Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: To špatné v nás - autor: Aldaris
4. strana

    fdh  

 

To špatné v nás
4.strana

 

Plná hlava otázek. Z přemýšlení mě vytrhne šramot. Zastavím a rozhlížím se. Zase mě polévá studený pot strachu. Proč nemohu mít chvíli klid? Co se to zase ke mně žene? Nebaví mě, se pořád něčeho bát. Oběma rukama sevřu topůrko palice a ostražitě se rozhlížím. Mám sice velikou hrůzu, ale to neznamená, že se nechám zabít jako jehně. Zpocené ruce se mi třesou, palice se tím chvěje a vypadá, jako by žila vlastním životem. Šramot se ozve zase, tentokrát z opačné strany. Obchází mě něco, nebo je jich více? Odmítám tu stát a čekat jako odsouzenec na smrt, ostražitě znova vykročím k Supermarketu, ale nepřestávám dávat pozor. Ohlížím se do všech stran, našlapuji co nejtišeji, snažím se zaznamenat známku pohybu, šramot utichá. Chvilku takto jdu dále a když už si myslím, že ono neznámé zmizelo, zašramotí to přede mnou. Leknutím poskočím a máchnu palicí před sebe. Očekávám tupý náraz, ale palice jen proletí prázdným vzduchem a já ztrácím rovnováhu. Vrávorám dopředu, ale zázrakem nabudu ztracenou rovnováhu a udržím se na nohou. A pak se to stane. Šramot se změní na cvakání a oběhne mě. Mávám kolem sebe palící jako šílený, nemůžu nic zasáhnout. A cvakání jako by bylo všudypřítomné. Pokaždé, když se po něm oženu, octne se za mnou. Začínám mít stále větší strach. Je ta věc vůbec hmotná? Nějaký přízrak?
Co to? Jako kdyby odněkud ječely sirény. Cvakání ustane a sirény se blíží. Je to snad sanitka? Nebo policie? Hasiči zní jinak... Už slyším řev motorů aut. Že by záchrana? Všiml si někdo, co se tady děje? Je to mé vysvobození z pekla? Pro jistotu uhnu z prostředku silnice na chodník a dychtivě vyhlížím příjezd neznámých aut. Během toho dávám pozor na své nejbližší okolí, ale cvakání utichlo. Řev zesílil, vozy už musí být na dosah. Proč nevidím žádná světla? Jedou potmě? To není možné...
Zvuk se přežene okolo mě, ale žádné auto jsem neviděl. Je snad neviditelné? Co to zase je za triky?! Chvíli stojím s otevřenou pusou a snažím se, srovnat si vše v hlavě. Jekot sirén se pomalu ztrácí v dálce. Na město zase padá hrobové ticho. Zacvákání opět poruší nastávající ticho. Vrací se to...
Na nic nečekám, to už je příliš na mé nervy! Ostrým sprintem se rozběhnu k Supermarketu. Cvakání zrychlí a žene se za mnou. Ještě tak sto metrů... Pronásledující se přibližuje, vím že je těsně za mými zády. Nikdy jsem nepatřil mezi velké běžce, docházejí mi síly. Se zoufalstvím si uvědomuji, že mé nohy zpomalují. Ještě asi třicet metrů... No tak, to zvládneš! Cvakání zesílí a to mi dává poslední dávku sil. Už jsem skoro u vchodu nízkého Supermarketu, v poslední vteřině si jen pomyslím, aby bylo odemčeno. Jestli ne, zastavím se o tvrdé dveře a zbude ze mě mastný flek. V rychlosti chytnu kliku a rozrazím dveře. Vlétnu dovnitř jako velká voda a těsně za sebou dveře zabouchnu. Hrozná rána a dveře se zachvějí. Jsou pevné, bezpečnostní, zavírají se na noc po zavírání krámu. Přesto před nimi stojím s napřaženou palicí. Asi dvě minuty takto setrvám, ale nic už do nich neudeří. Buďto ,,to“ odtáhlo, nebo leží rozmáznuté na druhé straně. Otočím se a pomalu procházím vnitřními prosklenými dveřmi na fotobuňku, do obchodu. Pak si uvědomím, že jsem měl velké štěstí. Kdyby skleněné dveře byly zamčeny, prolétl bych jimi jako meteor a můj obličej by tvořil velkou zkrvavenou skvrnu, s kusy skla. Vážně velká klika...
Prohlížím si Supermarket. Nedaleko ode mě dlouhé řady nákupních vozíků, značně znečištěných. Vypadaly snad deset let nepoužité. Stejně vyhlížely zdi a podlaha. Plísně, skvrny, praskliny, prach, pavučiny... Všiml jsem si, že výlohy jsou zvenčí zataženy žaluziemi. Pravděpodobně kovovými, proti zlodějům. Deset pokladen, jdu k nim, abych si je prohlédl. Nikde se nic nepohne, vládne tu ticho. Přesto mě nepříjemné pocity neopouští. Není s tímhle místem něco v pořádku. Ano, s celým Silent Hillem není něco v pořádku, ale zde obzvlášť.
Kasa je zaprášená a zašlá. Už by asi nefungovala. Zažloutlý účtenkový papír v rolích, potrhaný pás na zboží... Nic zvláštního.
Svou pozornost přesunu k nejbližšímu regálu. Mají zde drogistické zboží. Různé šampony, mýdla, toaletní papíry, saponáty... a co je to tu? Malá papírová krabička. Zvědavě ji beru do ruky. Obrázek na ní je vybledlý a nerozeznám co znázorňuje. Otevřu ji a zajásám. Třicet patron! Skvělé, má pistole zase k něčemu bude! Ihned vyndavám zásobník a naláduji jej. Pistoli však vrátím zpět, nechám si náboje na mimořádné příležitosti. To, co nepůjde zlikvidovat palicí, provrtám jak řešeto!
,,Jak se jen náboje dostaly do drogerie, to vážně nevím,“ říkám si nahlas. Na tom nezáleží, hlavně že je mám! Obrátím se k protějšímu regálu. Vyhlíží jako potřeby pro kutily. Hřebíky, kladiva, šroubováky, malá bota od krve, kleště, hmoždinky...
,,Co?!“ Udiveně koukám na botku, ušpiněnou zaschlou krví. Je to dětská botička, původně světle modrá, ale okolo otvoru pro nohu, pokryta zaschlou krví. Působí to děsivě, ježí se mi z toho vlasy. Raději odvrátím pohled a jdu dál. Snažím se vymazat z mysli tu hroznou věc. Raději přejdu k jinému zboží. Zde nejsou vidět žádné krvavé boty, ani jiné děsy. Cukrovinky, sladkosti, bonbóny, čokolády... Při tom pohledu se mi sbíhají sliny, ale rychle mě zase chuť přejde, když vidím datum výroby. Dva roky prošlé...
Vedle se nachází nápoje. Lihoviny, vína, whisky... To by nebylo špatné... Váhavě si vyberu malou láhev whisky. Hmm, Grant´s... To je dobrá značka! Otevírám ji a přičichnu. Nic neobvyklého, voní tak jak má. Pomalu ucucnu... Chutná znamenitě! Pořádně si přihnu! To jsem potřeboval, krásně hřeje i mě to uklidňuje. Nejraději bych si ji vzal, ale kam s ní? Ve vnitřní kapse mám pistoli, v kapse kalhot dvě baterie do světla na přilbě, v druhé kapse peněženku a telefon, v pravé kapse bundy malou lékárničku, je zázrak že jsem ji ještě neztratil. Napůl vyčnívá ven. V levé kapse klíče od bytu, snad se tam ta láhev alespoň trochu vejde... Bezva! Vyčuhuje jen hrdlo.
S dobrým pocitem, v Silent Hillu téměř neprožitým, když nepočítám klidnou atmosféru v Heaven´s Night, přejdu k dalšímu regálu. Nealkoholické nápoje. Mám žízeň a tu alkoholem nezaženu. Prošlé limonády a sirupy mě vůbec nelákají. Nealkoholické pivo už vůbec, to mě neláká ani jako čerstvé. Stolní voda? Chvilku váhám. Raději ne.
Pečivo. To ani nestuduji, tvoří jej jen nazelenalá hromada prachu. Plíseň vykonala své...
Obejdu dlouhý regál na pečivo a chléb a stojím před stojanem s novinami a časopisy. Je tu všechno. Bezpočet novin, bulvárů, dětských kreslených časopisů, vědeckých, lékařských, rodinných a i výtisků, určených od jednadvaceti let výše.
Namátkou sáhnu po jedněch novinách. Co to vidím? Datum je dnešní!!! Vzhlédnu od novin a zmateně kouknu do strany. Pak zamrkám a znova čtu datum. Ano, nezdálo se mi to, je opravdu dnešní. Tedy včerejší, je už po půlnoci. Na titulní straně velkými písmeny stojí: Walter Sullivan znovu udeřil! Vzpomenu si na starého muže v katakombách, jak mluvil o zabijákovi Sullivanovi a čtu dál: South Ashfield Dnes, v dopoledních hodinách, bylo nalezeno brutálně zavražděné tělo čtyřiadvacetileté dívky, v prostorách pokladny jízdenek Ashfieldského metra. Zavražděná byla identifikována jako čtyřiadvacetiletá Cynthia Velasquezová. Tělo bylo značně zohaveno a na hrudi vrah vyřezal pětimístné číslo 01121. Stejným způsobem označoval své oběti masový vrah Walter Sullivan. Připomeňme, že jeho prvními oběťmi se staly dvě malé děti, nevinně si hrající u silnice k jezeru Toluca. Sullivan je surově utloukl sekerou. Na jejich těla vyřezal pětimístná čísla, rovněž končící dvojčíslím 21, jako na mrtvé Cynthii V. To polici přivedlo na jasnou domněnku, že vrahem je opět Walter Sullivan. Je nyní hledán policií po celém státě, pátrání však zatím nepřineslo žádný výsledek.-kc-
Roztřeseně vložím noviny zpět do stojanu. Proboha, takováto vražda v South Ashfieldu... Mém domovském městě... Ten Sullivan musí být pěkný šmejd. No, nechci mu přijít do rány. A jestli se tu někde potlouká, bůh mi pomoz. Odcházím od časopisů, okolo tabákových výrobků a v cestě mi stojí regál s hračkami. Autíčka, stavebnice, skládačky, plyšová zvířátka...
,,Co!? Už zase ty, ty lumpe?“ rozkřiknu se. Mezi zvířátky se usmívá zakrvácený růžový zajíc. Má noční můra. Je snad všude. Zase ten jeho zlomyslný a zákeřný úsměv...
Raději regál obejdu a zamířím k pultu s masem a uzeninami. Hrůza! Z výrobků zbyla jen hnusná hmota, která zapáchá. Zvedne se mi žaludek. To je tedy síla! Jak dlouho vydrží maso zavánět? Nehodlám nad tím více přemýšlet, protože je mi silně nevolno. Ovoce a zelenina, to samé. Jen s tím rozdílem, že regály a bedýnky byly skoro prázdné. To co pozůstalo z plodů, už ani nestálo za řeč.
Prohledal jsem celý obchod, ale nic zvláštního tu není a Candy už vůbec ne. Zbývají jen zázemní prostory. Přípravny zboží, sklady... Moc se mi tam nechce, do té tmy. Ale ten volající mě sem určitě neposlal jen tak. Možná tam je cosi důležitého, třeba Candy, která potřebuje pomoc. Ale to je jen naděje, kterou se snažím utéci od pravděpodobnější skutečnosti, která říká, že Candy je nejspíš mrtvá.
Opatrně zatáhnu za držadlo červených lítaček vedoucích do zadních prostor marketu a koukám, zda by nešly nechat otevřené. Ať se snažím jak chci, zarážka na spodní straně nejde vysunout, tak je ztuhlá. Vzdávám to a lítačky se zavřou. V takzvaném zázemí je tma taková, že by se dala krájet. Zem pokrývají špinavé dlaždičky, na stropě rezavé trubky, smetí, papírky a podobný odpad. Je tu několik starých palet, hromady polorozpadlých kartónových krabic, popraskaných přepravních bedýnek, zkrátka vše, co se většinou vyskytuje na podobných místech. Po stranách a přede mnou se černají tři ústí do chodeb, kde asi budou přípravny jednotlivých druhů zboží. Z černých otvorů dýchá strach a starý vzduch. Zapáchá to tu zatuchlinou a hnilobou. Doufám, že vzduch není úplně zkažený množstvím všudypřítomných zelenavých plísní, pokrývajících téměř vše.
Prohlížím rozbité zářivky a marně doufám, že některá bude fungovat. Nestane se tak. I když překonám silný odpor a stisknu jeden ze špínou pokrytých vypínačů, ani jedno světlo se nerozzáří.
,,Huh?!“ uklouzne mi. Vyděsilo mě temné zavrčení z chodby vlevo. Kouknu tam, ale stvoření, které zvuk vydává, je mimo dosah mé svítilny. Mám strach se k chodbě jen přiblížit, natož dále zkoumat, co tam je. Pomalu couvám k chodbě vpravo. Stále však pozoruji levou chodbu. Co to? Pohlo se tam snad něco? Nebo to byla jen hra stínů, tančících po stěnách? Couvám a zapomněl jsem dávat pozor na temné ústí, do kterého tím vstupuji. Když mi to dojde, je už pozdě. Zády narazím na něco tvrdého, co však ihned uhne dozadu a já ztrácím rovnováhu. Řítím se na zem, pohlcen hrůzou a snažím se marně nabrat ztracenou rovnováhu. Bolestivě dosednu přímo na kostrč. V hlavě mi vybuchne ukrutná bolest, přesto se obrátím dozadu a koukám, na co jsem svou neopatrností narazil. Achch, jen starý orezlý nákupní vozík... Ale... To není rez! Je to krev! A nevypadá příliš staře! Se zaťatými zuby se pomalu zvedám na nohy. Bolest naražené kostrče mě zcela paralyzuje. Nemohu se narovnat, zůstávám přihrbený, jako stařec.
Přijdu blíže k vozíku a bázlivě nahlížím dovnitř. Je tam jakási tmavorudá hmota... Nevím co to je... Podívám se zblízka a ...Fuj! Divoce se mi zvedá žaludek. Stahuje mě to...
A zase! Už podruhé zvracím hřebíky, jehly a špendlíky! Poprvé se tak stalo v hračkářství, kde jsem našel mrtvého prodavače. Čím to může být? Teď od krve nejsou. Vzpomínám si také, že okultisté vysvětlují neporanění vnitřku těla při zvracení takových věcí. Prý se předměty transformují těsně po instinktivním vyplivnutí pomyslných zvratků. Nedochází tím k těžkým vnitřním krvácením. Ať už je to pravda nebo ne, pro mě je to jen dobré.
Pocit hnusu ve mě vzbudily dvě zkrvavené lidské ruce. Navzájem se svíraly, jako by patřily milencům... Jenže obě odtrženy v zápěstí. Další těžký otřes mou příčetností a zdravým rozumem.
Odvracím se od vozíku a roztřeseně se opřu o relativně čistější kus zdi. ,,Tohle je už moc... Proč už to peklo neskončí? Vždyť mi z toho začíná přeskakovat... Já už nechci...“ sténám a klesám k zemi. Bolest kostrče naprosto překrývá pocit bezmocnosti, hrůzy a zoufalství. Je ze mě momentálně roztřesený uzlíček zničených nervů, se slzami v očích. Myšlenky mi utíkají k nabité pistoli, kterou mám ve vnitřní kapse bundy. Stačí tak málo... Vyndat ji, odjistit, přiložit ke spánku a zmáčknout spoušť. A toto peklo skončí... Stačí tak málo...
Pomalu vytahuji pistoli a hledím na ten studený kus kovu. Prohlížím si ji a hlavu mám plnou pochybností. Opravdu to tím skončí? Co když ne? Stanu se snad některým z přízraků, bloudících a nevinné ohrožujících po Silent Hillu? Či snad něco ještě horšího?
Uschovám zbraň zpět. Teď vyhrál rozum a vůle. Ale zvítězí i příště?
Postavím se a úmyslně si nevšímám krvavého vozíku. V protější zdi si všimnu dvoukřídlých zašedlých dveří, původně snad bílých. Opatrně je otevírám a ještě se ohlédnu k protější chodbě, z které přišlo ono zavrčení. Nic není vidět. Vrátím svou pozornost zpět k prostoře za dveřmi a s nemalým údivem zjišťuji, že tu poblikavá několik zářivek. Alespoň tu není úplná tma.
Ocitl jsem se ve skladu a přípravně masa. Přímo naproti mně, na druhém konci velké místnosti, se nachází dveře od mrazáku. Nevoní to tu. Nechutná páchnoucí hmota, jenž bývala masem a povaluje se na hojných pultech s dřevěným vrškem, mezi množstvím nožů a sekáčků, vydává silný, opravdu silný zápach. Místy krví zastříkané dlaždičky, snažím se namlouvat si, že to pochází z masa, které se tu porcovalo...
Mou pozornost upoutá pohyb a zašustění u jednoho stolu. Ze země se tam zvedá bytost, jaká určitě bývala člověkem. Teď už není. Zůstaly jí některé lidské rysy, ale je hrozně znetvořená. Jednu nohu za sebou spíše vleče, druhou má pokroucenu a připomíná koncem žraločí ploutev. Ale nejhorší je obličej... Kdyby se k obličeji voskové figurky přiložila svíčka, vzniklo by to, jež hyzdí tuto už tak odpornou věc. Tvář pokroucena, jedno viditelně slepé oko na tváři, druhé napůl hadí uprostřed zprohýbaného čela, místo nosu jen jedna odporná díra a ústa žádná. Zploštělá hlava se kýve na odulém, boláky pokrytém krku. Ruce bez prstů vypadají celkem lidsky, ale nejhorší skutečností je to, že v obrovské pravé pěsti svírá mohutný sekáček. Tento nástroj snad musel sloužit k odsekávání velikých končetin, ale myslel jsem, že to se dělá už na jatkách... Stvoření spočívá v krvavé roztrhané řeznické zástěře, na hlavě nese pomačkanou čapku, zpod které vykukují řídké, špinavé vlasy.
Blíží se ke mně a vyráží dávivý nelidský smích. Pozvednutá ruka se sekáčkem budí strach... Nicméně nemám z něj příliš velké obavy. Monstrum nepatří mezi nejmrštnější, taktak se drží na ploutvité noze a je velice pomalé. Nepochybuji však o jeho nadlidské síle. Musí být nesmírná... Jestliže ho neskolím jediným úderem palice, asi bude hned po všem...
Nečekám až ke mě dojde... S řevem skáči vpřed a vší silou, jaké jsem schopen, po něm máchnu palicí. Dostane strašlivou ránu do hlavy, taková by rozdrtila lebku každého člověka. Ale řezník-monstrum se jen otřepe, zasměje ještě víc a sekne svou zbraní. Kupodivu velice rychle, možná že chodí pomalu, ale rychlost v rukou má velikou. Bleskově uskočím, ale cítím, jak mi sekáček zavadí o vlasy. Se strašlivou silou se zasekne do dřevěné desky na pultu. Přesekne ji a zasekne se do kovu, ze kterého je pult zhotoven. Řezníkovi chvíli trvá, než zbraň vytáhne ze záseku a toho využívám. Opět se nesnaží uhnout a inkasuje silnou ránu do znetvořeného obličeje. Mlaskne to a cítím, jak se palice zaboří do měkkého. Současně vyšplíchne cákanec krve. Mezitím nestvůra vyprostí sekáček a máchne po mně. Zase o chlup. Tentokrát mi ale rozsekla rukáv a rozřízla kůži na předloktí. Jen syknu bolestí. Kvůli kostrči postrádám nutnou mrštnost, tak zůstává otázkou času, kdy nebudu dost rychlý a sekáček ze mě udělá dva Timy...
Z obličeje řezníka je jen krvavá směs masa. Podařilo se mi ho oslepit, mává kolem sebe a už se nesměje. Nevydává žádný zvuk. Uštědřím mu ránu do hrudi a vzápětí do rozkroku. To na něj nemá sebemenší vliv. Jen krvácení, nepříliš rozsáhlé. To ho rozzuří. Mává okolo sebe sekáčkem a drtí vše co mu přijde do cesty. Pohybujeme se po celé přípravně, on se snaží přemisťovat co nejrychleji, ale na ploutvovité noze mu to jde jen ztěžka. Likdviduje police, skříňky, židle, v marné snaze zasáhnout mně. Díky stísněným prostorům mezi stoly a pulty, se mu několikrát téměř podařilo přepůlit mě. Krvácím už z mnoha šrámů... On také. Má palice mu právě rozdrtila levou ruku. Konečně vidím, že je více zraněn. Rána mu hrozně krvácí a mnohem více zpomaluje. To mi dává šanci k celé sérii ran a přesných úderů. Konečně.. Konečně padá na zem! Cuká sebou, snaží se zvednout. Rychle jej dorážím mnoha ranami. Když konečně znehybní, zbude z něj jen hromada rozdrceného krvavého masa... Vyčerpaně se opřu o kolena a oddechuji. To byl úctyhodný soupeř. Celý zápas trval téměř čtvrt hodiny. Ani mi to tak nepřišlo. Celá místnost zacákaná od krve, z větší části jeho. Z mých řezných ran jen krvavé kapky na podlaze. Vyndavám malou lékárničku a rychle si řezance čistím jódem. Pálí to jako sedm čertů, ale vím, že to patří k naprosté nutnosti. Pětkrát se mu podařilo mě škrábnout, obzvláště na hrudi. Dlouhá rozšklebená rána, nejde zastavit krvácení. Ani když ji mačkám a držím na ní obvaz. Já sám vypadám jako řezník. Svou krví, i krví nepřátel, mám značně znečištěný oděv. Konečně, už to přestává téct... Právě včas, přiložil jsem poslední obvaz. Dlouhou chvíli sedím a hlídám ránu. Už nekrvácí, pořádně ji obvážu a sesednu ze špinavého stolu.
,,To teda bylo něco. Měl jsem namále. Ten chlápek byl docela tuhoň,“ mumlám. Cítím se unaven. Nesmírně unaven. Jak rád bych si lehl do měkké postele a zavřel oči. Pryč od něčeho takového, co se děje zde. Kdybych se teď probudil, děkoval bych snad všem bohům, co na světě jsou. Třeba to je sen, ale ještě nedospěl k závěru... Ale žádný sen by nemohl být tak živý. Proč tu vlastně jsem? Tuto otázku si kladu už asi po sté. A pořád si nemohu odpovědět. A nikdo mi odpověď nedá. A vládne peklo jen v Silent Hillu? Co když se toto děje na celém světě? Co když se zhmotnily noční můry všech lidí? No to doufejme že ne. Snad je má rodina v pořádku...
Vzpomněl jsem si na sestru. Copak asi Jane dělá? Možná mě hledá, jistě se diví, že ještě nejsem doma. Jestli mě pohřešují, budou mě hledat tady?
,,Udělám lépe, když půjdu hledat Candy,“ přeruším své myšlenky. Můj pohled zabloudí k mrazáku. Bojím se tam podívat, ale zároveň ke mně mluví zvědavost. Tasím pistoli a otevírám dveře. Zevnitř se vyvalí mrazivý chlad. Otřesu se zimou. Co tak vidím ode dveří, mrazák je plný masa. Na hácích zde visí uzené i syrové. Nevěděl jsem, že uzené se také ukládá do mrazáku. Vypadá čerstvě. Vejdu do mrazáku, ale rázem se zastavím. Měl bych zajistit dveře. Koukám po něčem vhodném a pak mezi ně postavím mohutnou dřevěnou židli. Teprve potom vstoupím dále do mrazáku. Je tu skutečně jen maso. Při pohledu na to uzené, mi zakručí v břiše. Nemám ho čím uříznout. Vrátím se zpět do přípravny a koukám po vhodném noži. Je jich tu spousta, ale většina je dosti špinavá. Vyhrabu jeden který vypadá asi nejčistěji a chystám se uříznout si kus uzeného. Tak, tento kousek vypadá hezky. Odkrojím a přičichnu. Voní nádherně. S chutí se do něj zakousnu.
Co to? Zdálo se mi to, nebo někde kdosi vykřikl? Kousnu znova a výkřik plný bolesti se ozve znovu. Udiveně hledím na maso. Vykřiklo snad to maso bolestí? Snad to není živé? Jako v odpověď se začalo maso hýbat a cukat sebou. S výkřikem jej odhodím daleko od sebe. Rejdí po zmrzlé podlaze a piští. Pak se stane něco strašného.
Uzené, ze kterého jsem kus uřízl, se také začne hýbat. Na ostrém háku se rozhoupe, aby se mohlo dostat do mé těsné blízkosti. Ustoupím, ale nemohu odtrhnout oči od té hrůzné podívané. Maso sebou se zvukem praskání ledu škube a na jeho přední straně se objeví boule. Ta stále roste, až mi začíná připomínat parodii lidské hlavy... A tamto je oko, kouká na mně!
Dále už nečekám. Vyběhnu z mrazáku a odkopnu židli. Ukrojené maso se za mnou po zemi rychle plazí a piští. Bleskově před ním zabouchnu dveře a zajistím zámek.
,,Jen tam buď,“ vydechnu. Něco takového by mě snad nikdy nenapadlo. Kdo to kdy viděl, oživlé maso? Dokonce to vypadalo jako vyuzený člověk... Mohl snad zůstat naživu? To je nemožné...
Události v tomhle řeznictví už mi stačí, asi se vzdálím. Pan řezník nebyl zrovna přívětivý a jeho zboží nedosahuje zrovna vysoké kvality. Jen tento černý humor mi trochu pomáhá vzpamatovat se z těchto dvou zážitků. Raději ani nemyslím na to, co by se stalo, kdybych to sousto spolkl...
Nechci tu už zůstat ani chvilku, ale zároveň se bojím vyjít na chodbu. To co tam předtím vrčelo, určitě slídí a čeká, až vylezu. S palicí v pravé ruce a pistolí v levé, loktem stisknu kliku a opatrně vykouknu ven. Tma jako v ranci, ale kam až dohlédnu, všude klid. Nevšímám si strašidelného vozíku a jdu dál chodbou. Odněkud shora je slyšet padání zdiva, ale tady se nic neděje. Naštěstí.
Dorazím k dalším dveřím. Čtu na nich nápis: Kancelář manažera. Zkusím kliku, není zamčeno. Vstoupím tedy dovnitř. Oslní mě světlo, svítí se zde. Když se rozkoukám, všimnu si těla, ležícího před kancelářským stolem. Tělo patří muži asi středního věku. Oblečen je v zašpiněný oblek. Nevím jestli žije, či ne. Potichu za sebou zavřu a přistoupím k němu. Dýchá, je jen v bezvědomí. Mírně s ním zatřesu, ve snaze jej probrat. Po několika pokusech otevře unavené oči a když mě uvidí, vykřikne a snaží se ucuknout.
,,Klid pane. Nebojte se, neublížím vám,“ tiším ho.
,,Kdo..kdo jste?“ zakoktá vyděšeně.
,,Jmenuji se Timmothy. Co se vám stalo?“
Místo odpovědi řekne: ,,Vypadáte jako řezník, jste celý od krve.“
Zachmuřeně se podívám na svou bundu a kalhoty. Musím na něj působit děsivě. ,,Ano, vypadám hrozně, ale nejsem žádný masový vrah. Jen se snažím přežít.“
,,Vy tedy také prcháte před těmi příšerami?“ dedukuje muž. Pak se trochu uklidní a posadí se, opřený o stůl. ,,Mé jméno je Harry, jel jsem na služební cestu. Musel jsem projíždět Silent Hillem, ale jakmile se můj vůz přiblížil k městu, padla hrozná mlha a auto zničehonic zastavilo na první křižovatce. Nepodařilo se mi ho znovu nastartovat, zřejmě se rekordně rychle vybila baterie. Vydal jsem se hledat pomoc, ale telefony nefungovaly a místo lidí se objevily příšery. Pronásledovaly mě, stále jsem před nimi prchal. Zde bylo otevřeno, tak mě napadlo, že se tu schovám, dokud někdo nepřijde. Ale něco mě tu udeřilo do hlavy a já padl do bezvědomí...“ skončí své vyprávění.
Já ulehčeně odpovím: ,,Mám radost, že nejsem sám. Od mého příchodu nacházím jen mrtvoly a stvůry, se kterými neustále bojuji. Setkal jsem se s jedním starcem, přišel sem hledat svého syna. A jedno děvče mi zachránilo život, když mě omráčila jedna z těch zatracených oblud. Jmenuje se Candy a hledám ji. Odnesla mě k sobě domů a ošetřila. Pak se vydala sehnat něco k jídlu a od té doby jsem ji neviděl. Když jsem se u ní večer vzbudil, nebyla doma a na prahu jen ležel zakrvácený rolák, který měla předtím na sobě. Od té chvíle ji hledám a doufám, že je naživu. Předpokládal jsem, že pro jídlo nejspíš mířila sem do supermarketu a proto se tu teď nacházím.“
,,Nikoho takového jsem nepotkal, ani nezahlédl. Těsně před Silent Hillem mě jen předjíždělo auto s vousatým postarším řidičem a mladou dívkou. Jinak potkávám jen nestvůry,“ hovoří už vyrovnaným hlasem.
Chvilku je ticho. Pak se ptám: ,,Co myslíte, že se tu děje?“
,,Nemám nejmenší tušení. Připadám si jako v horroru. Ale film to asi nebude,“ rozhlédne se po kanceláři Harry. ,,Každopádně, uděláme nejlépe, když co nejdříve zmizíme.“
Zavrtím hlavou. ,,Musím najít Candy, nemohu ji v tom nechat. Je naděje že stále žije. Ona mě zachránila.“
Harry chvíli mlčí. ,,Dobrá, pomohu ti. Bude lepší, když nebudeme každý sám.“
,,To určitě,“ s úsměvem odpovím. Mám radost, že nebudu vše sdílet jen já. Ve dvou se to lépe táhne.
Harry se postaví na nohy a zavrávorá. ,,Ještě chvilku počkáme, pořád to není ono.“
,,Ani trochu jste nezahlédl, co vás uhodilo?“ ptám se. Připomíná mi to mou příhodu na křižovatce, krátce předtím, než mě objevila Candy.
,,To nevím. Přišlo to nečekaně, vůbec nic jsem ani nezaslechl. Pamatuji si hroznou ránu a pak už nic. Asi mě to nechtělo zabít, jinak by mě to dorazilo,“ říká Harry.
,,Spíš si to myslelo, že jste mrtvý. Mě omráčilo humanoidní monstrum, ohavné, s lidskými rysy. Také mě nezabilo. A určitě mohlo. Když mě Candy našla, nic prý neviděla,“ vyprávím. Pořád se o ni strachuji, naděje že nezemřela, slábne...
Nikdo z nás teď nic neříká. V podstatě není o čem mluvit. Oba zažíváme to samé peklo a nechceme si ho navzájem zhoršovat ještě dalšími hrůzami, které z nás kdo zažil. Nevím, jestli se odsud dostanu živý. Přibývají mi zranění, trpím žízní, hladem, nesmírným stresem a strachem... Strádám fyzicky, ale i psychicky. A to mnohem více.
Stýská se mi. Pomalu si uvědomuji, že už možná nespatřím své blízké. Už nikdy se nepodívám z okna svého domova, nepohladím své kotě, nepolíbím svou dívku, neprojdu se zelenou trávou na louce. Neuvidím slunce ani modrou čistou vodu. Nikdo se nic nedozví. Budou mě hledat, ale nenajdou. Můj život skončí na prokletém, satanem požehnaném místě. Daleko od všeho dobrého, daleko od všech věcí co mi dělají radost. Zemřu vyděšený, utrápený a kdoví co přijde potom. Skončí tím můj trest? Nebo to bude mít ještě další pokračování?
Při těchto myšlenkách mi vyhrknou slzy do očí. V tichém vzlyku sebou škubnu. Můj společník se ohlédne. ,,Jsi v pořádku?“
Zavrtím hlavou. ,,Nejsem. Už to nevydržím. Prošel jsem hrozným peklem! Nechce to skončit!“
,,Klid! Nepropadej beznaději! Dostaneme se odtud! A všechno bude jako dřív!“
Deprese a zoufalství přechází. Konečně! Už se cítím líp.
,,Dobře. Pokračujem,“ řeknu rozstřeseným hlasem. Opatrně mineme temnou chodbu, odkud jsem slyšel vrčení a dojdeme ke vchodu do krámu. Přesněji řečeno, k bývalému vchodu do krámu. Místo dveří, kterými jsem přišel, je tu holá, oprýskaná a pevná zeď.
,,Co je zase tohle?! Tady byly dveře, přísahám!“ běsním. Už toho mám dost!
Harry řekne: ,,Věřím vám. Jen si to nedovedu logicky vysvětlit.“
,,V tomhle městě jde všechna logika stranou,“ poznamenám trpce. ,,Kudy dál?“
Harry potichu řekne: ,,Zbývá jen jedna cesta. Ostatní jsou také uzavřené.“
Zoufale se chytnu za čelo. Vím co tím myslí. Je to strašidelná ,,vrčící“ chodba. Jen to ne! ,,Nuže, vyrážíme.“
Podám Harrymu mou pistoli a pomalu se blížíme k chodbě. Rozbité dlaždice mi křupou pod nohama. Ze všech stran dýchá temnota. Černé ústí se blíží. Nám se zrychluje tep. Jen mrknu na obrovský cákanec krve na zdi. Nesmím se nechat rozhodit. Doufám že můj společník má také tak silné nervy. Kužel světla z mé baterky na helmě stěží rozráží tmu. Jako by tam byla hmatatelná. Už jsme skoro v chodbě, není slyšet vůbec nic. Po stranách chodby je několik dveří, špinavých, s rezatými zámky. Když mineme první, čekám, že se každou chvíli rozlétnou a něco nám skočí na záda. Fantazie pracuje. Dojdeme k záhybu. Za ním chodba končí dveřmi, nad kterými je rozbitý světelný nápis „EXIT“. Naštěstí tu nic hrozného nebylo. Stejně ale nechci vědět, jaké hrozné stvoření tu předtím vrčelo. Kéž by ten nápis říkal pravdu! Kéž by ty dveře vedly ven!

4. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional