Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Přízraky dávných dob - autor: Aldaris
2. strana

    fdh  

 

Přízraky dávných dob
2.strana

 

Raději poslechnu svůj šestý smysl a nebudu se tu déle zdržovat. Odvrátím se od díry a můj zrak spočine na něčem, co mě donutí úlekem vykřiknout. S úlevou zjišťuji, že je to jen další obraz. V životní velikosti znázorňuje postavu. Znám ji. Svalnaté tělo, ruka držící dlouhý bodák a maska ve tvaru trojhranu, bez viditelných otvorů pro oči. Bytost pokrývají krvavé cákance.
Ano, poznávám ho. To je on. Kat. Pod obrazem není žádná cedulka, která by nějak identifikovala tuto zrůdu. Zdá se mi to, nebo mě pozoruje? Asi pracuje jen má týraná fantazie. S falešným klidem a suverenitou se od obrazu odvrátím a vracím se do vstupní haly. Ještě ve dveřích mi to nedá a ohlédnu se. Každou vteřinu čekám, že kat vystoupí z obrazu a půjde si pro mě. Ale nic takového se nestane. Jen stále ze svého plátna hledí před sebe. Nebo snad opravdu pozoruje mě?
Neztrácím čas a protáhnu se pootevřenými vstupními dveřmi. Rychle je za sebou přibouchnu. Téměř s úlevou vidím světlou mlhu. Denní světlo je po této hrůze úplným balzámem, třebaže matný, převalující se opar neumožňuje větší rozhled, než několik metrů. Kam se vydat? Vyřeším to, půjdu pořád rovně. Asi po minutě dojdu k silnici. Mám na vybranou. Mohu po ní jít doleva, či doprava. Snad mi to pomůže se odsud dostat, každá silnice přece někam vede! Ani jsem si nevšiml ukazatele, rezatá cedule šipkou naznačuje směr vlevo a píše se na ní: "Silent Hill 0,5 míle".
,,Město, konečně civilizace," zajásám. Tam si určitě pomohu. Budou tam telefony... ale vždyť nevím komu zavolat. Mám zavolat matce? Ale ty hlupáku, matka už nežije... Snad něco vymyslím. Rychle vykročím k městu. Chci tam být co nejdříve.
Jdu po levé krajnici, nerad bych, aby mě přejelo auto směřující jedním směrem. Neměl bych mu to za zlé, v takovéhle hrozné mlze bych se vozem snad nikam nevydal. Když něco pojede, nebudu ani zkoušet stopování, stejnak by mě neviděl dřív, než na pár metrů. Ještě by mě mohl srazit.
Zajímalo by mě, jaký je datum. Podle popisků obrazů v muzeu, budou ta díla dost stará, takže soudě podle toho i podle mého oblečení, je určitě dvacáté století. Jenže ze všeho jsem tak zmatený… Chvíli mám pocit že tvrdnu v cele a koukám na popravu, pak zase odtamtud utíkám a něco mě chce zabít, hned nato mě vytáhnou z vody policisté ve starých uniformách a pak se zase probouzím v současnosti na břehu jezera. Cestuji snad v čase? Ale to je hloupost… Něco takového není možné. Celá věc je divná. Neznám ani své jméno…
Z těchto myšlenek mě vytrhne nějaká hmota, pohozená vedle silnice. Nevím co to je, zvědavost mě donutí přijít blíž a prohlédnout to… A to byla chyba. Okamžitě se mi zvedne žaludek a já vrhnu vše co mám v žaludku. Když je po všem, podívám se znova.
Ona hmota, jenž vyvolala mé dávení, je snad to nejhorší, co jsem kdy viděl. Jedná se o dvě rozsekaná těla malých dětí… Ruce, nohy, pohozené okolo, jako kdyby někdo roztrhal panenky. Jenže krev, pokrývající vlhkou trávu, nemilosrdně zdůrazňuje, že se o panenky nejedná…
,,Kdo to proboha mohl udělat? Jak může někdo tak hrozným způsobem zavraždit dvě malé děti?“ ptám se. Odpoví jen hrobové ticho. Ani vítr nezakvílí. Jen ta hustá mlha…
Odvrátím se od toho děsivého představení a jdu, ba spíše běžím k městu. Musím to nahlásit na policii. Stále to před sebou vidím… Dvě tělíčka, zohavená a zkrvavená… Který netvor? Kdo mohl toto udělat dětem? Bezbranným, slabým, neschopným se bránit šílenému vrahovi… Co se to tady děje? Je to jako zlý sen. Snad se probudím. Ale co když se nejedná o noční můru? Zemřel jsem a dostal se do pekla? Takto bych si možná peklo představoval.
Za těchto chmurných myšlenek dojdu k městu. Pořád se třesu z toho strašného nálezu. Když zavřu oči, vidím tváře těch dětiček, vryl se do nich předsmrtný výraz neskonalého strachu, bolesti a zoufalství. A jejich oči…
Uvítá mě veliká cedule. Čtu na ní: “Vítejte v Silent Hillu“.
,,No hurá,“ ulevím si. Konec hrůz a děsů. Vejdu do města. To hrobové ticho rve uši i zde. Žádný obvyklý městský ruch. Silent Hill nepatří mezi veliká města, ale i zde by měla jezdit auta, lidé toulající se ulicemi, nakupující a nebo se jen tak procházející. Ale pak mě napadne, že v tomto počasí nemá nikdo náladu, na nějaké výlety a courání.
,,Copak je tohle?“ řeknu, když spatřím po pravé straně přízemní stavbu. Když přijdu blíž, čtu na veliké ceduli nad vchodem: “Peteho Bowling“.
To není nic pro mě, nikdy mě to moc nebavilo a hlavně musím najít policejní stanici. Jdu po hlavní třídě dál. Ignoruji menší ulici ústící vedle bowlingu. V jejím ústí se nedá přehlédnout obdélníkový billboard, kde fialovými písmeny píšou: “Heaven´s Night - 100 m.“ Pod písmeny je obrázek s pódiem a tyčemi. Je mi jasné o co se jedná, striptýzový bar. To teď také není to pravé pro mě. Ale později, kdo ví…
Jdu pořád dál, minu benzínovou stanici a míjím zaparkovaná auta. Nepotkám jediného chodce, jedinou známku života. To všichni spí, nebo co? Moment, nějaký zvuk. Z dálky. Kdosi táhne něco železného. Skřípání. Asi to vleče sám a nemůže unést. Je to ale nepříjemný zvuk. Takový, který budí naskakování husí kůže. Hurá, alespoň někdo že je tady!
Po pěti minutách podle ukazatele různých ulic zijistím, že kráčím po třídě s názvem “Nathan Avenue“. Ignoruji šipky k vedlejším ulicím a jdu dále. A podívejme, městský park. Na levé straně ulice se tyčí zděný oblouk, jakási brána do moře zeleně. Píše se na ní: “Rosewater Park“. Jen co tak rozeznám, vidím cestičku sypanou světlým pískem, lemovanou lavičkami. Zelený trávník, listnaté stromy… Dál kvůli zatracené mlze nedohlédnu. Možná se sem později podívám.
Odvracím svou pozornost od parku. Po asi deseti krocích, prořízne ticho vysoké zavytí. Leknutím téměř nadskočím. Co to bylo? Snad pes? Ubližuje mu někdo? To však nebylo vytí bolesti… Odkud to vlastně znělo? Jako by to bylo ze všech stran současně. Stojím a rozhlížím se. Nemám zrovna chuť na to, nechat si prokousnout hrdlo nějakým vzteklým psem se vzteklinou. Nic dalšího se neozývá. Přesto čekám dále. Tupý úder, zakňučení. Další tupý úder, zakňučení, ukončené v půli. Někdo toho psa utloukl. Ale kdo? A proč? Znělo to zprava!
Rozběhnu se tím směrem. Snažím se prohlédnout tu prokletou mlhu a zjistit, co je přede mnou. Nekoukám pořádně pod nohy. Jestli tu bude otevřený kanál, nebo něco podobného, bude zle. Zrychlím a pak to uvidím. Menší štíhlá postava, běžící pryč. A potom ani nevím jak, zvedám se ze země. Upadl jsem. Jenže v takové rychlosti, že mi to ani nestačilo dojít. To však stačí. Postava se nadobro ztrácí v mlze.
,,Počkejte! Prosím zastavte!“ volám a běžím jejím směrem. Nikdo mi neodpovídá, nikdo se nevrací. Udýchaně zastavím a třu si přes nohavici odřené koleno.
,,Zatraceně!“ nadávám. Kdopak to byl? Proč utloukl toho psa? Snažím se alespoň najít tělo onoho hafana, jenže kde nic, tu nic. Po chvíli hledání a nadávek, svou snahu vzdám a vztek stoupá.
,,Nikdo tu není, pořád mě něco děsí, nikdo neodpovídá, jen mě vše mate! Kurva!“ zařvu. Hned je mi líp. Zamířím svým směrem, dále po Nathan Avenue. V duchu dumám, kdo to mohl být. Snažím se zrekonstruovat podobu té postavy. Menší, štíhlá, dlouhé nohy… Dále nevím. Podle pohybu se asi jednalo o dívku. Je odsud? Zaútočil na ni ten pes? Nebo je tak krutá, že jen umlátila živého tvora? To se asi nedozvím. Dochází mi, že jsem se zapletl do jakýchsi velmi podivných věcí. Nevím co se se mnou děje, málem se utopím, nevysvětlitelné zážitky s věznicí, zavražděné děti, zatím na první pohled liduprázdné město… Co se děje? O co tu jde?
Kráčím dál. Přemýšlím o všem. Připadám si jako v laciném hororu. Jenže to není film, nýbrž skutečnost. Za chmurných úvah, do kterých se stále pletl obraz mrtvých dětí, dorazím k vysoké stavbě, lemované četnými okny. Silent Hillská banka. Velikánské prosklené dveře jsou zavřené a na nich cedule: “zavřeno“. Kamery snímající vchod, nevím jestli jsou v provozu. Ostatně mě to nezajímá, nejdu vykrást banku. Ani tu nemám založený účet. Co je za den? Jestli je neděle, není divu že je zavřeno. Půjdu raději hledat tu policejní stanici. Za bankou je křižovatka a ústí do Neely Street. Na rohu stojí veterinární klinika. Nemám nemocného pejska, ani kočičku. Ale ten pes, co tak vyl a pak našel nejspíš svou záhubu, by už také asi veterinu nepotřeboval. Překvapení: Na veterině také není znát známka života. Okna matná, není vidět dovnitř. Teď mě to nezajímá. Hledám policii.
Svou pozornost přesunu na kostel přes ulici. Na ukazateli s názvy ulic čtu: “Kostel Svaté Stelly“.
Nejsem flanďák, ani nijak neobdivuji gotiku. Přesto se jdu podívat ke vchodu do kostela. Není moc veliký, spíše takový větší kostelík. Gotická okna, zdobené římsy, řezbami zdobené dvoukřídlé vstupní dveře. Nevím ani proč, ale zkusím je otevřít. Zamčeno. Obrátím se k nim zády a odcházím od kostela. Asi šedesát metrů od stavby, vidím dlouhou patrovou budovu. V přízemí několik otevřených vrat a v nich stojící červená požární auta. Ano, Silent Hillská požární stanice. Zde bych mohl také ohlásit vraždu, kontaktovali by policii. Na cestě sem, se mi nepovedlo narazit na jediný telefonní automat. Jdu si blíže prohlédnout hasící vozy. Opravdu mohutná vozidla, dlouhý složený žebřík, jistě dosáhne hodně vysoko. Jako kluk jsem měl dětský sen, že budu jednou hasičem. Očividně se to nevyplnilo. Místo toho ani nevím, kdo vlastně jsem. Ale na dětství si silně matně pamatuji.
Když mě přestanou bavit auta, hledám vchod do stanice. Dveře z garáží jsou zamčeny. V bedýnkách s nářadím, najdu pořádný francouzák. Raději si jej vezmu s sebou. Ani nevím proč, ale něco mi říká, že je to tak správné. Zaženu pokušení rozmlátit zámek dveří francouzákem a vyjdu zase ven z garáží. Tady je hlavní vchod. Ale co to? Okna jsou zatlučena prkny. Zrušili to tu snad? Jestli ano, proč tu zůstala ta požární auta?
Mačkám tlačítko zvonku vedle dveří. Žádná odezva. Nikdo neodbzučí, ani se neozve z mluvítka. Zkouším to znovu. Po několika vteřinách napjatého čekání, se ozve bzučák. Neztrácím čas, ihned dveře otevřu. Vstoupím dovnitř. Čekal jsem, že tu bude stanice plná lidí, hasičů, spojařů apod. Zkrátka lidé. Jenže tu není nic. Jen tma a hrobové ticho.
,,Haló! Je tu někdo? Kdo mi odbzučel? Chci ohlásit dvě vraždy! Nevím kde je policejní stanice. Slyší mě někdo?“ volám.
Ticho. Znepokojující mrtvé ticho. Někdo ale ten bzučák pustit musel. Proč se schovává? Co je to za hloupou hru? Hlavně je tu špatně vidět. Jen škvíry mezi prkny v zatlučených oknech, propouštějí trochu světla. V tom přítmí rozeznám něco jako recepci, či co. Zkrátka zasklenou přepážku, za kterou má někdo sedět a ptát se, co mám za problém. Ovšem, dnes už veliké překvapení, nikdo tam není. Dále tu vidím kulatý stůl se židlemi, na kterém leží letáky a zřejmě cosi jako propagační materiál, který slouží k tomu, aby se lidé dali k hasičům. U zdi vidím čtyři telefonní automaty. Sláva! Zavolám policii!
Jenže když k nim dojdu, dochází mi jedna nepříjemná skutečnost, nemám ani čtvrťák. Sakra! Znova zkouším někoho zavolat: ,,Haló! Je tu někdo?“
Chvíli se nic neděje. Pak upoutá pozornost šoupavý zvuk shora. Ohlédnu se a vidím schody vedoucí do horního patra. Ale to co po nich schází…
Na první pohled to vypadá jako hasič. Alespoň helma a uniforma tomu napovídá, jenže ten zbytek… Jakoby rozteklý obličej, na kterém nerozeznám oči ani ústa, houbovité tělo, průsvitné rosolovité končetiny, sliz kapající z jeho nohou…
Na nic nečekám. Běžím zpátky ke dveřím. Sahám na kliku. Ale běda! Nejdou otevřít! Nějakým, pro mě neznámým způsobem se zámek sám zamkl. Jak je tohle možné? Není čas nad tím teď dumat… Mám větší problém. Netvor v hasičském obleku mezitím čvachtavě slezl ze schodů a blíží se ke mně. Obličej mu z hrozným mlaskáním každou chvíli mění svou strukturu. Stále se přibližuje. Pevně sevřu francouzák, mou jedinou zbraň. Stále doufám, že si mě obluda přestane všímat. Je to ale jen marná naděje. Nemám na vybranou. Musím se s tou věcí utkat. Nejlepší obrana je útok…
S výkřikem se vrhnu vpřed a rozmáchnu se francouzákem. Úder, který by člověku rozdrtil hlavu na krvavou kaši, obluda odrazí s překvapivou rychlostí a silou. Téměř mě ta rána porazí. Co je to za bytost, že vládne takovou silou? Zkouším to znova, tentokrát mířím na nohy. Strefím se a rozdrtím monstru něco, co je asi koleno. Zachrochtá, zřejmě to má být něco jako výkřik bolesti. Jako odvetu mi inkasuje takovou ránu, že odletím přes celou halu a zastavím se až o dveře. Mám co dělat, abych neztratil vědomí. Zatímco se vzpamatovávám, monstrum se přesune blíže ke mně. Mé jediné štěstí je, že vyniká tak úžasnou neohrabaností. Francouzákem utržil ránu do kolena. Člověk už by se na nohou neudržel. Ale ta věc postupuje dál, jakoby nic. Uchopím iniciativu za pačesy. Vší silou mrštím francouzák na jeho hlavu. Těžký kus železa, hnaný silou mého hodu a svou hmotností, se zastaví o nestvůřin měňavovitý obličej. K mé radosti to přinese účinek, v jaký jsem doufal. Jeho ohavný ksicht se změní v nechutnou, odpornou kaši. Obluda zachrochtá, začne se třást a padne na záda na zem. Ještě chvilku se chvěje a poté znehybní. Je mrtvá.
Vstanu a pomalu se k ní blížím. Leží, bez jediné známky života. Není divu, s francouzákem, místo obličeje, bych toho také moc nenamluvil. Silně krvácí. Asi je to doopravdy mrtvé.
Vytahuji francouzák z hlavy té odpornosti a mám co dělat. Zaklesl velmi hluboko a nejde ven. Po několika minutách úporného úsilí, se mi podaří jej vytrhnout. Kousky kostí a jiných nechutností, otřu o zem. Nesnažím se přemýšlet o tom, co je to za bytost. Stejnak bych na to nepřišel. Pouze to zahrnu mezi má zjištění, že něco není v pořádku. Ještě chvilku čekám a s podezřením hledím na tělo příšery. Stále čekám, že znovu vstane. Nic se neděje. Tak se pomalu k němu přibližuji… Je to fakt něco nechutného. Z ran tomu kromě husté, páchnoucí krve, vytéká jakýsi zelený hnis… Kůži to má měňavou a páchne to. Fuj! Odvracím se od monstra. Náhle se pohne a mě porazí na zem. Háže sebou po podlaze a tluče okolo. Inkasuji dvě rány do hlavy, až se se mnou zatočí svět. Už si myslím, že je má poslední hodinka, když zmutovaný hasič znovu znehybní. Zřejmě posmrtné křeče… Vydrápu se mátožně na nohy a odpotácím se k východu. Taktak držím balanc. Opřu se o dveře a díky tomu se nezhroutím. Tápám po klice.. Já hlupák! Vždyť bylo zamčeno. A je stále… Lomcuji s dveřmi, ale ani se nehnou. Nepomohou kopance, francouzákem jsem urazil kliku a rozmlátil zámek. Přesto se ty zatracené dveře neotevírají.
Vzdávám to. Tluču do prken v oknech. Jako by ta prkna byla snad z titanu. Nejdou vyrazit, roztříštit, zkrátka nic. Po pěti minutách usilovného snažení, mě únava přemůže. Hlava bolí jako střep. Nestvůra mě uhodila opravdu hodně. Přemýšlím, co ještě udělat. Nedostanu se ven, nezbývá, než najít jiný východ. Jen doufám, že se tu nevyskytuje více takových potvor, jako byla tato. Asi bych další souboj nezvládl…
Přejdu k zasklené přepážce. Jak jsem si už předtím všiml, nikdo za ní není. Jen blikající zářivka na stropě, osvětluje tamní prostor a díky ní je v hale trochu vidět. Všechno je tu strašně špinavé, jakoby to tu zůstalo opuštěné velice dlouho. Ale to není možné, zařízení je poměrně moderní. Rozhlížím se kolem a přemýšlím, co budu dělat dál. Jinou cestu ven tu nevidím. Nemám nejmenší chuť, jít do patra. Poté, co jsem viděl jaká věc odtamtud přišla, mě pomyšlení na průzkum oněch míst nahání husí kůži.
Podívám se za přepážku. Možná najdu nějaký zadní východ, nebo něco podobného. Neobtěžuji se hledáním dveří, vedoucích do prostoru za přepážkami. Prostě zvednu můj francouzák a po několika úderech se sklo změní ve spoustu malých střípků. Opatrně, abych se nepořezal, prolezu přes pult na druhou stranu. Pak se zarazím. Slyším šoupání. Někdo sem jde… S obavou se podívám do šera nad schodištěm vedoucím do horního patra a zahlédnu pomalu se pohybující stín. Má zdánlivě humanoidní postavu, možná další ,,hasič“.
Nečekám na bližší seznámení s tou bytostí. Prchám od přepážky a za rohem malé místnosti, se v běhu zastavím o úzké, bíle natřené dveře. Hurá! Rychle pryč!
Roztřeseně chytím kliku a téměř ji utrhnu, jak rychle se snažím dveře otevřít. Se zavrzáním dlouho nemazaných pantů se otevřou a já vybíhám ven. Zabouchnu je za sebou s hlasitým zaduněním. Pak se rozhlédnu. Bohužel, není to východ. Ocitl jsem se v dlouhé, nepříliš široké chodbě. Po obou stranách ji lemují v pravidelných rozestupech kancelářské prosklené dveře. Několik zářivek na stropě osvětluje tuto prostoru. Zpoza rohu chodby, slyším jakési hučení a zvuk točícího se větráku. A to není vše. Opět to šoupání. Přichází odtamtud zase nějaká nestvůra? Nechce se mi zjišťovat zda ano, či ne a raději zkouším nejbližší dveře po mé levici. Odemčeno.
Vejdu do poměrně veliké místnosti, které zvláště dominuje spojovací pult a počítače. Že by centrála? Připomíná to spíše policejní, než hasičskou… Nebudu to řešit, moc se v tom nevyznám.
Zkouším, zda není v provozu. Ani jedna z vysílaček, ani jeden z telefonů, nefungují. Začíná mě to štvát. Okno sem propouští světlo zvenku. Není zatlučené! Podívám se skrz něj ven. Nevidím nic, jen mlhu. Zkouším ho otevřít, ale nedaří se to. Cloumám s ním sem tam, až mi dojde trpělivost. Rozmáchnu se francouzákem a vší silou praštím do skla. Stane se však něco naprosto nemožného. Francouzák se od skla odrazí dvojnásobnou silou a já letím za ním. Přistanu na stole, akorát na břicho.
,,To není možné!“ láteřím. Ohlédnu se k oknu. Nic se s ním nestalo. Na skle není ani škrábanec. Jako by se mi to okno němě vysmívalo. Je to naprosto nerozbitné. Raději už to zkoušet nebudu. Ještě bych si mohl zbytečně ublížit.
Slezu ze stolu a shodím tak pár drobností. Pera, papíry, svazek klíčů… Moment, klíče! Od čehopak asi mohou být? Není na nich žádný lístek s označením. Vezmu je s sebou. Tady je asi stejnak nebude nikdo postrádat…
Prohledávám zásuvky psacího stolu, ale není v nich nic zajímavého. Jen jakési účty, listiny a podobné dokumenty. Jen ve třetí zásuvce nacházím noviny. Možná se z nich něco dozvím… Píše se v nich: ,,20 prosinec 1998“. A podívejme, dnes je 20. prosinec. Alespoň něco vím. Teď už zbývá jen zjistit své jméno. Na titulní straně je dlouhý článek. Čtu: ,,Walter Sullivan spáchal sebevraždu! Dnes v ranních hodinách, spáchal brutální masový vrah Walter Sullivan, sebevraždu ve své vazební cele. Kávovou lžičkou si probodl krční tepnu a na následky vykrvácení zemřel. Připomeňme, že Sullivan byl uznán vinným za spachání série deseti extrémně brutálních vražd, kterou odstartovalo kruté usmrcení dvou nevinných dětí.
Sullivan vraždy páchal různými vražednými nástroji. Od sekery po střelné zbraně. Vždy tak učinil s hrůznou krutostí. Těla svých nevinných obětí, navíc zohavil vyřezáním pětičíslí, zřejmě udávajícím pořadí. Vyšetřujícím se nepodařilo odhalit systém těchto značení. Sám Sullivan u výslechu uvedl, že vzkříšení potřebuje jednadvacet obětí. O ničem jiném během výslechu a vyšetřování nemluvil.
Soudním psychiatrům se nezdařilo navázat bližší kontakt s podezřelým. Žádné další informace nesdělil. Označili jej za extrémně nebezpečného psychopata, duševně žijícího ve vlastním zvráceném světě. Odsouzen byl k trestu smrti na elektrickém křesle. Rozsudek byl vznesen během včerejšího odpoledne. V noci spáchal Walter Sullivan sebevraždu.“
,,A podívejme, že by ta dvě nebohá dítka, byla dílem tohoto cvoka? Moment, to jsou jeho první oběti. Přeci by tam neležely tak dlouho. Nebo to s tím nesouvisí? Všechno se tu zamotává…“
Prohlížím dále noviny, ale nic zajímavého v nich už není. Vrátím je zpět do šuplíku a začnu prohledávat skříňku u zdi. Je prázdná. Dlouho nepoužívaná. Rozhlížím se co dál.
,,Nu, co teď? Okno neotevřu, jiné dveře tu nejsou… Moc se mi na tu chodbu nechce… Něco tam je…“
Nezbývá mi, než to risknout. Snažím se co nejtišeji otevřít dveře a vykouknout ven. Opatrně se rozhlédnu. Očekávám, že mě něco praští přes hlavu. Naštěstí se nic takového nestane. Nikdo tu není. Ani hlásku. Asi to někam zalezlo, nebo to číhá za rohem. Dostanu nápad. Potichu se vrátím do kanceláře, ale nezavřu za sebou. Seberu psací pero ze stolu a vrátím se ke dveřím. Pak jej hodím k rohu chodby. Zastaví se o zeď a spadne na zem. Teď se odehrávají nejdelší vteřiny mého života. Čekám, zda po peru něco skočí. Ještě se po dopadu pomalu kutálí. Po chvilce se zastaví. Žádná ohavnost se neobjeví, nikdo se odnikud nevyřítí. Čekám zhruba dvě minuty a pak se odvážím vejít do chodby. Našlapuji po špičkách, pomalu, francouzák držím před sebou, připraven udeřit. Ignoruji ostatní dveře od kanceláří. Chci odsud pryč! Už se blíží roh chodby. Sakra! Kvůli tomu pitomému světlu, co svítí momentálně za mnou, je vidět vpředu na zdi můj stín. Jestli tam něco číhá, už to o mně ví. Zbývají poslední metry k záhybu chodby. Tři metry, dva… PRÁSK! Hrozná rána zaduní celou chodbou. Zařvu a málem leknutím upadnu. V panice se vrhnu zpět. Klepu se jako ratlík a očekávám útok, který jistě přijde. Mrknu ustrašeně na obě strany a snažím se najít příčinu. Ano, to se zabouchly dveře od kanceláře, ve které jsem byl. To mě uklidní. Vzápětí se zase znepokojím. Jak se mohly zabouchnout? Tady není žádný průvan! Dveře se samy nezavřou takhle prudce! Někdo jim k tomu pomohl…
A dost! To je na mé přetažené nervy moc! Běžím vpřed, neznámé chodby přede mnou, už neděsí tak, jako to co je za mnou. Nevím, zda tam něco je, či mě pronásleduje. Chci odsud co nejrychleji zmizet! Za rohem chodby nic není, jen utrpím další šok, když něco praskne pod mýma nohama. Další úder na mé nervy. Chytá mě nevýslovný děs. Něco mě určitě chytí za nohu, jako tam ve věznici. Podívám se. Je to jen pero, které jsem sem hodil. Rozšlápnul jsem ho. Běžím dál. Nesvítí tu světlo, je tu čím dál větší šero. Běžím pořád, nezpomalím, ba naopak. Za mnou najednou duní hrozný dupot. Netuším co to je, nechci to vědět. Blíží se. Ta věc je strašně rychlá. A bude silná. Francouzákem to nezničím… Utíkám dál, ani nevím, že umím takhle rychle utíkat. A díky tomu zapomínám na opatrnost. Příliš pozdě si všimnu, že v podlaze přede mnou zívá veliká díra. Je moc veliká, nepřeskočím ji. A nestíhám ani zastavit svůj úprk…
Proberu se, třeští mi hlava. Ležím na břiše a nevýslovně mě bolí celé tělo. Kde to jsem? Vzpomínám si. Spadl jsem do té díry… Zázrak že žiju. Namáhavě se posadím a ohmatávám se. Sláva, nic zlomeného. Podívám se nad sebe. Díra je nejméně tři metry vysoko. Z chodby se neozve sebemenší zvuk. Žádný netvor za mnou neskočí. Co mě to jen mohlo pronásledovat? Na tom teď nezáleží, hlavní je, že se mi podařilo tu věc setřást.
Kdepak to jsem? Poblikává tu zaprášená žárovka, umístěná ve zdi nedaleko ode mě. Nacházím se ve sklepě? Nebo je to kotelna? Nevím k čemu je tato prostora určena, ale působí silně depresivně. Zdi pokrývají zašlé, špinavé bílé dlaždičky, místy vypadané. Podél zdí úzké rezaté trubky, snad na vodu. Na stropě silné potrubí, nehorázně špinavé. Na něm umístěné ventily, také nevypadají vábivě. Stěny pokrývá jakýsi odporný sliz… Páchne to tu zatuchlinou a hnilobou.
Nezdržuji se tu. Postavím se na nohy a kulhavě přecházím místnost. Dojdu až ke kovovým dveřím na jejím konci. Otevřu je a ocitnu se ve stejné prostoře jako tato. Jenže není prázdná. Navíc špatně osvětlená. Ale pološero mi bohatě stačí k tomu, abych si všiml toho, co mám před sebou. Nehýbe se to. Vypadá to jako pavouk, šestinohý. A zde veškerá podoba s pavoukem končí. Místo obvyklé pavoučí hlavohrudi to má jednookou gorilí hlavu, opatřenou kusadly, podobnými jako má roháč. Z pavoučího zadečku vyrůstá článkovitý ocas, zakončený něčím, co nápadně připomíná lidskou nohu… i s prsty…
Monstrum asi spí. Oko má zavřené. Nemám chuť s tím bojovat. Francouzák na to nestačí. Pomalu, co nejtišeji pavouka obcházím. Stále se nehýbe. Už jsem téměř za ním, ale dveře vedoucí odtud pryč, jsou daleko. A pak se bytost probudí.
Její jediné oko se otevře a zahoří pekelným zlem. Bože, to oko je lidské… S děsivým cvakáním jeho nohou po dlaždičkách, se přibližuje ke mně. Mám bojovat, či utíkat? Něco způsobí, že se můj pohled přesune ke stropu… A spatří apokalypsu. Desítky těchto stvoření pokrývají strop. A všechna se naráz probudí.
Bez jediného zaváhání se otočím a utíkám ke dveřím. Monstra zatím jedno po druhém seskakují na podlahu. Krom cvakání a mého dupotu, se neozve jediný zvuk. Ta stvoření se zdají němá. Seskakují všude okolo mě. Jedno také přede mě. Než jej oběhnu, všimnu si na jeho hlavě požární helmy…
Už stojím před dveřmi. Neztrácím čas ohlížením a snažím se otevřít. Klika je zarezlá, nemůžu s ní hnout. Také bych ji nerad utrhnul. Mnohačetné cvakání se přibližuje. Odhaduji, že jim zbývá pár metrů a pak se jejich kusadla zaboří do mého těla. Klika povoluje, zase akorát včas. Dveře otevřu a úzkou skulinou se protáhnu. Jakmile jsem za nimi, zabouchnu je a držím. Několik ran, monstra do nich vztekle buší. Železné dveře se otřásají. Ale drží. Za chvíli to pavouci vzdají a vše zase ztichne.
Prudce oddechuji. Tohle bylo něco… Co je to za bytosti? Tolik se podobají člověku… Ale to nejděsivější na nich, je ta němost. Jen to pekelné cvakání jejich nohou po dlaždičkách…
Stojím v dlouhé široké chodbě. Už není lemována dlaždičkami, je z cihel. Omítnutých jen nahrubo, často je omítka popraskaná a opadaná. Všudypřítomná špína a plíseň. Není divu, je tu dost vlhko, pro plísně ideální podmínky.
Vykročím. Podlaha není zděná. Tvoří ji jakési železné rošty, prorezlé, skrze ně vidím jen temnou hloubku. Kdyby tak některý praskl… Občas je vystřídá ostrůvek celistvého železa, který pak znovu přejde v rošty. Nedotkl bych se té podlahy holou rukou ani za nic.
Z temnoty dole zní široká kakofonie zvuků. Občasné zavrčení, rány, skřípot, funění… Kdoví co se tam nachází… Nebudu to zjišťovat. Toužím jen, dostat se odsud pryč! Připadá mi to jako šílená noční můra, ale ani ta snad nemůže být tolik strašná. Podobá se to výplodu mozku nějakého šíleného, paranoidního blázna. Celé tohle místo…
Zvuky mých kroků po železných roštech, vydávají nepříjemné kovové ťapání. Ponořuji se do tmy, poslední světlo svítilo u dveří, kterými chodba začínala. Pokud tu bude chybět jeden z roštů, či bude děravý… Poletím dolů jako pytel brambor. Nacházím se v téměř úplné tmě. Jdu pomalu a nohou vždy před sebou nahmatávám rošt. Čím více houstne tma okolo, tím hlasitějšími se stávají pazvuky pode mnou. Ovládá mě nevýslovný děs. Jenže není cesty zpět. Má fantazie vykresluje nejrůznější příšery, které by mě mohly ohrozit. Kdybych se alespoň tolik netřásl. Připadám si jako zbabělec, ale nemohu jinak… To místo působí hrozně znepokojivě…
Všechny zvuky ztichly. Něco světlého vpředu. Je to světlo? Konec chodby? Moment, začíná to mít pravidelné rysy… Humanoid? Světélkující? Jde z toho strach, ale zvědavost mě nutí jít dál. Nehýbe se. Může být ode mě dobrých deset metrů. Ano, tvar lidského těla. Pokračuji dál a zápasím se strachem. Z postavy jde zvláštní pocit… Zajímavý, ale i děsivý. Ne však takový, jaký vzbuzují ta monstra, co jsem potkal.

2. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional