Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: KREV - autor: g.schreiber
3. strana

    fdh  

 

KREV
3.strana

 

Propadla do prvního patra. Zaslechla křupnutí vlastních kostí. Do nosu ji praštil železitý pach krve. Celé patro držela pohromadě železná konstrukce. Někde v dálce se ozývalo skřípání. Pravidelné skřípání...něco se k ní blížilo. Pohlédla tím směrem. Kolečkové křeslo. Seděla v něm sestřička. Ona postarší blondýna...Jak se blížila, všimla si Kristen četných ran na rukou a ramenách. Ten šílený úsměv...Kristen se snažila dostat ke dveřím naproti. Nemohla vstát. Plazila se po páchnoucí podlaze. Nabalovala se na ni veškerá krev a špína. Ale přílišný strach ji nutil si toho nevšímat. Ty dveře...tušila, že vedou do východního křídla budovy. Sestřička se začla smát...Vzadu bouchly dveře. Vyšel z nich vysoký muž. Hlavu měl celou zafačovanou. V místě očí krvavé fleky. Do chodby vešla další sestra. Dlouhé, rudé vlasy, rozcuchané ostnatým drátem, omotaným kolem hlavy. Něco zachrčela na doktora.
„Ano...sestro...“ otočil se směrem ke kolečkovému křeslu „dejte pacientce sedativa“ Žena popadla stříkačku, o délce zhruba třicet centimetrů. Pomalu přijížděla k pacientce. Kristen si až teď uvědomila, že u sebe nosí váček s krví. Ve chvíli, kdy hadička začla škrtit její ruku. Jako by ji chtěli svázat...nadopovat sedativy a...pořád slyšela sténaní muže z druhého patra...

To ta krev jí znemožňovala pohyb...vytrhla hadičku z ruky a hodila i s váčkem po sestřičce na křesle...Začla se jí motat hlava.
„Bez té krve daleko neodejdete, slečno Blackwellová...“ Aspoň byla schopna vstát. Dopotácela se ke dveřím. Vzala za kliku, ale marně. Nejdou otevřít. Zoufale s něma zalomcovala. Skřípění koleček se přibližuje. Bouchala do dveří...křičela...nic...zoufale se schoulila. Opřela se zády o dveře.
Hlava pulzovala šíleným tempem...tři postavy se komíhaly jako špatný televizní signál...i dlouhá jehla stříkačky se pokřivila...Kristen upadla do mdlob.

Spatřila tvář své matky. Vypadala mladě. Usmívala se.
„Dávej na sebe pozor...“
„Mami...“
„Musím už jít“ Políbila dceru na čelo. Catherine vstala a šla k drobné postavě. Jodelle? Jeliza? Obě...obě, a přece jedna. Catherine tu holčičku vzala za ruku a nechala se odvést pryč. Zmizela...Zůstala jen chodba plná bublající krve, jejíž železo se rozmohlo všude kolem, aby se stalo zrezivělým pilířem tohoto světa...a tři postavy usilující o její duši...popadli ji, zarývali se jí pod kůži. Bránila se. Odkopla stříkačku někam pryč. Znovu ji popadli. Něčím ji smotali nemohla se hnout...
„Nechte mě! Pusťte mě! Neee...“ Příšerný zvuk. Hrůzný výkřik z jejích vlastních úst. Pichlavá bolest v ruce...a pak jen ticho...

„Beatrice, Holly odveďte ji na ošetřovnu a postarejte se o ni.“
„Měli by se o ni postarat spíš v Brookhaven.“
„Neměli bychom jednat tak unáhleně, Claire.“
„Unáhleně?? Ještě teď mi třeští hlava z toho křiku...a té krve...Uvědomuješ si vůbec kolik krve skončilo mimo její tělo?! Takhle plýtvat krví nemůžeme!!“
„Claire...“
„Možná utrpěla šok z té nehody...možná...nevím. Já jí chci pomoct, Harry, ale obávám se, že tady už jí víc nepomůžeme...“
„Zavolám hned Borrowsovi, ať se na ni podívá...Kdyby selhal i ten nový váček...máme pro ni ještě nějakou krev?“
„Jo, ještě tam něco je...“

Upoutaná na lůžko. Vsedě hledí do zdánlivě bělostných zdí unavenýma očima. Znovu a znovu si přehrává vzpomínky. Co se to děje v poslední době? Kolikátý váček krve jí visí nad hlavou? Stejně jí to nepomáhá. Co když má krevní poruchu? Není schopna vnímat čas. Není schopna rozeznat realitu od halucinace. Její psychika se hroutí. Brzy ji pošlou do blázince. Ty jejich pohledy...Prázdnou chodbou se rozléhaly kroky. Beatrice sebou trhla. Vstala ze židle a otevřela dveře. K pokoji přicházel doktor Lewis, Claire a nějaký muž. Všichni vešli do místnosti, kde ležela pacientka Kristen Blackwell. Michael Borrows. Doktor, co pečuje o její matku...tak tohle už je vážné...

„Dobrý den, Kristen. Jak se dnes cítíte?“
„Už mi bylo líp.“
Michael Borrows. Dnes vypadá poněkud strhaně...
„Doktore, jak se daří mé matce?“
Doktor se na ni chvíli nejistě díval. Pak uhnul pohledem a povzdechl si...sedl si na židli, kde před chvílí seděla Beatrice. Znovu se na ni podíval.
„Je mi líto Kristen...Vaše matka dnes ráno zemřela...“
Dívka ztuhla. Mrtvá...moje matka je mrtvá. Bezvýrazně hleděla před sebe.
„Proč?“ Zarazil ji příšerný chlad, s jakým tu otázku vyslovila.
„Zřejmě šlo o celkové selhání organismu.“
Vzpomněla si na ten úsměv. Oči jí zvlhly. Tolik by chtěla za ní. Radši umřít a připojit se k nim...'Radši ať je mrtvá než v takovémhle stavu.' Ten smířený pohled. Klid...
„Já vím, že tohle není asi vhodná doba, ale musíme si o něčem promluvit...Můžeš mi přesně popsat, co se stalo dnes v noci?“
Přikývla. Stejně je to jedno. Ať řeknu cokoli, stejně mě tam pošlou. Popsala doktorovi všechno, co viděla. Jako by si najednou přála, aby ji odvedli do té budovy na Caroll street. Nač to odkládat...Samotnou ji překvapilo, až vyděsilo, jak věcně vnímá současný běh událostí. Možná to dělají ta sedativa. Nebo ji prostě otupil pocit, že už nemá co ztratit...

„Pane Borrowsi, měl byste vědět pár věcí, než si uděláte jakýkoli závěr.“ Claire nevypadala, že by ji výpověď nějak vyvedla z míry. Za to Harold byl ze všeho zmatený. Michael vypadal otevřený novým informacím. Holly jen přihlížela jak se diskuze na ošetřovně vyvine.
„No, nejdřív by mě zajímalo jak se dostala do prvního patra...“
„Nedostala...celou dobu byla tady – ve druhém patře...“ Claire se ohlédla na Holly...“Je to tak?“
„Ano...museli jsme nutně ošetřit jednoho pacienta...s Beatrice...letmo jsem viděla Claire, jak jde s pacientkou směrem k záchodům.“
„Co se stalo pak, Claire?“
„Nebylo jí dobře...zvracela...pak jen vyšla z kabinky a spadla na zem. Pomohla jsem jí vstát. Vyšly jsme na chodbu, prošly kolem ošetřovny a pak se to stalo...doslova sebou sekla o zem. Vytrhla si hadičku z ruky a pak dostala hrozný záchvat...“
„A ten včerejší záchvat?“
„Ten ještě nebyl tak hrozný... jednalo se o ten předchozí váček...“
Michael povytáhl obočí.
„Víte ty její krvavé výjevy...ty halucinace mohou mít reálný původ v podvědomí...a ty záchvaty – může mít závažnou fobii z krve...ta její bledost – jako by i její organismus tu krev odmítal...prostě nějaká psychosomatická porucha...“
„Jak by ale mohla darovat krev?“ Harry nechápal...
„Tyhle halucinace se dostavily až po té nehodě, je to tak?
Claire přikývla.
„No, zřejmě utrpěla dost závažný šok, spouštěcí mechanismus dané fobie...anebo...ten šok vyvolal vzpomínku na nějakou nepříjemnou zkušenost z minulosti...“
„Hmmm...“ Harrymu pořád něco nesedělo...
„Harry, to co jsem právě vyslechl nemůže být nic jiného, než téměř paranoidní fobie z krve...nebrala drogy?“
„Ne, tím jsem si stoprocentně jistý. Podle mě to nebude ani fobie.“
Michael chvíli přemítal. Nechtělo se mu ji brát do blázince...jenže...
„Toho se právě obávám. A jste si jistí, že dostala správnou krev?“
„Dali jsme jí nulu...dvakrát po sobě...Ale to nemůže u pacienta způsobit takové stavy a halucinace!“ Michael vyvalil oči. „Dvakrát po sobě netestovanou krev??“
„Spočítej si kolik je tu personálu a kolik pacientů! Nikdy jsem neviděl, aby nula způsobila něco takového!“
Michaelův pohled mírně zkameněl. Ty jsi ještě neviděl hodně věcí Harolde... „A ten nový váček?“
„Byl připravený na základě krevních testů.“
„Dobře, dobře...no, vypadá to, že na nějakou dobu ji budeme muset převést. Uděláme pár testů a uvidíme...Musíme zjistit, co s ní je.“
„Počkej, ty jichceš převést hned??“
„No, čím dřív, tím líp...“
„Jste dostatečně zásobení krví...?“
Michael přikývl. Harold mu podal nějaké spisy. Kopie zdravotní karty. Záznam o všech jejích dárcovských počinech. Darovala krev čtyřikrát během roku a půl. Kopie rozboru krve. Krevní obraz. Záznamy veškerých krevních testů. Záznamy o jejích dárcích. Jason McGregor. Beatrice Dahmer. Michelle Thomas. Jasona trochu znal. Dobrej kluk. Než začal s tím svinstvem. Říkají tomu White Claudia. Začal s tím asi před měsícem a šlo to s ním rychle. Našli ho na veřejných záchodech. Zemřel na předávkování...Beatrice Dahmer – sestřička, ale poslední jméno mu nic neříká.
„Bude ti to stačit?“ Harold si nebyl jist kompletností spisů, ale Michael vypadal spokojeně.
„Jo. Perfektní. Díky moc.“

Oni mě tam odvezou. Vybavila si každodenní zpěv nemocnice. Zoufalý křik a nářek. O tohle ticho v Alchemille bude jednou vyloženě žadonit. Dveře se otevřely. Michael a Claire. To bylo rychlé, pane Borrowsi.
„Kristen...“
„Jo, já vím. Převezete mě do Brookhaven.“
„No, na nějakou dobu. Musíme zjistit, co se s tebou děje, víš?“
Třeba mi vážně pomůžou. Anebo se z toho definitivně zblázním...

Holly přivezla kolečkové křeslo s připevněným stojanem na váček s krví. Kristen pomalu vstala. Claire přemístila váček a Holly zabalila dívku do deky. Posadila ji na kolečkové křeslo. Projížděli chodbou. Dveřmi do druhého křídla budovy. K výtahu. Stěny bílé. Podlaha s pěknými kachličkami. Imitace “zeleného mramoru“. První patro. U recepce dali Michaelovi malou kabelu. Patřila Kristen. Zřejmě tam dali všechno, co měla po nehodě u sebe. Otevřely se hlavní dveře. Hrozná zima. Jakoby nebylo září, ale leden. Michael a dva muži přemístili dívku co nejrychleji do připravené sanitky. Jeden mladík kolečkové křeslo zajistil, aby se cestou nerozjelo. Michael si sedl ke Kristen. Zadní dveře auta se zavřely a sanitka se po chvíli rozjela.

Zvuk jedoucího auta. Myšlenky veškeré žádné. Zřejmě není co říci. Slova jsou bezvýznamná a zapomenutelná...Kde jen tohle slyšela...?
„Neboj se, nenechám tě tam dlouho.“ Lhář.
„Kam mě přesně umístíte?“
„Do třetího patra.“
„Do...do třetího patra??“
„Do pokoje S2.“
Oddechla si. Michaelovi ale dalo práci přemluvit ředitele. Ještě k tomu přes telefon z Alchemilly. Jediný volný pokoj byl nedávno uvolněn S7. Nemohl dívku umístit na lůžko, kde před pár hodinami zemřela její matka. Přesunuli tam Stanleyho Colemana. Na jeho místo dali chlápka z S2. Trochu složité, jenže o přesunu Colemana se už nějakou dobu uvažuje...Kristen hleděla do země. Michael listoval spisy. Stále víc podléhal pocitu, že fobie z krve není odpověď na její současný stav...


3. Brookhaven

 

Mírně osvětlená chodba. Skřípění koleček. Zdivo kolem mírně tlumí občasné záchvaty šílenství místních pacientů. Opravdu jen mírně. Skřípění a křik. Nyní se stane součástí tohoto tolik odlehlého světa. Odlehlého a zároveň hluboce zarytého v její mysli. Pořád odmítala myšlenku, že se stává pacientkou ústavu pro duševně choré. Snažila se vnímat vše jako náhodný pozorovatel, který vidí ustrašenou, zoufalou dívku. To nejsem já. Já nesedím v kolečkovém křesle. Nejsem to já, koho právě převezli do Brookhaven...Téměř kamenným obličejem se táhl pruh slzy. Trvalo snad věčnost, než dojeli kratičkou chodbou k recepci. Seděla tam sympatická blondýna.
„Eileen? Je tu prosím tě Barbara?“ Dívka přikývla a ohlédla se dozadu. Z okénka vykoukla mladá hnědovlasá dívka. Modré oči zvýrazněné obroučkami.
„Co se děje Michaele?“
„Potřebuji tebe a Coatsovou, abyste se postarali o naši novou pacientku...“
Barbaře při pohledu na bledou dívku zmrzl úsměv na rtech. Kristen. Co se s ní proboha stalo?
„Co se s ní stalo?“
„Musíme provést pár testů. Jde o nějaké psychosomatické onemocnění, téměř zabraňující transfuzi. Podrobnosti vysvětlím později. Teď musím za Diazovou. Postarej se o ni, ano?“
„Jistě...ehm, který pokoj?“
„S2“
Barbara pohlédla Kristen do očí. Dívčin výraz se dost těžko definoval. Barbara se musela hodně přemoct, aby se na ni usmála. Z té dívky deprese přímo čišela. Zároveň snaha o lhostejnost.
„Nebojte, Kristen. Určitě tu dlouho nebudete...“
„Hmm...“

Barbara vzala za držáky kolečkového křesla a rozjela ho. Kristen nenáviděla skřípění těch koleček. Křeslo musí být strašně staré. Skoro rezavá kolečka pomalu rotovala po naleštěné kamenné podlaze. Nic neříkající nástěnky, plné pitomých reklam. Neseděl na tomhle křesle onen kašlající muž? Možná je to jen hloupá sugesce...Chvíli čekaly na výtah. Dveře výtahu se po chvíli konečně otevřely. Konečně...Chladný kov, zářivka a naprasklé zrcadlo. Vyjely do třetího patra. Zavezla ji k pokoji S2.

Maličký pokoj poskytující pouze postel a malý noční stolek. Naproti dveřím docela velké zamřižované okno. Barbara pomohla Kristen dostat se do postele. Ihned umístila váček s krví na stojan. Donesla si z chodby židli a posadila se. Kristen civěla do stropu. Omítka je trochu oprýskaná. V levém rohu se rýsovala narezlá “mapa“. Že by protopené? Zaměřila svou pozornost na sestru. Milá dívka. Jenže něco jí na ní nesedí. Chování Barbary jí připadá hrozně nucené...
„Sestro?“
„Ano?“
„Jaké pokusy na mě budete provádět?“ Barbara mírně povytáhla obočí. Kristen si opět uvědomila svou divnou formulaci. Zároveň ji trochu vyděsilo, že Barbaru ta otázka nijak nepřekvapila. Nakonec jen pokrčila rameny:
„To vám řekne doktor Borrows.“
Pohlédla znovu na stěnu nad sebou. Přepadla ji únava. Když se probudila, Barbara si pilníčkovala nehty. Kristen ani nevěřila, že se jí na tomhle místě vůbec podaří usnout.
„Slečno Barbaro?“
„Už jste vzhůru? Co potřebujete?“ Vložila pilník do kapsy.
„Potřebuju na záchod.“
„Jistě.“

Když se vracela z toalet, zaujal její pozornost novinový článek. Pohřešován. Netušila, co ji na tom článku tak zaujalo. Takových případů v Silent Hillu neustále přibývá. Jenže ta tvář. Starší muž, kterého nikdy neviděla. Přesto by přísahala, že tu tvář zná. Co taková fotka vlastně dělá v nemocnici? Třeba tu pracoval, nebo... “Beatrice Dahmerová již rok postrádá svého manžela. Eric Dahmer pracoval jako řidič ambulance v nemocnici Alchemilla. 28. srpna 1996 se její manžel nevrátil domů...“ Zdravotní sestřička Beatrice. Beatrice Dahmer. Vzpomněla si na ty nepřítomné oči.
„Slečno Blackwellová?“ Barbara měla skoro průzračně modré oči, chráněné brýlemi se silnou obručkou.
„Hmm?“
„Jste v pořádku? Můžeme jít?“
„Já jen...znala jste Beatrice Dahmerovou?“
„Jistě...“ Barbara se zarazila „část spisů, co o vás máme, pochází od ní... Proč o ní mluvíte v minulém čase?“
„Co se stalo s jejím mužem?“ Proč se ptáš, když tu odpověď znáš zatraceně dobře...?!
„To nikdo neví – jednoho dne prý prostě zmizel.“
„Prostě zmizel? Člověk přece jen tak nezmizí!“
„...no...to ne, ale-“
„Ale? Ten už je mrtvej. Otázkou jen zůstává, kam se podělo tělo...“
„Hledají ho už dlouho...“
„Stejně je na to pozdě...nehledali na správných místech!“
„Kde berete tu jistotu??“
„Prostě...“ její tvář se trochu uvolnila. Vztek běhěm vteřiny vyvanul. Kde bere tu jistotu? „...já nevím. Můžeme se vrátit?“
„Jistě.“

„Michaele, tohle těžko bude fobie z krve...“
„Ano, já vím.“
„Má velice zajímavé halucinace...“
„Spíš bujnou fantazii...“
„Napadla tě třeba schizofrenie?“
„Cože?“ Michael vyvalil oči.
„Není to tak nelogické, jak to na první pohled vypadá. Zamysli se trochu...jestli už je tenhle případ na tebe moc, já ho zvládnu.“
„Neřekl bych. Sice jsi odborník přes schizofreniky, ale jestli už tento případ někomu přenechám, tak někomu víc objektivnímu...“
„Pff! A komu jako?!“
„Někomu, kdo nevidí schizofreniky všude!“
„Úplný nesmysl!“
„Nechci se zas s tebou hádat! Kašlu na to! Vyslechne ji Howarthová. Posudek řekne řediteli a ten rozhodne, ok?“
„Hmmm.“ Nicol hodila spisy na stůl a naštvaně odešla.

Kristen se probudila docela pozdě. Žádné noční můry. Ani nevěděla, co se jí zdálo. Ruce získávaly barvu. Váček už brzy bude prázdný. Možná tu přece jen nablízku pobývá duch mé matky a chrání mne. Hmm to je milé. A nezdá se ti, že takhle to vypadalo pokaždé? Matka...proč by mě chránila...nenáviděla mě...Zahleděla se na protější stěnu. Mezery mezi kachličkami. Nebo jsi nenáviděla ty ji... Kdo je vlastně tvá matka?? Pár kachliček opadlo na zem. Nikdy jsi ji nepoznala...Ze zdi se cosi soukalo...Tvá skutečná matka se na tebe vykašlala...Ruce. Ze zdi stále víc vyčnívaly ruce. Bílé od omítky. Místy potřísněné krví od odřenin. Natahovaly se k ní. Začaly se po ní sápat. Chtěla se vysmeknout. Utéct, ale byla k posteli spoutaná. Házela sebou ze strany na stranu. Ruce ji mocně sevřely. Neschopna křičet jenom vyděšeně sípala. Sevřely její břicho. Stále pevněji. Ta bolest! Nekonec jí břicho rozpáraly. Cítila pach vlastních vnitřností. Hrozný tlak v krku. Jakoby ji někdo škrtil, ale bílé ruce skoro výsměšně svíraly její střeva...hrozný křik. Příšerný. Ale Kristen nepatřil...

Spatřila nejdříve modré oči, rámované černými obručkami. Cítila tlak něčích rukou na svých ramenou. Barbara vypadala hodně vyděšeně. Obličej měla červený a tmavé vlasy hrozně rozcuchané. U dveří stála Eileen očividně v šoku. Držela v ruce stříkačku. Barbara se na ni ohlédla a zakroutila hlavou. Opatrně sundala ruce z Kristeniných ramenou. Dívka už nevykazovala žádné známky agrese. Kristen vypadala zmateně a podivným způsobem klidně.
„Jste v pořádku?“
„...řekla bych ...asi ano...“
„Teda vy jste mi dala...co se vám ksakru zdálo??“
„...já...už nevím“ zahleděla se na ruce a s hrůzou si uvědomila, jak jsou bílé.
„Jistě...pošlu za vámi slečnu Howarthovou. Musí vás vyslechnout.“
„Barbaro!“ Eileen na Barbaru zděšeně zírala...
„Co??“
„Co to máš na rukách?“ Barbara měla na předlouktí několik čerstvých škrábanců.
„Sakra!“
„Měla bych tě ošetřit...“
„To nic...pošli sem Catherine.“
„Dobře...“

Po chvilce vešla do místnosti Catherine Howarthová. Snědá dívka drobné postavy. Černé, vlnité vlasy, volně sepnuté. Nesla složku nějakých spisů. Barbara odešla s Eileen. Catherine se posadila na židli.
„Jak se cítíte?“
„Divně.“
„Divně? Jak divně?“
„Není mi moc dobře“
„Nemám zavolat sestru? Můžu vás vyšetřit později.“
„Ne, tak zlý to není...“
„Dobře...můžete mi popsat, co vás dnes tolik vyděsilo?“
„Ze zdi...ze zdi vylézaly ohromné ruce a snažily se mě rozervat na kusy...a pak...ten dětský pláč...“
„...měla jste tendenci vyškubnout z ruky váček s krví?“
„Ne...chtěla jsem pryč...připadalo mi to tak skutečné...“
Catherine chvíli nic neříkala. Pak vytáhla několik neurčitých obrázků. Brevné fleky na bílém pozadí. Klasika.
„Co vidíte?“
Vize, které Kristen viděla ve skvrnách na papíře se nepopisovaly jednoduše. Nejdřív to bylo dítě. Pak vlásečnitá síť. Další výjev jí silně připomínal vagínu. Rozpárané tělo. Rozmačkané oči. Utrhnutá ruka. O tyhle výjevy se však dělit nechtěla. Nedalo se to popsat, tak si to začala vymýšlet. Catherine to poznala a vypnula diktafon. Složila obrázky zpět do složky. Venku už postávala paní Coatsová.
„Co tě tak děsí na transfuzi? Krev?“
„Ne, krev mě neděsí...neděsí mě ani transfuze...nevím, co se se mnou děje...“
„Dobře...pro dnešek to stačí. Odpočiňte si.“
Zvedla se a přivolala sestru Coatsovou. Kristen tu starší sestru moc nemusela. Vždycky se tvářila, jakoby jí nemocnice patřila. Nechtěla se nani dívat. Zatracené kachličky...


3. strana

<< Zpět Další>>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2018 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional