Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: KREV - autor: g.schreiber
4. strana

    fdh  

 

KREV
4.strana

 

Když se probudila, Barbara si zase pilníčkovala nehty. Myšlenkama mimo. Ani si zřejmě svou činnost neuvědomovala. Mechanicky brousila nehty ztuhlým pohledem. Ze spodního patra se ozval křik. Sestra ani nehla brvou. To je tak otupělá, nebo prostě nevnímá? Krutá síla zvyku...dneska zjišťovali, jestli není Kristen těhotná. Kde na takovou hloupost přišli? Test byl samozřejmě negativní. Když se otevřely dveře, Barbara sebou trhla. Vešla drobná tmavá doktorka. Barbara okamžitě vstala.
„Slečno Blackwellová, jsem doktorka Diazová a ode dneška za vás přebírám zodpovědnost.“
„Paní doktorko, kdo o ni bude pečovat?“
„Vy a Coatsová. Jak je na tom?“
„Transfuze probíhá správně...a ..a pacientka nevykazuje žádné známky agrese. Vše je v pořádku.“
„Hmm. Slečno Blackwellová, jak se cítíte?“
„Je mi líp.“

Kristen bylo dočista ukradené, který doktor ji má na starosti. Neřešila jak se dialog doktorky a sestry ztrácel v nářku z vedlejšího pokoje. Ani fakt, že krev se ve váčku skoro zastavila. Je mi líp. Hm to určitě...A co když řeknu, že je mi zle? Dají mi prášek na uklidnění. Co když řeknu, že ten řev okolo mě přivádí k šílenství? Dají mi sedativa...nebo rovnou hodí do vypolstrované cely. To ale nemůžou. Ano, nemůžou. Kvůli té transfuzi? Jak jinak je možné, že mě tam dávno nezavřeli? Znovu ji zaujaly kachlíky na zdi. Lesknou se čistotou. Spáry vypadají jako nové. Ano, okolnosti ji nutí přijmout fakt, že šlo o iluzi. Jenže co když ten nepořádek někdo uklidil, zatím co spala? Kachlíky čisté, kachlíky špinavé. Velké zablácené kachle chodníku. Popelnice. Nářek malého dítěte. Vousatý muž, se zvrásnělou tváří. Jeho nechápavý pohled...

„Slyšíte mě?!“
Kristen se ohlédla na drobnou hispánku. Její skoro černé oči se dožadovaly okamžité odpovědi. Ambiciózní žena.
„...Prosím?“
Někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vešla sestra Coatsová.
„Eve...jdete včas. Ode dneška mám na starost Blackwellovou já, takže veškeré informace o stavu pacintky mi budete sdělovat, dobře?“
Coatsová překvapeně přikývla. Nicol s Barbarou odcházela.
„Barbaro, domů ještě nechoď, musím s tebou probrat -“
Zbytek slov se ztratil za zavřenými dveřmi. Ohlédla se po malé místnosti, aby nemusela zírat na kachličky. Jenže jsou všude. Na strop civět nechce. Zavřít oči? Ne...Zoufale se podívala na sestru.
„Nebojte, zvyknete si na ni.“
Lhala. Sama svým slovům nevěřila. Kristen to přestávalo být jedno. Nicol Diazová. Proč v ostatních vzbuzuje bázeň. Barbara se tvářila jako by měla jít na popravu, když odcházela. Ty pichlavé černé oči. Co když jsou šílenci i v místním personálu?
Pokrčila rameny: „Hmm, co mi zbývá?“
Zavadila pohledem o váček. Skoro prázdný. Nebo se mi to jen zdá, protože jej vidím zespodu? Skoro prázdný...první téměř úspěšná transfuze...

Tma. Cítí hrozný tlak po celém těle. Svázali ji? Obtáhli řetězy? Trochu se probrala. Viděla úzký pruh světla kdesi zeshora. Může hýbat nohama, ale ruce má zaklesnuté kdesi na zádech. Kruci! Svěrací kazajka. S hrůzou rozeznávala obrysy vypolstrované cely. Kde je můj váček s krví?? Ano o tohle šlo. Provést úspěšnou transfuzi a nacpat mě sem! Kopla naštavě do dveří. Ty se kupodivu otevřely. Dovnitř proniklo naoranžovělé světlo. Vypotácela se ven. Snažila se vysmeknout ze sevření kazajky, ale marně. Poněkud nekoordinovanými kroky se dostala na chodbu. Stejné osvětlení. Kam se vytratila chladná šeď zářivek? Najednou svítily téměř doruda. Někdo seděl u zdi. To je Barbara! Seděla na zemi, hlavu schoulenou do kolen, které pevně svírala oběma rukama...
„Sestro!“
Zvedla obličej. Oči zarudlé smutkem. Přítomnost Kristen ji překvapila, až vyděsila.
„Co tu děláte?“ Barbara vstala. „Co se vám stalo??“
„Já nevím...vůbec netuším...“
Barbara odepla Kristen kazajku. Sundala jí tu zatracenou věc z těla.
„Co se stalo vám?“
„...To nic...Kristen, odejděte odsud...odejděte, utečte pryč, dokud to jde...“ v tak zoufalém stavu Barbaru nikdy neviděla...
„Slečno Tateová, co bude s vámi? Měla byste taky odejít...“
Barbara jen zakroutila hlavou. Dívala se zarytě do země. Nakonec zvedla oči a nasadila svůj typický výraz: „Mám práci.“ otočila se a odešla. Rádoby optimistický výraz. Ta ironie ve slovech...
Kristen se dívala, jak zmizela v jednom z pokojů. Pak sama pokračovala chodbou k výtahu. Sjela do prvního patra. Všude takové ticho. To tu nikdo není? ´utečte, dokud to jde...´ V recepci nikdo. Jen tma. Otevřela hlavní vchod nemocnice.
Bílá mlha ji málem oslepila. Sestoupila po schodech. V mlze těžko rozeznávala obrysy. Ta silnice. Udělala víc kroků, aby viděla líp. Její obavy se naplnily. Silnice byla ze všech stran narušena propastmi. Dýchaly mlhu a chlad. Stála na tom podivném výčnělku a zírala do nepropustných vrstev mlhy. Schoulila se pod nátlakem chladu i vlastního zoufalství. Copak se odsud nikdy nedostanu?? Foukal vítr. Nebo šlo o tichý varovný šepot? Zaslechla šplouchání. Z mlhy se vynořovalo cosi tmavého. Ze všech stran...Přistoupila k okraji. To je krev! Obrovské jezero krve! Hladina stoupá s bubláním k okraji. Dívka pomalu kráčí pozadu. Vytřeštěné oči. Vzduchem se přežene hlasitý zvuk sirény. Hlas stoupá a klesá. Se stejnou razancí jako systola a diastola. Zároveň zvuk tak jednolitý, že připomíná pípání ekg při zástavě srdce. Potůčky krve se plazily po pevnině. Jedna za druhou. Hemžily se dokud šedivý beton dočista nezmizel. Krev se mocně blížila ke Kristen. Šedá obloha zrudla. Krev způsobila, že beton nahradilo mřížoví...Železo...zrezivělý kov. Nemocný stejně jako páchnoucí krev...

Musela se vrátit do budovy. Zoufalý pokus o únik...zdi však nepokrývala rez, ale téměř chemicky čisté kachlíky. Pokrývaly strop i podlahu. Blyštily se ve slabém světle, vycházejícího z recepce. Kristen nahlédla dovnitř...krvavé stříkance...nečekaně. Dvě sestry. Jejich špinavé uniformy, pokryté krví zaschlou i čerstvou. Objímaly se. Ruce obsesivně přejížděly po zádech. Zahnisané nehty křečovitě zabodnuté do zátylku. Ruka, co strhne halenku. Nádherná figura pod nánosem krve a špíny. Vybledlou kůži zdobí četné jizvy, čerstvé rány, škrábance...Svírají se rukama, které nedovolí odejít. Obličeje nelze rozeznat. Veškeré rysy se ztrácejí v mokvající kůži. Jakoby nebohé dívky někdo polil kyselinou. Přesto jsou hlavy k sobě přimknuté natolik, že téměř splývají. Slepené krví a hnisem...jejich spokojené sténání...

Odněkud se ozvala strašná rána. Kristen se ohlédla. Hlavní vchod. Další rána. A další...Velké dveře se v ten moment rozpadly. Do chodby se vylilo spousta a spousta krve. Kristen se okamžitě rozběhla. Minula výtah a instinktivně vběhla do menších dveří. Jak doufala, vedly k bočnímu schodišti. Běžela nahoru. Po mřížových schodech. Kolem zrezivělých zdí. Krev infikovala jediným dotykem celou budovu. Přestože krev putovala prvním patrem, její následky se šířily velice rychle. Kristen míjela druhé patro. Ohlédla se, jestli hladina stoupá po schodech. Jeden schod za druhým se ztrácel pod tou temnou hladinou. Vlásečnice prorůstaly zdí. Blížilo se to k ní. Obskurní tekutina, toužící se jí zmocnit. Navěky. Rozběhla se do třetího patra. Za zády vlastní zkázu. Před sebou jen zoufalství. Dveře na patro zmizely. Zbývá jen střecha. Vyběhla nahoru. Poslední schody...jenže na střechu očividně nevedou.

Na schody navazovala široká, dlouhá chodba. Vběhla do ní. Ohlédla se. Hladina se zastavila u posledního schodu. Ale vlásečnice se šíří dál. Rychleji než dřív. Odhalovaly ten povědomý svět. Svět plný rudé krve, tlející plazmy, bublající rzi, omítky, co se utápí ve spletitých tepnách...ten tolik jiný svět...Kristen šla pomalu chodbou. Nechápavě hleděla před sebe. Viděla už dost na to, aby ji něco překvapilo. Jenže tohle...Širokou chodbu zakončoval obrovský otvor, nápadně přípomínající vaginu. Krvácející, roztrženou, obtěžkanou vrstvami zčernalého hnisu. Rozhodně se neodvažovala do otvoru vejít. Jen se dívala jak krev putuje pod kovovým mřížovím. Pak zase ten křik. Vzlykot malého dítěte, který slyšela už tolikrát. Bezmocný a zárovň zuřivý křik...křik plný čirého strachu...a pak jen ticho. Z otvoru vytékala odporná hustá hmota. Měnila se. Povstala z ní malá holčička. Jizva kolem krku, rozpárané břicho.
„Holčičko, co se ti stalo??“
Zakroutila hlavou. Chodba se začla otřásat. Krev se rozproudila. Hladina značně zneklidněla.
„...kddeeeeee jssiiiiiiiiiiii...“ hluboký hlas. Kristen nemohla určit, odkud vycházel. Jakoby vycházel odevšad.
„...vraaaať seeeee...“ holčička se přimkla ke Kristen.
„Prosím, ochraň mě před ní...“ Pohled prosebných očí, jež nikdy nespatřily světlo...otřesy nabývaly na intenzitě. Kristen holčičku objala, jenže ze zdí se najednou vymrštilo několik vlásečnic. Vrhly se na Kristen. Sevřely její ruce jako rudá chapadla a zanořily se do jejích tepen. Nemohla se ani hnout. Ruce roztažené. Každá jiným směrem. Pevně sevřené. Živené nemocnou krví. Holčička začala plakat. Z velkého otvoru vyšlehlo několik ostnatých drátů. Zmocnily se maličké dívky a táhly ji zpět do temnot otvoru. Kristen se snažila vymanit ze sevření obrovských tepen. Bylo to k ničemu. Jen slyšela jak dívka pláče. Volá o pomoc. Jak se jí z úst dere smrtelný výkřik. Kolikrát už takto zemřela? Kolikrát takto ještě zemře...? Tepny se začaly stáčet Kristen kolem krku. Stahovaly se. Dusily ji. Škrtily. Náhle před sebou spatřila tvář. Svou vlastní tvář. Tvrdá jako kámen. Zhrublé rysy. Oči vychladlé, a přesto plné krutosti. Ne tepny, ale její bílé ruce svíraly krk. Najednou pocítila volnost. Vznášela se, nebo se propadala. Měla by cítit dopad, ale místo toho jen intenzivní záblesk světla...

Déšť. Zima. Kapky jí padaly do očí. Smrad. Smetí. Popelnice...Spatřila starého vousatého muže. Udivený výraz. Rozhlížel se kolem. Na kohosi volal. Vzal ji do rukou. Vzal malé plačící novorozeně a odnesl pryč...tma...tvář cizí ženy. Neznámé a povědomé zároveň. Špinavá a zvrásnělá. Nikoli časem...otočila se zády a zmizela ve tmě. Další tvář. Catherine Blackwell. Žena tak blízká a tak vzdálená...
„Mami?“
„Kristen...“

 

Barbara šla chodbou k pokoji S2. Musí vystřídat sestru Coatsovou. Vešla dovnitř. Zůstala stát ve dveřích a její oči se roztáhly do hrozivé šíře. Coatsová ležela na zemi bez hnutí. Kolem lůžka Kristen Blackwellové spousta krve. Transfuzní hadička volně visela z prázdného váčku.
„SESTRU!!!“
Barbara letmo nahmatala puls své kolegyně. Žena je nejspíš v bezvědomí. Pak okamžitě přiběhla k pacientce.
„Co se...ježiši!“
„Jděte pro doktora!!“
„Pro...pro kterého??“
„To je fuk!! Hlavně někoho přiveďte!!“
Zatřásla s dívčiným tělem. „Kristen...Kristen!“ Dívka jen zamžikala očima.
„B...Ba...“
„Kristen?“
„Bar...bolí...s-strašně...“ Kristen těžce oddechovala...
„Co? Co vás bolí??“
„Z-záda...zima...h-hrozná...“
Barbara dívku posadila...znovu vytřeštila oči...Kristen měla celá záda pokryté krví. Sundala jí pyžamo. Záda pokryta mnoha řeznými ranami. Krví, sraženinami. Najednou se zarazila. Řezné rány jakoby tvořily symbol. Dva kruhy a ve vnitřním jasně znázorněný trojúhelník. Mnoho ran uvnitř kruhů i trojúhelníku...
„Ježíši“ Michael. Následovala jej Eileen. Při pohledu na místnost oba téměř zkameněli.
„Michaele...Potřebuje ihned novou dávku!“
Michael zíral na záda Kristen. Zakroutil hlavou. Vzal rychle dívku do náruče a přenesl ji na pojízdné lůžko nachystné v chodbě. Barbara ji přikryla špinavými přikrývkami. Na konci chodby stál muž a zíral.
„Ta dívka...“
„Pane Wolfe vraťte se zpátky. Barbaro, ty pojedeš se mnou...Eileen??“
„Eve se probírá.“
„Postarej se o ni.“
Okamžitě nastoupili do výtahu.
„...je vyvolená.“ Pan Wolf se vrátil na pokoj.


4. Poslední dávka

 

Spala. V její vybledlé tváři naprostý klid. Barbara se přistihla, jak na ni civí. Kristen spala vsedě, zachumlaná v nemocničních peřinách. Nohy jí čouhaly ven. Barbara dívku pořádně přikryla. Zkontrolovala nový váček s krví. Transfuze probíhá bez problémů. Kdyby tenhle váček našli dřív, ušetřili by sobě i té holce spostu problémů. Krev A negativní, dárce Kristen Blackwell. Ve všem je strašný bordel! Vzpomněla si jak tu začínala. Evidováním léků. Už tehdy nemohla uvěřit kolik léků v nemocnici de facto neexistvalo. Kdyby se jich ztratila celá bedna, nikdo by si toho nevšiml. A nešlo jen o nějaké prášky proti nachlazení. Jestliže se některé léky opravdu dostaly do nepravých rukou, nemohla se divit, že je v Brookhaven tolik pacientů. A co teprve krev? Nechtěla ani pomyslet, co v té krvi mohlo být, že to té holce způsobilo takové záchvaty. Mohla být zkažená? Může mit Kristen prostě zvýšenou citlivost vůči cizorodým látkám? Barbara tyhle úvahy zamítla. Připadaly jí nesmyslné. Ale proč?

Pořád se snažila utíkat před tím, co vidí. Kristen Blackwell. Poslední z rodiny Blackwellových. Její dvě sestry a její matka...všechny tři se léčily v Brookhaven. Všechny tři zemřely. Barbara ztuhla. Nedokázala se zbavit pocitu, že ji Kristen pozoruje i přes zavřená víčka. Všechny tři ošetřovala Barbara...těžce polkla. Pohlédla stranou. Jenže ten pocit nezmizel. Kristen ji probodává vyčítavým pohledem. Pohledem soudce, jež má na rtech ortel daleko horší, než smrt. Barbara se na ni obrátila. Klidně spala...

Kristen se probrala na studené podlaze. Ne, na chodníku. Mokrém chodníku, zacákaným od krve. Ten puch... Když vstane, ucítí jemné kapky deště. Jenže místo pocitu očištění se dostaví cosi jiného. Pohlédne na ruce. Lpí na nich krev. Leskne se ve světle pokroucené pouliční lampy. Dokonce déšť je prosycen krví. Teprve vrzavý zvuk ji donutí zvednout oči. Stojí uprostřed dlouhé ulice. Chodník lemuje nekonečný zástup popelnic. Příšerně páchnoucích rzí a hnilobou. Po chodníku se povalují plesnivé odpadky. Kráčí ulicí bosýma nohama. Jde pomalu. Bosé nohy se boří do mazlavé hmoty. Shnilé svinstvo se jí lepí na paty. Už dávno si zvykla na tu všudypřítomnou rez. Ačkoli si nebyla schopná to přiznat, tento svět, prostoupený krví a rozkladem ji fascinoval.

Popelnice. Vypadaly jako zkroucené v agónii. Přísahala by, že vidí v těch prorezlých dírách prosebné oči, volající o pomoc. Řada ztrápených duší, naplněné něčím, co už nikdy nikdo nebude potřebovat. Odhozený odpad, co existuje už jen proto, aby se pomalu rozkládal a jednou konečně zanikl. Déšť nesmývá. Jen řinčí o zničený plech aby připomínal tu nicotnou existenci. Je slzami. Jejich slzami. Jejími slzami. Vítr do popelnic naráží. Chce je snad odvát pryč? Svrhnout je i z tohoto světa? Ozývá se nesouhlasné vrzání. Pláč dítěte, co vychází odnikud, a přitom odevšad. Kristen jde instinktivně dopředu. Tuší odkud vzlykot vychází. Odhrne několik popelnic. Sedí tam dívka. Hlavu zabořenou v kolenou. Pořád pláče. Je jí dvanáct a jmenuje se Kristen...

„Kristen??“
Malý, bílý nemocniční pokoj. Pak Barbařiny modré oči, schované za brýlemi.
„Ano?“
„Kristen, vaše transfuze proběhla úspěšně.“ Její zvonivý hlas se optimisticky rozléhal pokojem. Jenže Barbařiny oči těm slovům nevěřily. Vypadaly smutně. Optimismus se během vteřiny kamsi vytratil. Barbara si najednou něco uvědomila. Zarazila se při pohledu na prázdný váček. Pak se zahleděla někam do strany. Stiskla pěsti. Chvíli přemítala. Zřejmě se chystala něco říct, ale Kristen ji přerušila otázkou.
„Sestro, znamená to, že už můžu jít domů?“ Barbara hleděla do země. Podívala se Kristen do očí.
„To bohužel není tak jisté.“ Marně se snažila neprojevit žádné emoce. Její oči zrudly. Otočila se a odešla z místnosti.
„Sestro!!“ Kristen nechápavě hleděla na pootevřené dveře. V životě nebyla tolik vyděšená, jako teď. Žádný prorezlý svět se nevyrovná tomu, co možná vyčetla Barbaře z tváře. Vypolstrovaná cela. Ne, ne, něco horšího. Barbara moc dobře ví, že mě nečeká nic pěkného. Ale co může být horšího než vypolstrovaná cela?? Sevřel se jí žaludek. Těžko se jí dýchalo. Z chodby jen zaslechla hlasy.
„Barbaro, co je ti?“ vyděšený hlas, který zřejmě patřil Eileen.
„Pacientka...pacientka Kristen Blackwell podstoupila první úspěšnou transfuzi.“ po těch slovech se Barbara rozbrečela.
„Ale to je dobře, ne?“
„Ne to teda není!!“ vyštěkla vzteky.
„Tak o co jde...?“ Barbara se místo odpovědi znovu rozbrečela. „Barb, uklidni se, ano? Barb...?“
„Co se tu děje??“ doktorka Diazová. Kristen se rozbušilo srdce s takovou razancí, že tep jí divoce mlátil v uších. Kéž by ty dveře někdo neprodyšně zavřel. Zamkl. Nikdo by se nedostal dovnitř.
„Jak se daří pacientce, Barbaro?“ Poslední slova, která zaslechla vyvolaly v Kristen takový nával strachu, že začala křičet. Vřískot se odrážel od stěn a vytvářel šílenou kakofonii. Kdyby nekřičela, slyšela by, jak se kroky zpomalují. Jak se ručičky na budíku pomalu zastavují. Ticho...Ztratila sílu. Její tělo se chtělo zabořit zpátky do peřin, ale místo toho padalo do neznáma...

Do neznáma? Tento svět je ti přece tak důvěrně znám...raději se schováš zde, než skončit v jejich spárech ...Ležela na lůžku. Peřiny mokré od krve. Zdi mokré od krve. Místo podlahy mříž...pokrytá krví...Zaslechla bušení někde nad sebou. Zvedla oči. Strop se nacházel hodně vysoko. Tvořila ho mříž. Spatřila nějaké postavy. Dupaly po podlaze, aby ji prolomily. Kristen rychle vstala a dveřmi vběhla do chodby.

Krev. Rez. Jak typické... Něco tu však nehraje. Tu sytě rudou červeň, připomínající nespoutaný plamen, nahradila krev namodralá až černá. Vlásečnicový porost, co zdobil stěny vypadá ztuhle. Bez pohybu. Bez života. A to ticho...Došla na konec chodby. Otevřela dveře s nápisem “MÁRNICE“. Žádný vrzavý zvuk. Žádný zvuk! Bála se pohlédnout do chodby. Přesto zvedla oči a spatřila obrysy čehosi ostrého. Čnělo to ze zdi. Nože! Mnoho a mnoho nožů zabodnutých do krvácející zdi. Vyzdviženy jako pomníky zapomenutých hříchů. Nacházelo se tu několik mřížových dveří. Mříže poskytovaly náhled do prázdných místností. Cely. Zaplňoval je pouze odporný puch. Tedy až na jednu. Uprostřed cely na konci chodby se svíjela spoutaná bytost. Pouta kolem vychrtlých končetin. Řetězy kolem pasu. Ostnatý drát, přetažený kolem celého těla, znemožňující pohyb. Ústa hrozivě roztáhlá. Agónie vytesaná do duše bestiálním egem. Úzkostný, neustávající výkřik. Hrozivý a bolestivý zároveň. Zoufalý nářek, který nikdo neuslyší. Nikdy. Navždy pohřben v tichu. Odpor vystřídala lítost. Rozrazila mříž. Snažila se odpoutat tu bytost. Snažila se strhnout ty řetězy a ostnaté dráty. Jenže bytost se rozpadla v prach...Upustila řetězy. Nemá to cenu...Její pohled se zabořil do prachu. Připadala si smutná. Jenže ten pocit během chvíle vymizel. Vždyť ty přece necítíš. Tak proč?! Protože ti někdo řekl, že v těchto situacích má být člověk smutný? Bohužel Kris, ty už nejsi člověk...

Žádná mříž. Celu nyní uzavíralo mohutné zrcadlo. Zůstal jen ten bílý prach...prach jsi a v prach se obrátíš...Kristen se podívala do zrcadla. Nepoznávala se. Propadlé oči. Téměř bílá kůže...Jdou si pro tebe, Kristen. Dívka v zrcadle se rozplynula. Kristen neviděla v zrcadle nic, než špínu a nánosy prachu. Otočila se. Cela se promněnila v dlouhou chodbu. Skutečně si pro ni šli. Malá postava. Zafačovaný obličej, ze kterého čněly dvě jehly v úrovni očí. Ruce od krve. Držela v nich řetězy. V řetězech se svíjela spoutaná sestřička. Trhanými pohyby následovala kroky svého věznitele. Chvílemi jakoby se chtěla vzepřít, jenže doktorka ji měla pevně v rukou. Řetězy objímaly její hrudník se kterým splývaly spoutané ruce. Mohla se svíjet, jak chtěla, stejně to nepomohlo. Zkrvavené ruce trhly řetězem a krečovité tělo se svalilo k zemi. Nemohla vstát. Doktorku to nezajímalo. Táhla ji za sebou. Doktorka se dobelhala až ke Kristen. Setřičce se podařilo vstát. Celá odřená. Bílá kůže zarudlá krví a podlitinami.
„Dejte jí sedativum.“

Slyšela kroky. Vrzání koleček. Nad hlavou poletovala světla. Otevřela oči. Barbara. Spolu s doktorkou ji někam vezla na nemocničním, pojízdném lehátku. Ztemnělá chodba. Zářivky na stropě svítily dost slabě. Tlačilo ji zápěstí. Jistě – připoutaly ji. Znovu se podívala na Barbaru. Její oči jakoby ztratily lesk. Modrou barvu nahradila vybledlá šeď. Brýle měla zašpiněné, přesto do jejích očí viděla líp, než kdy jindy. Její roztomilý obličej najednou postrádal nevinnost. Rozplynula se při pohledu do těch očí. Barbara hleděla před sebe s výrazem krutým a bezmocným zároveň. Pohled člověka, který na vrcholu hořkosti pozabíjí vše kolem sebe a pak si skalpelem podřízne vlastní hrdlo. Vina...

Barbara si všimla, že ji Kristen pozoruje. Podívala se na ni. Krutost nahradila prázdnota, kterou naplňuje pouze touha po odpuštění. Barbara oči sklopila a opět se zahleděla kamsi pře sebe. Lehátko na chvíli zastavilo. Zaslechla za sebou, jak doktorka Diazová ztěžka otevírá nějaké dveře. Barbara si jí nevšímala. Nepřítomně stála u lehátka. Úplně mimo. Sestřička věděla, co skrývá tma za dveřmi. Nechtěla se tam dívat. Koutkem oka zahlédla, jak se škvíra mezi křídly dveří rozestupuje. Jak se tma vtírá do chodby. Zářivky mírně pohasínají. Slabé světlo ztěžka odolává mohutné tmě. Barbara se proti své vůli otočí ke dveřím. Je to jen tma. Jen tma...
„Co tam tak stojíš, Tateová?! Pojď mi pomoct!“ Nicol trochu zápasila s pravým křídlem dveří. Vypadalo to směšně, i když Barbaře na té ženě nepřipadalo směšného zhola nic. Neochotně přistoupila ke dveřím. Chytla křídlo za okraj a jediným škubnutím jej otevřela. Jemný závan hniloby, který rozjitřil Barbařiny vzpomínky. Nicol vstoupila dovnitř a rozsvítila.
„Přivez ji.“


4 strana

<< Zpět Další>>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2018 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional