Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Nesplněný Slib - autor: Aldaris
2. strana

    f  

 

Nesplněný Slib
2.strana

 

Zvedá se mi žaludek. Nechci tu déle zůstávat. Nahlédnu do ložnice, kam se táhne krvavá stopa. Ta tam končí, ale žádný Pyramiďák zde není. Jen převrácené stojací hodiny a za nimi díra ve zdi, akorát aby se jí protáhl člověk. Pyramiďák rozhodně ne. Protáhnu se do vedlejšího bytu a opráším omítku z ramen. Je to tu úplně zdemolované. Jako po obrovské rvačce. Nejen rvačce. Zdi jsou posety výstřely, nedokážu je ani spočítat. Kdosi se tu pekelně bránil. Ale asi neubránil. Neleží zde žádné tělo, jen šlapu po prázdných nábojnicích. A pak si všimnu spásy! U jedné z krví zacákaných stěn, leží na zemi čtyři krabičky s náboji! Paráda, dostatek munice. Těš se Pyramiďáku! Bránil se tu obyvatel snad jemu? Pokud ano, tak se neubránil. Je možné, že Pyramiďák systematicky vybíjí celé město? Je jako kat, vlastně i tak vypadá.
 Opustím byt a nyní se nacházím na druhé straně mříže. Zkusím sejít do přízemí, tam třeba půjdou nějaké dveře otevřít. Napínám sluch, ale nic neruší zdejší hrobové ticho. Pyramiďák by tu mohl tiše číhat a … Ne, na to nesmím myslet. Hele, další mříž. Co to má znamenat? Je to tu jak ve vězení. Tato má i zámek. A já nemám klíč. Nerad budu plýtvat náboji, ale co se dá dělat… Copak se to tam leskne? Za mříží se na zemi blýská velký klíč, očividně od této mříže. Neleží daleko, možná na něj dosáhnu.
 Prostrčím ruku mříží, šátrám, šátrám, už jsem o něj zavadil prsty, když zazní rychlé kroky, cosi mi dupne na ruku. Se syknutím sebou cuknu a vzhlédnu. Za mříží je malá, asi osmiletá dívka, vyplázne na mě jazyk a co je nejhorší, odkopne klíč úplně mimo můj dosah. Pak utíká a zmizí ve stínech.
 ,,Hej, počkej! Vrať se!“ kříčím za ní a třu si zraněnou ruku. ,,Spratku jeden, zasloužila bys co proto…“
 A až teď mi to docvakne. Dítě, na tomhle hrozném místě si pobíhá dítě, jakoby nic. Tak opravdu tu nejsou všichni mrtví. Něco se jí stane, jestli je sama. Měl bych ji najít. Ten klíč mě pěkně štve. Potřebuji tři výstřely, abych ten pitomý zámek zneprovoznil. Se vzteklým kopnutím otevřu skřípající dveře a zvednu klíč jen proto, abych s ním rozzlobeně mrštil do tmy. Holka pitomá…
 Dobrá, zkusíme to o patro níž. Pak mě zaujme vchod do jednoho z bytů. Je otevřeno, bez násilí. Dveře ani zámek nejsou porušeny. Zvědavě tam vejdu a všimnu si malého plyšového medvídka, hned vedle bílých dveří do dalšího pokoje. Není to tu tak zničené jako v jiných bytech. Jen zašlé. A ty bílé dveře, takové jsem tu dosud nespatřil. Mám snad zaklepat? Je tu někdo? Nakonec se rozhodnu, že ne.
 Sáhnu po klice a vkročím do nevelké místnosti za nimi. Místnost poměrně malá, ale dominuje jí obrovské zrcadlo, přes celou protější stěnu, od stropu k podlaze, od rohu k rohu. Před ním leží dívka tváří k zrcadlu. Poznávám ji, to je Angela. Ta ze hřbitova. Vypadá strašlivě smutně a v ruce drží kuchyňský nůž.

srrg

 ,,To jsi ty…“ přivítá mě potichu. Asi se chystá spáchat sebevraždu… Musím rychle něco udělat, jinak se podřeže!
 ,,Ahoj Angelo, já… nevím přesně co se chystáš udělat, ale nedělej to!“ snažím se ji klidným hlasem odradit od úmyslu.
 ,,A co jako?“ odvětí.
 ,,Nevím co máš v plánu, ale je i jiná možnost, než se zabít,“ snažím se jí srovnat myšlení.
 Odpoví: ,,Ty to nechápeš, jsi jiný než já. Někdy je lepší utéct…“
 Zkusím přitvrdit: ,,Ty se bojíš.“
 Angela se posadí a obrátí ke mně. ,,Promiň… Nějak to na mně padlo.“
 Usměji se. ,,To občas na každého. Našla jsi svou matku?“
 ,,Nikde tu není,“ zavrtí hlavou.
 ,,Bydlela v tomhle domě?“
 Pokrčí rameny. ,,Nevím…“
 ,,Víš pouze, že byla zde ve městě.“ To děvče je na pokraji zhroucení. I když, kdo by nebyl na takovémto místě.
 ,,Jak to víš?“ zeptá se.
 ,,Jen jsem hádal.“
 Chvíli mlčíme, nevím co říct. Pak promluví: ,,A ty už jsi našel, koho jsi hledal?“
 ,,Ještě ne. Jmenuje se Mary a je má manželka. Stejně je mrtvá, já nevím co tu vlastně dělám…Neboj, nejsem blázen. I když to tak vypadá,“ povzdechnu si.
 Angela vstane a říká: ,,Musím jít hledat svou matku.“
 ,,Můžu jít s tebou? Město je nebezpečné,“ odvětím.
 ,,Umím se o sebe postarat. Brzdila bych tě,“ míří ke dveřím.
 Pohlédnu na její nůž. ,,A co tohle? Co s tím uděláš?“
 Zadívá se na něj, jakoby na zbraň úplně zapomněla. ,,Ach tohle… Necháš si to? Já…nevím co bych s tím udělala…“
 ,,Jistě, dej mi to…“ natáhnu se pro nůž a v tu chvíli jej napřáhne před sebe a vyděšeně vykřikne. A já se leknu.
 ,,Angelo klid, to jsem já, James!“
 ,,Promiň, já… tady to je!“ hodí nůž na komodu u dveří a rychle uteče a zabouchne za sebou. Stojím s otevřenou pusou. Co to mělo být? Co ji tak vyděsilo? Jakmile jsem k ní vztáhl ruku, hrozně se vyděsila. Někdo jí musel ublížit.
 Seberu nůž a prohlížím ho. Je dost ostrý a místy od zaschlé krve. No jo, čím se ale teď těm příšerám bude bránit? Nůž asi na ně příliš účinný nebude, ale i tak… Povídala, že se o sebe postará, ale opravdu to zvládne? Snad jo…
 S hlavou plnou myšlenek se vracím zpět na chodbu, nevěda, kam se vydat. Nakonec zamířím ke schodišti a zkusím štěstí o patro níž. Stupně jsou místy dost poničené, doufám, že se to pode mnou nepropadne…
 Naproti schodišti se nedají přehlédnout požární dveře. Zkusím je otevřít. Ještě že nejednám zbrkle, málem jsem vypadl. Místo požárního schodiště je za dveřmi jen okno vedlejšího domu. Mezi ním a mnou, je dva metry široká propast.
 Není to moc a okno je otevřené. Snad mě tam nečeká uvítání v podobě nestvůry… Přistanu mezi střepy z rozbité okenní tabulky. Ještě že nejsem v kraťasech…
 Ocitám se v ložnici. Totálně zdemolovaná, někdo tu asi pěkně řádil. Vyraženými dveřmi prolezu do úzké chodbičky a přes nos mě udeří odporný zápach výkalů. Pochází z přeplněné záchodové mísy. Odporné.
 ,,Fujtajbl!“ zacpu si nos a zápasím s nutkáním zvracet. Rychle vyběhnu z chodbičky do obýváku, bez ohledu na opatrnost. Žádné monstrum, dokonce ani Pyramiďák, nemůže být horší než ten smrad.
 Obývák je stejný jako všechny v těchto apartmánech. Olezlá špinavá pohovka, konferenční stolek, televize s prasklou obrazovkou. V koutě se nachází malý trezor. Přistoupím k němu, ale pochybuji že půjde otevřít. Jistě že ne. A já neznám kombinaci. Škoda, mohlo by v něm být něco užitečného…
 Pootevřu vchodové dveře a opatrně vykouknu do chodby. Není v ní tma, svítí všechny zářivky. Jinak je ale špinavá jako ty předchozí. Jdu až na konec, ke dveřím od schodů k zadnímu východu. Vezmu za kliku, ale nejde s ní hnout. Ať se snažím sebevíc, tvrdohlavě odolává. Zrovna když se chystám zámek rozstřílet, kdosi z druhé strany s dveřmi zacloumá. Odskočím od nich jak vyplašený zajíc. Co proboha za nimi je? Jedno je jasné, tudy asi cesta nevede. Co naplat, zkusím najít jiné…
 Když se vracím zpět, všimnu si pootevřených dveří jednoho z bytů. Jen špehýrka. Je tam někdo? Otevírám je a vcházím dovnitř. Zpočátku nic, ale jakési zvuky mě donutí pohlédnout ke kuchyňce. Naskytne se příšerné divadlo. Nikdy bych nevěřil, že uvidím cosi podobného. Hlavním aktérem je onen Pyramiďák, který na mě hleděl před mříží. Dalšími aktéry jsou dvě monstra, stejná jako to, které jsem zabil v té krejčovské dílně. Ženské nohy, dvě ruce a žádná hlava. Obě jsou pohozené na lince, škubou sebou a Pyramiďák provádí obscénní pohyby. On s nimi souloží?! To…to…přece…není možné…
 Příšerák je jednou rukou drží a ve druhé třímá obrovský nůž, celý potřísněný krví. Stojím jako opařený, ale rychle se vzpamatuji. Je tak zaujatý tou činností, že si mně nevšimne, přestože ke mně stojí jen bokem. Rychle skočím ke skříni a zalezu dovnitř. Žaluziovitými otvory nakukuji ven. Musel si mně všimnout, hlomoz z kuchyně utichl. A pak vyšel ven a rozhlížel se po místnosti. Slyším kroky jeho těžkých bot. Hlavu s pyramidovitou kuklou otáčí na všechny strany. Dlouhatánský nůž pozvednutý, druhou rukou za sebou za nohu táhne jednu z jeho ,,milenek“. Ta nejeví známky života.
 Pak pohlédne na skříň. Mám jedinou možnost. Vytáhnu pistoli a skrze žaluzie začnu pálit ránu za ránou. Zdá se, že kulky se s cinkáním odrážejí od jeho hlavy. Je snad ta kukla z kovu? Ale příjemné mu to asi není. Zaškube sebou, odhodí nestvůru a napřáhne nůž. Už očekávám smrt, představím si jak jeho zbraň probodne tenké dřevo a mě nabodne jak jednohubku. To co udělá, mě vážně překvapí. Zničehonic se otočí, jakoby ztratil zájem a odchází. Nůž táhne za sebou, otevře dveře a v klidu odejde. I za sebou zabouchne.
 Zůstanu stát s otevřenými ústy. Proč mě nezabil? Asi deset minut čekám ve skříni, s podezřením že se jedná o jakýsi trik. Nic takového. Pak vylezu ven. Obě obludy nejeví známky života. Zřejmě nepřežily Pyramiďákovy hrátky. Mám vyjít ven? No nemám jinou možnost. Chvíli poslouchám, ale co je mi to platné. Kdyby tam stál bez hnutí, neuslyším ho.
 S připravenou zbraní potichu otevírám a vyhlédnu ven. Chodba zcela opuštěná. Jako by se mi to jen zdálo. O žádný sen ale nešlo. Jako důkaz slouží mrtvé příšery. Pokračuji k nouzovým dveřím a všimnu si cedule se vzkazem, visícím na dveřích nejbližšího bytu. Stojí tam: ,,Drahý Time, zhřešil jsem a musím odejít. Postarej se tu o to než se vrátím. Víš kde najdeš klíče. Zatím se měj.“
Zajímavé. Prohledám ten byt. Když vejdu dovnitř, uslyším že tu nejsem sám. O něčí přítomnosti svědčí zvuky vycházející z koupelny. Je sice zavřená, ale to dávení doléhá až sem. Někomu je pořádně zle! Zvědavost mě donutí nepočkat až přestane a tak otevřu a nahlédnu dovnitř. Před záchodovou mísou klečí mladík silné postavy v krátkých kalhotách a modře pruhovaném tričku s kšiltovkou kšiltem dozadu. Dávivé křeče s ním cukají v pravidelných intervalech. Ztichne a prudce oddechuje. Pak se ohlédne a hledí na mně. Je úplně zelený z nevolnosti.
 ,,Kdo jsi?“ zeptá se chraplavě.
 ,,James. A ty?“
 ,,Eddie.“ Pak se otočí a opět si odplivne.
 Když přestane, zeptám se ho: ,,Nevíš co se děje s tímhle městem? Je to tu jak v pekle.“
 ,,Nemám ponětí… Viděl jsem nějaké příšery. Bál jsem se a utekl sem.“
 ,,Z čeho je ti tak zle?“ zajímá mně.

cv

 Eddie se zhluboka nadechne a řekne: ,,Tam…v kuchyni…“ A opět se musí otočit k záchodu.
 Vyjdu z koupelny a nahlédnu do kuchyně. V otevřené převrácené lednici je nacpaná zohavená mrtvola. Všude krev. Opravdu hnusný pohled…
 Vrátím se k Eddiemu. ,,Takto jsi ho našel?“
 ,,Čestně. Už tak byl…“ A znovu si odplivne. Pak se mu asi konečně uleví a pohlédne na mně.
 Zajímá mě ještě jedna věc. ,,Předpokládám, že nejsi kamarád s tou pyramidovitou věcí, že ne?“ Nevím sice jak by mohl, ale zde nic není nemožné.
 Udiveně na mě koukne. ,,Pyramidovou věcí? O čem to mluvíš? Ne, to nejsem. A co ty tu děláš?“
 ,,Někoho hledám. A nenacházím. Eddie…zůstaň tu. Až tu skončím, přijdu pro tebe a vypadneme společně. Máš nějakou zbraň?“
 ,,Ne nemám.“
 ,,Tak tu zůstaň. Až najdu mou Mary, přijdeme pro tebe. Zatím se měj.“
 ,,Jasně…a Jamesi? Buď opatrný,“ obrátí se zpět k míse.
 Snažím se, aby to znělo přesvědčivě: ,,Neměj strach, nic se mi nestane.“
 Nechce se mi prohledávat mrtvolu v kuchyni a tak byt opustím. Další živý člověk…Angela a Eddie. Vzal bych ho s sebou, ale v tomhle stavu by mi jen překážel. Je s nervy na dně. Snad se mu tam nic nestane.
 Konečně dorazím k nouzovým dveřím. Paráda, otevřít jdou… a další šok! A zase stojím přikovaný na místě. U zábradlí lemujícím schodiště dolů, stojí Pyramiďák a tentokrát si užívá s příšerou, která z hrudi plive kyselinu. Teď jí ten otvor asi musí sloužit k něčemu jinému… Vypadá to jako orální sex. Po pár vteřinách si mě Pyramiďák všimne. Obludu odmrští, zvedne oběma rukama nůž a vykročí ke mně. Je silně neohrabaný, ta zbraň je zřejmě ohromně těžká. Spustím palbu a rychle přebíjím. Sice to s ním trochu škube, ale nekrvácí. Pak po mě máchne nožem. Snadno mu uhnu, je pomalý. Kdyby se trefil, měl bych tělo na dvě poloviny… Znovu vystřelím. Je mazaný, stoupl si tak, aby mi zahradil cestu ke dveřím i schodišti. Pak se znovu blíží. Uskočím a nůž odsekne ze zdi kus omítky. Už mě zahnal do kouta. Kulky mu neubližují…to je můj konec. Nestačím okolo něho proběhnout… Co to? Sirény?
 Zvenku zní sirény a v tu chvíli se Pyramiďák otáčí a sestupuje po schodech dolů. Znova měl šanci mě zabít a neudělal to. Proč? A co znamenají ty sirény?  Pozoruji ho. Pomalu sejde dolů a otevře hlavní vchod. Vyjde na ulici. Nevím co si o tom mám myslet. Rozhodnu se chvíli počkat, než vyjdu ven. Pak sejdu schody a ocitnu se před vchodem. Pomalinku vezmu za kliku a otočím s ní. Udělám to tentokrát jinak. Rozrazím je. Napůl čekám že je rozpůlí obrovský nůž, ale nic se nestane. Dodám si odvahu a vyhlédnu ven. Nic. Pyramiďáka není nikde vidět. Jen mlha. A v dáli skřípání. Jsem rád že jsem konečně venku. Žádné obludy v dohledu. Seskočím pár schůdků na chodník. Je čas zase vyrazit k Rosewater parku.
 Ani nemusím přemýšlet kudy. Na chodníku je totiž ukazatel, vyjadřující směr k různým zajímavým objektům. Například Brookhaven Hospital, Peteho bowling, Kostel sv. Stelly a Rosewater park.
 Vydám se tedy zadaným směrem a dumám. Přestává se mi to líbit. Proč by Mary měla čekat na takovém strašném místě? Jedná se o nějaký trapný vtip? Ale ty bytosti a hlavně Pyramiďák, moc vtipné nejsou. Chce se mě někdo zbavit? Já ale nemám žádné nepřátele, ani majetek o který by mě měli obrat. Snad se dočkám odpovědí…
 Z myšlenek mě vytrhne pobrukování. Udiveně se podívám na jednu zeď, na které sedí ta malá holčička, kterou jsem potkal v apartmánech. Ano, je to ona!
 ,,Hej ty! To jsi ty, ta co mi šlápla na ruku! Co tady děláš?“
 Pokrčí rameny a ušklíbne se: ,,Hmmm, jsi slepý nebo co? Stejně jsi Mary nemiloval!“
 S těmi slovy seskočí za zeď a zmizí. Zůstanu stát a snažím se si to v hlavě srovnat. Odkud zná Mary? A jak může tvrdit, že jsem ji nemiloval? A co zde vůbec pohledává? Navíc je moc malá, nemůže Mary znát. Zemřela před třemi roky…

nm

 V těchto myšlenkách dojdu k parku. Za normálního stavu patří mezi ty nejhezčí, které znám. Pískem vysypané cestičky, altány, upravené trávníky a keře, lavičky… Na jeho konci je břeh jezera Toluca. Naše oblíbené místečko. Čeká snad Mary tam? Zdá se mi to nepravděpodobné aby tam byla, ale vnitřně si to přeji.
 Cestu mi nezkříží žádné monstrum. Ani to skřípání neslyším. Vycházím z toho, že ten zvuk pochází od Pyramiďáka, když táhne za sebou po zemi ten velikánský nůž. Zbraň je tak těžká, že ani on ji nemůže dlouho nést.
 Bez potíží jsem došel na břeh. Lemuje ho zábradlí s dalekohledy, přistávací mola a stánky s občerstvením. Zatracená mlha! Jestli tu někdo je, zjistím to jen tím, že tu budu muset prošmejdit každý metr čtvereční. Ticho narušuje jen šplouchání vody a občasné zavanutí větru. Vykračuji si podél břehu, ale stále nikoho nevidím. V zorném poli se mi objeví stánek s rychlým občerstvením a za ním…je to lidská postava? Nebo zas obluda… No tvar lidské postavy to má… Že by Mary?
 Rozběhnu se k tajemné postavě. Je to žena. Když si mně všimne, obrátí se a usměje. Ta podoba!
 ,,Mary!“ vydechnu. ,,Ne ty nejsi…“ zklamaně řeknu, když si ji lépe prohlédnu. Mary neměla blonďaté vlasy. Ale jinak je vše úplně stejné. Není to má Mary, přesto svůdná. Vysoké kozačky, minisukně, krátký zapínací světřík s výstřihem…
 ,,Vypadám jako tvá přítelkyně?“ zeptá se s mazaným úsměvem a svůdným hlasem. Úplně stejným jako měla Mary.
 ,,Kromě vlasů ano…Tvůj obličej, hlas… Jsi celá Mary! Jak se jmenuješ?“
 Znovu se usměje: ,,Mé jméno je Maria. A kdo je Mary?“
 ,,Má mrtvá žena. Hledám ji tu.“
 ,,Ty hledáš mrtvou ženu?“
 Pokrčím rameny. ,,Vím že to zní šíleně ale…tady.“
 Vezme si dopis od Mary. ,,Zní to zvláštně. A to ,,vaše místečko“ je tady?“
 ,,Myslel jsem si to.“
 ,,A bylo to jediné místečko?“
 Zamyslím se. ,,Ještě jsme trávili hodně času v hotelu, to je pravda. Možná myslela to…“
 Maria se zasměje: ,,Už chápu to vaše místečko! No tak, dělám si srandu. Je to tudy.“
 ,,Já vím,“ obrátím se a odcházím.
 Maria na mě volá: ,,Počkej, ty mě tu takhle necháš? Jsem úplně sama, všichni jsou pryč! Všude ty monstra…Mám strach! Nebudu tě zdržovat, vezmi mě s sebou.“
 Kdo by mohl odolat? Tak souhlasím. Její děkovný úsměv je první a poslední věcí, která se mi v tomto městě líbí. Nejkratší cesta bude přes druhý konec parku a vzít to po Nathan avenue až k hotelu. Ale je to kus cesty, projdeme se…
 Nevím o čem mluvit, Maria asi také ne a tak v tichu projdeme park až na ulici. Nelíbí se mi ten klid. Ne že by mi to vadilo, ale ten klid… Pak mě něco napadne.
 ,,Promiň, ani jsem se ti nepředstavil. Mé jméno je…“
 Maria mě přeruší: ,,James Sunderland.“
 ,,Jak to víš?“ vydechnu.
 ,,Vím hodně věcí…“

va

 Dle jejího výrazu poznám, že mi k tomu nic víc neřekne. Zná snad někoho kdo o mě ví? Ta podoba s Mary…začíná se to pěkně zamotávat.
 Vyjdeme na mlhou zahalenou Nathan Avenue a zahneme doprava. Asi je marné čekat na autobus… Ten kilometr nebo kolik to vlastně je, musíme přejít po svých a doufat, že se nesetkáme s nějakou obludou. Teď nejde jen o mně, musím chránit i Marii…
 Nevím co si o ní mám myslet. Mohu jí vůbec důvěřovat? Co když je to zas nějaká lumpárna tohohle města? Sice to zní šíleně, ale napůl očekávám že se začne proměňovat v Pyramiďáka. Až najdu Mary, opouštím tohle peklem prokleté město opravdu velikým tempem.
 No a pak se to stane. Z mlhy před námi se vynoří stín a já v něm poznám jednu z těch uprskaných příšer. S nechutným mlaskáním a kloktáním se potácivě přibližuje k nám a kroutí tlamou v hrudi. Chystá se vyplivnout proud kyseliny.
 ,,Mario uteč!“ křiknu na dívku a spustím palbu z pistole. Ta mezitím vyprskne proud ohavné tekutiny, před kterým taktak uhnu a ten dopadne před Marii. Se syčením se zažírá do asfaltu silnice. Dívka s výkřikem uskočí zpět. Mezitím kulky trhají hnusnou hlavu obludy, ta sebou cuká a těžce jako pytel brambor žuchne na zem. Tam se chvíli zmítá a pak znehybní. Šíří se od ní kaluž tmavě rudé krve.
 Obrátím se k Marii. ,,Jsi v pořádku?“ zadýchaně se ptám.
 ,,A-Ano,“ roztřeseně zakoktá. Byl to pro ni šok.
 Vezmu ji za ruku. ,,Pojď, musíme rychle pryč. Určitě je jich tu víc.“ Vzpomenu si na svou zkušenost před apartmány. Je mi jí líto, celá se z toho třese. Nejradši bych ji začal nějak utěšovat, ale kdo ví v co by se to zvrhlo…Ne! Hledám svou ženu! Musím se ovládat!
 Z takovýchto úvah mě vytrhne zvuk běžícího motoru. Auto? Že by někdo další? V tom mrtvolném tichu to zní téměř jako líbezná hudba. Nic nepřirozeného, zkrátka běžný normální zvuk civilizace…
 Dovede nás to až k čerpací stanici Texon Gas. Před jedním ze stojanů stojí auto se zapnutým motorem. Opuštěné. Řidiče není nikde nablízku vidět. A další zvláštností je trubka, zabodnutá do kapoty. Ani mě to moc nepřekvapí, v tomhle městě není něco takového neobvyklé. Ale mohla by se hodit, kdyby došly náboje…
 Zapáčím, zaberu a vytrhnu ji z kapoty. V tu chvíli motor ztichne. Kdo to udělal? Byl snad nespokojen se svým vozem? Škoda že je nepojízdný, měli bychom to snazší. Potěžkám trubku a zkoumám ji. Je pevná, ocelová a zahrocená. I když s nožem Pyramiďáka soupeřit nemůže.
 Vtom Maria vykřikne: ,,Tam někdo šel!“ A ukazuje prstem přes silnici, kde tuším Pet´eho bowling.
,,Co přesně jsi viděla? Mohla to být obluda,“ ptám se.
 ,,Ne, to byla lidská postava, nedeformovaná. A hlavně se pohybovala normálně, žádné potácení. A utíkala!“
 ,,Tak se na to kouknem.“ Jdeme tedy oním směrem, když si na zemi všimnu stop od bláta. Ten dotyčný musel projít hodně zabláceným místem. Šlápoty jsou malé. Možná tuším o koho jde…
 Podle stop dojdeme k bowlingu. Marii se dovnitř nechce.
 ,,Počkám tu, nechci tam, nemám z toho dobrý pocit,“ řekne.
 Udiveně na ni hledím. ,,To se nebojíš zůstat sama venku?“
 Zavrtí hlavou. Nezdá se mi to. Předtím takový strach a teď… Všimne si mého výrazu a usměje se: ,,Neboj, není to žádná mnou zosnovaná past. Jen mi tu nech aspoň tu trubku a pospěš rychle zpátky.“
 Předám jí tedy mou sekundární zbraň ale když jdu ke vchodu, nejsem k ní otočený zády. Proklouznu velikými dveřmi a stojím v malé místnosti s hrozným nepořádkem. Všude poházené kuželky, koule a spousty střepů, praskající mi pod botami. Zpoza dalších dveří, slyším čísi hlas. Je mi povědomý.
 ,,Už jsi našla tu svou kamarádku? Jak jsi říkala že se jmenuje… Mary?“
 O čem to mluví? Myslí snad tu mou Mary? Jak by ji mohl hledat někdo další? Bylo snad víc takových dopisů? Je někdo další tak naivní jako já, že myslí že najde tři roky mrtvou osobu zase naživu a zdravou?


2. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional