Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: KREV - autor: g.schreiber
5. strana

    fdh  

 

KREV
5.strana

 

Zažloutlé stěny. Nebo je to zašlá žárovka, co propůjčuje místnosti tenhle barevný nádech? Začalo to na ni doléhat. Ať už do ní narvali cokoli – sedativa, antidepresiva...nějak to přestávalo účinkovat. Stěny přes tu mírnou špínu vypadaly poměrně udržovaně. Tedy rozhodně líp než chodba, kterou ji přivezli. Udržovaná místnost na konci polorozpadlé chodby. Suterén. Suterén, umístěný někde hluboko pod blázincem. Přesto sem někdo občas chodí...něco provádět. Chladno. Pocítila, jak se její tělo roztřáslo...Nikdo tě neuslyší křičet.
„B-Barbaro...“ Vyděšený hlas se dožadoval vysvětlení. Barbara ztuhla. Pak se na Kristen ohlédla, ale očnímu kontaktu se vyhnula.
„Ano?“
Dívka se rozhlížela „Co je tohle za místo??“
Barbara si znechuceně změřila svou nadřízenou. Nicol stála zády k ní a cosi připravovala. Barbara si povzdechla.
„Zrcadlová komora...tam..tam za těmi dveřmi.“ jenom naznačila ukazovákem směr, kde se od komory nacházely dveře.
„Co se tam...provádí??“ Z výklenku vedle dveří se rozzářilo světlo.
„To hned uvidíte. Barbaro?“ pokynula na Barbaru.
Sestřička otevřela dveře zrcadlové komory. Nicol tam odvezla lehátko s pacientkou. Kristen vnitřek komory téměř omráčil. Osm stěn, tvořených zrcadly. Osmiúhelníkový strop vyplňovalo osm malých zrcadel, tvaru trojúhelníku. Ze stropu trčel řetěz a na něm slabě svítila zářivka. Přesto ten pohled dívku málem oslepil. Světlo se odráželo od zrcadel a nabralo tak na intenzitě. Ale ty zrcadla...zrcadla, v nichž viděla mnoho svých tváří...z toho se jí točila hlava.

Barbara uvolnila pouta. Kristen se otupěle posadila a zarazila se. Před sebou spatřila jakési křeslo. Četná kožená pouta. Nicol popadla pacientku a posadila jí do křesla. Kristen to došlo příliš pozdě na to, aby se mohla bránit. I kdyby se bránit mohla, mělo by to smysl? Barbara pomalu utahovala pouta. Na rukou, na nohou, kolem krku. Potom kamsi poodstoupila. Kristen nezajímalo kam. Znovu se viděla v zrcadle. Tentokrát před tím pohledem nemůže utéct. Nechce zavřít oči. Co když tma ukáže mnohem víc, než by chtěla vidět?

„Barbaro?“ Nicol podala sestře stříkačku. Podpůrná látka.
Barbara vzala stříkačku. Držela ji v bělostných gumových rukavicích. Přistoupila ke Kristen. Před tím Catherine. A před ní její dvě dcery. Dvojčata. Jeliza. Jodelle. Barbaře se roztřásla ruka. Před nimi ještě jiní lidé. Mnoho lidí. Téměř všichni zemřeli. Většinou spáchali sebevraždu, nebo prostě zmizeli. Čí je to vina Barbaro? Nicol? Ty malé, černé, oči. Klidně by věřila, že pohled těchto očí dokáže zabíjet. Ale Nicol by to sama zřejmě nezvládla. Neseš v tom stejnou zodpovědnost. A co hůř, tobě pacienti věří, jí ne. Vždycky to končilo stejně. Nicol nikoho nezajímala. Všichni se nakonec podívali na tebe. Sestro, proč jste mne zradila? Barbaře zrudly oči. Nikdo tě do toho nenutil. Že jsi měla strach? O sebe?? Upustila stříkačku na zem.
„Co to sakra děláš??“
„Už to dělat nebudu!“
„Zbláznila 'ses?!“
„Už to dělat nebudu...nikdy!“ Její hlas se třásl, ale přesto působila odhodlaně.
„Teď už je na to trochu pozdě.“
„Já...já to neudělám.“
„Dobře, ale buď si jistá, že se postarám-“
„Vykládejte si co chcete, klidně mě vyražte, mě je to fuk – já končím!“ Barbara se chystala opustit místnost.
„Udělej to, Barbaro.“ Barbara se zastavila u dveří, pokrytých z jedné strany zrcadlem. Nechápavě se otočila na Kristen.
„Kristen...?“
„Udělej to...stejně už nemám co ztratit...ani ty ne...“
Barbara hleděla do země. Ani ty ne. Nemůžeš si jen tak umýt ruce. 'Teď už je na to trochu pozdě'. Najednou si vybavila Eileen. Nic netušící Eileen. 'Vykládejte si co chcete!' Eileen se to dozví. Její krásné, modré oči, zaplněné pohrdáním. Jak jsi mohla Barb...věřili ti...Jak jsi mohla provést něco tak hrozného?! Už tě v životě nechci vidět! Měla pravdu Barbaro, taky už nemáš co ztratit...

„Barbaro.“ Nicol jí podala novou stříkačku. Barbara ji vzala do ruky. Ruce se jí už netřásly. Vypudila ze stříkačky vzduch a zapíchla hrot Kristen pod rameno. Kristen se ani nehnula. Hleděla upřeně na svá kolena. S hrůzou si uvědomila, že podlaha je dokonale vyleštěná. Blyští se téměř jako ta zrcadla. Odkud se tedy bere ten hnilobný puch, když je tu tak čisto? Nicol odešla dveřmi zpět do žluté místnosti. Barbara ji následovala. Zrcadlové dveře zacvakly a perfektně tak zapadly mezi zrcadlové stěny. Pozorují ji. Musejí pozorovat. Jedno ze zrcadel je falešné. Moje kolena jsou odřená. Záda. Bolí mě záda. Sestro? Pohled se nenápadně přesunul přes podlahu na protější stěnu. Nic nebolí tolik jako pohled do vlastních očí. Pohlédla doleva. Spatřila se třikrát. Napravo. Nahoře...Už před tím nemůžeš utéci. Před čím? Jedna z dívek v zrcadle vstala z křesla. Zastavila se u skla a položila na něj ruku. Ruku, potřísněnou krví. Před krví. Kristen pohlédla na své spoutané ruce. Dlaně pokrývala krev.

Jejich pohled byl pohledem porotců. Ukazovaly na ni. Jasný verdikt. Lačnily po trestu jak vyhládlí psi. Kde je soudce? Kde je vykonavatel? Záda ji příšerně pálila. Snažila se odsunout od opěráku, ale nepomohlo to. Bolest neustávala. Cítila jak jí do zad vyřezávají ten symbol znova a znova. Viděla ho ve své hlavě. Pod sevřenými víčky. Slyšela, jak se sklo najednou tříští. Cítila jak se naleštěná podlaha třese a jak praskají keramické kachličky. Slyšela bzučení zářivky, která evidentně přestala fungovat. Chemický pach dezinfekčních prostředků nahradil puch rozkladu. Ucítila ránu do obličeje. Pak někdo uvolnil pouta a mrštil s ní o zem. Cupitání nohou, co se vytratilo kdesi v dálce. Otevřela oči. Čistá zrcadlová místnost. Dveře, tvořené zrcadlem, byly pootevřené. Spatřila svou vybledlou postavu. Bledost zakrývaly nánosy špíny, četné podlitiny a zranění. Oči...přes zakalený výraz se leskly. Nikoliv však životem...Přešla ke dveřím. Bosé nohy s každým krokem třísnily čistou podlahu špínou a hnusem. Zakrvavenýma rukama chytla křídlo zrcadlových dveří a otevřela je.

Kráčela deštivou ulicí. Viděla fousatého bezdomovce. Držel v rukou dítě. Novorozeně, zabalené v novinách a igelitu. Plakalo na celou ulici. Muž se nechápavě rozhlížel. Zůstala stát, dokud jí nezmizel z dohledu. Věděla, kam šel. Do sirotčince. Proč jsi mě našel Rogere? Proč jsi mě tam odnesl? Měl jsi mě tu nechat ležet. Měl jsi mě nechat zemřít, tak jak to chtěla ona. Ulicí se rozléhala melodie hrací skříňky. První dárek od Catherine. Byla tehdy tak mladá. Měla nádherný úsměv. Veselé oči zářily štěstím. Hrací skříňka ležela na okraji prázdné kašny. Přestože pršelo, kašna zůstávala suchá. Kristen vzala skříňku špinavýma rukama. Z rukou jí odkapávala krev. Krůpěje padaly na dno kašny. Kristen naslouchala melancholické melodii bez špetky emoce. Ale dvanáctiletá dívka plakala. Stála před zavřeným stánkem.
„Tady mi poprvé koupila zmrzlinu.“
Kristen upustila hrací skříňku a ta se skutálela do kašny. Narazila na dno a roztříštila se. Balerínka spadla do loužičky krve. Malá holka se zděšeně otočila. Když spatřila Kristen, vyvalila oči a utekla pryč.

Došla na konec ulice. Tam stál rodinný dům. Vybledlá modř, popraskaná omítka a jedno z oken vytlučené. Kdysi bohatě zdobenou zahradu nahradila cedule, hlásající “NA PRODEJ“. Jako náhrobek čněla nad uschlými křovinami. Přišla k hlavnímu vchodu. Chyběla klika. Opřela se do dveří dlaněmi. Dřevo snadno podlehlo. Dveře se svalily do útrob domu. Zůstaly na nich dva rudé otisky jejích dlaní. Chodba. Jediná místnost tohoto domu. Dlouhá, šedivá chodba. Vzala nůž, zabodnutý do zdi. Kráčela chodbou. Bosé nohy rozsévaly špínu šedou podlahou. Rozeznávala obrysy nějakých dveří na konci chodby. Brzy zjistila, že jde o dveře jejího šatníku. Otevřela je...
„Nechtěla jsem to...nechtěla...“ na zemi ležela Jeliza. V břiše zapíchnutý kuchyňský nůž. Pod sebou kaluž krve, narušující čistou bělost podlahy. Dvanáctiletá Kristen seděla u zdi. Hlavu v kolenou.
„Nechtěla jsem...nechtěla...“
„Ale chtěla, jinak by k tomuhle zřejmě nedošlo.“
„NEEE...“
„Ano, zabilas je ...obě.“
„Odpusť mami...“
„Nejsem tvá matka.“ odpověděla Kristen a vystoupila ze tmy.
„Moje skutečná matka se na mě vykašlala. Mám jenom tebe Catherine. Odpusť mi...Ne, ne, neodpouštěj...tohle se nedá odpustit...“
„Nejsem tvá matka a nejsem ani Catherine.“
Málá Kristen nechápala. Kdo jiný??
„Ty nevíš, kdo jsem, viď?“ Malá Kristen zakroutila hlavou. „Tak se podívej líp.“ Kristen ji chytla za hlavu a dívala se jí do očí. „Kdo jsem?? Řekni to!!“
„Já...já nevím...neznám tě...“
„Ale znáš!“ mrskla s ní o zeď. Malá Kristen se schoulila, aby na tu cizí holku neviděla. „Jsem krev! Tvoje krev!“ Chytla tu holku za tričko a vší silou ji donutila vstát. „Vstávej! Vidíš mě?? Ta krev je vina, Kris...VINA“ malá holka jen kroutila hlavou. „Koluje mi v žilách a já koluji v ní. Tuhle špínu už nikdo nesmyje. Nikdy!“ Kristen sevřela nůž a vrazila ho dívce do břicha. Malá holka padla bolestí na kolena. Bodla ji znovu. Podřízla jí hrdlo. Podřízla jí ruce. Dvanáctiletá dívka se nebránila. Věděla, že se tomu nevyhne. Než stačila vykrvácet, spadla rukama přímo do temně rudé kaluže krve, pod tělíčkem Jelizy.
„Tady ti není povoleno zemřít.“ vzala holku za pravou nohu a táhla ji po zemi pryč. Táhla ji chodbami. Její tělo vytvářelo nesmazatelnou, krvavou stopu. Prošla dveřmi s nápisem “MÁRNICE“. Další chodba. Prázdné cely. Odtáhla umírající tělo do té poslední.
„Kdo ví, jestli je ti vůbec povoleno zemřít.“ Kristen zavřela mříž. Malá holka se na ni naposledy podívala a zachrčela: „Mně...mně ano, ale tobě ne...“ Chodbu ovládlo ticho.

Venku se znovu rozpršelo. Nespustila oči z mrtvoly v cele. Ze zdí potichu opadávala omítka. Kachlíky jemně zapraskaly. Odhalily prorezlé mřížoví. Zdivo nahradily zborcené cihly, obnažené traverzy, pohlcené bublající, černou rzí. Strop zmizel úplně. Do chodby pronikal déšť. Napomáhal korozi mříží cel, které se rezignovaně rozpadaly. Všechno to nasáklo kdysi životodárnou tekutinou. Chuť železa se pro ni stala pachem hořkosti. Má mysl je mrtvá, tak proč je všude oheň? Stále držela v ruce nůž. Najednou však těžkl. Zvětšoval se. Špička dosahovala na mřížovou podlahu. Přesto se pořád zvětšoval. Natahoval. Nakonec dosáhl délky přes dva metry. Je strašně těžký. Přesto jej dokáže utáhnout. Nůž skřípe o podlahu stejně odporně jako nářek hříšníků, kteří prchají pryč. Odporně, a přitom nádherně. Hlava jí hrozně ztěžkla. Cítila tlak i na ramenou. Na hlavě má cosi velkého a těžkého. Obrovská železná helma. Nevidí před sebe. Potřebuje vůbec vidět? Hřích páchne jako to železo. Jako matka, co nechá novorozeně v igelitu u popelnic. Nebo matka, co zabije dítě ještě před zrozením. Jako žena, která zabije svého muže a ostatky pozře. Nebo mladík, jež zabije sám sebe. Sestra, která pošle na smrt mnoho lidí a holka, která zabije svoje sestry...Prchají před ní, ale brzy zjistí, že nemají kam...bolest v zádech – to poslední, co cítila a pak už nic...

5. Duchové v mlze (Epilog)

 

Týden. Už to bude týden. Tehdy šla z knihkupectví a na té nástěnce u zastávky přibyla další tvář. Další pohřešovaná. Dlouhé, hnědé vlasy. Šedozelené oči. Viděla je, přestože fotka byla černobílá. „..zřejmě utekla z nemocnice Brookhaven...“ Hmmm. Nemocnice oznámila zmizení pacientky hned druhý den ráno. Dva dny na to dává výpověď Barbara Tate. Že pacienti prchají z Brookhaven se dá pochopit, ale Barbara? Ještě ten den, co dala výpověď, odjela z města. Prý se odstěhovala do Ashfieldu. Proboha proč?? Dokonce opustila Eileen. Nebýt Barbary a toho, že Kristen znala, prošla by kolem nástěnky bez povšimnutí. V Silent Hillu už se stalo zvykem, že se občas někdo ztratí. Kolikrát ty okolnosti bývají mnohem podivnější.

Venku vládla mlha. Tančila po jezeře jako dav zbloudilých duchů. Odvrátila se od jezera a pokračovala po Bachman road. Zachumlala se do kabátu. Ještěže je ve Smallville autobusová zastávka. Jít pěšky až ze South Vale by ji asi zabilo. Pátrání na vlastní pěst. Ze začátku se domnívala, že to nebude problém. Pátrat po záhadné holce, která zemřela skoro před pětadvaceti lety rozhodně není zábava. Píše ten článek o Alesse skoro půl roku a pořád nemá v ruce skoro nic. Kristen zmizela nedávno. Znala ji. Existuje spousta svědků, ale nikdo nic neví. Její případná mrtvola se taky nenašla. Jezero. Obrovský vír, který stáhne kohokoli, kdo se přiblíží. Žádné tělo na povrch zatím nevyplavalo. To ale nic neznamená. Vsadila by se, že v tom jezeře končí řada těch případů pohřešovaných osob. Policie se dřív snažívala jezero prohledat, ale nikdy nikoho nenašli. Sami policisté měli občas problém, aby se neztratili.

Zahla na Bradbury street. Z dálky viděla Midwichskou základní. Midwich. Tahle škola je kapitola sama o sobě. Kolem vchodu se povalovalo zkřehlé podzimní listí. Letošní podzim je nějaký moc chladný. Prošla kolem školy. Zatřásla se. Přes velké chladno tušila, že se neklepe zimou. Takových budov je v Silent Hillu spousta. Velké, staré, majestátné budovy, z jejichž oken zírá minulost, obestřená hrozným tajemstvím. Došla na konec ulice a zabočila na D. Lynch Drive. Okraj města, relativně zabydlený. Vlastně se kousek odsud nachází vlakové nádraží. Přišla k domu číslo popisné 28. Docela velký dům. Připadalo jí divné, že v něm ta žena bydlí sama. Donedávna tu bydlela s otcem, ale toho nedávno odvezli do Brookhaven...hmmm

Zaklepala na dveře. Brzy jí otevřela. Trochu pobledlá, bělovlasá žena ve středních letech. Chybělo jí obočí. Díky tomu vynikly pichlavé, chladné oči. Svým vzezřením nepůsobila vůbec jako člověk.
„Ah, dobrý den. Vy jste od novin, že?“
„Ano. Gabrielle Schreiber.“ podala jí ruku.
„Claudia Wolf. Těší mne.“ měla ledové ruce. Ten sametový hlas. Claudia jí připadala trochu jako elfka. Vznešená, tajemná bytost, která téměř neprojevuje emoce. „Pojďte dál.“
Vešla dovnitř. Interiér domu měl velmi skromné vybavení. Claudia ji zavedla do obýváku.
„Dáte si čaj, nebo kávu?“
„Kávu prosím.“
„Posaďte se.“ Trochu nervózně se posadila. Marně očima hledala popelník.
„Nebude Vám vadit když si zapálím cigaretu?“
„V pořádku, jenom Vám donesu popelník.“
Položila na stůl diktafon. Vedle něj krabičku modrých LM. Pak si vytáhla blok s poznámkami.
Claudia přinesla kávu a vytoužený popelník. Gabrielle si zapálila cigaretu.
„Můžeme začít?“
„Jistě. Ptejte se.“
„Jak dlouho jste znala Alessu?“
„Hmm...ani ne rok, ale i tak mi ten rok připadal jako věčnost.“
„Kolik let Vám tehdy bylo...zhruba.“
„Šest.“
„Odkud jste se znaly?“
„Ze školy.“
„Měla hodně přátel?“
„Ani ne.“
„Ani ne?“
„Proč se mě ptáte na otázky, na které znáte odpověď?“
„Spíš se ujišťuji...“ měla bych přehodit „kolem ní je spoustu nejasností, navíc si myslím, že patříte k lidem, kterým se dá věřit...“
„Opravdu?“ Claudiiny oči se mírně rozšířily překvapením.
„Řekla bych dokonce, že toho víte hodně, velmi hodně...jenom se o to moc nedělíte.“
„Nemám důvod.“
„Jistě...eh, totiž...nejen, co se Alessy týče...“
„Máte pravdu, vím toho dost.“
„Jak to tenkrát bylo s Blackwellovými?“ Claudia na ni vrhla takový pohled, že Gabrielle měla chuť si zašít ústa, aby už takovou otázku nikdy nepoložila. Claudia vstala od stolu a výhružně se jí podívala do očí.
„Jak to myslíte?!“ Gabrielle seděla nehnutě na židli a těžce polkla.
„No...“
„O Blackwellových se už psalo dost, nemyslíte?! Přijdete si sem pod velmi hloupou záminkou a chcete mě vinit jako ostatní??“
„Ne, Claudie, já vás z ničeho neviním...o to mi nejde ani v nejmenším.“
„Tak oč Vám jde?“
„Kristen Blackwell.“ Claudiin nával vzteku mírně povolil. Tvář měla bledou a kamennou, ale oči se jí rozžhavily jako uhlíky.
„Není to jen další hloupá záminka?“
„Ne. Claudie já vím, že jste těm holkám nic neprovedla. Jenom chci prostě vědět, co se tehdy stalo...“ rozpálené uhle vystřídal ledový chlad. Téměř okamžitě. Jako by se nic nestalo. Claudia pomalu přešla zpět k židli a posadila se.
„Měla jste mi to říct už do telefonu.“ Gabrielle si povzdychla. Z cigarety zbyl popel. Zapálila si druhou.
„To s Alessou nebyla tak úplně lež. Píšu o ní článek už dlouho. Jenže Alessu jsem neznala, Kristen ano. Potřebuji zjistit, co se s ní stalo. Myslím, že právě minulost může být dobrým vodítkem.“ Claudia na ni civěla. Ty oči. Hledaly si cestu její myslí. Analyzovaly každou buňku v mozku. Nedokázala uhnout pohledem.
„Máte problémy se spaním.“ řekla Claudia konečně.
„Hmmm.“
„Zlé sny...“
„Neřekla bych zlé, ale dvakrát příjemné taky ne...“
„První z nich...Jodelle – stravoval ji démon. Zabila se a Jeliza se k ní připojila.“
„Vše? ...Tohle znám z novin...“ Gabrielle to trochu zklamalo. Čekala víc informací...něco...
„Co jste čekala?“
„Nevím...neměla s tím Kristen něco společného?“
„Možná se zbytečně vinila kvůli jejich smrti.“
„Nenapadlo Vás, že je třeba zabila ona?“
„Kristen??“
„Ano.“
„Proč by to dělala??“
„Třeba ze žárlivosti...“
„Vyloučeno! Tvrdila jste, že jste ji znala. Pak musíte vědět, že Kristen by neudělala něco tak ohavného.“
„Popravdě si to taky nedokážu představit, ale člověk musí vzít v úvahu i tyhle možnosti.“
„Ne...Když se zabila Jeliza, Kristen ani nebyla doma. Byla celou dobu ve škole, což potvrdila řada svědků. Policie potvrdila, že Jeliza zemřela čtyři hodiny před tím, než ji našel pan Blackwell. Kristen přišla domů asi půl hodiny po něm.“
„Hmmm – ale přesto byla Kristen podezřelá...“
„Ani ne – spíš paní Blackwellová měla ohledně Kristen určité pochyby.“
„Co se vůbec stalo s Blackwellem?“
„Opustil je...když zemřela Jeliza. Jednoho večera se prostě sbalil a odjel.“ Gabrielle povytáhla obočí. Chudák Catherine. Kristen nejspíš nesla břímě viny za neštěstí celé rodiny Blackwellových. Ano, všechno to začalo dávat smysl. Naprosto perfektní. Jenže to znamená, že Kristen opravdu nikdo nenajde. Mohla by ještě vyhledat Barbaru a promluvit s ní, ale nedošla by nakonec ke stejnému závěru?
„Řekla bych, že Vám došly otázky...“ Gabrielle hleděla poraženecky do popelníku, kde se válel už druhý nedopalek. Vypla diktafon.
„Hmmm. Moc Vám děkuji.“
Poděkovala Claudii za kávu a rozloučila se s ní. Po cestě si znovu zapálila. Vrátila se stejnou cestou jakou přišla. Přes Bachman road. Při cestě k zastávce se její oči nevyhnuly jezeru. Pořád tu vládla mlha. Možná jde opravdu o zástup ztracených duší. To by vysvětlovalo proč je mlha nejhustší právě v Silent Hillu...

Konec


5 strana

<< Zpět

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2018 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional