Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Boží odkaz - autor: Aldaris
4. strana

    fdh  

 

Boží odkaz
4.strana

 

 

Vezmu za kliku a nahlédnu dovnitř. Vnitřek stejně nechutný, jako vše ostatní. Knihovna, psací stůl, gauč, křeslo a obyvatel. Od stolu vzhlédne nějaký muž. Neznám ho, ale cosi v jeho obličeji svědčí o tom, že je lišácký a prohnaný. Na očích má brýle s tenkými obroučky, oblečen do hnědých kalhot, bílé košile a vesty. Plavovlasý. Netváří se moc překvapeně.

sp

 ,,Heather…tak ti teď říkají. Je to tak?“ přivítá mě.
 On mě zná? Jak to, že já jeho ne? Ne zrovna přívětivě,odpovím: ,,A ty jsi kdo?“
 Popostrčí si brýle a řekne: ,,Mé jméno je Vincent. Pamatuj si to, ano? Jsem na tvé straně.“
 Ta mazanost v jeho hlase! Ale není tak zvláštní jako Claudia, je více lidštější i když mazaný!
 ,,Když to tvrdíš…Ale jak mám vědět, že k ní taky nepatříš?“
 Muž vstane ze židle, máchne rukou před sebe a téměř vykřikne: ,,K ní?! Máš na mysli Claudii? Nedávej mě do jednoho pytle s tou šílenou blbkou! Vůbec mě s ní nespojuj! Ta stará rachejtle jí zcela vymyla mozek…“
 Vincent se uklidní a pak pokračuje: ,,I když, ta stará rachejtle, zní to možná trochu nezdvořile…byla to konec konců tvá matka…“
 ,,Mojí matkou? O čem to mluvíš?“ znejistím. To mě docela zajímá. Nikdy jsem matku nepoznala, od narození žiji jen s tátou… Nevím kde je má matka. Jak to, že tenhle chlap to ví?
 Vincent údivem vykulí oči: ,,Ty si to nepamatuješ? Aha, takže Harry ti vůbec nic neřekl. Zatajil ti pravdu, aby tě při sobě udržel…Je mazaný, to se musí nechat, to je mu podobné…“
 Vzteky poskočím a praštím do dveří: ,,Nemluv takhle o mém otci, hnuse!“
 Vincenta má zuřivost asi trochu překvapila. Smířlivě pozvedne ruce a praví: ,,Omlouvám se, nemyslel jsem to tak. Prosím, uklidni se.“
 Nechci se vůbec uklidnit. Ale mám příliš mnoho otázek a tenhle doveda mi možná na některé odpoví…
 ,,A odkud znáš mého otce?“
 ,,Vím všechno, i o tvé minulosti.“
 ,,Fajn, tak mi řekni, co se to tady děje!“
 Znovu se zatváří udiveně: ,,Ty nevíš ani to?“
 Stoupá mi adrenalin: ,,Ne, ptám se proto, abych zabíjela čas nesmyslnou konverzací s tebou! Jestli něco víš, řekni mi, jak tohle šílenství můžu ukončit!“
 ,,A proč si to ještě chvilku neužívat?“
 Překvapení mi vyrazí dech. Copak se tu všichni zbláznili?
 ,,Užívat?! Cítím se, jako bych se úplně zcvokla! Copak to na tebe nijak nepůsobí?!“
 Zatváří se spokojeně: ,,Ale ovšemže. Je to velmi fascinující.“
 No, další magor. Nemá smysl tu s tím šílencem ztrácet čas. Musím se dostat domů! Otočím se ke dveřím a beru za kliku.
 Vincent přísně křikne: ,,Já jsem ještě neskončil!“
 Ohlédnu se a odvětím: ,,Já věděla, že jsi na její straně.“
 ,,Jak jsi na to přišla? Řekl jsem že ne!“
 ,,Je na tobě něco divného, nemám čas tu s tebou trčet! Jdi do prdele!“
 S těmito přívětivými slovy opouštím ordinaci. Nečekám, jestli půjde za mnou či ne. Opustím psychiatrickou kliniku a jakmile vejdu do haly, uslyším jakési bublavé vrčení. Co to je? Zpoza rohu se vyplazí podivné stvoření. Leze to po břiše, ale poměrně rychle. Částečně humanoidní tělo. A tím veškerá podobnost s člověkem končí. Má to dvě ruce, ale nejsou zakončeny ani drápy, ani prsty. Nohy krátké, vypadají, jako kdyby je držely u těla jen jakési silné šněrovací stehy. Ale hlava! Místo prodlouženého čumáku, nebo něčeho takového, z jejího obličeje vyrůstá jakýsi trychtýř, na jeho konci otvor s ostrými zuby. Monstrum je zacákané krví. Už vím, kdo dostal toho psa!
 Sundám z ramene pytel s brokovnicí a napřáhnu katanu. Monstrum se přestane hemžit a překvapivě rychle se vrhne po mých nohách. Podrazí je a padnu na záda. Začne po mě rejdit a vrtá se mi i pod sukní. Ještě že nemám krámy, cítil by krev a v tu chvíli by se mnou byl konec, pomyslím si.
 Příšera hnusně páchne. Chystá se mi zakousnout do nohy. Sevřu v pravé ruce katanu a máchnu po něm. V této pitomé pozici se nemůžu pořádně rozmáchnout, ale škrábnu toho zmetka alespoň po zádech.
 ,,Táhni ze mě, prasáku!“
 Zaryčí a odskočí. Vstanu a znovu po něm seknu. Je rychlejší a znovu po mě chňapne.
 ,,Nech tu sukni, úchyle!“ křičím a sekám po něm.
 Katana je dost ostrá, přišel o jednu ruku, z pahýlu tryská krev. Moc se mu to nelíbí a začne se rychle plazit pryč. Je tak rychlý, že nestíhám následovat jeho manévry. Katana se odráží od dlaždiček. Občas zkusí zaútočit, ale díky zraněním postrádá takovou sílu, aby mě mohl znovu porazit.
 ,,Pojď sem!“ křičím na něho. Sakra, kdy už vykrvácí? ,,Nebudu tě honit po celém patře! Říkám ti pojď sem!“
 S klesajícím množstvím krve, se stává pomalejší a pomalejší. Pak ztratí obratnost a já ho konečně dorážím. Po podlaze se kutálí odseknutá hlava této stvůry.
 Uvědomuji si, jaké mám štěstí. Když na mě ležel, mohl mě hryznout do krku. Místo toho mi rejdil po nohou a málem i pod sukní. Úchylné monstrum, tady je možné všecko…
 Náš souboj skončil u výtahu. Tlačítko svítí. Že by fungoval? Předtím to nešlo. Dobrá, zkusíme. Zmáčknu ho a kupodivu, výtah přijíždí. S rachotem se dveře otevřou. Je orezlý, ale hlavně v provozu! Nastoupím a dveře se zavřou. Ještě přes ně s bouchnutím sjede mříž. Podobá se to tomu výtahu v nákupním centru. Tam taky zapadla mříž a začala jízda peklem…
 Stisknu přízemí. Motor zahučí a cítím, jak se výtah pohnul. Jestli to se mnou slétne…Vteřiny ubíhají. Výtah se zastavuje a dveře otevírají. Scenérie se nezměnila. Vystoupím ven. Nikoho a nic nevidím. Dojdu na křižovatku chodeb a poznám tu, která končí východem. Něco tam je! Proboha…
 Sice se jedná o cestu k hlavnímu vchodu do budovy, jenže je zatarasena. V cestě mi stojí jakési organické vězení, taková soustava, ve které je uvězněna bytost. Nepodobá se žádnému člověku, ani zvířeti. Nemá oči, ale…přesto cítím, že na mě nehledí se záští. Ba naopak, cítím z ní bolest. Nesnesitelnou bolest.
 Pozvednu katanu. Bytost začne syčet a hrozně sebou zmítat. To její zoufalství vzroste. Má strach. Tak s něčím takovým, jsem se ještě nesetkala. Před ní leží na zemi otevřená knížečka. Ostražitě se blížím k bytosti a nahlédnu do knížečky. Je otevřená na nějakém příběhu.

 
U jedné vesnici, žila strašlivá příšera, která sežrala každého, kdo se k ní jen přiblížil. Lidé se začínali čím dál víc bát. Král se rozhodl celou záležitost jednou provždy vyřešit. Povolal své statečné rytíře a nařídil jim, aby příšeru zahubili. S velikou slávou se vydali k jeskyni,, kde obluda žila. Začal boj. Kopí a meče se odrážely od jejích šupin a stateční rytíři umírali jeden po druhém. Král si lámal hlavu, co udělat dál…

 
dsgsg

Další stránky scházejí… Myslím, že jsem to četla, když jsem byla malá. Ale co teď? Jak se dostat ven? Co s tím monstrem? Snad by Vincent mohl něco tušit. Je to sice magor…
Vracím se k výtahu a minu jedny dveře. Copak je to tu? Bar?
Uvnitř se opravdu nachází cosi jako bar. Asi pro zaměstnance…Nezajímá mě, jestli tu mají alkoholické nápoje. Vím, že v zaměstnání se pít nesmí. Ale fuj!
Vedle barového pultu stojí otevřená lednice. Celá zastříkaná krví. Uvnitř je nějaká krvavá hmota, asi kus masa. Fujtajbl!
Urychleně opouštím hnusný bar a spěchám k výtahu. No jo, ale ve kterém patře byl Vincent? A hele, ještě jedny dveře. Mají nápis ,,Rest room“. Překonám odpor a vezmu za špinavou kliku, ale marně. Je zamčeno. Asi bych to mohla nějak rozbít, ale nebudu ztrácet čas. A kdoví jakou hrůzu bych odemkla.
Vejdu do výtahu a usilovně přemýšlím. Budu to muset zkusit namátkově. Mačkám druhé patro. Nic. Zkouším tlačítko po tlačítku, až na páté výtah reaguje. Cukavě a s rachotem stoupám vzhůru, až výtah cinkne a dveře se otevřou. Vystoupím a hned mi dochází, že to není ono patro. Otáčím se zpátky do výtahu, ale ten se zavře a nemíní se otevřít. Co je zas tohle za kouzla?
Zde zdi nejsou plesnivé, vypadají jako by rovnou byly vymalovány na tmavou barvu. Ale ta krev asi součástí malby nebude. Podlahu tvoří zkorodované rošty. Za rohem chodby, narazím na něco zvláštního. Nachází se tam křižovatka. Chodba pokračuje vpřed a je tu ústí do levé chodby. Když půjdu vpřed, zastavím se o překážku. Vypadá jako ze skla. Na druhé straně vidím kolečkové křeslo… A také jako kdybych hleděla do jiného světa. Zkouším tlouct do přepážky, je však moc pevná a rozbít se nedá. Střílet se mi do ní nechce.
Nechám ji být a pokračuji tedy doleva. Zničehonic se ozve vytí, hrozné bolestivé naříkání. Pryč! S pytlem přes rameno a katanou, utíkám k vratům, u kterých chodba končí. Je mi fuk, co je za nimi. Jen pryč z té chodby!
Skoro vykřiknu! To je přece ta galerie! Ale ta byla v jiném patře, ve stejném jako Vincent. Co dělá tady? Ano, jedná se o tu samou místnost. Všechny obrazy a exponáty zmizely. Obraz tu visí jen jeden. A to zrovna ten, který původně chyběl. Je velikánský, pod ním cedulka s nápisem plamen očišťuje vše.
Malba představuje mladou ženu se svatozáří, držící miminko. Stojí na hranici dřeva. Okolo se modlí uctívači. Ten obraz znám! Však já si nakonec vzpomenu!
Něco se tu pálí? Pokrčím nos. Ano, pálí! Na obraze začne pomalu černat jedna část hranice, až z ní vyšlehne plamínek. Rozrůstá se, až zahalí ženu s dítětem. Obraz pak celý shoří. Před tím žárem jsem musela couvat až ke dveřím. Nevím proč, ale nemohla jsem odtrhnout oči od té podívané.

tu

Obraz sice shořel, ale na jeho místě něco je. Malá dvířka. Váhavě osahávám kliku. Je studená. Otevřu je a protáhnu se. Žádné nebezpečí za nimi nečíhá, tak prolezu na malé schodiště. Stáčí se kolem konstrukce, porostlé masitou hmotou. Jak kráčím dolů, prohlížím si tu věc. V jedné její části visí nějaká deska a na ní znázorněna pootevřená lidská ústa. Nedá se z toho poznat, zda jsou pootevřena v úsměvu, nebo bolesti…
Brrr! Odvrátím zrak a můj pohled sklouzne na papír, ležící u paty schodiště. A hele, další stránka z té pohádky. Čtu:

 Až jednoho dne, svitla lidem naděje. Ke králi přišla kněžka, která slíbila, že lid příšery zbaví. Král ji nezkoušel odradit, jen ji varoval, že jde na jistou smrt. Kněžka neuposlechla a vydala se k jeskyni. Byla to hodná a počestná žena, proto nebyla ráda, že musí příšeru zabít. Zkusila to tedy jinak.
 ,,Co chceš? Zmiz, nebo tě sežeru!“ zařvala příšera.
,,Víš, jíst lidi je moc špatné,“ odpověděla kněžka klidně.
,,Dost řečí,“ máchla příšera svou rukou a urazila kněžce hlavu.

 A tady to zase končí. Nevzpomenu si, jak to skončilo. Nechám to být a zamířím k malým dveřím, u kterých schody končí. Otevřu je a vynořím se v menší místnosti, kde je nápadný nápojový automat. Psací stůl, lampička a na něm rozsypána hromádka lesklých mincí. Když si je prohlédnu, zdá se mi, že jsou ze stříbra.
Pokud je to opravdu stříbro, leží tu malé jmění. Ale odsud si vážně nic brát nechci. Napadne mě jedna šílenost. Vezmu namátkově minci, přejdu k nápojovému automatu a hodím ji dovnitř. Předpokládám, že hned vypadne zpět, ale stane se pravý opak. Uvnitř zarachotí a vypadne ven plechovka. Nemá žádný popisek.
Sbírám ji. Cosi tam rachtá, očividně v ní žádná voda není. A i kdyby, stejně bych to nepila. Na takovém místě nic pít nehodlám!
Otevřu ji stejně jako každou jinou nápojovou plechovku a na dlaň mi vypadne klíč. Na něm je popisek: ,,Rest room“.
,,To je od té místnosti v přízemí…“
Opouštím místnost sběratele mincí protějšími dveřmi a stojím hned naproti výtahu. A právě včas! Po zemi se sem žene dvojník toho příšeráka, kterého jsem setla katanou. S tou zabalenou brokovnicí se špatně peláší, mám už rameno od řemene celé odřené. Nohy bolí, svaly pálí… Takovou tíhu nést! Jsem přece jen holka a ne Schwarzennegger!
Už stojím u výtahu a buším do přivolávacího tlačítka. Výtah je naštěstí jen o patro výše, tak se pár vteřin nato otevírají dveře.
Skáču dovnitř, ale monstrum už je tu. Shodím pytel na podlahu výtahu a seknu po jeho hlavě. Uskočí a to mi stačí. Mačkám přízemí a štve mě, jak pomalu se ty dveře zavírají. Než se zavřou, neřád je zase u nich a strká dovnitř ruce, ve snaze je znovu otevřít.
,,Vyjeď!“ máchnu a jedna znetvořená ruka zůstane ležet na zemi. Zaryčí bolestí a stáhne se. Dá se na útěk. Dveře se v klidu zavřou a výtah rozjede.
Cink a jsem v přízemí. Seberu zabalenou brokovnici a vykouknu z výtahu. Vida, tady čisto. Zamířím směrem, kterým tuším zamčené dveře. Míjím hlavní chodbu a vidím, že to uvězněné monstrum tam stále je. Pokračuji dál ke dveřím. A safra!
Kus od nich leží na zemi veliký kus masa a ten požírají rovnou tři ti uplazenci. Ještě se perou mezi sebou o potravu. Tři bych nezvládla. Jeden by mě povalil a druzí dva roztrhali. Potichu našlapuji ke dveřím, pytel položím a volnou rukou šátrám po klíči. Katanu připravenou. Zatím si mě nevšimli.
Pomalu zasunuji klíč do zámku. Odemykám. Cvakne to. Jedna z příšer zpozorní. Ztuhnu. Panebože, ať se neotočí! Po dvou vteřinách se obluda opět věnuje hostině. Zkusím kliku, pootevřu a rychle vklouznu dovnitř. Okamžitě zabouchnu. Pak se rozhlížím a křičím.
Místnost není moc veliká. Ale děsivá. Stěny zakrývají bílé plachty, zacákané krví. Stojí tu tři lehátka. Kape z nich krev. Povalují se na nich chirurgické nástroje. To tu někoho pitvali zaživa?
Na jednom z lehátek leží papír, špinavý od krve. Když se kouknu zblízka, je to další a asi závěrečná část toho příběhu.

Lidé oplakávali nebohou kněžku a truchlili. Nakonec se Bohyně slitovala a darovala kněžce život. Ta neváhala a vydala se znovu k jeskyni. Příšera ji uviděla a zasmála se: ,,Chceš snad zemřít znovu?“
 ,,Nedáváš mi na vybranou,“ řekla klidně kněžka a pak vyřkla zaklínadlo: ,,TU FUI EGO ERIS!“
 S těmi slovy příšera zařvala a zemřela. Od té doby měli lidé klid a uspořádali bouřlivou oslavu.

 ,,Tu fui ego eris,“ vyslovím zamyšleně, když se odvracím od stránky. Sotva to dořeknu, odkudsi se ozve zvířecí zvuk. Vylekaně se rozhlédnu. Co to bylo? Snad něco za těmi plachtami? Raději zmizím.

mglutton

Urychleně mizím z místnosti a chystám se na střet s těmi třemi plazouny, ale ti zmizeli. Zůstalo po nich jen to maso, které žrali. Nakouknu do hlavní chodby! No ne! To monstrum i se svou klecí zmizelo! Cesta ven je volná! Že by to kněžčino zaklínadlo?
Utíkám rychle k proskleným vchodovým dveřím, rychle než se zase něco podělá! Na místě monstra zůstala jen ta knížečka. Skrze skleněné dveře vidím, že venku je noc. Chválabohu! Jdou otevřít, odcházím z téhle hrozné budovy!
Nadechuji se s rozkoší čerstvého, chladného nočního vzduchu. Po té zatuchlině uvnitř, je to fakt nádhera. Ještě se ohlédnu a s údivem zjišťuji, že co dohlédnu skrze skleněné dveře, je uvnitř vše v původním stavu. Žádná krev, rez, špína… S mým odchodem se to dalo do pořádku.
Na ceduli nad dveřmi, čtu: HILLTOP CENTER
,,Jo to je Hilltop, tak to mám jen pár bloků domů! Konečně domů!“ jásám.
Dám se do klusu, už chci zalézt do teplého útulného domova! Bylo to strašné, co jsem zažila. A přežila! Přežila! To mi snad taťka ani neuvěří. A Claudia? Uvidím ji ještě někdy? V jejím vlastním zájmu, snad ne. Asi bych jí nepoděkovala. Ona to všechno přivolala. A já nevím proč.
Běžím tmavými ulicemi a nepotkám ani jednoho člověka. Pouliční osvětlení svítí, ale auto nejede ani jedno. Slyším jen motory z hlavního průtahu. Kdyby se mi při jednom pádu nerozbily hodinky, věděla bych alespoň, kolik je. Odhaduji, že tak kolem druhé, možná třetí hodiny v noci. Do svítání bude scházet jen pár hodin.
Z hlavní ulice zatočím do menší a stojím před svým činžákem. Snad jsem neztratila klíče…naštěstí ne. Otevřu si, v hale rozsvítím, minu několik bytů a stojím před tím svým. Chvíli hledám ten správný klíč. Odemknu, otevřu dveře a vejdu.
Svítí se, táta ještě nespí. Zuji se, protáhnu a zavolám: ,,Tati, jsem konečně doma! Nebudeš mi to věřit, ale zažila jsem něco šíleného…“
Táta neodpoví, tak jdu do obýváku. Mám zlý pocit… Něco tu nehraje…
,,Tati?“
Táta sedí zády ke mně v křesle, ale nehýbe se, ani nepromluví. Ve zlé předtuše k němu doběhnu a v tu chvíli se mi zhroutí celý svět. Křeslo je celé od krve. Táta má v hrudi rozšklebenou bodnou ránu. Krev je i na koberci. Už nejeví známky života…
Se strašlivým pláčem a zoufalstvím padám na kolena a položím hlavu na jeho kolena. Tělem mi škubou vzlyky. Ztratila jsem jediného člověka, kterého jsem opravdu milovala. Dával mi jen to nejlepší, staral se o mě… Byl přísný, ale přesně tak, jak má správný otec být.
A teď je mrtvý… Zůstala jsem úplně sama! Přežila ty otřesné události jen proto, abych se dočkala tohohle? Kdo ho zavraždil? Komu vadil? Nikdy nikomu neublížil! Najdu toho vraha a zničím ho!
Pořád pláču. Nemůžu přestat. Utřu si slzy a zaregistruji krvavé stopy na koberci. Vedou k požárnímu schodišti. Není čas smutnit, to udělám pak! Jeho vrah je možná ještě tady a pojde! Popadnu katanu, kašlu na brokovnici. Stejně je skoro prázdná. A bude více trpět, když bude pomalu krvácet. Vykuchám ho!
Ufff, taková krutost… Ale oprávněná!
Otevřu dveře na schodiště a vidím, že stopy vedou na střechu. Vyběhnu těch několik schodů a vřítím se tam. Čeká mě tu překvapení. Někdo, koho jsem tu nečekala. Claudia! Ve svém černém rouchu, rozpuštěné světlé vlasy a bledý obličej bez výrazu. Nevzrušeně na mě hledí. Vidí mou katanu, ale nic to s ní nedělá.
,,Ty?!“ křiknu hlasem plným zášti a bolesti.
,,Přišla jsi pozdě,“ řekne chladně.
,,Ale proč? Proč?“ ječím zoufale.
,,Je to odplata za věc, která se stala před sedmnácti lety. Nebýt jeho, naše věc by vyšla! Náš sen by se stal skutečností! A navíc tě nám ukradl!“
,,Za to tě zabiju!“
Tentokrát se slabě pousměje: ,,A ještě jeden důvod. Bylo nutné, aby se naplnilo tvé srdce záští a nenávistí. Jednou to pochopíš.“
Pevně sevřu obouruč katanu: ,,Ne, tohle nepochopím nikdy!“
,,Musíš se pokusit vzpomenout na mě a své pravé já. Pak porodíš Boha a stvoříš Ráj!“
Pořád kecá ty samé nesmysly! Mám jen jeden cíl, jen jednu věc, která mě teď zajímá. Její smrt!
,, To on zabil tvého otce. Já mu jen dala příkaz,“ ukazuje kamsi do tmavé části střechy.
Podívám se tam a na střeše zaduní těžké kroky. Do světla měsíce, pomalu se schovávajícího za mraky, vstoupí vysoká bytost. Podobná člověku. Hlava je deformovaná a ani nerozeznám jakýkoliv obličej. Pokožku má stejnou jako člověk, svalnaté paže také. A snad má cosi jako kalhoty a těžké okované boty. Na rukou má připevněny dvě dlouhé čepele. Jsou od krve. Je mi jasné, čí ta krev je…
Ačkoli se jedná o monstrum, příšeru a zvrácenou existenci, nepostrádá jakýsi majestát. Budí zasloužený respekt. Toto není tupá forma života, jako ty ostatní nestvůry. Tohle bude myslící tvor. Silný a poslušný jako pes. Zafrká a postoupí ještě o pár kroků. Zatím na mě neútočí.
,,Co s tím uděláš?“ zeptá se povýšeně Claudia. Pak se obrátí a odchází ke dveřím na hlavní schodiště. Než odejde, ještě se obrátí: ,,Budu čekat tam, kde to všechno začalo. Ve městě Silent Hill.“
S těmi slovy za sebou zavře. Rozběhla bych se za ní, ale v cestě mi stojí ten zabiják. Jakmile za Claudií zapadnou dveře, obluda pozvedne ruce s čepelemi a vykročí. Musím ho vyřídit rychle! Vztek a nenávist, chuť na pomstu, ve mně kdesi vzbudily dosud nevídané síly. Vyřídím si to s ním a pak hurá do Silent Hillu za tou courou!
Nože zasviští vzduchem a nastavuji svou katanu. Sice úder odrazím, ale je to pořádná pecka! Pak zkouším útočit já, ale neumím šermovat. Pravou čepelí mou zbraň odrazí a zároveň mávne druhou na moje břicho. Instinktivně uskočím, přesto mě škrábne alespoň na předloktí. Teče mi krev. Není to vážné…

 


4. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional