Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Boží odkaz - autor: Aldaris
2. strana

    fdh  

 

Boží odkaz
2.strana

 

 

Když se blížím k rohu ulice, ignorujíc vytlučené výkladní skříně, zaslechnu zpoza rohu kroky. Něco tam kráčí mezi střepy. Co to zase je? Couvám zpět a schovám se na toalety. Vypadají stejně jako ty, kterými jsem utekla před detektivem. Jenže jsou zašlé, umyvadla pryč, zrcadla vymlácená a je to slizké, plesnivé. Nevím, co mě to napadá, ale zkusím zaťukat na kabinku, na kterou jsem klepala předtím.
Ťuk ťuk ťuk… Skok vzad. Někdo odpověděl! On tam někdo je? Zkouším to znovu. Zase odpoví.
,,Je tam někdo?“ zeptám se. Ať napínám uši jak chci, nezaslechnu vůbec nic. Možná se mi to nějak zdálo, vždyť jsem ze všeho tak vyděšená, že mohu mít přeludy.
Musím už jít, ten kdo tam šel, už určitě prošel. Pokud nečíhá za dveřmi. Když už sahám po klice, slyším vrznutí. Otočím se a spatřím, jak se dveře kabinky na kterou jsem klepala, pomalu otevírají. Vyjde někdo?
Pomalu k nim jdu a nahlédnu tam. Ječím a skáču zpět. Není tam nikdo, ale záchod a splachovadlo celé zacákané krví! Jako kdyby kdosi spolkl granát! Ale musel tam před chvílí někdo být, to klepání… Pryč!

ffsdsww

Opouštím hrůzné WC a rozhlédnu se po chodbě. Není tu nic a kroky neslyším. Snad můžu vyrazit dál. Zahnu za roh a s úlevou zjišťuji, že cesta vpřed je volná. Rychlou chůzí vkráčím do haly. Jenže… opět nestojím v přízemí a opět je střed zazděný. Hala má tvar šestiúhelníku a střed je nedostupný. Sice nevím, jak bych se dostala dolů, i kdybych byla jen v prvním patře, na seskok je to moc vysoko. Co teď?
Ze strnulosti mě vytrhne vrčení. Otočím se a uvidím další tu vysokou příšeru, jak si ke mně vykračuje. Musela tu číhat! Jinak bych ji slyšela zdálky, má hlasitý krok. Rozmachuje se jednou obrovskou končetinou. Rychle padnu na zem a to mi zachrání život. Válcovitá ,,ruka“ vyrazí kus zdi. Pak napřahuje druhou.
Vstanu a utíkám co to dá. Zamířím do další ulice. Bože, ať tam nic dalšího nečíhá. Netvor se neohrabaně rozběhne za mnou. Nestačí. Je moc veliký a má co dělat, aby neupadl.
Ulice zatáčí za roh a já se zastavím u eskalátorů. Kus od nich vidím obchod s elektronikou. Za výlohou je jedna televize zapnutá. Šumí. Jdu blíž. Ten šum… Nemůžu odtrhnout oči. Pak začne problikávat obraz. Těžko se dá rozeznat. Vypadá jako povědomá tvář a cosi říká… Hrozně to zrní!
,,Tati… oz mi… Já…“ nic víc z toho neslyším. Co to jen mohlo být? Ještě chvilku čekám, ale nic se už neděje. Přístroj pouze tiše šumí. Přestanu se tím zabývat a všimnu si ještě něčeho. Vedle televize je vystavena svítilna. Že by se konečně usmálo štěstí? Funguje?
Myslím, že tady nikdo nebude řešit placení, tak po ní sáhnu. Zkusím ji rozsvítit… Dlouhý kužel světla ukáže eskalátory v celé své nepojízdné kráse. Paráda! Aspoň nebudu potmě!
Eskalátory nefungují, ale to mi vážně nevadí. Snad se po nich dostanu dolů. Přidržuji se madla a svítím pod nohy. Když schody náhle končí. Pode mnou je černá propast! Ani nedosvítím na dno. Sakra! Ani ty druhé tam nevedou! To není možné, jakou mám smůlu!
Musím hledat jinde… Nechce se mi po dalším eskalátoru do vyššího patra, tak obcházím elektro a další ulicí dojdu do ústí s krámy. Zpoza jednoho vchodu, vychází světlo. Copak to asi je? Vejdu tam a zjišťuji, že se jedná o restauraci. Není tu tma, okna propouští světlo zapadajícího slunce. I když jsou řádně špinavá a zaprášená, vidím ven. Koukám na protější dům a ulici, ale nedaří se mi cokoliv dalšího rozpoznat. Zda-li to tam vypadá normální, nebo také pozměněné… Co když se to stalo s celým světem? Cosi mi říká, že ne.
Vůně pečeného masa. Copak to asi bude za pečínku? Ne že bych na tomto místě snad něco jedla, ale voní to hezky. Na jednom stole opravdu je pořádná pečeně. Když zjistím, o co se jedná, vůně mi už nepřijde voňavá a zvedne se mi žaludek. Na velikém podnosu leží upečený pes, ten s rozpůlenou hlavou. U ní leží klíč. Co to znamená? Kdo si může dát psa? A navíc tohoto odporného? Čemu se divím, tady není nic normální… Klíč se může hodit. Překonávám odpor, sáhnu po něm a čekám, kdy mě pes kousne. Nekousne, je opravdu mrtvý.

sdssm

Nechávám psa psem a podívám se k baru. Kupodivu, vypadá zachovale. Lahve ani sklenice nejsou rozbité. Za ním otevřené dveře do kuchyně. Jdu se tam podívat. Nic zvláštního, kromě špíny a nechutných zbytků bůhvíčeho, tu nic mimořádného není. Avšak na jednom pultíku si všimnu vlašského ořechu. Dost veliký a těžký. Ve skořápce asi ořech nebude…
Louskáček nemám po ruce, tak to udělám jednoduše. Hodím ořech na zem a pořádně na něj dupnu. Slyším křupnutí, sehnu se a prohlížím zbytky skořápky. Uvnitř byl podivný kámen, hladký, měsíčně stříbrný a dokonale opracovaný. Co to jen může být?
Ostražitě procházím kolem psa k východu z restaurace a snažím se ignorovat vůni pečeného masa. Tohle místo je strašné!
Naproti vidím sportovní potřeby. Nevím proč, ale cosi mi říká, abych se tam šla podívat. Přes špinavé výlohy dovnitř nevidím, takže když vstoupím, vykřiknu. Není tu žádná obluda, ani mrtvola, něco snad horšího. Místo sportovního náčiní, to tu připomíná tu nejkrutější mučírnu. Železná panna, skřipec, lůžko na kterém vidím cosi na drcení palců, všelijaká ozubená kola, pilky, železa, ostré kleště, ostnatý drát… vše kompletně pokryté krví. A nad tím vším, je na zdi namalován onen známý kruhový symbol…
S úsilím, přemáhajícím zvracení, opouštím příšerný obchod. Komu to patří? Kdo tam vládne všem těm nástrojům a kdo jsou jeho oběti? Kromě mě, Claudie a monster, to tu je prázdné. Přesto vše vypadá, jako kdyby tu byla lidská jatka. Začíná se to vše zamotávat. Já chci domů! Strašně se bojím!
Vybíhám eskalátory do posledního patra a na konci ulice s obchody, spatřím podivné dveře. Vůbec se sem nehodí. Vypadají jako mystické, cosi je na nich vyryto. Je to půlměsíc, u jehož spodního srpku je jakási prohlubenina. Pod rytinou jsou napsány nějaké runy, ale nedokáži je přečíst. Otvor však svým tvarem napovídá dost. Z kapsy vytáhnu onen kámen z oříšku a ten jako ulitý zapadne do otvoru. Cosi ve dveřích cvakne. Zkusím vzít za kliku. Jdou otevřít. S očekáváním, jaká hrůza za nimi zase číhá, jimi pomalu procházím.
Stojím nad halou, ve třetím patře a když dojdu k zábradlí, vidím pod sebe. Páni, to je výška! Zatracená tma! Něco tu hrozně skřípe. To nepochází od nestvůr. Je to mechanické skřípání… Hýbou se traverzy? Ještě mi to spadne na hlavu!
Na jednom místě je zábradlí přerušeno a tam začíná úzký můstek. Vede k žebříku. Zdá se, že po něm slezu až dolů, do přízemí. A tam, tam je hlavní vchod! A východ z téhle pekelné budovy! Bývalo to mé oblíbené nákupní centrum, už asi nebude.
Váhavě zkouším pevnost žebříku a moc nevěřím jeho rezatým příčkám. Zdá se ale, že je to jediná cesta dolů. Pokud nechci hledat nějakou jinou v tomhle domě zázraků a oblud. Jak tak šplhám dolů a míjím druhé patro, vidím tam za zábradlím chodit různé nestvůry, ty vysoké obry, i ty jednooké ještěry. Vědí o mně a vztekají se, že na mě nemůžou. Jen si vyližte, neřádi!
Ještě pár příček… hop a stojím v hale. No, zase naděje padly. Hala se jaksi scvrkla na poměrně malý prostor a na jeho koncích se nachází tři otvory, zasypané zeminou. Jeden z nich je blokován pletivem. Co má zase tohle znamenat? Kudy teď?
Za mnou cosi zarachotí. Ohlížím se a vidím, jak pořádný kus žebříku povolil a spadl těsně za mě. Já ale měla štěstí! Šplhat o něco pomaleji, tak se to se mnou utrhlo. Jenže to také byla jediná cesta zpět….
Jsem v pasti. Leda bych se snad nějak prohrabala ven, ale co když je to stejně slepé? Tati, co mám dělat?
Zem se zachvěje. Uslyším jakousi ránu. Co je, zemětřesení? Vše se znovu zatřese a shora spadne kus omítky. Pak další hlasitá rána, pletivo v jednom otvoru odlétne a na jeho místě s řevem otevírá tlamu obrovský modročerný plaz. Tlamu má zvláštně rozeklanou, na čtyři části. Vnitřní a vnější. A ta vnitřní…to jsou lidské zuby!

xworm

Červ se vysouká z otvoru a mrští tělem proti mně. Zaječím a uskočím, ale nevím si rady. Kudy pryč? To zvíře je obrovské! Na výšku snad tři metry a délku ani neodhadnu! Když se už pomalu loučím se životem, červ zavře tlamu a zamíří k protějšímu otvoru. Hlavou zběsile hrabe a odhazuje hromady zeminy. Pak zmizí. Že by byl pryč?
Nikoliv. Červ se vyřítí z vedlejšího otvoru a tentokrát po mě skočí. Odkutálím se stranou a v duchu si říkám, že jsem si umazala sukni. Sukně! Místo života řeším oblečení, jsem hrozná ženská!
Červ znovu zamíří do dalšího otvoru a já zkusím využít tu vteřinku jeho nepozornosti. Vytahuji pistoli a vypálím po jeho rozměrném těle. Kulka se odrazí a málem mě zasáhne.
,,On je neprůstřelný?“ běduji. Co teď?
Netvor se vyhrabe z dalšího zásypu a na jeho krunýři se odráží záblesky slabého světla, které tu je. Otevře tlamu a skočí po mně. Strašně páchne! Rychle uskočím a červ narazí hlavou do zdi. Pořádně to zaduní. Vztekle se zase zahrabe. Dostala jsem nápad. Hrozně riskantní, ale mohlo by to fungovat. Chitinový krunýř má neprůstřelný, to ano…
Počkám až se s rámusem znovu vyhrabe a tentokrát neutíkám. Červ otevře tlamu a rychle se ke mně plazí. V tu chvíli mačkám spoušť a posílám mu do ní jednu kulku za druhou. Obluda vztekle zařve, sklapne čelisti a mrští sebou. Jsem moc pomalá, zasáhne mě a plachtím dobré dva metry, až se zastavím o špinavou zeď.
,,Auuu,“ vydechnu. Pořádná pecka, bojím se, že mám zlomená žebra. Tak zlé to asi nebude, jsem jen otřesená. Ten příšerák mě začíná štvát!
Červ znovu vyleze a tentokrát je pomalejší. Asi moc inteligence nepobral, opět se s otevřenou tlamou řítí na mě. Nestojím tentokrát na místě, běžím podél zdi a otvorů a snažím se alespoň mířit. Je dost rozzuřený, ale i pomalý. Vystřílím zbytek zásobníku a červ hutně krvácí. Sahám po nábojích. Bojím se, že to nestihnu!
Netvor se plazí stále pomaleji a pak znehybní. Několikrát sebou zaškube a se zaskučením zcepení.
Co se to děje? Okolí se začíná rozmazávat. A také měnit. Špinavé zdi mizí a hnusný prostor se mění v halu původního nákupního centra. Vše se vrací do normálu. Tělo červa je pryč, zdi s otvory také a já stojím v hale mezi uličkami a krámy.
Žádná plíseň, ani rez, tma nebo krev. Vše čisté a udržované. Sice prázdno, ale je noc. Zkrátka po uzavírací době. Ticho. Ne děsivé, ale klidné a mírumilovné. Skončilo to!
,,Jsem zpátky?“ nedůvěřivě se rozhlížím. Smrt toho červa vrátila vše do normálu? Způsobil to nějak on? Ne, to asi ne. Pořád tuším, že jsem na tom asi měla podíl. Ale když se zamyslím, mám hrozné bolesti. Dost. Nebudu to teď řešit, rychle pryč, než se to tu zase zblázní!
Vběhnu do uličky vedoucí k východu a míjím Happy Burger. Zastavím a nahlédnu dovnitř. Tady to vše začalo. Tam u toho stolu jsem usnula. Probudila se z noční můry do ještě horší. Do reálné noční můry.
,,Co když ještě spím? Kéž by to tak bylo…“
Otáčím se k proskleným dveřím do vstupní haly a když tam vejdu, nestačím se divit. Nejsem tu sama. Postava v baloňáku a klobouku. Zmateně se rozhlíží a drží pistoli. To je ten detektiv! Kde ten se tu vzal!
,,Heather!“ zavolá.
,,To jste vy…“ řeknu otráveně.
,,Co se to tu stalo? Co to bylo za příšery?“ptá se.
On v tom byl také?! Jak je to možné? Proč ostatní lidé ne, ale on ano? Začíná se to pěkně zamotávat. Já, Claudia, Douglas…
,,Vy! Jste jeden z nich! Je to vaše vina!“
,,Co? Co je má vina? Koho myslíš?“
,,Claudii!“ křičím na něj.
,,Claudia? Tohle všechno způsobila Claudia? Podívej, já netuším co se tu děje. Měl jsem tě jen najít, byl to pro mě běžný případ. Nic víc nevím!“
Trochu se uklidním. Třeba za to opravdu nemůže a je jen oběť.
,,Vše co vím je, že se tu děje něco moc špatného a má to něco společného se mnou. Vy jste se k tomu náhodou připletl tím, že jste mě našel… Jste oběť jako já…Prostě nevím, no! Kdybyste mě nenašel…“
Douglas přimhouří oči. Přirozeně se mu to nezdá: ,,A co je na tobě tak zvláštního?“
Chvilku mlčím a pak pravím: ,,Kdybych to věděla, nebyla bych tolik zmatená a odpověděla vám. Mám však pocit, že je tu něco…něco před čím jsem utekla a zapomněla a je to tu zpět.“
Snažím se přemýšlet dál. V hlavě mi probleskne plamen, oheň a žár. Zabolí to.
,,Jak to…co to? Jak to, že si to pamatuji…“ vydechnu. Vzpomínka ale zase rychle zmizí.
,,Stalo se něco?“ zeptá se starostlivě Douglas.
,,Ne v pohodě!“ odseknu a utíkám ke vchodu do metra.
,,Kam běžíš?“ volá postarší detektiv.
,,Na metro! Jedu domů!“ volám.
,,A co mám dělat já?“
,,Netuším!“
A s těmi slovy mizím na schodišti do metra. Znám to tu nazpaměť. Tolikrát jsem tu šla. Jenže ne v noci. Není tu ani noha. Avšak po těch všech hrůzách, bych se nějakého úchyláka ani nelekla. Byla by to spíš úleva, že na mě útočí živý člověk a ne jakési monstrum. Možná bych se měla vrátit a poprosit Douglase, aby mě doprovodil. Jsem po tom všem přeci jen trochu vyděšená. Ne, má paličatost to zakazuje!
Jdu okolo automatů na jízdenky a vidím, že na nich leží noviny. Na titulní straně stojí:  

Čtvrtého, někdy kolem 23:00 hod., spadl muž čekající na stanici Hazel Street na dráhu, kde jej přejela souprava přijíždějící ze St. Renata College. Došlo k oddělení hlavy od trupu a oběť zemřela okamžitě.
Policie zatím nezjistila, zda se jedná o nehodu, nebo sebevraždu. Podle výpovědí svědků nepůsobil muž opilým dojmem, spíše se zdá, že na koleje skočil záměrně.
Totožnost oběti je stále neznámá. Bylo mu přibližně něco kolem 40 let, výška 178 cm, na sobě měl černý kabát.

 Co to tu dělá? Ty noviny jsou čtyři měsíce staré. Podivné. Ale tady už bylo podivností dost. V pokladně u turniketů nikdo nestojí, kašlu na to, přelezu je a mířím na nástupiště na Hazel Street. Sbíhám po schodech dolů a když zamířím k dalším schodům vedoucím na platformu, nestačím se divit. Jsou zavřené. Zamčené dveře mi uzavírají cestu. Použila bych pistoli, ale nemám ani jediný náboj. Poslední skončil v tlamě červa. A jestli je stanice uzavřena, možná tam ani nic nejede. Zřejmě zkusit jiný spoj.
Zamířím k protějším schodům a sbíhám na nástupiště St. Renata College. Tam, kde došlo k té sebevraždě, jak se psalo v novinách. Ano, je sice fajn, že vyběhnu na nástupišti, ale je očividně mimo provoz. Jediné, co se tu nachází, jsou dva ohavní psi, stejní jako v nákupním centru. Dostaly se odtamtud ty obludy až sem? Je to možné. Ale co teď? Nemám jediný náboj!
Psi štěkají a běží za mnou. Jelikož jsem husa, zpanikařím a neběžím zpět nahoru, ale oběhla jsem schodiště a na jeho druhé straně se ženu po schodech ještě více hlouběji. To jsou snad dvě stanice pod sebou? Čoklové mě nepronásledují, tak seběhnu dolů a oddechnu si. Copak je to tady? A safra! Hromada haraburdí a novin. A pod nimi…nohy. Vypadá to, jako kdyby pod nimi někdo spal. Jenže ta krev. Noviny jsou celé od krve a pod nimi veliká kaluž. Zřejmě nějaký bezdomovec. Jeho osud opravdu neskončil nejlépe. Čím to je, že mě to ani tak moc nepřekvapuje? Ani mě nepřepadá znechucení nad touto scénou. To jsem si tak rychle zvykla?
Vracím se zpět. Ale ti psi…Budu muset znovu použít svůj nůž. Snad je zvládnu… Vyjdu schody a ocitám se ve tmavé stanici. Čekám, kdy se mi tesáky sevřou na hrdle. Ale nic takového se nestane. Psi jsou pryč. Jak to?
Baterkou svítím kolem sebe a čekám, co paprsek světla odhalí. Kromě otlučeného a zřejmě vyřazeného vagónu metra, nic zvláštního. Nic tu není. Jsem zvědavá. Chci prozkoumat ten vagón. Dveře jsou napůl otevřené. Protáhnu se dovnitř a málem se zarazím o své vnady. Nejsem zas tolik vyvinutá, ale v některých situacích je má velikost nepraktická.
Uvnitř si okamžitě všimnu velikého balíku opatřeného stužkou, na protějším sedadle. Copak to asi je? Zvědavě to rozbaluji. No páni! Strhám balící papír a z krabice vytáhnu něco, co je pro mě v této chvíli opravdu cenný dárek. Upilovaná brokovnice. A k ní šest nábojů. Není to moc, ale lepší než nic.
Jakmile vezmu zbraň do ruky, zaslechnu zvenčí odporné funění. Co to je? Vykouknu z vozu a u schodů nahoru, vidím ležet cosi masitého. Jezdím po tom kuželem světla. Jedná se o tělo jakési hnusné bytosti. Odporně otylé, oteklé a smradlavé. Nemá to ani obličej, zato to strašně páchne. Fuj! A ty hnusné končetiny…
Vzpomínám si na thriller Sedm, kde hrál Brad Pitt a Morgan Freeman. První oběť tamního psychopata, onen nehorázně tlustý muž, vypadal stejně jako tohle monstrum. Jenže tam se jednalo o člověka, kdežto tady…
Pokud chci nahoru, musím přes něj přejít. Zatím nejeví známky pohybu. A vzhledem k jeho tloušťce, možná nebude moc rychlý. Jinak vyzkouším svou brokovnici. Ale já s tím ani neumím zacházet…
Když vyjdu z vagonu, monstrum sice stále leží, ale už se mu nadzvedává břicho a začíná funět. S namířenou brokovnicí se k němu opatrně přibližuji. Rozeznávám jeho strupovitou pokožku, rozvlněnou záhyby tuku. Je to nechutně tlusté!
Když ho obcházím a skoro vstupuji na schody, cosi zahuhlá a začne se ztěžka zvedat na krátké vratké nohy. Zdá se neuvěřitelné, že něco takového ty nožky udrží. Pomalu se obrací mým směrem a pozvedá jednu oteklou ruku. Kašlu na to!

ddfs

Řítím se po schodech nahoru a doufám, že je ta věc tak neohrabaná, že nedokáže vylézt za mnou. Vyběhnu na odpočívadlo a ohlédnu se. Nepronásleduje mě. Nic tam není. Otočím se zpět a zaječím leknutím. Hned před obličejem se mi scvakne rozpůlená tlama jednoho z těch psů. Pažbou brokovnice mu uštědřím pořádnou ránu do hlavy, až s kňučením odskočí. Jenže to už se z vedlejší chodby ženou tři další!
Běžím jedinou volnou cestou. Nevím, na které nástupiště mě dovede.V zádech smečku psů. S vytím a štěkáním se řítí za mnou. Nemá smysl bojovat, stačila bych možná jednou vypálit a roztrhali by mně.
Utíkám na nějaké nástupiště a z cedule zjišťuji, že je to druhá platforma na Hazel Street. Vřítím se tam a znovu křičím. Číhají tu další dva psi. Prokličkuji mezi nimi, jenže na něčem uklouznu, snažím se neztratit rovnováhu, ale nakonec spadnu do kolejiště. Těžce se sbírám na nohy. Z tunelu zazní troubení.
Psi skočí za mnou. Troubení se ozve znovu, tentokrát mnohem blíže. Jede metro, musím pryč! Hodím brokovnici na nástupiště a začnu se škrábat nahoru. Přitom nakopnu jednoho dotěrného psa. V ústí tunelu se objeví světla. Rychle!
Vylezu na okraj nástupiště a odkulím se co nejdál. V tu chvíli asi dva metry ode mě prosviští vlak. Pod ním to mlaskavě křupne. Pejsci přišli o svačinu, teď budou po celých kolejích.
Vlak se skřípotem zabrzdí a zastaví. Pak se v zadní části otevřou jedny dveře. Nikdo v něm není. Snad mě doveze domů… Každopádně je to cesta z tohoto nádraží hrůzy…
Pospíchám k otevřeným dveřím a podezíravě si vlak prohlížím. Seberu ze země brokovnici a jsem připravená vystřelit na cokoli, co se pohne. Vagony asi dlouho nikdo nemyl, jsou zaprášené a zašlé. Procházím dveřmi a rozhlédnu se. Sedadla také nezáří čistotou. Povalují se tu útržky novin, jakási láhev a utržená tyč na držení.
V tu chvíli se dveře zavřou a vlak se začne rozjíždět. Jen na ně bezmocně zabuším a matné světlo stanice, vystřídá temnota tunelu.
Zkusím jít až k řidiči. Zeptat se, kam to vlastně jede. Vlak jede dost rychle, vůz se chvěje a zvenčí je slyšet skřípání kol na kolejnicích. Světlo poblikává. Přecházím k protějším dveřím do dalšího vagonu a občas se musím přidržet některé z tyčí. Dveře jdou snadno otevřít a v dalším voze je téměř tma. Ale ne prázdno. Je tu jeden cestující. Jenže ne člověk, ale ten sténavý dlouhooký neřád! Už si mě všiml a ťape ke mně.
Pozvednu brokovnici a zkusím spoušť. Málem mi to utrhne ruce. Zjišťuji, že broky zasáhly všechno, jen ne monstrum. Zkusím to znovu, tentokrát zbraň držím pevněji. Teď se trefím. Monstrum síla broků srazí na záda a tam se chvíli zmítá. Nebudu plýtvat broky. Z kapsy na vestě vezmu pistoli a s nesmírným potěšením netvora dorazím…nedorazím. Zapomněla jsem, že nemám náboje. Tak mu pažbou brokovnice rozbiji lebku.
Kde se ve mně vzala taková krutost? Asi reakce na všechny ty události. Nebo ne…?
Pokračuji vagonem dál a procházím dveřmi do dalšího. Ten se zdá prázdný. Pak mě napadne, že bych mohla důkladněji prohledat ten předchozí, mohla bych objevit něco užitečného. Netuším sice co, ale co kdyby…
Vracím se zpět ke dveřím do prvního vozu a když je otevřu, málem mě to stojí život. Minulý vagon se někam ztratil. Málem jsem spadla na koleje! Je tohle možné? Že by se nějak odpojil? Ani ten vlak není v pořádku. Nehodlám nad tím přemýšlet a vracím se zpět. Překročím mrtvé monstrum a očekávám, co mě čeká v dalším vagonu. A to koukám! Na podlaze svítí zase ten kruhový symbol. Je mi čím dál víc povědomý. Jako kdybych si začínala vzpomínat. Také by mě zajímalo, kdo to tu namaloval.


2. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2023 Czech Silent Hill Heaven