Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Nesplněný Slib - autor: Aldaris
1. strana

    fdh  

 

Nesplněný Slib
1.strana

 

 Zabrzdím auto u tunelu, vedoucím do Silent Hillu. Nemohu projet dál, silnice je uzavřená, ústí lemují pásky s napsanými zákazy vjezdu, vstupu atd. Zacouvám a zaparkuji u parkoviště nad jezerem Toluca. To se projdu! Okolo jezera to do města činí asi dva kilometry. Navíc je pěkně nepříjemné počasí, chladno, lezavo a hlavně…neproniknutelná mlha. Přelévající se opar, umožňující dozhled zhruba na několik metrů. Zvláštní, mlha padla až teď, u parkoviště. Dosud bylo vše v pořádku.
 A proč tu vlastně jsem? Copak jsem úplně ztratil rozum? Jak mohu hledat a najít něco, co zmizelo v nenávratnu? Za to může ta malá, občas nepříjemná věc, říká se jí marná naděje. Nutí člověka věřit v něco, co je zcela neskutečné, nebo nemožné. Nejen ona je však zodpovědná za mou současnou situaci. Tou hlavní příčinou byla má ranní pošta. To šokující překvapení v mé schránce. Cosi, co bych nečekal ani v těch nejdivočejších snech…
 Přišel mi dopis. Na zažloutlém papíru byl modře napsán tento text:

Ve svých neklidných snech vidím to město, Silent Hill,
slíbil jsi, že mě tam znovu vezmeš. Ale nevzal jsi. A tak
jsem tam teď sama, na našem oblíbeném místě.
Čekám na Tebe…
Mary

 Na první pohled by na tom nebylo nic zvláštního, jenže… Mary, má manželka, už je tři roky mrtvá. Zemřela na následky hrozné nemoci. Bylo to strašné…pořád se mi to vrací. Jako by to bylo včera.
 Ano, v Silent Hillu se jí velice líbilo. Je to hezké turistické centrum, malé klidné město s atraktivním jezerem. Slíbil jsem, že ji sem znovu vezmu na dovolenou. Ale stále jsem se k tomu neměl a ona zemřela dřív, než jsem se k návratu sem odhodlal. Mrzí mě to, ale co s tím teď mohu udělat?
 Nicméně to nemění nic na celé záhadě. Mrtví nepíší dopisy a jaké ,,oblíbené místečko“ má pisatel na mysli? Další možnost je, že si ze mě někdo vystřelil. A ta se zdá nejreálnější. Ale mě pořád cosi nutí, sem jít a zjistit o co jde…
 Vystoupím tedy z auta a rozhlédnu se. Dole pode mnou vidím začátek klikatící se cesty kolem jezera, ztrácející se v mlze. Opar se zdá být přibitý na místě, visí jen nad Silent Hillem a jeho okolím. Přes jezero jasně vidím ostatní, sluncem ozářená města. Poznávám například South Ashfield.

cvcghf

 Náhle mě udeří přes čichové buňky zápach. Zastavil jsem akorát vedle veřejných záchodků. Vypadají hrozně, v dezolátním stavu. Dveře vylomené, vše špinavé a zašlé. Na zdi hned u dveří visí plakát s nápisem ,,Heaven´s Night“. Pod ním fotografie atraktivní mladé ženy. Je mi něčím povědomá… Jedná se o zdejší striptýzový bar.
 Odvrátím se od záchodků a zamířím ke schodům, vedoucím z parkoviště na cestu. Mlha mě kompletně pohltí. Pořád si opakuji, že musím být cvok. Schody vedoucí dolů do ještě hustější mlhy, jsou vlhké a slizké. Mám co dělat, abych neuklouzl. Až na tiché skučení větru a šplouchání nedalekého jezera, vládne hrobové ticho. Připadám si jako jediný člověk na světě. Tak mrtvé to tu je…až děsivé. Nikde nikdo. Jen stará, otlučená dodávka, stojící u uzavřeného tunelu.
 I když je vlhko, písčitá pěšina mi křupe pod nohama. Doufám, že to není příliš daleko, tudy jsem nikdy nešel. Tehdy jsme do Silent Hillu jeli vozem a ten prokletý tunel nebyl zavřený. A také počasí vypadalo jinak. Je chladno a takzvaně ,,lezavo“. Z úvah mě zničehonic vytrhne nečekaný zvuk, jež způsobí, že téměř poskočím. Nebo se mi to zdálo? Byl to nějaký přelud vyvolaný mým zmateným a neklidným mozkem? Nebo vedle cesty za křovisky skutečně něco zašramotilo a zavrčelo? Skoro nemám odvahu se otočit, natož se tam jít podívat. Pronásleduje mě nějaké zvíře? Snad medvěd? Risknu pohled přes rameno… a … vůbec nic. Nikde žádný pohyb. Asi se mi to doopravdy jen zdálo, atmosféra je silně znepokojující a to ticho to jen dokresluje.
 Pokračuji v cestě. K čertu, už abych tam byl! Cítím se hůř a hůř. Hnusné pocity, nepříjemné mravenčení v zádech, jako by mě něco sledovalo. Mimo můj pohled. A zase! Tentýž zvuk! Mezi stromy po pravé straně cesty, ztrácející se v mlze. Ta prokletá bílá omáčka! Může se v ní ukrýt půl armády. Zaručeně zde něco je, ale co to chce? Kdyby to mělo v úmyslu zaútočit, už by k tomu došlo. Přidám do kroku. Znovu tentýž zvuk, zase za mnou, z opačné strany. Zrychlím krok. Kdybych se rozběhl, mohlo by ho to vyprovokovat k útoku, tak dravci jednají.
 Mezitím uběhlo dalších pár minut a míjím jakousi studnu. Strašidelné zvuky se už neozvou. Z přelévající mlhy se zničehonic vynoří zděný plot a obrovská, rezavá mřížová vrata. Je to tak náhlé, že se téměř leknu. Cesta tu končí.

hjgjbnb

S děsivým skřípáním rezavých pantů se vrata otevřou a stojím na místě, které se sem opravdu hodí. Hřbitov. Kupodivu nevypadá nijak zpustle jako v laciných hororech. Roste tu zelená tráva, kvítí, ale ohavná mlha nemizí. Doufám, že cesta neskončila jen zde. Jako Silent Hill tohle příliš nevypadá. Jdu pořád rovně, míjím náhrobky a u jednoho z nich spatřím postavu. Konečně někdo! Jak se přibližuji, rozeznávám děvče. Stojí ke mně zády a studuje náhrobek. Zřejmě o mé přítomnosti neví.
 ,,Promiňte že obtěžuji…“ zaťukám jí na rameno. Vykřikne a uskočí.
 ,,Já, se omlouvám, nechtěl jsem vás vyděsit. Ale potřebuji poradit. Musím do Silent Hillu a ztratil jsem se. Cesta skončila zde a já nevím kudy dál. Znáte to tu?“ ptám se.
 Dívka se zatváří udiveně. Vypadá sympaticky, tmavé vlasy po ramena, přitažlivá postava, ale obličej má vystresovaný.
 ,,Ztratil? Tady se nedá ztratit. Cesta je zde jen jedna a pokračuje na druhém konci hřbitova. A co v Silent Hillu?“
 ,,Musím tam být co nejdřív. Někoho hledám.“
 ,,Koho?“ zeptá se. ,,Já tu hledám matku, měla by být někde zde. Ale…myslím že do Silent Hillu bys asi neměl chodit. Je tam něco…divného.“
 Trochu mě zneklidní. Jak to myslí? Hledá hrob matky? No, radši se nebudu víc vyptávat. Jedna věc mě ale zajímá.
 ,,Proč bych tam neměl chodit? A jak myslíš v nepořádku?“
 ,,No…je tam cosi nepřirozeného…a pak ta mlha…není to normální,“ vysvětluje. Nejsem jediný, kdo se tu necítí dobře.
 Pak dodá: ,,A proč tam vlastně jdeš? Co je na tom tak nutného?“
 Nechci jí vyprávět celý příběh, vypadal bych jako totální blázen. ,,Někoho hledám. Netuším zda ho tam najdu. Někdo, na kom mi velmi záleží. Ale…musím to zkusit. Jak se jmenuješ? Já jsem James.“
 Podá mi ruku. ,,Angela. Hodně štěstí.“
 Otáčím se k odchodu na druhou stranu hřbitova. ,,Tobě taky. Ahoj.“
 Zvláštní děvče. Nevím, co si o ní mám myslet. Asi na tom nebude psychicky nejlépe, ale na první pohled se nezdá nebezpečná. S těmito úvahami minu malou kapli a ocitnu se před vraty. Stejně zrezivělými jako ty předchozí. Jen skřípají možná o něco méně.
 Další prašná cesta. Prostředí se téměř nezměnilo. Přidám do kroku, chci to mít za sebou. Ta Angela má také odvahu, pohybovat se tu sama. Kdoví co se zde vyskytuje za nebezpečí. Trochu mě znepokojují její slova o Silent Hillu. Nepřirozený, v nepořádku…Teď uvěřím všemu. Ještě že není noc! Ve tmě to musí daleko horší…
 Kroky! Někdo kráčí přímo za mnou. Žádné vrčení, normální zvuk kráčejících nohou po prašné cestě. Otočím se. Okamžitě ztichnou. Kvůli mlze nevidím dál, než na tři metry. Kdopak to je? Angela? Jde za mnou? Chce mě bodnout do zad? Čeká, až se zase obrátím a budu pokračovat?
 ,,Kdo je tam? Jsi to ty, Angelo?“ zeptám se hlasitě. Žádná odpověď. Ještě chvíli čekám. Vím jistě, že se mi to nezdálo. Mám toho dost, vrátím se a zjistím o co jde. Pochoduji rychle tak asi sto metrů a nic. Nikoho nevidím, neslyším… Ani ty záhadné kroky.
 Zamířím zase k Silent Hillu. Když už si myslím, že se mi to opravdu zdálo, zazní zase. V tom tichu působí jako výstřely. Bleskurychle se ohlédnu. Ztichnou. A opět žádný pohyb. Nenávidím strach z neznáma.
 Tentokrát se rozběhnu. Ať jsem v tom pitomém městě co nejdřív! A kroky slyším za sebou. A rovněž běží. Čekám úder nebo bodnutí do zad, ale to nepřichází. Zničehonic vrazím do pletiva, jak rychle utíkám, nevšimnu si jej a úplně se odrazím zpět. Jsou to dveře v drátěném plotě. Snad nebudou zamčené! Sáhnu po klice, rozrazím je a doslova jimi prolétnu. Okamžitě je za sebou přibouchnu. Nic z mlhy nevyběhne. Bylo to snad něco neviditelného? Doufám, že už jsem v bezpečí…
 Rozhlédnu se. Stojím mezi prvními rodinnými domy v Silent Hillu. Jaká úleva! Nezdržuji se u plotu, rychle se vydám do města. Nic na světě by mě nedonutilo k tomu, vrátit se na cestu.
 Ve městě, rovněž ponořeném do mlhy, sídlí hluboké ticho. Ani vítr nefouká. Zdá se, že snad celé město musí být v dezolátním stavu. Asfaltka po které jdu, je po chvilce zcela rozbitá a zřejmě čeká na rekonstrukci. Soudím tak podle bagru a výstražných kuželů. Rozbité místo obcházím a napínám uši. I když není hezké počasí, nezní tu jediný zvuk rušného města. Jako po vymření. Vozidla jen zaparkovaná a žádná. Nepotkám žádného chodce. Ani štěkání psa, zkrátka nic. Pusto a prázdno.
 Domková čtvrť mi zůstává za zády a ocitám se v centru. Co tak vidím, příliš se to tu nezměnilo. Až na ten zvláštní klid. Angela měla pravdu, cosi nepřirozeného tu vládne. A pak…zastavím se na křižovatce čtyř ulic a skloním se. Je to krev? Přechod pro chodce je pocákán něčím červeným. Jistě, určitě krev. Srazilo tu někoho auto? Neslyšel jsem sirény, ani neviděl sanitku či policejní auto. A krev vypadá čerstvě. Žádné tělo.
 Jakési pleskání mě donutí pohlédnout doprava. Cosi se mihne a zmizí v mlze. Konečně nějaký obyvatel? Rozhodnu se jít za ním a poptat se, jak to, že je tu tak pusto.
 Na rohu ulice stojí obchod s nějakými oděvy, ale když nahlédnu prosklenými dveřmi, vypadá jako sto let zavřený. Špína, prach, pavučiny, oprýskané zdi… Nemám potřebu jít dovnitř. Stejnak to bude asi zamčené.
 Na chodníku téměř šlápnu do další krvavé kaluže. Alespoň vím, že jdu správně. Krvácí ten člověk přede mnou? Mám na něho zavolat? Nepříjemné kovové skřípání prořízne ticho. V pravidelných intervalech. Snad někdo stěhuje železářství, nebo co? Ta ironie mě trošičku pobaví. Nevím co může takto skřípat, ale vůbec to není příjemné. A pak to postupně slábne. Zdroj zvuku se vzdaluje.
 Začínám mít docela strach. Napřed ta cesta sem, poté atmosféra města, které vypadá jako město duchů…Zkusím to, zazvoním u některého domu. Musí tu někdo být! Po pravici se tyčí veliký dům, s mohutnými dřevěnými dveřmi.
 ,,Třeba tady,“ řeknu si. Mačkám tlačítko zvonku, buším klepadlem, ale bez odezvy. Nikdo doma. Otestuji pár dalších staveb a vzdám to. Všimnu si hydrantu, postříkaného krví. Nějak moc krve nacházím…přestává se mi to líbit.
 Silnice skončí a nahradí ji široká prašná cesta. Lemována dřevěnými svodidly, prolezlými hnilobou. Mohl jít ten zraněný tudy, nebo nebo zašel do některého domu, kde se zhroutil? Pokud všechna ta krev patřila jemu, musí na tom být opravdu zle, bez rychlé záchranky každou chvíli vykrvácí. Krvavý flek na zemi, mě ujistí, že jdu pořád správně. Jako po stopách ve sněhu. Ocitám se v ústí úzkého průchodu, z druhé strany uzavřeným drátěným plotem. To ale není to hlavní co zaujme mou pozornost a donutí mě couvnout o několik kroků zpět. Důvodem je ležící tělo policisty, opřené napůl o stěnu. Celé zohavené, zakrvácené a ohlodané. Příčina jeho zkázy se sklání hned nad ním. Humanoidní bytost, vzdáleně připomíná člověka. Nemá krk, hlava vyrůstá přímo z těla, náznaky paží přirostlé k trupu a dvě dlouhé křivé nohy. Nezdravá hnědá barva pokožky, dá-li se to tak nazvat a místy od krve. To asi způsobilo pár ran, vypadajících jako průstřely. Pomlaskává si něčím, co jsou zřejmě ústa, jenže na hrudníku a napříč. Nesnesitelně páchne.

mbndcv

 Ztuhnu na místě, ale pak začnu jednat. Příšera si mě všimla. Narovná se a zamíří ke mně. Potácí se jako opilý člověk, má co dělat, aby neupadla. Vydává pazvuky podobné krkání a chroptění. Místo abych utekl, cosi ve mně mě přinutí bojovat. Kus od mých nohou leží pistole, která zřejmě patřila nebohému policistovi. Jednám rychle, sehnu se a skočím po pistoli. Ještě že jsem tak učinil. Sotva dopadnu, z ,,úst“ příšerka cosi vystříkne a kdybych zůstal stát, pokropilo by mě to obličej. Jedná se zřejmě o jakýsi druh žíraviny, protože země kam to dopadlo, bublá a syčí.
 Obluda se nemotorně otáčí ke mně. Namířím a bezmyšlenkovitě mačkám spoušť. Naštěstí pro mě, ve zbrani ještě pár nábojů zbylo. Čtyři nebo pět hlasitých ran, ani přesně nevím a v těle netvora zejí další krvácející díry. Vystříkne odporná krev. Síla projektilů humanoida odhodí dva metry vzad a ten zůstane ležet a cukat se. Opatrně k němu jdu s úmyslem dorazit ho, ale je to zbytečné. Párkrát sebou ještě zaškube a znehybní. Šíří se okolo něj kaluž krve.
 ,,Co je to? Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ říkám. ,,Je to jako parodie člověka a mimozemšťana. Ale inteligence příliš nepobral. Naštěstí.“
 Obrátím pozornost k policistovi. Není mu pomoci. Zohavený a ohlodaný obličej, těžká rána na hrudi, asi vyleptaná tím svinstvem. Bránil se, ale nestvůra jej přemohla. Příčí se mi obírat mrtvého, ale další tři zásobníky s náboji opravdu potřebuji. Také si přivlastním obušek.
 Když přebíjím, zapraská reproduktor vysílačky, kterou má polda na opasku. Odepnu ji a snažím se něčemu porozumět. Praskání, syčení, ale zdá se mi, že něco rozeznávám. Hlas…silně rušený statickou elektřinou, nebo slabým signálem.
 ,,Jam… …kde j… .á js… ta.. ,“ kdosi říká. A to je vše. Ještě zapraská a ztichne. Snažím se to pochopit. Hlas mi vzdáleně někoho připomínal, ale byl strašně zkreslený. Rozumím trochu jen začátku. Jam… znělo to jako Jamesi. A pak ten zbytek… nevím.
 Věnuji minutu ticha mrtvému, pro jistotu ještě pohlédnu na mrtvou kreaturu a vracím se zpět do města. Musím na Nathan Avenue, jednu z hlavních ulic. Po ní se dostanu do Rosewater Parku. V té mlze se orientuji jen podle ukazatelů ulic. Ještě jedna věc mě tu fascinuje. Semafory. Ty fungují. Kromě příšery, nikde ani živáčka, nic na první pohled nefunguje, ale semafory si ve svých pravidelných intervalech, rozsvěcují své odstíny. Jakoby je snad někdo potřeboval.
 Zašlá okna, výkladní skříně, místy krev na chodníku, mlha, ticho, občas přerušené duněním čehosi neidentifikovatelného, to je současná atmosféra města Silent Hill. A ještě jsem zapomněl na příšery. Při mém štěstí, to určitě nebyla jediná. Už si nezatěžuji hlavu úvahami, co se tu stalo. Má priorita je, najít Mary a zmizet. Pak ať se to tu zblázní třeba úplně.
 Co to znamená? Zemětřesení? Vše se najednou začalo třást. Upadnu a uhodím se silně do hlavy. Na vlastní oči vidím, jak kus přede mnou praská ulice i s domy. Vytvoří se obrovská propast, která pohltí celou ulici přede mnou. Rychle vyskočím a nedbaje na bušení bolesti v hlavě, běžím zpět. Třes se změní v chvění a pak ustane úplně. Nikdy se v této oblasti zemětřesení neprojevilo, tak co to má být? Málem mě to vzalo taky. Jenže… musím jinudy. Nějak to obejít. Pokud byl v těch barácích někdo doma, tak má opravdu špatný den.
 Vrátím se na křižovatku Katz street a Lindsey street a uvažuji, kudy to bude nejkratší. No nejlepší variantou se zdá jít po Katz street a na první křižovatce zabočit na Neely street. Tak to zkusím. Telefonní automaty. Vypadají, jako by kdosi byl velmi nespokojen s jejich funkcí. Buďto jsou vyrvané a pohozené na zemi, nebo rozmlácené, s utrhanými šňůrami. Ani mi to nevadí, stejnak nevím komu bych volal. Něco mi říká, že i zavolat policii by bylo k ničemu. Netuším co se s tímto městem děje. Přemýšlím o té obludě. Co to jen mohlo být? Snad nějaký mutant? Je jich tu víc? Vyhubili snad oni tohle místo? Jestli Mary žije, proč musí být zrovna tady? Všechno je hrozně zmatené…
 Vyruší mě plácání, ozývající se zprava. Vydává ho kráčející monstrum, navlas podobné tomu, s kterým jsem se střetl. Otevírá tlamu v hrudi a plivne jed. Kdyby se tak nepotácelo, měl bych to v obličeji. Takhle jen syčí zem za mnou…
 Neváhám. Nebudu si hrát na hrdinu. Začnu zběsile prchat. Modlím se, abych v té mlze do něčeho nenarazil. To by nedopadlo dobře. Proti mně se vynoří další. Než stačí zareagovat, obíhám ho a mizím co nejrychleji. V ústí Neely Street se motají tři další, tak cesta odříznuta. Běžím tedy rovně, minu jakousi restauraci a ocitnu se u drátěného plotu. A proti mně se vynoří další monstrum. Jsou i za mnou. V hradbě jsou vrata, zuřivě s nimi lomcuji. Monstra se blíží. Zatím neplivou. Jako by si mě vychutnávali. Mají snad inteligenci? Je jim jasné, že nemám kam utéci?
 Nakonec zámek ustřelím, vrata kopnutím rozrazím, vběhnu za plot a zabouchnu. A pak začnou vztekle plivat. Pletivo se roztéká. Stojím před třemi domy, jakési apartmány. Není čas to tu zkoumat. Zamířím k nejbližšímu vchodu a doufám, že nebude zamčený. Vyjímečně mám štěstí. Nemám ponětí co mě čeká uvnitř, ale venku zůstat nemůžu. Zavřu s bouchnutím dvoukřídlé dveře a ocitnu se v šeré vstupní hale, hned vedle schránek na poštu.
 ,,No, to bylo taktak…“ snažím se popadnout dech. Zrakem se snažím proniknout šerem, prozkoumat to tu. Všude visí pavučiny, vrstvy prachu, ale ticho tu není. Odněkud shora slyším bouchání. Jsou to snad dveře ve větru? Zkusím otevřít dveře zadního vchodu, jenže to co zbylo z kliky mi moc nepomůže. Vykopnout to nemohu, otevírají se směrem ke mně. Okna žádná, jen na schodišti, a ta jsou zatlučena prkny zvenčí. Paráda! Z deště pod okap.
 Nemám na výběr, musím zkusit štěstí v horním patře. Snad mi tam něco pomůže. Bouchání zesiluje a když se zastavím na odpočívadle, ztichne. Neuslyším ho, ani když otevřu vstupní dveře do chodby s byty. I zde je poměrně šero, ale místy na stropě poblikává několik zářivek. Stěny špinavé, vzduch suchý a zatuchlý. Musí to tu být opuštěné velmi dlouho…
 Kam se vydat? Musím prolézt oknem některého bytu ven, na druhé straně domu. Tam snad příšery nebudou. Tak se do toho dáme, snad bude někde odemčeno. Hned vedle vchodu je malá místnost s pračkou. Asi sloužila jako prádelna. Je tam také ústí šachty na odpad. Kromě zápachu v ní nic není. Pračka staršího data, rezatá a rozbitá. Jinak nic víc.
 Váhavě se dotknu kliky prvního bytu a zkusím s ní otočit. Nespustí žádná past, nevyskočí na mě žádný bubák, jen mi klika zůstane v ruce. S kletbou ji zahodím a zkusím to vedle. Cestou k dalšímu bytu míjím ústí další chodby. Ani ne v její polovině je zasazena mříž a za ní jakýsi stín. Polije mě z ničeho nic ledový pot a cítím hrozný strach. Brní mě hlava, mám chuť s křikem utéci. Nevím co se se mnou děje, vždyť je to stín z nějakého odrazu zářivky… Pomalu kráčím ke mříži a každý malý krůček je těžší a těžší. No a stojím před mříží. To, co stojí za ní, mě nutí s křikem utéci. Ale já se nemohu hnout. Zkrátka nemohu…
 Onen stín se změnil v bytost, která se nemůže vyskytovat ani v noční můře. Je to ztělesněné šílenství, pokryté krví a utrpením. Návštěva z pekla, vetřelec na tomto světě. Ale do Silent Hillu se hodí naprosto bezchybně.
 Dva metry, robustní postava, oděna v zakrváceném tílku a doktorské zástěře, černé okované boty. Není na něm tolik znepokojující oděv a krvavá špína, ale jeho hlava. Tam, kde má mít krk a hlavu, je jako maska naražená veliká pyramidová věc, dlouhou špicí namířená kupředu. Celek se leskne krvavě rudou barvou. A ve svalnaté ruce třímá obrovský nůž, největší, jaký jsem kdy viděl. Musí mít hodně přes metr. Hledíme na sebe. Ani se nepohne, nepromluví, nic. Ale já dobře vím, že mě bedlivě sleduje, možná i čte myšlenky a krmí se mým strachem. Vzhledem k jeho síle, jistě by pro něho nepředstavovalo problém, vyrazit mříž a chytit mě pod krkem. Při představě, že by mnou projel ten obrovský nůž, se mi dělá mdlo…
 Pocit spoutání náhle pomine. Jakoby mě propustil. Nehodlám si tu s ním ještě vyměňovat pohledy, beru do zaječích co to dá. Čekám, kdy uslyším skřípot vyrvané mříže a dusot. K ničemu takovému nedojde. Vybíhám do hlavní chodby a zkusím dveře nejbližšího bytu, k mému štěstí jdou otevřít. Doslova jimi prolétnu a hned nato zakopnu o něco kulatého, ležícího hned za dveřmi. Kdybych se jich nedržel, hodil bych pořádného vozemboucha.

hggss

 Potichu za sebou zavřu a vidím, že místnost je plná částí módních figurín. Asi krejčovská dílna. Celá je tu pouze jedna, má na sobě květované šaty a na krku bez hlavy položenou svítící baterku. Ty šaty… kde už jsem je viděl? Mám zvláštní pocit… Sahám do kapsy pro fotku Mary… Ve světle baterky si ji prohlédnu a záhada vyřešena. Jsou totožné. Podivná náhoda…
 Mou pozornost upoutá pohyb za figurínou. To, co jsem považoval za jednotlivé části a končetiny figurín, se začíná hýbat a zvedat. Nakonec to získá podobu trupu ženského těla s nohama, ale místo rukou a hlavy se nachází kusy končetin z figuríny. S praskáním se to vztyčí, zamíří ke mně a máchá svými horními končetinami. S rachotem porazí figurínu v šatech a zároveň udělá chybu, že o ni zakopne a okamžitě upadne. Já mezitím vytáhnu Berettu a čtyřikrát do toho hybrida střelím. Zaškubou s ním křeče a já po něm dupu, dokud neznehybní.
 ,,Jak já tohle nesnáším…“, utřu si pot z čela. Baterku si přivlastním, až se setmí, bude jí víc než zapotřebí. Vyjdu ven na chodbu a pevně za sebou zavřu. Pomalu šourám k dalším dveřím, když ticho rozrazí hrozný výkřik. Vyskočím asi metr do výšky. Co to ksakru… odkud to šlo? Hernajs, to bylo z té malé chodby… S tím Pyramiďákem… Znělo to jako smrtelný výkřik. Je tu snad ještě někdo? Nechce se mi tam, ale možná mohu pomoci a on taky, pokud žije.
 Žádný strach tentokrát necítím, nic mě nepoutá. Opatrně přicházím k mříži, nikdo tam nestojí. Pyramiďák už odešel. Dveře bytu vedle mříže jsou pootevřeny. Slyším z nich slabý šum. Pootevřu je ještě víc a proklínám vrzání jejich pantů. Nahlédnu tam. Koukám akorát na vestavěnou skříň. Vejdu tedy dovnitř, nemá cenu se skrývat. To vrzání by vyrušilo i hluchého. Velká místnost, asi obývací pokoj. Knihovna, skříňky, poličky…a televize. Právě televize je příčinou toho šumu. Jen neutrální černobílé zrnění. Televize však není tou podstatnou věcí zde. Důležité je křeslo, které před ní stojí. A kdo v něm sedí. Zhroucený muž, se skelnýma očima a obrovskou ránou na hrudi. Krev je všude. I přes televizi se táhne rudý pruh. Louže krve kolem křesla a od ní stopa až do druhé místnosti. Je mi jasné, kdo byl vrahem. Tak velikou bodnou ránu, od krku až k podbřišku, neudělá obyčejný nůž. To sedí jen na zbraň toho ohavného Pyramiďáka. Proč toho chudáka tak hnusně zavraždil?

1. strana

Další >>

Vložit Komentář | Komentáře: 2

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional