouzdro na zem, vytáhnu katanu a dám se do práce. Seknu do prvního koně, ten zaryčí a znehybní. Teče z něj krev. Je to děsivé… Druhý, třetí, čtvrtý..dvanáctý.
Žádný z koníků se už nehýbe. Pak cosi cvakne, hudba ztichne, koně pokryje bílá plachta a znovu se začnou hýbat. Okolí kolotoče se změnilo v nějaký časoprostor, lunapark je pryč. Někam se to propadá. Krev z koníků, se začíná stékat do jednoho místa. Kaluž se zvětšuje.
Vystrašeně se rozhlížím a ucítím něčí pohled. Vystrašeně se ohlédnu a zírám…
Z krve povstala postava. A jaká! Kozačky, krátká sukně, bílá vesta s kapsami…To jsem já! Můj duplikát! Až na pár detailů. Vlasy má černé, kůži pořezanou, místy spálenou. Také na některých částech od krve. Ale obličej! Má podobné rysy, ale je chladný, má touhu zabíjet a lhostejnost. Pozvedá ruku a já vyděšeně koukám, co v ní drží. Ten samý vystřelovací nůž, jaký mám já! A pak vykročí.
,,Alesso?“ řeknu.
Dvojnice na to nijak nereaguje a dál jde ke mně, mávajíc nožem. Mám lepší kalibr! Vypálím z brokovnice. Dvojnice odletí a nebýt koně za ní, porazilo by ji to. Vzápětí se ale zvedá na nohy a jde na mě. Mává nožem.
Ustoupím několik kroků a střílím znovu. Padne na zem a hází sebou. Rychle! Doběhnu k ní a střelím jí brokovnicí do hlavy. Nerozlétne se, jak čekám, ale tělo se změní v hromadu popela, který proudící vzduch rozfouká.
,,No ty vole, co je tohle?“ rychle sahám po dalších nábojích a láduji brokovnici. Něco mi napovídá, že ještě není konec.
Za mnou se ozvou kroky. Ohlédnu se a rychle sehnu. Nad hlavou mi prosviští ocelová trubka. Uteču za jednoho koně a vystřelím. Smršť broků trhne krvavým tělem, ale neporazí. Rozběhne se a než stihnu natáhnout, je u mě. Nastavím brokovnici její trubce. Podaří se mi ji vykrýt, a pořádně ji kopnout pod koleno. Křupne to a dvojnice padá na břicho. Výstřel do hlavy, ji znovu promění v popel.
Dobiju dva náboje a rozhlížím se, odkud přijde teď. Už je tu! A má horší zbraň, pistoli. Namíří a vystřelí. Asi to také neumí, trefí koně za kterým se krčím a odražená kulka mi zaječí kolem ucha. Střílí znovu, nešetří. Zpod koně vypálím já. Cukne to s ní a ukryje se taky. Jen počkej, taky musíš jednou nabíjet…
Beng! Rudý šrám na mé ruce. Jen mě to škráblo! Pak cvakne naprázdno a já vyskočím zpoza koně. Prásk, cvak, prásk, cvak a je zní popel. Zlatá brokovnice!
Nabiju pět patron a čekám další útok. Zvuk podpatků a objeví se se samopalem! Ten samý, jako jsem měla já! Dávka olova posype místo, kde jsem ještě před vteřinou stála. Cvaká to, když mění zásobník. Obíhám celý kolotoč a střelím ji do zad. Cukne to s ní dopředu a otočí se, vzápětí střílí. Nejsem hloupá, hned po mém výstřelu jsem běžela zpátky, takže střílí do prázdna.
Pak začne běhat také. Jednou jí náboje dojít musí! Potřetí mění zásobník a já ji opět trefím do zad. Strne, samopal jí vypadne z rukou a nesmírně pomalu padne na kolena a pak obličejem na zem. Pomalu se rozkládá v popel. Ten je vzápětí rozfoukáván.
Kolotoč se zastaví. Jdu se zblízka podívat na místo, kde ležela. Je tam rudě svítící nápis:
Bylo by pro mně lepší zemřít. Po tom všem už se nemám čeho bát. To dítě… …démon… Když pomyslím na tu nekonečnou bolest, kterou s sebou přinese, když se narodí…
Namísto utrpení a krutosti, jež jsem podstoupila v tom nemocničním pokoji, bych raději sama sobě poskytla tichou a klidnou smrt.
Proč stále odolávám?
Ještě nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem tak hloupá.
,,Alesso…“ zašeptám. ,,Alesso… …je pro mě zvláštní říkat ti takhle, když jsi vlastně mnou. Ale víš ty co? Ty a já po tom všem stejně neuvažujeme shodně. A není to tím, že bych si snad nepamatovala ten nemocniční pokoj…“
Východ z kolotoče vede k nějakým dveřím, které vypadají jako by vedly do jeskyně. Sejdu z atrakce a jdu k nim. Potichu je otevřu a stojím v kamenné chodbě. Je lemována nějakými motlitbami.
Poskvrněni špatnostmi tohoto světa, nosíme každý svá trápení. Jen Ty můžeš vyléčit naše rány. Každé ráno, odpoledne a večer voláme Tvé jméno a modlíme se za den, kdy se stane zázrak a Ty k nám sestoupíš. Oddávám se Ti bez výhrad, celým svým tělem i věčnou duší.
Může mne pohltit temnota, ale s Tebou po svém boku, jí odolám.
Jako důkaz své zázračné moci, naveď prosím naše poslušné a ochotné duše na cestu do Ráje.
Další:
Ó Pane!
Nepoddáme se silám pokušení dokud Tebe máme ve svých srdcích.
A další:
Ó Pane!
Slituj se nad námi.
Ó Pane!
Očisti nás svým požehnáním.
Ó Pane!
Pocti nás svým bohatstvím.
Chodba končí dubovými kostelními dveřmi. Na nich je vyryt další náboženský nápis: Tyto dveře jsou bránou, která tě vede do Ráje.
Přiviň se na prsa boží rodičky.
Přiznej své hříchy a budou ti odpuštěny.
Můžeš dosáhnout věčného pokoje.
Fanatici…Otevírám dveře mohutnou bronzovou klikou. Vedou do velikého kostela. Gotická okna, oblouky, řezby, oltář, ale žádné kříže. Ani jeden. Kostel to je, podobný křesťanskému, ale křesťanský není. Jsou tu lavice pro věřící. A klavír.
U oltáře někdo klečí a modlí se. Ale ne, no to je náhoda! Černé roucho, dlouhé světlé vlasy…
Claudia! Tak jsem tě konečně dostihla! Pomalu se plížím k ní.
Kroky ji vytrhnou z rozjímání. Otočí se a poprvé ji vidím udivenou. A možná i trochu vyděšenou: ,,Jak ty ses sem dostala? To je určitě Vincentovo dílo. On tě sem poslal. Kdy už se konečně přestane plést do věcí…Ale co, může mi to pomoci.“
,,Šach mat,“ mířím jí pistolí do obličeje.
Vůbec to s ní nehne, že hledí do černého ústí pistole: ,,Ještě ne. Ještě nepřišel čas. Čas, kdy budou všem odpouštěny jejich hříchy. Kdy přijde Ráj, ve který jsme tak dlouho doufali. Po Soudu, Vykoupení, věčnosti v okamžiku. Alesso, svět který sis přála, je téměř zde!“
,,To co jsem si přála, je tato chvíle.“
,,Ne ty, Alessa! Tvé skutečné já!“
Skláním ruku s pistolí. Nevím proč. Chci si s ní pohrát, s mrchou? Nebo, co je to? Kus Alessy ve mně?
,,Claudie, má věrná sestro. Já jsem Alessa!“
Claudia zapomene zavřít ústa. ,,Alesso? Jsi to ty? Tak strašně jsi mi scházela!“
,,Nepotřebuji jiný svět, tady ten je docela v pořádku,“ pravím. Jsem zase Heather.
,,Alesso, ty už nechceš štěstí? Copak už jsi slepá k beznadějnému utrpení v tomto světě? My všichni potřebujeme boží spásu!“
,,Poslouchej, utrpení je součástí života. Buď se mu naučíš čelit, nebo mu podlehneš. Klidně si zůstaň ve své říši snů, ale už nemůžeš dále ubližovat ostatním lidem. Mimo to, nikdy ti neodpustím vraždu mého otce.“
,,Já jen doufám ve spásu lidského pokolení. Ale aby se to stalo, svět musí být nejdřív předělán. A k tomu potřebujeme Boha,“ nedá pokoj.
Ach jo, to snad není možné! Je snad opravdu blbá? Jak může vědět, jaké ten Bůh může mít úmysly? Předpokládá snad, že bude přemýšlet stejně jako ona? Co když ta pokroucená realita ve které jsem se tolikrát ocitla, je jeho představa o světě? Claudia myslí, že stvoří Bůh Ráj, ve kterém nebude utrpení. A já a všichni mě nakloněni, pouze trpíme. To čím jsem prošla, je jedno veliké utrpení. A začíná mi to přerůstat přes hlavu.
,,Ty fanatická děvko! Nikdo tě nežádal o účast!“ křiknu. V tu chvíli mě začne hrozně bolet břicho. Obrovské křeče. Začnu se kroutit a hekám bolestí.
Ta bláznivá ženská se usměje: ,,Síla Boha v tobě, roste. Ty mnou pohrdáš, že?“
,,To si piš, že jo,“ namáhavě vydechnu.
,,To je dobře.“
Bolest mě zaslepuje natolik, že jen slyším zvuk odcházejících kroků a klapnutí dveří. Claudia opustila svatyni. Hned nato, začíná bolest slábnout a já můžu vstát. Prudce oddychuji a seberu svůj arzenál. Katanu, pistoli a pouzdro s brokovnicí hodím na záda. Zamračeně prohlížím oltář. Mrknu na známý kruhový symbol a hledím na vysoká gotická okna, s mozaikou. Vyobrazují Svatou Matku a dva lidi, kterým se narodila. Vzpomínky vyplouvají z hlubin.
,,Do tohoto kostela jsem jako malá chodila často. Modlila se k Bohyni, aby mě spasila. Tedy ne já, Alessa. Můj minulý život. Ale žádná motlitba nebyla vyslyšena.“
Na oltáři leží karta. Zvednu ji a prohlížím. Tarot. Zobrazuje jakýsi podivný symbol, ale znám ho. Jmenuje se Oko noci. Alessa se v těchto věcech asi vyznala a díky tomu to poznávám. Jen nevím k čemu mi to bude, ale kartu si vezmu.
Ve svatyni jsou ještě další obrazy, moc hezky namalované. Znázorňují příchod nějaké nadpozemské osoby na svět a pak truchlící nad jejím odchodem. Jen náboženské řeči, jako v každé církvi.
Jdu za Claudií. Opouštím svatyni stejnými dveřmi a vcházím do chodby, kde je zpovědnice. Nevím co mě to napadá, ale vklouznu dovnitř, na místo kněze. Ale ve zpovědnici ještě někdo je, slyším pláč…
,,Milosrdná Bohyně, žádám tě o odpuštění! Vím, že jsem spáchala něco strašlivého, něco neomluvitelného! Vlastní dceři zničila život! Nezasluhuji milost, ale přesto tě prosím, neposílej mě do pekla! Neposílej do Věčného ohně! Smiluj se!“
To zrovna, myslím si. Nevím kdo to je, ženský hlas to je, ale ne Claudiin, na to dám krk. Zkusím se tam kouknout. Vyjdu ven a zkouším otevřít dveře od zpovědnice. Nejde to, jako kdyby je držela jakási neznámá síla. Zpoza nich není nikdo slyšet.
Kašlu na zpovědnici a jdu dál. Chodba končí dvěma dveřmi, jedny na konci a další mám hned po levém boku. Zkusím ty na konci.
Cestou míjím zamřížovaný otvor. Za ním je nemocniční lůžko s přehozenou plachtou. Někdo pod ní leží. Alespoň že tentokrát není od krve. I když je mi to fuk, za tu dobu jsem si zvykla.
Za dveřmi se nachází malý útulný pokoj. Postel, malá knihovna, stolek a na stolku leží další karta z Tarotu. Je ve znamení Blázna. Druhá karta. Začínám cítit, že budou mít význam v následujících událostech. Stejně jako ta pečeť od Leonarda.
Kromě karty, je tam sešit a v něm cosi opsáno, asi z nějaké knihy. A také kresba. Nakreslený tužkou ten kruhový symbol. Stojí tam:
Představuje božstvo známé jako Svatozář slunce. V Heraldice symbolizuje náboženskou skupinu. Dva vnější kruhy jsou milosrdenství a znovuzrození, tři vnější kruhy zastupují přítomnost, minulost a budoucnost. Většinou se kreslí červenou barvou. Občas i černě, nebo jinými barvami. Modrá, ale mění význam na prokletí Boha, tudíž je zakázána.
Vyjdu ven a zkouším druhé dveře. A tím jsem vstoupila do ,,hezkého“ prostředí. Rázem bílé dlaždice na zemi, narudlé zdi, cákance krve, kovové konstrukce s rezatým pletivem a další nemocniční lůžko s kapačkou. V obou zdech je na spodní straně jakási dlouhá dutina a jako chodbička slouží pro nějakého tvora, který v ní po čtyřech chodí sem tam. Je zřetelně slyšet jeho ťapání. Příliš toho z něj nevidím, ale jeho obrysy mi připomínají toho z lunaparku, jak mě vzkřísil. Sleduje mě?
Chodba zatáčí a já přemýšlím, jakou cestou se vydat. Na jejím konci jsou dveře, po mé pravici leží opřený obraz. Malba anděla, stoupajícího do Nebes. Malíř byl velmi šikovný. Obraz je krásný.
Vydám se tedy na konec chodby, ze dvou dveří si vyberu ty naproti a vejdu do zvonice. Vévodí jí na podlaze obrovský kruhový symbol, v tak velikém provedení, jsem ho ještě neviděla.
Zvonice má kruhový půdorys a visí tu tři veliké obrazy. Na jednom z nich je Svatá Matka, s miminem v náručí. Kolem hlavy má svatozář. Ale ta tvář…Vypadá jako já, až na ty černé vlasy! ,,Alessa, Svatá Matka“, stojí na cedulce pod obrazem.
Běhá mi z toho mráz po zádech. Na druhém obrazu je znázorněn zamračený muž za stolem, na něm má lebku a knihy. Na cedulce se píše: ,,Sv. Nicholas, Zázračné ruce, lékař Boží“.
Na třetím obraze žena s rukama sepnutýma v motlitbě. Cedulka: ,,Sv. Jennifer, neochvějná víra i pod čepelí smrti“.
Po prohlédnutí maleb se vrátím na chodbu a zkusím druhé dveře. To, kam mě přivedly, také stojí za to! Vedou na nějaký ochoz, ani nevidím dolů, taková je tu tma. Zdi jsou obalené něčím červeným a plazivým, vypadá to, jako kdyby po stěně lezli červi. Nechutně to mlaská.
Na konci ochozu je jediná cesta dál, vstup do knihovny. Pokud nápis nelže. Otevřu si a vejdu do větší místnosti plné regálů a polic s knihami. Ledabyle mezi nimi procházím a jedna otevřená, přitáhne mou pozornost. Na otevřené stránce stojí:
Tarot byl založen na 22 hebrejských souhláskách a má být schopen pojmout celý svět. Karty jsou očíslovány od 0 do 21 a každá má svůj specifický význam. Čtením těchto karet,dokáží jasnovidci číst budoucnost. Například 1. karta ,,Mág“, znázorňuje Stvoření, Moudrost, Začátky, Zničení a Podvod. 2. karta ,,Kněžka“, znamená Intuici, Harmonii, Víru, Dogmatismus a Aroganci.
 Některé texty tvrdí, že Zahradníkova sada měla víc, než 22. Tato sada dnes již neexistuje, zmiňují se o ní jen staré prameny. Říká se, že tyto karty navíc, se zakládaly na hebrejských samohláskách a symbolizovaly transcendentální bytosti z jiného světa-Boha.
Na stolku v rohu knihovny, leží karta. Tarotová. Je na ní namalována kněžka. Oko noci, Blázen, Kněžka… Co z toho může vzejít?
Uprostřed úvah, klapnou otevírané dveře a kdosi vstoupí. Přes regály tam nevidím a tak s připravenou katanou, čekám na příchozího. Kroky se blíží. Pomalu. Pak se vynoří zpoza regálů. No jasně! Vincent! Ten chlap se vždycky objeví, když ho nikdo nečeká.
Neví o mě, listuje si v nějaké knize a tak se docela lekne, když si mě všimne: ,,Nazdar, Heather!“
,,Ty se dostaneš všude, že?“ řeknu otráveně.
,,Asi ano, když to říkáš. Nevypadáš moc šťastně, když mě vidíš,“ zatváří se naoko zklamaně.
,,To potvrzuji.“
Zašermuje rukama: ,,Děláš, jako bych byl nějaký otravný hmyz! Proč mě tak nenávidíš?“
,,Protože jsi na Claudiině straně!“
Rozzlobí se: ,,Už několikrát jsem tě varoval, abys mě nespojovala s tou bláznivou ženskou! Jsem opravdu tvůj spojenec. Já nechci, aby se Bůh narodil.“
,,Ale věříš v něho také, nebo ne?“
,,Věřím, ale to neznamená, že chci aby se narodil,“ vysvětluje. ,,S Claudií máme stejnou víru, ale tohle nás rozděluje. Mě se nehodí, aby se Bůh zrodil.“
Začínám to chápat: ,,Tak jsi mě využil k zastavení Claudie. Na špinavou práci! Jsi pěkný podrazák, Vincente!“
Omluvně pozvedne ruce: ,,Musel jsem ti proti ní pomoci. Já nedisponuji takovými silami jako vy dvě. Jen ty ji můžeš zastavit. A mimochodem,“ jeho výraz se změní na cynicky úskočný, ,,v této místnosti, jsi ty, ta zlá. Ty si libuješ v jejich křiku, který vydávají při tvém dupání po nich, když z nich uniká život!“
Zděsím se: ,,Ty…ty mluvíš o těch příšerách?“
Zatváří se morbidně: ,,Tobě připadají jako příšery?“
Když vidí můj zděšený výraz, zasměje se: ,,Neber to tak, dělal jsem si legraci.“
Pak se ptá: ,,Mimochodem, máš tu Metatronovu pečeť? Zapomněl jsem se zeptat.“
,,Metatronovu Pečeť?“ napřed nechápu co myslí.
,,Ty ji nemáš?! Měl ji u sebe Leonard!“
,,Myslíš tohle?“ zašátrám v kapse.
,,Jo, to je ono!“ zajásá. ,,Dokud ji máme, jsme v pohodě! Opatruj ji a vezmi si toto.“
Podává mi knihu, ve které si listoval. Pak se povzbudivě zatváří a odchází. Otevřu knihu na náhodné stránce. Je zrovna o té Metatronově pečeti. Stojí tam:

Pečeť Metatrona
Tento magický symbol, mající silné ochranné protimagické schopnosti, se nazývá ,,Virun VII. CREST“, neboli Metatronova pečeť. Je účinný bez ohledu nato, zda je cíl dobrý, či zlý. Jeho síla představuje pro sesilatele obrovské břímě. Ovládnout jej, je komplikované, tak se používá jen zřídka. Proto nese jméno Metatrona, po andělu Metatronovi, jenž je také znám jako ,,zástupce Boha“.

A sakra, tak v tomhle mi Vincent přeci jen asi pomohl. Protimagický nástroj a ještě takhle mocný…A to co o něm říkal Leonard… asi je nebezpečný pro toho jejich Boha!
S mírným optimismem zamířím ke dveřím a vstupuji ven na ochoz. Z hlubin pode mnou, slyším různé zvuky monster. Žádné z nich se nevynoří na dohled. Nechtěla bych tam spadnout! I kdybych jakýmsi zázrakem ten pád přežila, tak by mě rozsápaly.
Po ochozu dobíhám ke dveřím zpátky do chodby a stane se cosi více než podivného. Na špinavé podlaze se objevují šlápoty. Dětské šlápoty a je slyšet pláč. Je tu snad nějaký přízrak? Stopy směřují k obrazu s andělem. Znamená to něco? Snad jakási nápověda?
Prohlížím obraz ze všech možných úhlů, zblízka, ale ničeho zvláštního se nedopátrám. Moment, možná s ním jde pohnout. Chytnu za levou stranu a zatlačím. Otočí se a je teď vzhůru nohama. Anděl nyní vypadá, jako by spíše klesal do Pekla. Za malbou byla schovaná dvířka. Vida! Copak je za nimi?
Vedou do další, stejně hnusně vypadající chodby. I zde je ve spodní části zdi otvor, za kterým po čtyřech cosi chodí sem a tam. Kromě ťapání toho tvora, tu není nic jiného slyšet, tak snad na mě nic nečíhá. Jsem tak unavená, tím vším…
Co? Třída? Namouduši, tohle vypadá jako dveře školní třídy! A opravdu! Nevím, kde se to tu vzalo, ale opravdu se jedná o třídu. Jednomístné lavice, katedra, tabule, skříňky… Okna asi zazděná, není za nimi kromě tmy nic vidět.
Na katedře je dopis:
V mé třídě je dívka, jménem Alessa. Nejspíš si na ni asi vzpomínáš. Je to ta, o které říkají, že je čarodějnice. Její matka, ji podle všeho bije. Ještě nikdy jsem ji neviděl, aby přišla bez nějakého šrámu, nebo modřiny. Na šestiletou dívku, vypadá neustále až příliš zasmušile. Něco takového asi není až tak neobvyklé. Nechci udělat žádnou hloupost, takže radši počkám, co se z toho vyvrbí. Přesto by mě zajímalo, jestli můžu nějak pomoci. Napadlo mě jít za právníkem, ale moc se mi do toho nechce. Proto mě napadlo, že se nejdřív zeptám na tvůj názor, příteli.
 K. Gordon
Aha, třídní učitel to věděl, ale měl strach něco podniknout. Ani se mu moc nedivím…
Jedna lavice je poškrábaná. Asi byla Alessy…Jsou do ní vyryty nápisy jako ,,čarodějnice“, ,,vypadni odsud“, ,,démon“…
,,Strašné…“ posmutním. Děti dokáží být kruté. Hlavně když k tomu mají podněty. A v té bláznivé církvi, určitě měly. Mám v hlavě zasuté některé Alessiny vzpomínky na tuto třídu, tak ji druhými dveřmi raději opouštím a vracím se na chodbu. O kus dál nacházím další pokojík. Je skoro stejný jako ten, ve kterém byl zápis o kruhovém symbolu. Postel, stolek, knihovna. I zde na stolku něco leží, vzkaz:
Lidé začínají dávat nahlas svou nespokojenost s tím, jak otec Vincent využívá peníze Organizace ve svůj vlastní prospěch. Také se ke mně doneslo, že otec Vincent z některých věřících vymáhá milodary. Opravdu je tou nejvhodnější osobou na tuto pozici? Rozhodně nemohu a nechci popřít jeho zásluhy na růstu Organizace, ovšem podstatné je, že věříme v Bohyni. Jistá forma Organizovanosti je sice ku prospěchu, ale neměli bychom si cenit spíš hlubokosti Víry, místo pochybné výřečnosti?
 K.J.
,,Ale ale,“ zasměju se, ,,tak náš Vincek opravdu má jinačí záměry, než zrození Boha. Proto se s ním Claudia nemůže usmířit, vidí v něm zloděje. A Vincent si nepřeje zrození Boha, nemohl by si pak nejspíš takto přivydělávat…“
A na posteli leží květované blahopřání. Dětským písmem, je na něm napsáno: Malé Claudii, šťastné a veselé 6. narozeniny! Miluji tě, jako bys byla má pravá sestra. Tohle je pro Tebe!
 Alessa
,,Tak přeci jste byly kamarádky…“ říkám si. Je to smutné. Claudia se očividně vydala špatnou cestou, jinak by asi taková nebyla. Nechala se zfanatizovat, věří něčemu, co by asi nepomohlo ničemu a nikomu a kráčí přes mrtvoly, aby toho dosáhla. Klidně obětuje i sebe, pro splnění té věci.
Objevím ještě jednu věc: Vypadá jako deník. A dokonce Claudiin!
10. listopadu
 Tenkrát nezemřela, narodila se. Byla jsem si tím naprosto jistá. Ale proč jsem ji tedy ještě nenašla? Potřebovali její moc k vybudování Ráje, aby mohli být všichni lidé šťastní. Z tohoto důvodu se měla znovu narodit. Opravdu velice ráda, bych ji viděla.
 11. listopadu
 Čtu ,,Knihu velebení“. Ráda bych otci poděkovala za to, že mi tuto vzácnou knihu půjčil. Našla jsem tam, co jsem hledala-jak probudit Bohyni. Je to však velice kruté, dokážu to provést, až ji uvidím?
 16.listopadu
 Celý den jsem měla volno, takže jsem si četla ,,Moderní historii uprchlíků“ a ,,Mladí otroci: zneužívání dětí“. Nechci jen tak nečinně přihlížet tomu, co se na světě děje. Teď s tím ale nic nenadělám a to mě ničí.
Claudie, jsi opravdu tak naivní? Chceš spasit svět? Probudit Boha nebo Bohyni, každý tomu říká jinak a doufat, že stvoří Ráj? Čirý nesmysl. Nevíš, co činíš…
Na chodbě jdu dál, až skončí dveřmi na další ochoz. Je skoro shodný jako ten u knihovny, s tím rozdílem, že zde je zavěšen výtah. Prostá klec na kladce s motorem. Nic víc, nic míň. Zkusím, kam mě odveze.
Mechanickou pákou si klec otevřu, zavřu a hledám ovládací panel, když se výtah sám rozjede. Vyveze mě nahoru o jedno patro. Ochoz je lemován spoustou dalších dveří, ale kudy se ksakru vydat? Fajn, tentokrát to vezmu od posledních. Jedna věc mi přijde zvláštní, vůbec už se nebojím. V nákupním centru se jsem mohla zbláznit při sebemenším klepnutí a tady nic. Je mi jedno jestli se objeví nějaká nestvůra. Tak ji zabiju, no. Cosi ve mně se probudilo s touhou, pomstít se. A myslím, že to není jen kvůli mému otci. Alessina část se chce pomstít. Za tu bolest kterou musela snášet, jak ji vlastní matka obětovala Bohu a snažila se ji upálit… Jak díky zárodku Boha v sobě, nemohla zemřít a přežívala s hroznými popáleninami…
Dveře vedou na místo, co je opravdu ,,přívětivé a povzbuzující“. Krematorium… Sice ne tak otřesné jako v nemocnici, ale ani zde není útulno. Na hromadě leží těla zabalená v igelitu a připravena ke spálení. A na vrcholu té ponuré hromady, leží karta. Zase Tarot… tentokrát karta ,,Mág“. Kolik jich ještě musím najít?
Vyjdu na ochoz a tam čeká překvapení. V první chvíli mě napadlo, že snad vstal z mrtvých zabiják s noži, který zabil mého tátu. Ne, není to naštěstí on. Vzezření mají podobné. Tělo také téměř lidské, jenže tenhle je menší a drží něco, co vypadá jako srpy. Hlavu má neforemnou a bez rysů. Tak bitva s tímhle na tomto úzkém ochozu, bude lahůdka…
Sotva to domyslím, už odrážím katanou první ránu. Je v nevýhodě, má moc krátké zbraně. Můj meč je o polovinu delší. On to zase vyrovnává rychlostí. Mává oběma srpy tak rychle, že připomíná mixér. Vytváří tak kolem sebe neproniknutelnou bariéru svištící oceli. Nenápadně se přesunuji k nejbližším dveřím a snažím se o nějaký výpad. Spíše jen odrážím jeho útoky. Srpy musí být ohromně ostré, od čepelí odletují jiskry.
Jak na něj? Asi ho budu muset svrhnout do hlubiny, jako jeho většího bratra. Musím holt zariskovat! Zahájím sérii zuřivých rychlých výpadů a donutím ho ustoupit. Snaží se kroužit kolem mě, ale tomu se se značným rizikem snažím zabránit. Nakonec rozhodne možná osud či náhoda. Monstrum sice stojí kus od okraje ochozu, ale vzápětí s řevem padá dolů. Co to? Jdu se podívat na příčinu. Aha, okraj se s ním utrhl. Je to tu celé popraskané… Z toho vyplývá nebezpečí i pro mě. Jeden neopatrný krok a letím dolů.
Jak se ten prokletý Vincent dostává přes ty příšery? Copak na něho neútočí? Chtějí zabít jen mě? Mám takových otázek. A on zná odpovědi, ale nechce je říct. Svým zvráceným způsobem mi pomáhá, ale jen proto, že mu zapadám do jeho plánů. Je to bohapustý neřád. A co chce dělat, až Claudia zemře?

Během těchto myšlenek dorazím k jinačím dveřím a za nimi je další chodba, s něčím divným. V jedné její části nejsou zdi, ale jakýsi plot a skrze něho je vidět moře plamenů. Nahoře nad těmi plameny, visí ten tvor bez obličeje, jak mi pomohl v lunaparku. V jedné ruce drží znetvořenou zdravotní sestru a strká ji do sálajícího tepla. Už je asi mrtvá, protože se nehýbe. Další připomínka Alessina života…pokus o upálení její matkou…
Odvrátím zrak od pekelné podívané a všimnu si dveří, které ve zdi ani nejsou téměř vidět. Otevírám je a odhaluji další vydlážděnou chodbu bílými dlaždicemi. Je slepá a z jejího vzdáleného konce, je slyšet skřípání. S nastavenou katanou, rychle postupuji vpřed. Konec  chodby se blíží, těsně před ním, je na sobě naházeno několik nemocničních postelí s prázdnými kapačkami. A za nimi další divadlo.
Z černého otvoru vykukuje zase ten humanoid bez tváře, otáčí ventilem a hledí někam nahoru. Vrčivě a chrčivě cosi pro sebe blábolí. Zvednu zrak a uvidím dvě dlouhé sukně visící shora a z nich vykukující nohy. Připomínají školní úbory…Aha, část Alessiny školní uniformy…
Ten tvor asi po nich nekouká proto, aby se úchylně pokochal, nevím, jaké jsou jeho záměry. Vůbec si mě nevšímá. Jen stále otáčí tím ventilem… Počkat! Už jsem ho viděla i dříve! V nákupním centru, když jsem jela tím hrozným výtahem, který mě zavezl do těch hrůz! Vykukoval tam na několika místech. Buď je jich víc, nebo se nějakým zázračným způsobem přesunuje kam chce.
,,Co jsi zač? Jaký je tvůj úkol? Nebo se mi snažíš něco říct? Proč jsi mě zachránil?“ ptám se spíš sama pro sebe. Tvor stále pokračuje ve své činnosti a mých řečí si nevšímá.
Otočím se k návratu a zaslechnu dětské vzlykání. Hned nato, se na zemi zase objeví ty malé šlápoty. Budu je znovu sledovat, třeba mě někam dovedou…
Jdu pomalu za nimi, až se v jednom místě stočí ke zdi a zmizí. Zkoumám to místo a zjistím, že ta část zdi je trochu vysunutá. Když to člověk nehledá, tak si toho nevšimne. Asi další tajný vchod…
Začnu na to tlačit ze všech možných stran, až po chvíli snahy cosi cvakne a zeď se posune do strany. Odhalí vchod do malé chodbičky, zakončené nemocničními dveřmi. Co je asi za nimi?
Zprudka je otevřu a prohlížím si pokoj. Nemocniční. S jednou postelí. Na stolku televize, spousta všelijakých léků a fotografie mladé dívky. Má dvojnice. Jediný rozdíl jsou ty černé vlasy. To je Alessa.
U postele dvě kapačky. Ve vzduchu cítím slabý pach spáleniny… Vedle fotografie na stolku leží Tarotová karta. Už jich mám pět. Je na ní vyobrazen člověk, pověšený hlavou dolů. Takzvaný ,,Viselec“.
Nic víc tu není, je mi z toho úzko. Odcházím. Vrátím se na chodbu, do jednotvárného skřípání otáčeného ventilu a brzy vycházím zpátky na hlavní cestu. Ta končí dvěmi dveřmi. Zkusím ty napravo. Je podivné, že se v tomto kostele vyskytuje tak málo monster. Do teď bylo všechno jimi přeplněné a tady… Kolik jsem jich potkala? Jedno nebo jen dvě? V té záplavě zabíjení si už ani nevzpomenu…
,,No ty vole!“ uklouzne mi, když otevřu první z dveří. Jako bych se rázem ocitla doma. Za nimi se nachází přesná replika tátova pokoje. Navlas stejná. Dokonce i krev tu je… A na posteli leží zápisník. Tátův, poznávám jeho písmo. Stojí v něm:
I teď si uvědomuji, že ta dívka je reinkarnací Alessy. Ale už si s tím nelámu hlavu, to všechno je odpuštěno. Chyběla ti láska, Cheryl, nebo to byla Alessa? Teď je Cheryl opět Alessou. Bez ohledu na to, čí reinkarnací byla, byla mým nejmilovanějším pokladem. Ale s tím jménem to byla chyba. Tenkrát jsem o ní přemýšlel jen jako o náhradě za svou ztracenou Cheryl. Zasáhne ji to, až se dozví pravdu? To je to, co mě trápí…
,,Netrap se tati, nic mě nezasáhlo. Chápu to. Napřed jsi ztratil Cheryl, pak dostal mě a nakonec ztratil svůj život. Děkuji ti za všechno…“
Smutně vyjdu ven a otevírám poslední dveře. Pokoj za nimi je nejspíš dětský. Leží tu hračky, dětské knihy, mezi nimi oblíbená pohádková knížka Čaroděj ze země Oz, na poličce zasklená sbírka motýlů a na malé posteli skicák. Je na něm dětská kresba jakési postavy. Pamatuji si to, to je táta. Malovala jsem to, když mi bylo asi…asi…pět?
Z druhé strany je nakresleno pět obrázků ve stejném postavení, jako číslice pět na hrací kostce. Po chvilce studia dětské mazaniny v nich poznám, že se jedná o kresby mých Tarotových karet. Něco to znamená…
Na druhé straně pokoje jsou dveře, na nichž je deska s devíti obdélníkovými otvory. Podívám se do kresby.
Dobře, zkusím to umístit tak, jak je to nakresleno. Ignoruji známý kruhový symbol na jednom papíru přilepeném na knihovničce a prohlížím desku na dveřích. Karty přesně sedí do otvorů.
Podle kresby, zkusím dát do levého horního otvoru kartu ,,Blázen“. Zapadne tam téměř sama a nevypadne. Na levou stranu dolů přijde ,,Viselec“. Ano, drží tam. Střed je jasný, dáme tam ,,Oko noci“. Na pravou spodní stranu ,,Kněžka“ a úplně nahoru ,,Mág“. Dveře cvaknou a otevřou se úplně samy.
Že za nimi bude další chodba od krve, rzi a plísně, mě vůbec nepřekvapuje. Vím však, že mě vede k cíli. Cíli mé cesty. V hlavě si přehrávám všechny události. Začalo to noční můrou v lunaparku. Probuzení v Happy Burgeru, setkání s Douglasem Cartlandem, vylidnění nákupního centra Central Square, první setkání s Claudií, výtah do pekelné reality, boj s obřím červem, události v metru, jízda záhadným vlakem, podzemí, beznaděj ve stokách, návštěva Hilltop centra, jeho následná proměna, první setkání s Vincentem, pohádková nestvůra, smutný a tragický příchod domů, boj se Zabíječem, příjezd do Silent Hillu, nemocnice, proměněná nemocnice, šílený Leonard Wolf, Lake Side Amusement park a mé vzkříšení, souboj na kolotoči s Alessinou pamětí a tento kostel. Závěr.

Chodba vyústí do větší prostory, která končí mohutnými dvoukřídlými vraty. V pravé zdi se točí obrovský ventilátor. Nechápu jeho význam tady. Vrata vypadají jako kostelní. Jsou z bytelného dřeva, přesto zpoza nich slyším hlasitý hovor. Znám jejich hlasy, Claudia a Vincent. A zdá se, že nevedou zrovna přátelskou debatu. Přitisknu ucho na vrata a naslouchám.
,,Co chci? Aby jste vy dva zemřeli, pak bych byl opravdu šťastný. A mohl si konečně odpočinout!“
,,Kdy jsi ztratil svou víru, Vincente? Bohyně žije! Ty v ní nevěříš? Rozhlédni se, je všude kolem!“
,,Samozřejmě že věřím! Miluji svou víru, miluji svou Bohyni! Svým způsobem. Jenže na rozdíl od tebe, jsem se nezbláznil! Ale ty myslíš, že tohle je práce Bohyně? Jestli je tohle práce Bohyně, pak má šeredně špatný vkus. Není to práce Bohyně, nebo Boha, to je jedno, jde o to samé. Všechno kolem je tvá noční můra, Claudie! Přesně jako Alessa před sedmnácti lety!“
,,Vysmíváš se Bohyni? Zrádce! Půjdeš do Pekla, Vincente!“
,,Ne, už zase! Kdo jsi, abys mohla tlumočit úmysly Boha?“
,,Běž domů, Vincente…“
,,Domů? Tenhle kostel je můj domov! Postavil jsem ho ze své moci, moci peněz, kterými ty tak opovrhuješ! Ovšem musím uznat, že tato příšerná scenérie, je bezezbytku tvým dílem!“
,,Jestli se mi budeš dál plést do cesty…“
,,Tak mě zabiješ?“
Rozhodnu se přidat do jejich konverzace. Ztěžka rozrazím vrata a spatřím Vincenta, který se ohlédne, kdo to přišel. Očividně mě nečekali. Pak Vincent zvolá: ,,No, čestný host už dorazil! Párty může začít! Heather, zabij tu šílenou děvku! Toho démona, který si myslí, že může mluvit za Bohyni!“
Pak Vincent pokračuje: ,,Nadešel ten správný čas! Zbav se jí!“
Než stačím cokoli udělat, Claudia se rozběhne k Vincentovi, který k ní momentálně stojí zády, z roucha vytáhne dlouhou dýku a vrazí mu ji do zad.
,,Táhni do pekla!“ křikne Claudia.
Vincent jen zachroptí a padne na záda. Silně krvácí.
,,Co jsi to udělala?“ křičím.
Úplně klidně odpoví: ,,Hm, nic důležitého!“
,,Ty neutečeš?“ říkám. ,,Myslím, že tohle je konec.“
,,Ne, tohle je začátek,“ odvětí. ,,Jak řekl Vincent, nadešel ten správný čas! Mrzí mě Alesso, že jsi s tím nesouhlasila sama. Ale děkuji ti, že o Boha pečuješ vší tou nenávistí, kterou máš v srdci. Je na čase, aby lidé setřásli okovy hříchů, které je svazují.“
Namítám: ,,Ale Bohyně stvořená z nenávisti, nemůže nikdy stvořit dokonalý Ráj!“
Claudia zavrtí hlavou: ,,Šťastní lidé, dokáží být velice krutí. To je tak těžké uvěřit, že se z bolesti a utrpení může zrodit soucit? Proč odmítáš milosrdenství Bohyně? Proč tolik lpíš na tomhle zkaženém světě? Víš přece, že nás může zachránit jen Bohyně.“
,,A zachránit i tebe? Šťastný konec? To radši půjdu do pekla…“
Claudia se pochmurně zatváří: ,,Ne, s vlastní záchranou nepočítám. Tak to má být. Alesso, má nejdražší. Za tu bolest, kterou jsem ti způsobila, si žádnou milost nezasloužím. Dělala jsem to sice pro spásu lidstva, ale i tak to byl velký hřích. Z mé strany to byla arogance, když jsem se snažila urychlit její příchod. Byly provedeny oběti a to jsou mé hříchy.“
,,Pokud přiznáváš svou chybu, běž do pekel,“ zasípe Vincent na zemi. Ještě žije. Sice velmi krvácí, ale ještě je naživu.
,,Heather, použij tu pečeť,“ říká namáhavě. ,,Tu Metatronovu pečeť! Claudie, ten tvůj mizerný sen teď skončil!
Poprvé za celou dobu, se Claudia tváří vyděšeně. Tenhle trumf očividně nečekala. Pak navodí svůj starý klid: ,,Hm, je to jen kus haraburdí. Co si myslíš, že s tím asi tak uděláš? Opravdu si myslíš, že to dokáže zabít Bohyni? Mrzí mě, že tě zahubila pošetilost mého otce.“
,,Cože? Jsi ubohá,“ vydechne Vincent. Claudia znovu vytáhne dýku, její tvář se zkroutí do krutého výrazu a vší silou vrazí ocel do Vincentova srdce. Muž sebou párkrát škubne a znehybní.
Claudia nechá dýku v ráně a pohlédne na mě: ,,Ale Bůh miluje i tebe. Už nemáš kam utíkat, Alesso.“
S jejími slovy mě přepadnou strašlivé bolesti. Celá se kroutím a padám na zem. Asi mě to roztrhá. To jsou muka!
Claudia šťastně sepne ruce: ,,Přiznej si to, Alesso! Bolest zmizí! Ach, tak dlouho jsem na tohle čekala! Už jako dítě jsem věděla, že nadejde tento den! Soudný den! Věděla jsem, že budu jeho svědkem!“
Bolesti mě pouští a já s roztřesenými koleny vstávám ze země. Claudia se podezřívavě zašklebí: ,,Alesso…?“
,,Jsem Heather, ne Alessa! Drž tu svoji smradlavou držku, čubko!“ zařvu.
Sáhnu po svém medailónku od táty. Sundám ho z krku a otevřu. Uvnitř je ten červený kamínek. Vím už k čemu je.
Claudia zvědavě kouká co dělám. ,,Co to děláš?“
Vyklepnu si kamínek velikosti bonbónu do dlaně, hodím do pusy a spolknu. Chvilku se nic neděje, ale pak se mi začne hrozně zvedat žaludek. Padnu na kolena, celá se kroutím a hekám.
,,Už je skoro zde,“ říká radostně Claudia.
Obracejí se mi útroby. Mezitím zírám na své ruce, kůže mi úplně zčervenala.
,,Co to je? Alesso…Co jsi to spolkla?“ ptá se starostlivě Claudia.
Ještě párkrát dávivě heknu a když si myslím, že už zvracím, vypadne mi z pusy nechutná hmota. Vypadá jako embryo, ale je to neskutečně odporné. Černé, oslizlé, s pulzujícími červenými cévami.
,,Co to je?“ ptá se Claudia.
,,Zdá se, že to Bohyně nezvládla,“ zachraptím. Pak pozvednu nohu s úmyslem to svinstvo rozmáčknout.
Claudia mě prudce odstrčí: ,,Přestaň!!! Bohyně je…“
A pak udělá něco hrozného. Zvedne embryo a začíná si ho cpát do úst. Dusí se, chroptí, ale cpe ho dál.
,,Claudie…“ říkám vyděšeně. ,,Nedělej to!“
Když to nakonec spolkne a neudusí se, zasípe: ,,Nemůžeš zabít Bohyni, Alesso! Porodím, porodím Bohyni! Jestli to nedokážeš ty, Alesso, tak já!“
Hned nato, jí zle zrudne pokožka a křičí hroznou bolestí. Zmateně se motá sem tam a hrozně ječí. Pomalu se blíží k díře, která je v podlaze u oltáře s kruhovým symbolem. Doprovází to strašnými zvuky.
Nevím co mám dělat, jsem jako v transu, z té děsné podívané. Zdá se, že to není tak lehké, jak Claudia myslela. Pokud mohla být rodičkou jen Alessa, Claudii to zahubí. A zatím to tak vypadá.
Dopotácí se až nad díru a padá tam na kolena. Asi vteřinu na to, se z otvoru vynoří onen známý tvor bez tváře, chytne Claudii za ramena a stáhne dolů. Vše provede s neuvěřitelnou rychlostí. Co bude následovat teď?
Chvíli pozoruji díru, jestli z ní ještě něco nevyleze, ale když se nic neděje, začnu jednat. Nabiju brokovnici, připravím pistoli, sevřu katanu a pomalu přistupuji k díře. Kouknu dolů a pak tam skočím.

Dopadnu do kruhového prostoru, lemovaného nějakou organickou hmotou. Uprostřed leží Claudiino černé roucho. Ale prázdné. Kde je tělo? Kruci!
,,To já tě měla zabít! Nemůžeš být mrtvá!“
Nehybný pohled přesunu vzhůru. Na stropě leze onen tvor bez tváře a kusem organické stěny, cosi přikrývá. A pak uvidím něco strašného.
,,Tohle je Bůh…?“ říkám potichu.
O protější zeď je opřena obří postava. Na hubených vratkých nohou, stojí Bůh, nebo Bohyně, to je fuk. Napůl kostlivý, vůbec nemá břicho, je vidět pouze páteř vedoucí k hrudníku, ten připomíná ženský a na tenkém krku umístěná hlava. Má obličej, ale nepoznávám ho. Černé vlasy, tváře protkané černými žilkami. Oči lidské, nos i ústa také.
Ruce tvora, zakončují jen dva dlouhé prsty, nohy to samé. Je to hrozná a odporná zrůda. Jak jinak také může vypadat vládce toho všeho…
Sice to je Bůh, ale velmi nešikovný. Humanoid mu přikrývá hlavu tím kusem hmoty, ale netvor nedokáže pořádně udržet rovnováhu na vratkých nohou a padá na zem. Pustím katanu a rychle vylovím brokovnici. Opatrně se blížím a střelím ho do jeho veliké hlavy. Cosi zaryčí vztekle po mě máchne obrovskou rukou. Moc veliké zranění jsem mu nezpůsobila. Uskočím úderu jeho ruky a Bůh se zase neohrabaně zvedá na nohy.
Kouknu nahoru co dělá humanoid, ale ten si mě nevšímá. Stále se snaží Boha udržet stát. Vypálím znovu, tentokrát na jeho nohu. Vystříkne trochu krve a Bůh mávne rukou. Žene se na mě hradba plamenů. Utíkám sem tam, ale vlna mě pronásleduje. Brzy ztratí energii a zhasne. Já znovu zkusím vystřelit, Bůh upadne a tvář se mu stahuje všelijakými výrazy.
Střelím ho do obličeje, ale nic zvláštního. Takto ho nezabiju! Metatronova pečeť… Vylovím ji. Je strašně horká, symbol na ní, téměř září! Vezmu ji a přitisknu k brokovnici. Znovu vypálím.
A má to účinek. Z jeho tváře odlétne kus masa a místo začíná velmi krvácet. Takhle na tebe! Bůh po mě sekne rukou a velikým prstem mě odmrští přes celou prostoru. Ošklivě si natluču levou ruku, ale není teď čas, to řešit. Je takzvaný Timeout. Bůh se snaží zase vyhrabat na nohy a já sahám po patronách. Roztřeseně je naláduji a už se ženu do útoku.
Bůh zařve a pošle mi další plameny. Horko mi ožehne záda, když před nimi utíkám. Jakmile ztratí sílu a zmizí, snažím se co nejrychleji střílet do citlivých míst. Zrůda opět padne na bradu a mává oběma rukama. Své tělo naštěstí pro mě moc neovládá, buď je to tím, že je ještě příliš mladý, nebo za to může to, že ho neporodila Alessa.
,,Pojdi!“ střílím znovu a znovu. Jej, další oheň a z obou stran! Sloupy plamenů se přibližují a já nevím, kam dřív skočit. Jedna stěna mě částečně ožehne a já cítím puch spálené látky. Také mě hrozně pálí noha, kouknu se a vidím, že mám mírnou popáleninu.
Zrůda se snaží zvednout, jenže ji střelím do kolene a ulétne kus tkáně. Vyhodí ho to z rovnováhy a zase padá. Poslední patrona a cvak… došly mi náboje. Odhodím nepotřebnou brokovnici a sahám po pistoli.
Bůh máchne rukou a zas letím přes celou prostoru. Zastaví mě měkká organická zeď. Jenže mi pistole kamsi vypadla… Pečeť naštěstí ještě mám! Zbývá jedno, má milovaná katana!
Běžím ke Claudiinýmu rouchu, kde zbraň leží. Přitisknu k ní pečeť a běžím k nestvůrné hlavě. Uhnu před další vlnou plamenů a skočím přímo k jeho obličeji. Mává vztekle rukama, ale díky své neohrabanosti spíše tluče sám sebe. Vrazím mu katanu hluboko do levého oka. Zařve a chce vstát. Než to udělá, dostanu nápad. Do vypíchnutého oka mu vrazím rozpálenou Metatronovu pečeť.
A to byla trefa kladiva na hřebík! Pečeť se propaluje hlouběji a hlouběji. Nestvůra sebou hází, ječí, na mě už kašle a snaží se dostat artefakt ven. Ten už je tak hluboko, že se vyjmout nedá.
Co nejrychleji od zrůdy běžím pryč a se strachem čekám, co se ještě bude dít. Bůh ječí různými tóny hlasu, od vysokého k hlubokému a naopak. Obličej mu začíná černat, rudnout a krvácet. Ještě několikrát strašlivě zařve, až se celá aréna zatřese, naposledy zvedne hlavu a padne. Je mrtvý.
Rozhlížím se po humanoidovi, ale ten je pryč. Asi mě vzkřísil proto, aby ochraňoval Boha. Nevím, proč po mě teď nešel, při tom souboji. Možná měl zákaz dotknout se rodičky, ale když byl Bůh venku, nebylo už jí potřeba. Nebo mu v tom bránil něco jiného? To už asi nezjistím…
Je konec. Je po všem. Teď na mě vše doléhá. Zůstala jsem sama. Táta zemřel a nikoho už nemám. Sice jsem dosáhla svého, ale co bude teď? Dokáži se po tom všem ještě začlenit do života? Můžu vůbec vést normální život?
,,Tati…“ s pláčem padám na kolena. Všechno mě bolí, celé tělo. A nejvíc ta popálenina. Asi zůstane jizva.
Když se vypláču, zvedám se na nohy. Zbraně nechávám tam, kde jsou. Už je nepotřebuji. A taky nechci nic, co by mi fyzicky připomínalo všechny tyto události. Kudy pryč? Ještě se naposledy ohlédnu na mrtvolu Boha a s údivem vykulím oči.
,,Ty vole…“

 Kráčím lunaparkem a prohlížím si ho. Je krásné ráno. Lunapark je takový, jaký má být. Žádná krev, ani rez, ani nestvůry… Za chvíli možná otevřou a přijdou první návštěvníci. Vše je v normě. A snad i Douglas.
A hele, tamhle je. Poslechl a zůstal, kde jsem mu řekla. To je dobře. Vyškrábal se na lavičku a odpočívá. Vychutnává si ty příjemné sluneční paprsky.
Přicházím a sahám do kapsy pro vystřelovák. Vytáhnu ho a nenápadně schovám v ruce za zády.
Douglas mě uvidí a říká: ,,Takže je po všem?“
Bez výrazu odpovím: ,,Ne. Vy jste ještě naživu!“
Sevřu oběma rukama nůž a zvedám nad hlavu. Douglas vyděšeně vytřeští oči hrůzou a překvapením a neví, co má dělat. Naznačím úder nožem a začnu se rozpustile smát.
,,Baf!“
,,Ty trdlo,“ zlobí se. ,,Víš jak jsi mě vyděsila?“
,,No tak, jen jsem žertovala, musela jsem vás trochu pozlobit. Ano, je po všem. Vincent je mrtvý, Claudia taky a Bůh rovněž.“
,,To je dobře. Co teď budeš dělat? Obarvíš si vlasy načerno?“ usměje se.
Prohrábnu si své vlasy, které už potřebují umýt a zašklebím se: ,,No, to nevím. Blondýnky to mají jednoduší, ne?“
,,To ano,“ kývne Douglas. ,,Jen by mě zajímalo, jak se dostaneme pryč. Auto je daleko. A s tou nohou, asi nebudu moci řídit.“
,,Tak vás podepřu. Nebo můžu pro auto doběhnout a přijedu sem.“
,,Ty máš řidičák?“ zatváří se Douglas pochybovačně.
,,Ne, ale už jsem párkrát řídila.“
,,Prima,“ zabručí ironicky. ,,To tam radši dopajdám.“
,,Tak zavoláme sanitu. Teď už to půjde.“
,,V žádném případě,“ vykřikne. ,,Já tu tomu nevěřím. Sice je po všem, ale nechci tu s tím mít nic společného.“
Zvednu ukazováček: ,,Jste tvrdohlavý, starý blázen! Dobře, tak jdeme. Ale cestou nehekejte!“
,,Dle rozkazu.“
Pomáhám mu vstát z lavičky a podpírám ho. Pomalu jdeme k bráně a opouštíme lunapark…