Navigace:
Alex Shepherd
2. srpna
Horko, vedro. S těží mohu dýchat. Ale hádám, že to je ono, to je to o co jde. Válka je peklo, správně? Proč tohle vlastně píšu? Někteří z kluků říkali, že by pro mě bylo dobré komunikovat s vnějším světem. Udržovat morálku a zvyšovat psychické zdraví. Pane, ano, pane. Mimo to, co jiného bych měl dělat s volným časem? Psát domů?
Bohužel, nemůžu vám říct, kde jsem. A stejně tak vám nemohu povědět, co zde dělám. Jediné co vám mohu říct je mé jméno. Svobodník Alex Shepherd. A to, že jsem milión mil od domova, uprostřed ničeho, s tisíci lidmi pokoušejícími se mě zabít každý den.
Tak jak jsem se sem dostal? Dobře, hádám, že bych vám to měl pravděpodobně vysvětlit.
4. srpna
Dnes jsem šel na hlídku. To je to, co děláme téměř každý den. Řekl bych vám podrobnosti, ale za a) dostal bych se před vojenský soud a za b) to není zajímavé. Jde hlavně o ježdění kolem, držení očí otevřených a hledání mizerů. Většinou se nic nestává. Pokud se někdy něco stane, dám vám vědět. Řekl jsem, že vám povím, jak jsem se sem dostal. Hádám, že je hodně důvodů. Jsou téměř stejné jako důvody kohokoliv jiného. Malé město, ne moc příležitostí. Otec voják, syn voják. Dostanu se k němu později. Teď na to nemám sílu.
Ale hádám, že hlavním důvodem, proč jsem se zapsal bylo, že jsem chtěl udělat něco jiného, udělat něco dobrého. Vím, zní to jako klišé, ale kdo ví? Možná se naučím něco o sobě.
Nepokouším se být tvrďákem nebo hrdinou nebo tak něco, chci jen dělat něco, na čem záleží.
5. srpna
Dneska bylo takové horko, že jsem myslel, že se mi na těle rozteče kůže. Naše stany mají klimatizaci, ale studený vzduch v nich nikdy nezůstane. Stále, když jdete do mobilního CPs zůstanete tam tak dlouho jak jen můžete, ať už tam máte nějakou práci nebo ne. Je to prostě příjemné.
Miloval jsem horko. V létě můj bratr a já bychom strávili každou sekundu, kterou bychom mohli, na pláži. Naše město leží u jezera a vždy tam bylo spousta turistů, přijíždějících do města kvůli rybaření nebo plachtění a tak.
Když jsem byl na střední, plnil jsem plyn v docích, abych si vydělal nějaké peníze. Dívky, které tam jezdily na dovolenou… Nechtějte, abych začal mluvit o dívkách, když jsem tady zkejsnul.
Zatraceně, teď se mi začalo opravdu stýskat po domově, při pomyšlení na léto. Minulé léto tam, jsem chodil ven s mojí kamarádkou Elle téměř každý den. Pravděpodobně bych mohl popsat pět stránek jen o ní. Jen o nejlepší holce na světě. Byli jsme přáteli celou střední, dokud jsem nedošel, ale vlastně jsem s ní doopravdy nebyl v kontaktu. Nebyl jsem v kontaktu s nikým.
Hádám, že to je tak trochu důvod. Jeden z důvodů, proč jsem odešel. Věci nebyly vždy tak skvělé. Nebyly vždy jako v létě. Ve skutečnosti, po většinu času věci stály za …..
6. srpna
Dnes jsme vzali hlídku ve městě vzdáleném 50mil odsud. Bylo to jako město duchů. Vichřice foukala a mohli jste sotva vidět dvacet stop před sebe. Všichni jsme s tím válčili, zatímco se objevilo několik vesničanů, zamířili jsme na ně. Vůbec nezareagovali. Šli dál přímo při nás, jako kdybychom tam vůbec nebyli. To bylo pěkně strašidelné. Byl jsem sakra šťastnej, když jsme odtamtud vypadli.
To bylo poprvé, co jsem tady doopravdy pociťoval strach. Cítil jsem se, jako kdyby tam bylo něco, něco čekajícího na mě za každým rohem. Cítil jsem se zranitelným. Jediné co mě udržovalo v chůzi, byla mise. Jsem rád, že jsem zpátky ve svém stanu.
Můj táta by mě nazval slabým. On strávil patnáct let v armádě. Jo, doma nebylo nic pro co žít, co? Pokoušel se ze mě udělat vojáka, ale téměř to vzdal, když se narodil můj bratr. Myslím, že ho sakra překvapilo, když jsem narukoval. Pravděpodobně vůbec nepomyslel, že bych mohl.
No vidíte a přece jsem tady.
8. srpna
Tady je jedno místní dítě, které se každý den snaží prodat nějaké věci. Když se poprvé objevilo, MP (vojenská policie) byla nervózní a prohledala ho, aby se ujistila, že u sebe nenese nějaké výbušniny. Ale po dvou dnech se z něj stal přítel všech. Má obrovský úsměv, kterým okouzlil každého. Připomíná mi mého bratra Joshua. Každý miloval Joshua. Dokonce, i když udělal něco špatného, tak se nikdy nedostal do potíží. Jen udělal ten svůj obrovský úsměv a všechno mu prošlo.
Pamatuji si den, kdy se narodil, jak byli moji rodiče šťastní. Bylo to skoro jako úleva. Joshua, o deset let mladší, než já. Myslím, že se pokoušeli o další dítě celý tento čas. Myslím, že byli prostě jen rádi, že je zdravý. Pěkně ho rozmazlili od té doby. Nechtěl jsem to zmiňovat jako první věc, protože jsme spolu vycházeli skvěle. Ale oni mě prakticky odepsali, když se Joshua objevil. Dokonce i teď jsem od nich nedostal jediný dopis, od mého odchodu. Nehodlám je obtěžovat s dopisováním.
Už na střední jsem věděl, že se musím dostat z města. To bylo něco, o čem jsem si nikdy nemohl promluvit s Elle. Obě naše rodiny ve městě žily po generace (chápejte Shepherd´s Glen? Ne, nepřipomínejte mi, jak moc je hrozné mít pojmenované město po svém pra-pra-pradědečkovi), takže to nebyla jednoduchá věc k diskuzi. Ale Elle nikdy doopravdy necítila takový tlak se svým rodným jménem. Ona byla nezávislá, co dělala, byla její věc. Nikdo jí neříkal, jak má žít. Miloval jsem to. Když jsem odcházel, všechno bylo tak chaotické, že jsem ani neměl šanci jí říct sbohem. Ale teď už jsem pryč tak dlouho. Dokonce ani nevím, jestli by si na mě vůbec vzpomněla.
9. srpna
Dnes jsem viděl, jak jednomu z kluků utrhla mina obě nohy. Byl na hlídce. Šel vedle APC, když šlápnul na minu vedle silnice. Horní polovina jeho těla udělala přemet a přistála přímo přede mnou. Bez přemýšlení jsem mu obvázal oba krvavé pahýly a začal jsem mu dávat první pomoc (CPR – Cardiopulmonary vzkříšení). Dělal jsem to celou hodinu, než se konečně objevili medici. Potom jsem šel za roh a tam jsem dvacet minut zvracel.
10. srpna
Vyrůstal jsem v malém městě. Odešel jsem, protože jsem chtěl něco změnit a lidé kolem mě byli příliš slepí na to, aby viděli, že bych mohl. Nezajímá mě, jestli se někdy vrátím, ale chtěl bych, aby lidi, na kterých mi záleží věděli, že ve špatných situacích jsem udělal všechno proto, abych je zlepšil. Chtěl bych, aby na mě byli hrdí.
Dnes v noci jdeme na misi. Žádná hlídka, žádná ochranná povinnost, skutečná mise. Milice převzala kontrolu nad blízkým městem a my to jdeme vyčistit a osvobodit civilisty, kteří tam žijí. Jsme trénování, jsme připravení, a tohle je důvod, proč jsme tady.
22. srpna
Vím, že už je to nějaká doba, od mého posledního zápisu. Ptal jsem se jich, jestli mě nechají jít k počítači, ale oni stále říkali, že jsem na to příliš slabý.
Hádám, že je zřejmé, že už nejsem v poli. Když jsem psal poslední zápis, tak jsme právě rozvíjeli ofenzivu v jednom malém městě, abychom vytlačili milici, která měla město pod kontrolou. Vypadalo to jako dobrý nápad.
Když jsme vstoupili do města, tak tam byl úplný klid. Což už nám samo o sobě připadalo podezřelé. Akorát jsme vcházeli do středu města, když všude kolem nás propukla střelba z malých zbraní. Raketa, zničila naše vedoucí vozidlo, zablokovali nás. Bylo to přepadení.
Zavolali jsme o vzdušnou podporu a opětovali palbu. Ale oni byli v přesile. Chlapci kolem mě to začali schytávat. Kluci, které jsem znal, umírali přímo přede mnou. Seržant Nash nás stáhnul dohromady a my jsme se ukryli za betonovou zeď. Poslední věc, kterou si pamatuji, je hvízdání přilétávající rakety a váha betonové zdi, padající na mě.
Převoz vrtulníkem, potom pár dalších letů a jsem zpátky ve Státech. Nic z toho si doopravdy nepamatuju. Všechno bylo černé, probudil jsem se ve vojenské nemocnici na kolečkovém křesle, při převozu na chirurgii. Byl jsem mimo několik následujících dní, většinou ve snách. Dokonce ani teď nejsem 100% v pořádku. Ve skutečnosti mě tohle psaní dost vysiluje. Budu muset dokončit zbytek později.
23. srpna
Zase mi dali pořádnou přednášku o používání počítače. Potřebuji odpočívat, říkali. To je všechno, co dělám. Odpočívám. Potřebuji alespoň minimální spojení s vnějším světem.
Dneska jsem zjistil, že Sgt. Nash je na živu, a že je tady v nemocnici. Pokusím se ho navštívit, až budu mít šanci. Jsem stále na kolečkovém křesle, takže je těžké se tu pohybovat, bez cizí pomoci. Připadám si tak žalostně.
Nevím, jestli to přežil ještě někdo další. Snad Nash bude vědět.
Žádné zprávy od mých rodičů. Dokonce ani netuším, jestli vědí, že jsem tady.
24. srpna
Nalezl jsem Sgt. Nashe. Je v dobré kondici a pamatuje si hodně z toho, co se stalo.
Jak se ukázalo, milice byla varována o našem příchodu ten den. Ti samí vesničané, které jsme byli posláni ochránit si o nás dělali podrobné poznámky – o našich pohybech, o našem odjezdu ze základny, o všem. A všechny tyto informace předali milici, takže ta na nás byla už připravená, když jsme se tam dostali. Oni nás jednoduše prodali.
Letecká podpora přiletěla krátce potom, co jsem byl zasažen. Srovnali se zemí každou budovu, ve které by se mohli skrývat nepřátelé.
Do toho přiletěly vrtulníky, ujistit se, že se všichni dostali pryč – zranění, mrtví nebo živí. Ztratili jsme přes půlku naší čety.
Tohle to celé utrpení mi dalo jednu důležitou lekci. Místo věnování pozornosti úkolu, který jsem měl přímo před sebou, jsem odbočil, přemýšlením o nějakém „vyšším dobru“, snahou něco si dokázat nebo podobný hovadině. Nechal jsem se chytit, při pokusu o záchranu světa místo toho abych se zaměřil na to, co bylo důležité, a držel se mise. A tenhle druh myšlení stál lidi životy. To už se nebude opakovat.
25. srpna
Jídlo tady je příšerný. Moje postel je tvrdá. Je tu jediná věc, která to všechno dělá snesitelným: sestřičky.
Tyhle holky jsou neuvěřitelný. Mají ty čisté bíle uniformy střižené těsně nad koleny, prsa přečnívající z jejich košilek. Podívejte, nechci znít jako nějaký úchyl nebo tak něco. Jen říkám, že oceňuji jak nám armáda díky této jediné věci, dokáže prosvětlit naše dny. Možná je to nějaký druh odplaty, za to že jsme skejsli tady. Nevím. Jediné co mohu říct je: „Děkuju.“
26. srpna
Dnes začala moje fyzická terapie. Dal jsem si za úkol, že za měsíc budu opět chodit. Říkají, že na to moc tlačím, ale mě to nezajímá. Nemůžu zůstat na tomhle místě navždy, ačkoliv si nejsem moc jistý, kam potom půjdu.
Fyzická terapie byla vysilující. Držet se jen rukama a snažit se naučit nohy, aby znovu chodily. Byly jako dva velké pytle brambor. Ale já to pořád zkoušel. Bez ohledu na cokoliv já to budu pořád zkoušet.
Dnes jsem opět mluvil s Sgt. Nashem. Vede se mu mnohem líp, pravděpodobně brzy zamíří domů. Je to dobrej chlap.
2. září
Moje dny jsou teď naplněné cvičením, duševními a fyzickými cvičeními, které mě mají udělat silnějším. Vitamínové panáky po ránu, snídaně, fyzická terapie, oběd, více fyzické terapie, večeře, hodnocení psychiky, očkování, vážení, svalové měření, testy hustoty kostí a tak dále a dále. Začínám si připadat jako vědecký experiment. Ale začínám být silnější. Udržím se téměř bez pomoci na nohách. V noci, dělám kliky na podlaze a potom se teprve vyškrábu zpátky do postele. Odmítám ztrácet čas na tomhle místě.
8. září
Dnes odešel Sgt. Nash. Šel jsem na svých berlách do jeho pokoje, abych se rozloučil. Míří domů na pár týdnů a potom ho posílají zpět do pole. Doufal, že by mohl strávit více času se svou ženou a dcerou, ale oni řekli, že ho potřebují. To je to co mě vyděsilo. Je to to samé, co udělají se mnou, až se zlepším? Pošlou mě zpátky? Nemyslím si, že můžu jít zpátky. Nemyslím si, že můžu znovu vidět lidi, které znám umírat, přímo přede mnou.
Nash řekl něco divného, než odešel. Nevím, jestli se cítil zrazen tím, že ho posílají tak rychle zpět do pole nebo jestli to byl především odkaz na to přepadení, kvůli kterému jsme tady, ale on se na mě podíval a řekl: „Nikomu nevěř.“
12. září
Dnes jsem sešel dolů do haly a zpět. To všechno sám. Žádné berle, žádné zábradlí, nic. Přál bych si, aby to mohl vidět i Nash. Cítil jsem opravdový pocit úspěchu. Ale také pocit hrůzy. Co bude dál? Brzy budu v pořádku, a co potom se mnou udělají?
13. září
Okay, tohle bude těžké. Možná budu trochu blábolit. Jsem stále zmatený. Snažím si vzpomenout, jak nejlépe dokážu, ale přichází to a zase odchází. To je důvod, proč to potřebuji sepsat.
Minulou noc jsem měl noční můru. Byl jsem tady, v nemocnici. Ale ve skutečnosti to nebyla tahle nemocnice, víte co myslím?
Byla změněná, jakoby nějaká její překroucená verze – všechno bylo stejné ale tak nějak vzhůru nohama. Stále jsem slyšel divné zvuky, znělo to jako lidi, které někdo zabíjí. A všude byla tma. Nic jsem skoro neviděl.
A potom jsem uviděl svého bratra, Joshua. Byl tady v nemocnici, ale pokaždé když jsem se k němu dostal blízko, tak utekl. Mluvil se mnou, jakoby nevěděl, kdo jsem.
Když jsem se probudil, tak jsem křičel. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem se probudil nebo ne, protože jsem byl stále v nemocnici a byla tma. Ale potom přiběhly sestřičky. Nemohl jsem se uklidnit, takže mi nakonec píchly injekci se sedativy. To je taky důvod, proč je tohle všechno tak trochu rozmazané. Jsem stále trochu praštění z drog. Myslím, že jsem se uklidnil, ale stále nemohu dostat ty obrázky Joshuy z hlavy. Proč mě neposlouchal? Proč byl tady, v nemocnici?
14. září
Dnes se cítím trochu líp. Měl jsem problémy se spaním, ale snažil jsem se, aby to nestálo v cestě mým cvičením. Moje nohy jsou nyní silnější. Začínám chodit po schodech.
Pamatuji si, když jsem byl ještě na střední, jak moje kamarádka Elle běhala. Po konci školy jste vždy mohli vidět tým obíhající v tělocvičně, běhající do schodů tam a zpátky. Pamatuji si, jak jsem si říkal, jak musí být vyčerpávající vyběhnout všechny ty schody. Teď vím jaké to je, ale po vylezení jednoho.
Ale zesílení je jediná věc, na kterou se musím právě teď soustředit. Vlastně ani nechci přemýšlet o čemkoliv jiném.
15. září
Znovu jsem měl sen. Tentokrát byl dokonce ještě delší. Nezáleželo na tom, jak blízko jsem se k Joshuovi dostal, on vždy zmizel. Pořád se mě na něco ptal, ale ať jsem přišel s čímkoliv, nikdy se nezdálo, že by mu to pomohlo. Nevypadal dobře. Něco nebylo v pořádku. Vím, že to byl jen sen, ale celý den jsem měl špatný pocit, že je s ním něco v nepořádku.
Vím, zní to směšně, ale já to prostě nemůžu setřást. Možná se budu zítra cítit lépe. Doktoři mi dají něco, co mi pomůže dnes v noci usnout. Nejsem si jistý, zda to vůbec chci.
18. září
Zeptal jsem se personálu v nemocnici, jestli by se pokusili kontaktovat moje rodiče. Nic jsem od nich neslyšel, od té doby co jsem se sem dostal. Chci jim jenom zanechat vzkaz nebo tak něco, dejte mi vědět, jestli je Joshua v pořádku. Jsem si jistý, že je. Chci jen mít jistotu. Nemohu se zlepšit, když si stále budu dělat starosti, kvůli tomu stupidnímu snu.
21. září
Nyní mám ten sen každou noc. Přestal jsem o tom říkat doktorům. Lžu teď, protože pokaždé, když jim něco povím, tak do mě bodnou další jehlu, která mě uspím. Už je mi z toho zle. A psychiatr je v tom taky, chce znát všechny detaily, chce vědět, jestli jsem kvůli něčemu vystresovaný. Jasně, debile, jsem vystresovaný kvůli tomu stupidnímu snu! Bojím se o svého bratra a moji rodiče nezavolali zpátky! Takže jo, jsem vystresovaný.
Léky mě udržují ospalým. Kvůli nim mi slábnou svaly. Což je taky důvod, proč jim neříkám o snech. Potřebuji vypadnout z tohohle místa. A jediná cesta jak toho dosáhnout, je být zcela při smyslech.
25. září
Dělal jsem průzkum. Během mých ranních procházek kolem hal, jsem si do paměti vrýval všechny východy a všechna místa, kde stojí MPs. To dává mým dnům smysl. Je to jako další mise.
Sny nepřestaly, ačkoliv jsem to nikomu neřekl (kromě kohokoliv, kdo tohle čte). Cítím se teď lépe, když mi přestali dávat léky. Jsem víc soustředěný.
Mám strach při pomyšlení na návrat do Shepherd’s Glen, ale je to nutné zlo. Nemůžu zůstat tady s těmito pocity. Prostě potřebuju zkontrolovat Joshua, abych se ujistil, že je v pořádku.
29. září
Přišli na sny. Musel jsem zřejmě mluvit ze spaní. Probudil jsem se, křičící Joshuovo jméno, znovu další noc a oni mě hned uklidnili. Řekl jsem jim, že se prostě potřebuji, odsud dostat na tak dlouho, abych mohl zkontrolovat svého bratra. Řekli, že trpím nějakým druhem posttraumatického šoku. Nevědí, o čem sakra mluví. Nebo možná jo. Je to všechno kvůli tomu? Jestli ano, tak jak to mám zastavit.
Nemůžu jasně myslet, s těmi léky, které do mě nacpali. Ať už dělají cokoliv, tak to nepomáhá. Uspávají mě, ale neodnášejí sny. Důležitěji, neodnášejí ten příšerný pocit. Prostě potřebuji jít.
1. října
Tvořím plán: „jak se odsud dostat.“ Není to úplně jednoduché, je tu vysoké zabezpečení. Není to vězení nebo tak něco. Ale je to vězeňská nemocnice. Mají stráže u všech východů, nemůžete odejít bez správných papírů, takže budu muset utéct. Půjdou po mně? Pochybuji. Pravděpodobně dojdou k závěru, že se nakonec stejně vrátím. A kdo ví, možná že jo. Nevím, jestli mi vojenský život ještě sedí. A opravdu nevím, co mi budoucnost připravuje. Ale co vím, je že tu nebudu už moc dlouho.
7. října
Plán je hotov. Na mých ranních procházkách jsem objevil východ u nakládací rampy, na konci budovy. Prohlížel jsem si to tam venku po dobrých pět minut, než mě MP objevil. Zahrál jsem blbečka, jako že jsem nadrogovaný (jak snadné je to předstírat na tomhle místě). Předstíral jsem, že jsem se ztratil. „Dobře, nemůžeš být tady vzadu, vojáku“ řekl.
„Musíš jít dovnitř, kde vám všem pomůžou.“ Povýšenej kretén. Chlapec bude pěkně nasranej, až zjistí, že jsem se tudy dostal ven.
Šel jsem na net a stáhnul mapu okolí nemocnice, zjistil jsem, že hlavní silnice před ní vede přímo na dálnici. Došel jsem k tomu, že se můžu přes východ u nakládací rampy dostat ven, potom na silnici vedoucí k dálnici a nakonec stopem pryč odsud. Pokud odejdu před půlnocí, měl bych být v Shepherd’s Glen s rozbřeskem.
Doufám, že nikdo z personálu tohle nečte. Jestli jo, potom jsem v hajzlu.
10. října
Můj poslední zápis. Jsem plně zotavený, jsem silný a v posledních pár dnech mi dokonce vysadili léky, takže mám jasnou mysl. To je dobré pro můj útěk. Prostě jen potřebuji pro sebe zjistit, jestli je Joshua v pořádku. Jsem jeho starší bratr, je to moje povinnost. A to nikdy nezjistím na tomhle místě. Nikdy mě nenechají odejít, když noční můry nepřestanou a ony nepřestanou, dokud nezkontroluju Joshuu. Takže jsem se zasekl. Jen doufám, že je v pořádku.
S trochou štěstí budu brzy znovu blogovat, s dobrými zprávami, s jasnou hlavu a nějakou představu o tom, co do budoucna.
Deputy Wheeler
10. září
Otevřete oči!
Otevřete oči a možná uvidíte, o co ve světě opravdu jde.
Pro teď, se zamyslete nad tímto:
Bylo celkově šest přistání na měsíc mezi roky 1969 a 1972. Během další tři desetiletí jsme dokázali vyrobit laptopy, mobilní telefony o velikosti kreditních karet a pokročili jsme v DNA testování, ale nikdy jsme se nedokázali vrátit zpět na měsíc.
Takže bez přesvědčivých důkazů, co vás nutí věřit, že jsme kdy skutečně přistáli na měsíci? Když to nedokážeme teď, jak jsme to sakra mohli dokázat tehdy?
11. září
Nemůžu vám říct kdo jsem, protože nechci naštvat šéfa. Zavedl pravidlo – nepoužívat počítat jinak, než pro práci. Tento počítač je vyhrazen pouze a jen k práci.
Ale já umím tuhle věc používat líp, než on. Umím po sobě zakrýt stopy. Musím se ujistit, že kdybych někdy hledal novou práci, že ještě dostanu slušné hodnocení.
Takže všechno co můžu říct právě teď je, že znám věci. Vím o věcech, o kterých možná víte, ale možná také ne. Tak nebo tak, to není má práce, přesvědčovat vás, že jste byli obelháni. Moje práce je vytvářet ve vás otázky na to, co vám bylo řečeno.
Pouze potom můžete DOOPRAVDY začít rozumět tomu, co se tady kolem děje.
12. září
Můj šéf se nedávno zaměřil na kupování dopravních kamer. Znáte to, pro chytání pirátů silnic? Správně.
Jestliže tyhle kamery by měly zachytávat fotku přesně ve chvíli zločinu, proč stále běží, natáčí video, ve dne v noci?
Většina lidí si to vůbec neuvědomuje. Myslí si, ZÁBLESK, a jsou chyceni. Ale tyhle kamery, ony vás sledují pořád.
Tak se ujistětě, že vy sledujete je.
13. září
Půjčujete si knihy z knihovny?
Hej, neberte mě špatně, čtení je dobré. Ve skutečnosti je vláda šťastná, že čtete, oni chtějí vědět, co čtete.
Pamatujte, každé projetí knihovní karty čtečkou pošle trochu pěkných informací do přátelských kanceláří FBI a dá jim vědět, o co jste se zajímali.
Mohl to být Huckleberry Finn nebo to mohl být Mein Kampf. Který z nich si myslíte, že je bude víc zajímat? Jsem si jistý, že jednoho dne přijdou zaklepat na vaše dveře, aby vám to řekli.
15. září
Objednal jsem si nějaký šifrovací software, takže můžu zůstat skrytý. To je cesta, jak vám mohu o sobě říci víc. Neměl bych se tolik obávat, že jo? Myslím, žijeme ve svobodné zemi, kde můžu říct cokoliv, co chci, je to tak?
Jeden trochu zábavný fakt pro vás: Máte mobil, že jo? Samozřejmě, každý ho má. Teď si uvědomte, že když mluvíte do mobilu, informace je zaslána do telefonní věže, z ní přeskočí do satelitu, zpátky do další věže a do telefonu kohokoliv s kým mluvíte. Zajímali jste se někdy o to, co se stane se všemi informace, když poletují jen tak vzduchem? Zajímalo vás někdy, kdo může poslouchat?
Jistě, řeknete: „Tohle vím. Já nejsem… Nikdy bych neřekl cokoliv opravdu osobního do mého mobilním telefonu. Co ještě tam máš, staříku?“
V pořádku, dobře ale co byste řekli, kdybych vám pověděl, že dokonce i když je váš mobilní telefon vypnutý, tak někdo může stále poslouchat? Podívejte se na ten malý mikrofon na vašem telefonu. Velice dobře se na něj podívejte. Myslíte, že ten je vypnutý právě teď? Řekněte něco. Mluvte do mikrofonu.
Zajímalo vás vůbec někdy, proč když telefon nepoužíváte, proč se baterie stále vybíjí? To není kvůli tikání tich malých digitálních hodinek, to vám říkám.
16. září
Cítím se jako zločinec (což je ironické vzhledem k mému zaměstnání. O tom více brzy).
Dnes jsem zůstal v práci déle a nainstaloval ten nový software. Skrývá soubory, nechá mě surfovat anonymně a vymazává všechny stopy, které zanechám na Internetu. Můj šéf se tak nic nedozví.
Když už jsem u toho. Můj šéf už nějakou dobu není nikde poblíž. Hádám, že to teď tady vedu svým způsobem já. Ale to je důvod, proč mě najal. Myslím, šerif potřebuje dobrého zástupce, který se dokáže o věci postarat, když sám není poblíž, že?
Takže teď víte. Jsem zástupcem šerifa. Tohle je malé město a já si nejsem jistý, že chci aby zdejší kancelář šerifa byla spojována s mými osobními pocity, které mám o světě venku. To je veřejný obraz k přemýšlení. Víte, když oblékám odznak, zbraň je nabitá a jsem na obchůzce. Jsem Zástupce Wheeler. Ale za uniformou jsem mužem na misi. Chci, aby lidé věděli, co já vím, aby viděli, co já jsem viděl.
A věřte mi, kde žiju, tam jsem viděl všechno.
To je pro teď vše. Prozatím noste velké zrcadlové sluneční brýle – skryjí váš obličej před těmi ATM kamerami.
A ujistěte se, že vy sledujete je.
17. záři
Dnes opravdu nemám čas vykládat vám něco o obrovských životních záhadách. Místo toho vám povím trochu víc o životě tady, v Sheperd´ s Glen.
Cestovatelská brožůrka říká: „Přijeďte a relaxujte v Sheperd´s Glenu“ To by mělo přimět lidi chtít navštívit tohle město. Hádám, že lidé by nepřijeli, kdyby tam bylo napsáno: „Přijeďte a relaxujte v Sheperd´s Glenu, kde je šedo a mlhavo, nikdo s vámi nepromluví a jsou zde snad všechny druhy tajných sraček, které se dějí za zavřenými dveřmi.“
Jen tak mezi námi, já jsem tady neviděl turistu už sakra dlouho. Nikdo už to tady nenavštěvuje. A lidé, kteří tady žijí nejsou také zrovna přátelští.
Nic z tohohle mě nepřekvapuje. Každé město má svá tajemství.
18. září
Pamatuji si, když jsem bral tuhle práci, jak mi šerif říkal, že Sheperd´s Glen je místo, kde nikdy nemusím nabít svou zbraň.
Ale když šerif sám odešel a už se nevrátil… Synu, možná je na čase zbraň nabít.
19. září
Nepřemýšlel jsem vždy právě takto. Byl jsem skeptik, stejně jako většina lidí. Ale potom jsem přišel sem. Za posledních pár let jsem viděl víc divnejch sraček, než většina lidí viděla za celý svůj život. Napadlo mě, že možná tady může být více lidí jako já. Lidí, kteří se PTAJÍ na věci.
Jestliže nemůžu přijít na to, co se tady děje, možná někdo venku, by mohl. Takže pokud vám něco z tohohle co říkám něco připomene, pošlete mi zprávu. Mohla by se mi hodit pomoc. Cítím se v tom tady tak trochu sám.
20. září
Právě dnes se mi do hledáčku dostalo něco nového, o čem vám chci povědět. Říká se jim ChemTrails (chemické stopy).
Teď, když obyčejné letadlo letí, zanechává za sebou takzvanou, jak tomu říkají oni: „kondenzační stopu“. Ale ChemTrails jsou jiné. U nich trvá rozptýlení do vzduchu mnohem déle, nechávají na obloze obvykle takový síťový vzor, který zapříčiní zataženou oblohu. Po celém světě už bylo dokumentováno mnoho úkazů, těchto věcí.
Důvod proč tohle upoutalo mojí pozornost je spojeno s počasím tady. Tohle město je zatraceně mlžné, já si nevybavuju, kdy naposled jsem viděl paprsek slunce. Mohlo by tohle být to, co to způsobuje? A pokud ano, tak kdo za tím stojí?
Samozřejmě, obvyklí podezřelí vyvstanou na mysli: federální vláda, NATO, UN, farmaceutický průmysl, ropné společnosti a seznam může pokračovat. Ale o co se snaží? A proč to dělají TADY?
21. září
Při mluvení o tom, kdo za tím stojí, byste si měli dávat pozor na ty, kdo opravdu řídí tento svět. Všichni si myslíme, že žijeme v demokracii, že? Volíme naše vůdce. Moc přichází od lidí. Jistě, jestli ale „lidmi“ myslíte 325 chlápků, kteří se scházejí v tajnosti jednou za rok.
Mluvím o Trilateral Commission. To je skupina, která byla založena v sedmdesátých letech, nejbohatšími a nejmocnějšími lidmi ve světě. To jsou ti, kteří ve skutečnosti vydávají rozkazy.
Myslíte, že si to vymýšlím. Většina našich hlavních politiků je nebo byla částí této skupiny, včetně dvojice prezidentů. Chcete vědět kterých? Vyhledejte si to. Budete ohromeni.
22. září
Neřekl bych, že jsem to vzdal s tím, že se můj šéf se ještě kdy vrátí, ale jsem si sakra jistý, že ruku do ohně bych za to nedal. On věděl něco, o tom o co tady jde. Možná se dostal příliš blízko k vyřešení a někdo se rozhodl mu zavřít hubu.
Teď když jsem se o tom zmínil, tak tahle stanice není tak bezpečná jak by mohla. Jestli tohle někdo čte, nechce abych kolem sebe házel drobky o tom, o co tady doopravdy jde, nemuseli by vynaložit moc práce, k tomu aby mě sundali.
Naštěstí pro mě, já jsem zatím doopravdy nepřišel na nic, takže hádám že jsem v bezpečí, prozatím.
23. září
Možná jsem udělal závěr příliš brzo. Nemyslím si, že kdokoliv kolem je v poslední době v bezpečí. Populace v tomhle městě byla roky slábnoucí, ale teď si začínám všímat, že lidé prostě MIZÍ. Formuláře o zmizelých osobách se nahromadily a já jsem jediný pracující tady. Co sakra s tím sám mám dělat?
Vyměnil jsem zámek u předních dveří stanice. To jen pro začátek.
24. září.
Naučil jsem se trochu víc o těch ChemTrails. Zřejmě, jedna taková teorie je, že to co vypouštějí do vzduchu je oxid železitý – malé částečky železa, které se dostanou do vašeho těla a otráví vás. Otázka je, proč to vláda dělá?
Dobře, hlavní myšlenkou je, že federální vláda ve skutečnosti stojí za globálním oteplováním, že vypouští tyto železné částečky do vzduchu, odráží sluneční parsky a ohřívá atmosféru.
Nyní tomu můžu věřit nechutně moc, ale myslím že rozsudků, co je příčinou globálního oteplování je dost. Není potřeba brát genia, aby zjistil že pumpování toho všeho CO2 do vzduchu může eventuálně tuhle planetu přeměnit na arboretum. Hej, přinejmenším budeme schopni pěstovat orchideje.
25. záři
Dnes jsem se rozhodl dosáhnout některých místních vůdců tady ve městě. Pěkně mě ignorovali od té doby, co můj šéf odešel, ale já musím najít NĚKOHO, kdo mě bude poslouchat, jestli chceme ochránit tohle město před totálním rozpadem.
Zastavil jsem se v soudčině kanceláři, ale byla prázdná. Vypadalo to, že tam už nějakou dobu nikdo nebyl. Zkusil jsem také ordinaci místního doktora. Přísahám, že jsem někoho uvnitř slyšel, ale nikdo neodpověděl, když jsem zaklepal. Tak jsem si to namířil do sídla starosty a tam jsem nalezl tu nejpodivnější věc:
Vinné révy starosty Bartletta byly kompletně posekány. Starosta pěstoval hrozny pro malou vinici, kterou jeho rodina věky vlastnila. Někdo prošel skrz celé pole a zničil jednotlivě všechny rostlin. Ale počkat, tady je výřez. Na konci pole někdo napsal do země zprávu. V ní stálo: „Přestaň se na mě dívat“
26. záři
Věděli jste, že Franklin Delano Roosevelt věděl o útoku na Pearl Harbor, dřív než se stal? Snažil se dostat USA do války po několik let, ale lidé to nechtěli. Takže když se dozvěděl, že Japonci plánují útok, tak neudělal nic pro jeho zastavení, ale ujistil se, že v přístavu nebudou žádné mateřské letadlové lodě, až útok přijde. Potřeboval, aby byl útok devastující dostatečně na to, aby nasral americkou veřejnost a dostal USA do války, ale nemohl si nechat zničit celou flotilu.
Cítím, že přesně tohle potřebuje tohle město, právě teď. Nějakou velkou událost, která by je probudila a donutila je uvědomit si, o co tady jde. Potřebujeme tu mobilizaci, lidi. Nemohu to zvládnout sám. Jsem jen jeden muž.
