Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Světlo v zapmnění - autor: Bomb
1. strana

    fdh  

 

SVĚTLO V ZAPOMNĚNÍ
2.strana

 

                                                               
4. Probudit se v zapomnění

V nemocnici bylo ticho, stejně takové, jako venku. Hned ve vztupní hale byla opuštěná recepce, kde jedinou známku aktivity vydávala osamocená šumějící televize. „Mě se to nějak nezdá Timmy. Co kdyby jsme radši vypadli, dokud ještě můžem?“ John se zdál být značně nervózní. Jak by taky ne, po tom, co před několika minutami oba na vlastní oči vyděli. Pořád tomu ještě nemoihli uvěřit. Ale co se dalo dělat? Byly v nemocnici, kam měli původně namířeno. Zdálo se, že zde ale mají být, neboť nebýt té tmy a slabého světla pouliční lampy, které jim takřka ukázalo správnou cestu, určitě by ještě teď bloudili po ulicích. „Hele Johnny. Podíváme se, jestli nenajdeme nějakýho doktora. Kvůli tomu jsme přece tady, ne? Tak pojď.“ Pobídl Tm svého kamaráda a zamířli si to rovnou ke dveřím ošetřovny. Otevřeli je, ale místnost, do které vešli, byla prázdná. Až na pár čerstvě povlečených lůžek a skříňky plné léků, zde nikdo nebyl. „Timmy. Mě už je dobře. Půjdeme vodsuť, jo? Já tady bejt nechci, nezdá se mi to.“ John se znovu pokoušel přemluvit svého kamaráda k odchodu, ale najednou se mu zatočila hlava a upadl na zem. Tima to samozřejmě vyděsilo a tak se snažil ze všech sil, aby Johna probudil, ale to se zdálo být nad jeho síly. „Sakra Johnny! Co je ti! Vztávej! Probuď se prosím tě! Johnny!“ Tim nevěděl, jak mu má pomoci a to v něm začalo vyvolávat nepříjemné pocity bezmoci. „Sakra! To tady není ani jeden jedinej doktor?! Co je tohle za nemocnici! Kam se všichni krucinál poděli! Co se to tady sakra děje! No tak Johnny, Johnny, slyšíš mě? Vztávej kamaráde. Prosím, probuď se! Johnny!“ Ale všechno to bylo marné. Chlapec jen tak ležen na zemi, nereágující na Timovo volání. Jeho tělo bylo značně prochladlé.. Tim s ním začal třást, ale všechno bylo marné, John se neprobouzel. Hodně se o něj bál, vždyť právě s Johnem se celý život znali a jiné kamarády nikdy neměli, alespoň né ty opravdové.
Z venčí se začala ozývat siréna. Byl to ten samý zvuk, který slyšeli posledně. Znovu se stmívalo. Tma se oknem vkrádala do místnosti a s ní přicházel i jiný svět. Svět, kde jsou zdi pokryty krví a kde je ve vzduchu cítit zápach smrti. Silent Hill byl znovu zahalen pod rouškou noci.
Do místnosti začaly z venčí doléhat nepopsatelné, hrůzu nahánějící zvuky. Ticho bylo náhle prolomeno. Město se již dále nezdálo býti tak prázdné, jak tomu bylo ještě před pár chvílemi. Tim se snažil ty zvuky rozpoznat, ale nepřipomínaly mu nic, co kdy dřív slyšel. Všude okolo něj byla jen černočerná tma. Najednou na něj někdo promluvil a v ten okamžik všechen hlomoz utichl: „Timmy. Timmy, co se stalo? Kde to jsme?“ Ten hlas si nemohl splést. „Johnny?“ „Timmy. Je mi zima.“ V ten okamžik se mu meskutečně ulevilo, protože bylo jasné, že John je znovu při vědomí: „Johnny? Neboj, to bude dobrý kamaráde.“ Odpověděl a v jeho hlase byla slyšet obrovská úleva. „Proč je zase taková tma Timmy? Co se stalo?“ Ptal se John, který byl tím vším značně zmatený. „Nevím Johnny. Nevím.“ Odpověděl Tim hlasem, ve kterém byla znovu patrná nejistota. „Můžeš vztát?“ Zeptal se následovně a pomohl mu postavit se na nohy. Najednou se začaly ozývat ty samé zvláštní zvuky, ale byly slyšet podstatně blíž. „Co je to?“ Vylekal se John ale Tim mu nebyl schopný dát logické vysvětlení, neboť ho sám neznal. „Už jsem to slyšel před chvílí. Určitě to jde z venčí, ale nemám sebemenší ponětí, co to je.“ Najdnou vše znovu utichlo a pod dveřmi, kterými do místnosti vešli, se rozsvítil slabý proužek světla. Pomalu se k nim vydali a otevřeli je. Na chobbě slabě svítila stropní lampa, díky které se jim naskytl pohled na nezvyklou scenérii. Ze zdí pomalu vytékala krev, jako kdyby někdo ostrým nožem rozdrásal její povrch a tím tak vyhloubil rány, které se už nikdy nezahojí. Vydali se zpátky k východu, ale vztupní dverě byly propleteny rezavým řetězem, který se nedal nijak odstranit. Na dveřích pak byl parný vyrytý nápis, kde stálo: „Světlo je pravda.“ Ani jeden z nich neměl tušení, co ten nápis znamená. Jisté však bylo, že ven se nedostanou. Jediná jejich možnost byla jít dál, dál a hlouběji do útrob této nemocnice.
Šli chodbou nazpět a dorazili až ke schodišti, které propojovalo všechna patra nemocnice. Díky slabým žárovkám viděli na cestu a tak se tedy vydali po schodech nahoru. Při jejich výstupu se znovu začali ozývat ty stejné zvuky, co před chvílí. „Už to zase slyším Timmy.“ Upozornil John, ale nebylo to třeba, neboť Tim slyšel to samé, co on. Ty zvuky zněly jako nářek, avšak byl to nářek bytosti, která nemohla být z tohoto světa. Byl to smutný pláč, pláč tak bolestný a děsivý, až se jeho nedobrovolným posluchačům zarýval hluboko do mysly. Ačkoliv se ty zvuky ozývaly z venčí, zdálo se, jako by vycházely ze samotných zdí této budovy. Všechny dveře vedoucí ze schodiště byly zamčené, až na ty ve třetím patře. Když je chlapci otevřeli, znovu se rozhostilo ticho. Na codbě byla tma, ale jedny dveře na jejím konci byly otevřené. Z místnosti za nimi vycházelo světlo. Pomalu se k těm dveřím vydali. Tim šel vpředu a John hned za ním, ale v půli cesty se rozezněl ten již známý zvuk sirény, díky které se Timovi začala točit hlava. Tělo mu náhle začalo slábnout. Nakonec ztratil vědomí ještě dřív, než vůbec upadl na zem.

5. Den plný noci

Když se Tim probudil, tma byla pryč. Byl zase den a venku byla pořád ta depresivní mlha, která zahalovala celé město. Tim se postavil, a když se chtěl ujistit, že je jeho kamarád v pořádku, s překvapením zjistil, že tam s ním John není. „Johnny. Johnny, kde seš kamaráde.“ Pokoušel se volat jeho jméno s nadějí, že se mu ozve a on ho tak po hlase najde. Ale bylo to všechno marné, protože se nikdo neozýval. John tam nikde nebyl. Podíval se zpět k oněm dveřím, ke kterým měli původně namířeno. Byly pořád otevřené, avšak žádné světlo se z nich nelinulo. Pomalu k nim došel a nahlédl dovnitř. Nic zvláštního tam nebylo. Až na pár lůžek a pomocných přístrojů byla místnost téměř prázdná. Vešel dovnitř. Rozhlížel se po pokoji a najednou něco zkrz okno upoutalo jeho pozornost. Došel k němu a pokoušel se zjistit, co to bylo. Zdálo se to zvláštní, ale bylo to světlo, světlo na majáku, které se v pravidelných intervalech otáčelo, a tak se zdálo, že bliká. „Maják? Teď ve dne?“ Ptal se sám sebe. Co to však bylo platné? Nikdo zde není, takže nemá cenu se zabývat zbytečnými otázkami. Důležité je, že hlavně John tady není. Jediná možnost, co mu zbývá, je jít na ten maják a pokusit se tak zjistit něco víc. Třeba dokonce cestou na Johna narazí. Možná, že se vydal najít pomoc, když Tim jen tak ležel na té zemi. Nebo možná že právě teď potřebuje pomoct zrovna on a to světlo vycházející z majáku je vzkaz pro Tima. Nemůže už dále čekat. Musí zjistit, co se stalo s jeho kamarádem. Musí se vydat na ten maják hned teď.

Sestoupil po scodech až do přízemí a hlavními dveřmi se vydal ven. Věděl, že maják je nedaleko zábavního parku, ve kterém s Johnem spolu byli a tak ani nemusel hledat cestu.
Po silnici se dostal až k jezeru, nad nímž se zvedal neproniknutelný oblak mlhy, že nebylo vůbec možné dohlédnout na jeho protější břeh. Najednou ztratilo svou krásu, kterou s Johnem tolik obdivovali. Jeho hladina byla nyní tak klidná, jak by snad nikdy ani nemohla být a celá scenérie působila neuvěřitelně depresivními pocity. Nebylo ale času na zbyt, musel přece zjistit, kde je John.

Cestou k majáku minul Tim malé vrakoviště. Nebylo nijak zajímavé, ale něco ho lákalo tam vejít. Tomu pocitu se nedalo vzdorovat a tak se rozhodl. Procházel tam okolo sešrotovaných vraků aut, míjel hromady starého haraburdí, vše čekalo jen na svou konečnou likvidaci. Pak ale uviděl něco, co mu vyrazilo dech: „Cože? To snad né! Jak se to sem proboha dostalo?“ Jeho pohled totiž spočinul na značně poničeném autě. To auto byl jeho starý Dodge. Přesně ten stejný Dodge, se kterým do Silent Hillu přijeli a pak se po něm najednou slehla zem. Ten vůz tam stál zcela osamocený uprostřed celého vrakoviště, aby tak všechna ostatní auta mohla pozorovat jeho potupný konec. Bylo zcela zničené. Jeho pomačkaná karosérie a roztříštěná okna byla neomylným důkazem toho, že na silnice už nikdy nevyjede. Tim tam jen tak stál a smutně se díval na to svoje auto. Jenomže co teď záleží na nějakém autě. Musí přece najít Johna, musí se dostat na ten maják, co nejdřív. Nechal tedy auto autem a hned pokračoval v cestě dál.
Před zábavním parkem zahnul na betonové molo, které lehce vystupovalo z břehu až do jezera. Maják se před ním najednou vynořil z mlhy, jako ohromná věž. Světlo z jeho vrcholu pořád svítilo a při pohledu k nebi vypadalo v té mlze jako zvláštní, mystická záře. Nemůže už dál čekat. Musí konečně zjistit, co ho sem dovedlo. Vystoupal tedy několik málo schodů a otevřel staré rezavé dveře. Vztoupil do útrob majáku a po točitých schodech vyšlapal až na vrchol. Stál tam ale v té místnosti úplně sám. „To snad ne? Nikdo tady není. To jsem sem šel úplně zbytečně?“ Tim byl značně rozčilený tím, že se mu celá ta dlouhá cesta nijak nevyplatila. Třeba tam to světlo svítilo už od rána. Možná, že kvůli té husté mlze a oni si toho akorát nevšimli.
Chodil tam po té místnosti dokola a přemýšlel, kde by mohl ten John asi tak být. Při tom z oken vyděl na všechny strany. Odsud by byl určitě vidět celý Silent Hill, ale kvůli té mlze dohlédne sotva tak akorát na hladinu jezera, které bylo nyní zakalené a téměř ani nepůsobilo dojmem, že je to voda. Najednou si vzpomněl na toho starého pána, kterého včera natáčel na kameru. Vzpomněl si, jak říkal, že na dně jezera jsou pohřbeny těla lidí, kteří zde nešťastně utonuli při potopení výletní lodi. Vzpomněl si na ta slova, zněla mu v mysli tak, jako kdyby ten starý muž stál přímo vedle něj a znovu mu to všechno vyprávěl. Najednou mu došlo, že byla chyba vydat se právě sem, na ten zatracený maják, protože John se přeci vody bojí. Už od mala se jí bojí a proto by sem nešel ani kdyby ho táhli. Navíc při pomyšlení na slova toho pána by jezero jistojistě obcházel velikým obloukem, hlavně pokud by byl sám. V tu chvíli, kdy si Tim tohle všechno uvědomil, byl rozhodnutý vrátit se zpátky do nemocnice. Tam totiž John s největší pravděpodobností určitě bude. Musí jít. Co když se mu zrovna přitížilo a on je teď na opačném konci města. Co když zrovna právě teď potřebuje jeho pomoc? Musí jít hned. Rychle.
Co nejdřív doběhl zpět k točitým schodům, ale když po nich chtěl sejít dolů, najednou se ozvala rána, která ho vylekala. Byl to zvuk tříštícího se skla. Bylo to sklo ze světla, které ho sem přivedlo. Najednou se přestao točit. Pomalu se zastavilo. Venku začalo pršet. Kapky deště narážely do oken a při tom čeřily jezerní hladinu. Mlha se začala zlehounka vytrácet, ale místo zatažené oblohy přicházela opět noc. Nebe pomalu zhasínalo a Silent Hill byl znovu zahalen pod rouškou strachu. Ačkoliv bylo světlo na majáku rozbité, znovu se lehce rozzářilo. Jeho světlo bylo ale slabé natolik, že nedokázalo osvětlit ani protější zdi. Akorát tak sloužilo jako lákadlo a Tim si to hned uvědomil. Musel odsud rychle zmyzet. Seběhl tedy zpět dolů po točitých schodech, které však byly nyní zcela rezavé a při chůzi po nich vrzavě naříkaly, jako by se měly každou chvílí zhroutit na zem. Vyběhl ven a nevěřícně se rozhlížel okolo sebe. Všude byla krev. Byla na zemi, na keřích, dokonce i tráva jí byla potřísněná, jako kdyby přímo ten déšť snášející se z temného nebe sám krví byl. Všechno bylo tak jiné. Ještě že po cestě svítí pár lamp, díky nim v té temnotě snad nezabloudí.

Stejnou cestou, jakou sem přišel se vydal zpátky. Ta světla ho vedla, ukazovaly mu směr, kudy má jít. Jezero bylo nyní neuvěřitelně temné. Jeho voda byla úplně černá, ale ne kvůli té tmě, vypadalo to, jako kdyby všechnu tu vodu nahradila temně rudá krev. V tu chvíli si znovu vzpoměl na to podivné jezerní tajemství. Nedokázal na to přestat myslet. Pořád ve své mysli viděl ty nebohé lidi, jak se marně snaží zachránit svoje holé životy. Jak je možné, že o takovém neštěstí téměř nikdo neví?

Kráčel dál tam, kam ho vedla slabá světla pouličních lamp, až najednou došel k vysoké a mohutné staré budově. Stál před jejími dveřmi a pomalu si vzpomínal. Byl to přeci ten starý kostel, kolem kterého s Johnem procházeli. Dokonce byla vidět i lavička, na které seděl ten starý pán. Jenomže tohle nebylo ono. Sem přeci jít nechtěl. Musí do té nemocnice a najít Johna. Najednou ale všechna světla zhasla. Tim se ocitl uprostřed prázdnoty. Stál na ulici celý promočený a jediné, co bylo slyšet, byl zvuk pleskajících vodních kapek o studenou zem. Náhle se z dálky začalo ozývat něčí těžké dýchání. Ten zvuk se neustále blížil a Tima se při tom začal zmocňovat neuvěřitelný pocit strachu. Neměl sebemenší vůli se pohnout z místa, jenom tam tak stál a marně se snažil donutit své nohy k chůzi. Najednou se odhodlal udělat první krok, ale ještě než vůbec stačil došlápnout, v panice se rozeběhl ke vchodovým dveřím kostela. Díky té tmě do nich prudce narazil, ale ihned se mu podařilo nahmatat kliku a tak těžké dveře s námahou a pomalu otevřel. Vztoupil dovnitř a čekal.

6. Světlo je pravda

Tim stojí za dveřmi uvnitř kostela. Díky mohutným studeným zdím je tu chladno. Pomalu mu začíná být zima. Navíc tím, že sem vztoupil si nijak výrazně nepřilepšil, protože je tu stejná tma, jako venku. Není vidět ani na krok, ale přesto se tu Tim cítí bezpečněji. Má pocit, že tady mu snad nic nehrozí. Navíc, co by se mohlo v kostele stát, když je to dům boží? V ten okamžik se v dálce před ním rozzářil plamen svíce stojící na oltáři. To slabé světlo ho přinutilo vydat se vpřed. Pomalu se přibližoval, ale ještě než na to místo stačil dojít, zahořela i další svíce a po ní další a další. Ta malá světélka najednou prozářila svými plameny celou tu tmavou síň. Najednou si ale Tim všiml, jak z téch oltářních svící něco rudého odkapává. Byla to krev. V tu chvíli se v dálce rozezněla siréna. Zdi toho chrámu se pomalu drolily a z jejich hlubokých ran začala vytékat ta stejná rudá krev, která v mžiku pokryla i zemi. Vpila se do ní jako voda do suchého papíru a tím tak proměnila celé toto místo v čistou alegoriji pekla. Světlo do kostela přilákalo smrt.

Vzduch je nasycený páchnoucím rozkladem a hnilobou, jako kdyby se z celého toho božího chrámu stal jeden veliký odkrytý hrob. Ten zápach se téměř nedá snést, ale Timovi se zpátky ven jít nechce. Beztak to tam není o moc lepší. Najednou si vzpomněl na Johna. Kde pak v tuhle chvíli asi je? Má o něj strach. Nemůže tady jen tak stát, musí ho prostě co nejdřív najít.
Pomalu se vydal ke dvěřím, za nimiž byla chodba vedoucí hlouběji do útrob celého kostela. Na zdech svítily ty samé svíce, stejné, jako ty na oltáři. Svítily mu na cestu, avšak díky nim bylo vidět i právě se rodící všudypřítomné peklo. Kráčel chodbou dál, snažící se všemi silami tu byzardnost nevnímat, ale jen ztěží mohl přemlouvat svoje oči. Na konci té chodby bylo schodiště. Vydal se tedy po těch schodech nahoru a došel tak až na půdu, kde bylo jedno malé rozbité okno, kterým do místnosti proudila zvláštní mystická záře. Tim se rozhodl k tomu oknu přiblížit. Po schnilé dřevěné podlaze k němu došel a najednou jím do místnosti vlétla bílá holubice. Její čistě bílé peří až neuvěřitelně kontrastovalo s okolním prostorem, jako kdybi to byl jenom vísměch vší té hrůze, která se pod rouškou noci vkradla na tento svět. Ta holubice byla jako zázrak, první živý tvor v tomto světě, kterého tu Tim spatřil. Najednou přestal vnímat. Byl tak omámen tou nádherou, že zapomněl na svoje problémy. Natáhl k té holubici ruku, chtěl jí pohladit, nezdála se býti plachá, nikam neulétla. Pomalu se konečky svých prstů dotknul jejich křídel. Zlehounka jí pohladil, ale jeho prsty zanechávaly na bílém peří krvavě rudou stopu. Ihned toho nechal, ale bylo už pozdě. Krev holubici ztékala po křídlech a s ní opadávalo i peří, které se pod nánosem krve snášelo k zemi. Ta holubice se ani nepohla, jen tam tak stála, jako kdybi svůj osud znala už dopředu. Podívala se na Tima a v jejích očích byl vidět klid. Nakonec se celá od krve zhroutila z okna na špinavou podlahu. Tim nedokázal uvěřit tomu, co právě spatřil. Nechtěl nic takového, nechtěl jí přeci ublížit. Stál nad jejím mrtvím tělíčkem a celé to dával za vinu sobě. Měl jí radši nechat být, neměl na ní sahat. Jak se to ale mohlo stát? Jenže co na tom záleží, je to jeho vina. Zabil ji!
Kostelem se začay rozléhat zvuky mohutných zvonů. Podlaha i zdi se pomalu rozpadají. Tim rychle vyběhl z místnosti pryč. Seběhl po schodech dolů a tou samou chodbou se nejrychleji, jak jen mohl, vracel zpátky tam, kam ho původně zahnal strach z venčí. Než se ale stačil dostat ke vchodovým dveřím, zřítila se část stropu, která mu zabránila v odchodu. Dírami ve stropě do místnosti začal pronikat déšť, který postupně zhasínal všechny svíce a Tim se tak znovu pomalu ocital uprostřed prázdnoty. Když zhasla poslední z nich, zvony náhle utichly. Hrobové ticho narušují pouze ledové kapky tříští se o kamenou podlahu a mísící se tak se zaschlou krví.
To přeci není normální. Takové věci se jen tak z ničeho nic nedějí. Proč on? Proč se to děje zrovna jemu?

V té tmě není vidět ani na krok. Tim stojí uprostřed té obrovské místnosti. Cítí tíhu, tíhu na srdci. Má pocit, že si na něco musí vzpomenout, ale je to tak těžké. Najednou zaslechne něčí těžké dýchání. Je to ten samý zvuk, který ho zahnal dovnitř tohoto chrámu. Začíná se bát. Znovu se ho zmocňuje panika, ale teď nemá, kam utéci. Ty zvuky se přibližují. Jsou pořád blíž a blíž. Cítí ten dech na své kůži, ale strach mu nedovolí udělat sebemenší bohyb. Náhle je znovu ticho, akorát ten proklatý déšť pořád padá a čím dál víc ochlazuje vzduch. Tim se třese zimou. Cítí něčí přítomnost, jako kdyby někdo stál zrovna před ním. Najednou se začne ozývat pláč, ženský pláč plný smutku a bolesti. Nabírá na síle a za chvíli už slyší ten stejný děsivý nářek, který slyšel už tolikrát před tím, ale teď je to přímo u něho. Ta bytost stojí přímo před ním a on se strachem nemůže ani pohnout. Náhle Tim ztrácí vědomí a padá na mokrou zem.
Probudil se a zjistil, že už není v kostele. Byl na jiném místě. Ležel na zemi uprostřed místnosti, která se mu zdála býti povědomá. Ano, tu místnost poznával. Byl to motelový pokoj, ten stejný pokoj, ve kterém se s Johnem ubytovali, když přijeli do Silent Hillu. Je zde zapnutá televize, ale jediný zvuk, který se z ní line, je šum. Tim se postavil na nohy a šel k oknu. Už sice nepršelo, ale pořád byla tma. Vypadalo to, jako kdyby někdo natřel okna černou barvou. Všiml si, že u té šumějící televize stojí jeho videokamera. Byla otevřená. Pořád v ní ještě byla kazeta na kterou s Johnem natáčeli onen dokument. Vedle televize stál také videopřehrávač. Vyndal kazetu z kamery a zasunul jí do přehrávače. Televize začala záznam ihned přehrávat, ale něco nebylo v pořádku. Vše, co natočili na pásce bylo, ale bylo to jiné. Všude byla mlha, přesně taková, jako když se ráno probudili, ale oni ten dokument přeci natáčeli už včera. Tou dobou přeci žádná mlha nebyla. Tim se rozhodl kazetu přetočit na začátek. Zastavil ji na místě, kde s Johnem byli u jezera. Byl to zrovna ten záběr, kdy natáčel, jak John vyprávěl, proč sem vlastně přijeli, ale místo toho tam John jenom tak stál a smutnýma očima se díval do kamery a vůbec nic neříkal. „Tohle přeci není to co jsme natáčeli. To není ono.“ Tim tomu vůbec nerozuměl. Vyndal kazetu z přehrávače a mrštil s ní o zem. Už měl plné zuby všech těch podivností. Chtěl už co nejdříve pryč. Chtěl se už konečně dostat odsud. Musí najít Johna a dostat se společně z tohohle města pryč. Došel ke dveřím a otevřel.

Stál uprostřed temné chodby, na jejímž konci byly otevřené dveře, ze kterých vycházelo světlo. Tady už přeci taky jednou byl. Byla to ta chodba v nemocnici, kde se záhadně s Johnem rozdělili. Musí projít těmi dveřmi a zjistit, co je za nimi. Došel k nim a vztoupil do místnosti. Byl to ten samý nemocniční pokoj, ze kterého spatřil světlo majáku. Ten pokoj však nebyl tak prázdný, jako předtím. Na jedné z postelí leželo tělo přikryté prostěradlem. Vedle postele ležela na nočním stolku doktorská práva. Tim si jí chtěl přečíst, ale celý text byl rozmazaný, avšak pár slov se přečíst přeci jenom dalo. Stálo tam, že onen pacien zemřel na následky těžkých poranění, způsobené při dopravdní nehodě. Tim nechápal, co s tím má on společného. Musí vědět, kdo pod tím prostěradlem leží. Oběma rukama prostěradlo uchopil a tělo odkryl. Pohled, který se mu naskytl se snad ani slovy nedá popsat. Na té posteli leželo mrtvé tělo jeho kamaráda Johna. Tim si v tu chvíli myslel, že je to zase jedna další z byzardností tohoto temného světa, ale nebyla. Bránil se tomu jak jenom mohl, ale bylo to marné. John byl mrtvý.
Najednou se ze tmy ozval známý hlas: „Neboj se kamaráde, všechno bude zase dobrý.“ Tim se podíval směrem, odkud ten hlas přišel a za okamžik se začaly ozývat něčí kroky. Najednou před sebou viděl stát svého kamaráda a v tu chvíli už měl pocit, že mu ze všech těch šíleností přeskočilo. Byl tak zmatený. V hlavě se mu hemžilo tolik myšlenek, na které by chtěl zrovna teď znát odpověďi. Díval se na Johna a nedokázal říci jediné slovo. „Vím, že si z toho teď zmatenej, ale neboj, všechno bude zase v pořádku Timmy, věř mi.“ John přišel až k němu. „Možná si měl pravdu, možná jsme měli jet až druhej den, ale teď už na tom nezáleží. Nebyla to tvoje chyba“ Z jeho tváře vyzařoval klid. Vzal Tima za ruku a vložil mu do ní starou harmoniku, kterou mu Tim dal k narozeninám, když byli ještě malí: „Vzpomeň si na mě, až na ní budeš hrát, kamaráde“. Tim se na něj pořád překvapeně díval. „Co se stalo, Johnny?“ Odpovědi se už ale nedočkal. John mu jenom přitiskl svojí ruku na jeho čelo a v tu chvíli se Timovi zatemnělo před očima.
Probudil se v nemocničním pokoji. Byl to sice jiný pokoj, ale pořád ta stejná silent hillská nemocnice. Tma byla pryč, dokonce ani mlha už venku nebyla. Všechno se zdálo být zase normální. Ještě si matně pamatoval na zvláštní sen, ve kterém spolu s Johnem jeli za temné a deštivé noci do Silent Hillu. Náhle však dostal na té mokré silnici smyk. Jeho auto sjelo ze silnice a nabouralo do mohutných stromů, o něž se zcela zníčilo. Pamatoval si, že ještě než ztratil vědomí, slyšel nedaleko sebe plakat děvče. Měla strach. Věděl ale, že to nebyl jenom sen.

Otevřely se dveře a do pokoje vztoupil doktor. Přišel k jeho posteli a se smutným výrazem ve tváři se na něj podíval. „Dobrý den, Time. Jmenuji se doktor Johnson. Jak je vám?“ Tim neřekl ani slovo. Jen ležel na té posteli a díval se před sebe. „Víte proč jste tady, Time? Pamatujete si, co se stalo?“ Tim se na něj podíval, ale nic mu neodpověděl, jeho pohled však mluvil za vše. Slzy, které mu tekly z jeho smutných očí, byly totiž neklamným důkazem toho, že on už pravdu zná. „Před měsícem jste měl vy i váš přítel John Spencer autonehodu, ale bohužel mám pro vás špatné zprávy Time. Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, ale váš kamarád po převozu do nemocnice na následky zranění bohužel zemřel. Je mi to moc líto.“ Hned na to se ještě zeptal na jednu věc: „Musím se vás zeptat ještě na jednu věc Time. Na místě nehody jsme kromě vás a vašeho přítele nalezli ještě děvče. Neznal jste ji? Nejela ve voze s vámi?“ Tim se na doktora s překvapeným pohledem podíval. „Děvče? Ne, v autě jsme byli jenom my dva, já a John. O kom to mluvíte?“ Doktor Timovu odpověď nejspíš čekal a tak jenom opatrně řekl: „Jméno té dívky bohužel neznáme, ale když jsme ji našli, bylo pro ní už bohužel pozdě. Nemyslete na to Time. Nebyla to vaše chyba. Na té mokré silnici se to mohlo stát komukoliv.“ Pak se otočil a odešel z místnosti pryč.

7. Sbohem kamaráde

Od Timova probuzení se v nemocnici z bezvědomí uplynul ještě týden, než ho lékaři propustili a on se zase mohl vrátit zpátky domů. Vše bylo takové, jako před tím, než odsud s Johnem odjeli. Nic se tu nezměnilo. Téměř nic.
Každým dnem vzpomínal na Johna a pořád pro něho bylo tak těžké smířit se s tím, že už ho nikdy neuvidí. Od toho dne, kdy se vrátil z nemocnice, nevyšel ani jedenkrát ven z domu. Celé dny jenom tak proseděl ve svém pokoji u okna a díval se ven na nebe. Avšak pokaždé, když zavřel oči, viděl před sebou tu dívku. Viděl, jak na mokré silnici náhle dostal smyk a i se svým autem ji strhl mezi stromy. Každou noc, když šel spát, slyšel její pláč. Nikomu se nikdy nešvěřil s tím, co v Silent Hillu s Johnem prožili. Každý den prostě jenom tak seděl u okna a hrál na tu starou harmoniku. „Tohle je pro tebe, kamaráde.“


2. strana

<< Zpět

Vložit Komentář | Komentáře: 6

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2018 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional