Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Přízraky dávných dob - autor: Aldaris
4. strana

    fdh  

 

Přízraky dávných dob
4.strana

 

Odvracím pohled od mrtvol a hledím na hlavní vchod. Pokud není zamčeno, což si myslím že není, mohu odejít. Ale co když záhadný střelec-samopalník potřebuje pomoc? Může tam někde ležet zraněný… Odejdu potom. Napřed zjistím, o koho jde.
Odvrátím se od vchodu a můj zrak padne na přijímací okénko. Ovšem, nikdo za ním samozřejmě není. Ale to jádro budu muset prohledat. Jestli je tu někdo živý, tím myslím NORMÁLNÍHO člověka, chci ho najít. Společně se odsud možná dostaneme snáz…
 Nečekám a obcházím jádro až ke dveřím do lékařského pokoje. Vejdu dovnitř. Svítí tu lampička. Možná tu kdosi je… Někde blízko. Místnost je velice malá. Dominuje jí knihovna s lékařskými knihami, dále stůl s psacím strojem a umyvadlo. Knihovna mě nezajímá. V psacím stroji je dokument. Vyndám jej a čtu:
 Ten pacient tvrdí, že zná svůj minulý život. Dokola opakuje, že byl popraven v Silent Hillské věznici. Mí kolegové soudí, že jde o běžnou poruchu s opakujícími se halucinacemi a vtisknutými představami. Já osobně si myslím něco jiného. I když je to neprofesionální, tomu člověku věřím. Věřím jeho očím. On není blázen. Nepatří sem. Utrpěl jen těžkou ztrátu paměti. Pokoušel jsem se, odhalit u něj vše hypnózou. Bez úspěchu. Jeho mysl zůstala zavřena. Jakoby uzamčená. Neměl jsem toho člověka poslouchat, co jej sem doporučil. On sám není normální… I celý tenhle psychiatrický ústav je čím dál horší. Kéž bych alespoň znal totožnost mého pacienta. Rodinu… Nevím však zhola nic. Jen to, že je příčetný a pravděpodobně velmi trpí, aniž sám ví čím.
                                                                                                                               Dr. Alex Winter

Zaraženě zvedenu oči od textu. Nepřítomně jej položím na stůl. To píše o mě… Určitě to je o mě… Ale nevzpomínám si, že by mě vyšetřoval nějaký psychiatr. Všechno je hrozně zmatené. Ale stoprocentně cítím, že doktor píše o mě. Je to snad malá indicie k rozluštění všech hádanek? Spíše se to ještě více zamotalo. Snad se dozvím víc…
 Zamířím k protějším dveřím a opustím lékařský pokoj. Ocitnu se ve větší místnosti, zřejmě sloužila jako ,,místnost na kávu“ pro lékaře. Je tu lednička, stůl, i podsvícená nástěnka. Ta ale bude spíše pro roentgenovésnímky. Na ledničce je napsáno: Skladovat jen potraviny, ne léky!
 Umyvadlo špinavé, baterie orezlá. Na stole šálky od kávy, neumyté. Stará kávová sedlina na jejich dně, také pořádně ,,kvete“. Co to visí na té nástěnce? Někdo tam lepenkou přilepil novinový článek. Má nadpis: Bob stáhl pátou!
 O čem to zas je? Nebudu to číst, nechci si zatěžovat hlavu čtením nějaké černé kroniky. Nic extra tu není, opouštím místnost protějšími dveřmi. Ty vedou do dalšího lékařského pokoje. Na stole tu leží malá mapka. Rozhrnu ji a vidím, že zobrazuje Silent Hill. Výborně, tu si přivlastním. Alespoň se tu už nebudu tak motat. Věšák s lékařským pláštěm, psací stroj, tentokrát bez dokumentu, umyvadlo, psací potřeby. Prohledám ještě zásuvky ve stole. Hned v první najdu tlustou knihu. Vázanou, v pevných deskách. Na hřbetu čtu: Historie Silent Hillu.
 ,,A pozor! To by mohlo být zajímavé…“, řeknu si. Otevřu náhodně knihu uprostřed a čtu:
 První osadníci, kteří později vybudovali tohle město, vyhnali indiány z jejich rodného území. Po letech krvavých válek, byly téměř všechny kmeny v okolí jezera Toluca, vyhlazeny. Na místě dnešního Silent Hillu, se nacházelo rozsáhlé indiánské pohřebiště. To však nebylo indiány používáno dlouho, tvrdili, že duchové jejich předků tu nemají klid a dokonce sem přestali chodit, jak se toho místa báli. Dvě indiánské vesnice se přestěhovaly na druhý břeh jezera, co nejdále od tohoto místa.
 Když přišli bílí osadníci a po krvavých bojích uzavřeli se zbylými indiány mír, byli varováni, aby nevstupovali na toto místo. Šamani tvrdili, že je to tu poskvrněné zlem a žijí zde zlí duchové, týrající jejich vlastní předky. Osadníci nebrali jejich varování na vědomí a postavili tu město. To se postupně rozrostlo a přebudovalo do dnešní obdoby. Nazvali jej Silent Hill, snad proto, aby zahnali zlé pověry o těchto místech. V žádném městě okolo jezera, nebylo nikdy spácháno tolik vražd a takové množství pohřešovaných. Objevily se i rituální vraždy. Když vypukla válka Severu s Jihem, byl tu postaven zajatecký tábor. Po válce jej přestavěli a sloužil jako věznice. Tresty tam  byly velice přísné. Až zbytečně drastické. Snad k potlačení zločinnosti jaká byla v minulosti,  vznikl tento krutý soudní systém. Trest smrti byl na denním pořádku. Krvelačným způsobem. Probodnutí, či uškrcení. Rozsudky vykonávali dva kati, z nichž měl každý člověk strach. Jejich totožnost není dodnes známa. Okolo celého jezera prosluli svou krvelačností a potěšením z bolesti odsouzených.
 Trest smrti byl nepřiměřeným trestem k většině zločinů, zde spáchaných. Uděloval se za podvod, krádež, ale i sebeobranu.
Přestanu číst. Sebeobranu? To přece bylo v mém snu… Tam jsem byl zavřen ve vězení za sebeobranu. Někoho jsem zabil v sebeobraně.Cožpak mě také odsoudili k trestu smrti? Knihu ukládám zpět. To mi stačí. Po tomhle čtení se tohoto města děsím ještě víc. Je mi to jasné. Víc nápověd nepotřebuji. Je jasné, že v minulém životě mě věznili a soudili v Silent Hillu. Zřejmě i popravili. Musím zjistit kdo jsem byl a kdo jsem teď.
 Odcházím. Tady ten střelec očividně není. Opouštím jádro a stojím znovu v hale. Zkouším všechny dveře co tu zbývají, žádné nejdou otevřít. Dokonce ani od lůžkového oddělení. Zbývá jen jedno a to mě neláká. Sklep.
 Neztrácím čas a rovnou se vracím na schodiště. Jdu po něm dolů. Odtud jde to světlo! U úpatí schodiště ve sklepě, na zdi svítí nekrytá žárovka. Naslouchám a když neslyším, sejdu ze schodů do prostor suterénu.
 Za rohem mě čeká ošklivé překvapení. Až mě to vyděsilo. Převrácený invalidní vozík. Od něj krvavá šmouha za další roh. Polknu a zamířím tam. To snad ne! Jdu pozdě! Otřesný pohled. Sice žádná mrtvola, žádné kusy těla… Pouze stěna obkládaná dlaždičkami, teď rozbitými nespočtem děr po kulkách. Šlapu po prázdných nábojnicích, zásahy i v podlaze. Někdo tu nedal svůj život lacino. Ale co je snad nejděsivější… krvavá šmouha vede až k výtahu. Respektive šachtě. Dveře jsou napůl otevřené a na nich otisky krvavých rukou, jak se nešťastník snažil udržet a nenechat stáhnout. Něco tu nebohého invalidu strhlo z vozíku a jistě přes mnohé zásahy, které by roztrhaly člověka na kousky, odtáhlo do výtahové šachty a tam nejspíš sežralo.
 Kdyby tu alespoň zůstal ten jeho samopal… krom prázdných nábojnic a prázdných zásobníků, tu nic nezůstalo. Ale co to… Tady je krvavý otisk malé zbraně… Jako otisk zakrvácené UZIny. Jestli tu krev stříkala, pokryla i tu zbraň. Tu nebožák musel upustit, když jej to protahovalo dveřmi šachty. Z toho také vyplývá, že tu někdo byl už přede mnou a samopal si přivlastnil. Zatraceně! Do šachty nebudu ani nahlížet, tomu chudákovi už nepomohu a sám nechci přijít o hlavu. Snad našel po smrti klid…
 Opustím sklep a vrátím se zpět do haly. Už tu nemám co pohledávat, tak můžu nemocnici opustit. Pomalu a zklamaně mířím k hlavnímu vchodu. Myslel jsem, že už na to nebudu sám. Místo toho jsem přišel pozdě a jen zjistil, že Silent Hill si přivlastnil další nevinnou oběť… A ten kdo tam byl přede mnou… Co to asi mohlo být za člověka? Z tratoliště krve vedly pryč otisky bot. Malé, jakoby od kozaček. Nějaká žena? Ona určitě nebude vrah, zřejmě ji to šokovalo stejně jako mě. A s tím samopalem nebude tak bezmocná…
 Rázně otevřu hlavní vchod a vyjdu do denního světla. Cítím úlevu. Čerstvý vzduch a světlo, místo zatuchliny a tmy. A mlha. Tu už nevítám. Zavřu za sebou a podívám se nad dveře. Je tam kříž a veliký nápis ,,Brookheavens Hospital“. Tak se tenhle špitál jmenuje. A kam teď?
 Sejdu po třech schůdkách stoupajících ke vchodu špitálu a zatočím doprava. Minu prázdné auto a rozhlížím se na všechny strany. Prokletá mlha… Jestli mě něco sleduje, tak jsem v koncích. Odněkud zaznívá rytmické bouchání, zesilující a zase zeslabující. Je to k zešílení. Hvízdání větru také na náladě nepřidá. Mám strachy stažené snad úplně všechno.
 Co to? Zahlédl jsem v mlze přede mnou pohyb! Zastavím se a snažím se zrakem proniknout tu bílou omáčku. Bezúspěšně. Pomalu vykročím. Zase! Ale to vypadá na člověka, plynule jdoucího. Žádné potácení. Trochu zrychluji. Natahuji krk před sebe, ale neznámý zase zmizel. Kašlu na to, běžím za ním. Buď mě zabije, nebo ne.
 ,,Hej, prosím vás počkejte na mě!“ volám. ,,Slyšíte?“ Žádná odpověď. Snažím se ještě něco zahlédnout, jenže už nespatřím nic. Zastavím se. Poněkud jsem se zadýchal. On šel směrem zleva a nahoru. Musel tedy vyjít z tohoto domu… Zkusím tam mrknout, třeba tam ještě někoho najdu…
 Přijdu blíž. Stojím v ústí kraťoučké uličky, na jejímž konci stoupá železné schodiště ke zdobeným dveřím, s čtyřmi černými skleněnými tabulkami. Nad nimi svítí neonový nápis: Heaven´s Night.
 ,,No, tak se pozveme na návštěvu,“ vycházím po schodech. U dveří se zastavím, přemýšlím jestli mám klepat, ale to asi bude zbytečné. Sáhnu na zdobenou kliku a napůl čekám, že snad dostanu ránu, nebo se spálím. Nic takového se nestane, to mi jen nervy selhávají…
 Když otevřu dveře, zjistím už z prvního pohledu, že se jedná o striptýzový bar. Jenže jak už jsem zvyklý, samozřejmě naprosto liduprázdný. Ale vše tu vypadá tak živě… Jako by byl opuštěn před chvílí… Neony svítí, hraje tichá, ale velice příjemná muzika. Je v ní něco nesmírně uklidňujícího, rozlévá to ve mně pocit klidu a bezpečí, něco, co jsem už dávno nezažil. Působí jako balzám na mé přetažené nervy. Jako zhypnotizovaný si sednu k jednomu z kulatých stolů a položím si hlavu. Jen tak poslouchám tu příjemnou hudbu a odpočívám.
 ,,Heaven´s Night, jak výstižný název,“ pomyslím si. Tohle místo do Silent Hillu ani nepatří… Je to ostrůvek uprostřed chaosu. Na baru vidím spousty různých nápojů, převážně alkoholických. Vše tak opuštěné, bez života. Jak dlouho může trvat šílenství v tomto městě? A co se stalo s obyvateli? Stali se snad kořistí těch oblud? A proč to nikdo zvenku neřeší? Copak není okolnímu světu divné, že ze Silent Hillu se nikdo ani neozve? Musí sem jezdit nějaké zásobování, šerif by měl být v kontaktu s policií… A nic se neděje. Třeba už je kavalerie na cestě… A třeba taky ne.
 Dost dumání, musím jít. Vstanu a chystám se k východu, když můj pohled zavadí o dveře pro zaměstnance. Nejsou zamčené a tak je potichu otevřu. Za nimi je krátká chodba k zadnímu východu a ke schodišti. Schody jsou dřevěné a dost vržou, když po nich jdu. V mezipatře je velké okno, přes které vidím dobře na ulici. Spatřím jen chodník a víc nic. Vše schovává mlha. Odvrátím se od okna a vyjdu do patra. Hmm, troje dveře…
 Zaklepu, je možné že se tu ještě někdo nachází, tak by asi nebylo nejlepší, vtrhnout tam jen tak. Chvilku čekám, žádná odezva. Vezmu za kliku, ale dveře se nehnou. Zamčeno. Zkusím ty uprostřed…
 ,,A hele, ty jdou,“ zamumlám. Otevřu je a rozhlížím se, zda tu někdo není. Ne, jen prázdný, útulný pokojík. Je tu znát ženská ruka, uklizeno, pořádek… Váza s kytkou na stole, nikde ani smítko, otevřená skříň s vyzývavým oblečením, pečlivě ustlaná postel. Takový pořádek jsem doma nikdy neměl… Počkat! Domov! Vynořil se záblesk vzpomínky, ale hned zase zmizel. Usilovně se snažím, onu jiskřičku rozfoukat. Nemůžu si vzpomenout, jen mě z toho bolí hlava. Ale to znamená, že si začínám vybavovat, kdo jsem…
 Opouštím pokoj. Poslední z dveří jsou také zamčené, tak jdu zpět dolů. Ta hudba je slyšet i tady… Ještě chvilku se zaposlouchám a pak vyjdu zadním východem ven. A v tu chvíli se cítím jako předtím. Vystresovaný, vyděšený, zmatený… Ta mlha mě zase vrátila do reality, kterou se mi podařilo před chvílí na okamžik zahnat. A už jsem zase zpět. Vítej znovu v pekle…
 Zadní východ mě ,,vypustil“ do velmi úzké uličky mezi domem a plotem. Po deseti metrech ulička končí a stojím na dvoře nízké budovy. Obcházím ji a na ceduli čtu nápis: Peteův bowling. To není to pravé pro mě… Kam teď?
 Ten kněz mluvil o minulých životech. Že souvisím se Silent Hillem. A to vězení… Potřebuji najít nějakou Knihovnu, nebo něco podobného. Muzeum mě opravdu neláká, druhou návštěvu tam mít nemusím. U bowlingu stojí veliká tabule s mapou města. Snad mi pomůže… Chvilku pátrám a nakonec najdu. Silent Hillská veřejná Knihovna. To je ono! Jenže odtud přes celé město… Co naplat, snad tam najdu odpověď… Mapa je kryta plexisklem a upevněna čtyřmi napínáky. Po pár minutách práce, si ji přivlastním. Dost rozměrná, ale když ji pečlivě složím, podaří se mi ji nacpat do kapsy.
 Rázně vykročím rychlou chůzí vpřed. Chci tam být co nejdříve. Ty ulice vypadají dost děsivě. Kdoví, co se tu potuluje… A pak jako by všichni čerti vyslyšeli mé obavy a naschvál je zrovna teď realizovaly. Z mlhy přede mnou se totiž vynořila bytost. Ale s člověkem, ani normálním zvířetem, nemá pranic společného. Připomíná to blechu zkříženou se psem, ale vůbec nerozeznám, kde to má nějaké oči, nebo tlamu. To, co bezpečně rozeznám je, že se to po znetvořených hmyzích nohou blíží ke mně. Tyčí se to asi do dvou a půl metru. A já vůbec netuším, co mám dělat. Nemám zbraň, nemám nic, čím bych to mohl zabít, nebo zadržet. A proto zbývá jediná věc, utéci. Otáčím se a běžím, co mě nohy stačí. Jen se letmo ohlédnu a vidím, že monstrum se za mnou rozběhlo. Ale zdaleka mu to nejde tak rychle jako mně, díky svým ohavným proporcím je značně neohrabané a neschopné rychlého pohybu. Po několika minutách zmizí vzadu v mlze…
 Jenže běžím na opačnou stranu než potřebuji jít. Zastavím se abych se vydýchal a zároveň vybral jinou trasu. Nerad bych té věci vběhl do náručí. Stojím znovu u Heaven´s Night. Vytahuji z kapsy mapu, rozhrnu ji a opatrně se rozhlížím. Ta mlha je tak hustá, že bych tu příšeru viděl až na poslední chvíli. Dobře, půjdu touto ulicí pořád dolů a dojdu na velkou Rendell Street. Ta by teoreticky i měla vést z města. Jestli se nachází odpověď kterou potřebuji zde, nemohu pryč. Vždyť ani nevím, kam bych šel. To je to, co mě drží v tomto městě. Proto nemohu odejít.
 S ohlížením a napínaným sluchem, vyrážím vpřed. Ztichly dokonce i zvuky na pozadí, i vítr nesviští. Předzvěst něčeho zlého? Království za nabitou zbraň! Takto jsem neuvěřitelně zranitelný. Poklusem směřuji jižním směrem a snažím se zaplašit strach a nervozitu. Nepozorností nekoukám pořádně pod nohy a málem padám do otevřeného poklopu vedoucího do kanálu. To je to poslední místo, kam by se mi chtělo. Na poslední chvíli zabrzdím a otvor obejdu. Po pár metrech se objeví něco, co mi absolutně vyrazí dech. Tohle přece... to není možné!
 Tam, kde by měla být ulice, je pouze hluboká, temná propast. Kvůli mlze nevím jak hluboká. Okraj je natolik strmý, že je nemožné sešplhat. A druhý konec propasti nevidím. Stejnak bych ji asi nepřeskočil. Nerozhodně stojím a přemýšlím co dál. Kudy jít? Na jedné straně obluda, na další propast... Zbývá jediná možnost. Po levé straně ulice nejsou domy, jen drátěný plot. Za ním vidím stromy. Asi se jedná o nějaký větší park, nebo něco podobného. Když se přiblížím k plotu, snažím se mezi drátěnými oky prozkoumat pohledem nejbližší okolí. Je to poměrně hustý, jehličnatý porost. Mlha neumožňuje rozhled na víc, než čtyři metry. Navíc je mezi stromy o něco temněji, než na ulici. Nebude to snadné, ale nemám na výběr. Doufám, že se tam neskrývá nějaké nebezpečí.
 Přelézám plot a snažím se neškrábnout o jeho orezlý povrch. Otrava krve by neprospěla... Na druhé straně seskočím dolů a naslouchám. Mrtvo... Žádný ptačí zpěv, neozývají se zvuky běžného lesa. Jen mé tlumené kroky na vhkém jehličí.  Cítím, jak měkce našlapuji. Minuty ubíhají a já stále nenacházím jedinou změnu v prostředí. Pořád jen stromy a křoviska. Má to být jen lesík, ne prales...
 Co to? Z křoví přede mnou cosi zašustilo. Na místě zabrzdím a třesu se. Napůl zimou, napůl strachy. Zvuk utichl. Pozoruje mě někdo? Co tam je? Zvíře, člověk, obluda...? Rozmýšlím se, zda mám vzít nohy na ramena a dát se na ,,taktický ústup", nebo křoví prozkoumat. Rozhodnu se pro to druhé. Sehnu a zvednu malý klacek. Hodím jej do křoví. Sleduji jeho dráhu a vidím, jak proráží listí a mizí v jeho nitru. Jedna vteřina, dvě, tři... No, to jsem si pomohl.
 Vsadím vše na jednu kartu. Pomalu přicházím ke křovisku a bedlivě jej pozoruji. Panuje klid. Možná se mi to zašustění předtím jen zdálo... Lepší bude, když to obejdu. Během toho nepovoluji na ostražitosti. Už zbývá jen kousek... nahlížím tam...
 ,,Och bože!" zařvu a jen se snažím udržet obsah žaludku v těle. Má příčetnost právě obdržela další těžkou zkoušku. To.. to už není možné! To se nedá vydržet! Je to horší než noční můra... a jestli to patří do zlého snu, chci už se probudit... nepřeji si nic víc! Tak strašný pohled se mi ještě nenaskytl. Dokonce předčí i ty dvě děti, rozsekané u silnice. Tohle je ještě děsivější…
 Za křoviskem leží hrůzný nález. Obrovská krvavá skvrna a v jejím středu rozeznám malé tělíčko. Je to mrtvolka malého dítěte, zohavená a roztrhaná. Leží na břiše, spíše na tom, co z něj zbylo. Jednu ručku má utrženou, nevidím ji ležet poblíž. A asi ani nechci… Kdo jen tohle mohl udělat…
 Odvrátím se a jdu dál. Nebudu tu dále postávat, je mi z toho hrozně a chci si udržet alespoň trochu jasnou hlavu. Není nic horšího než mrtvé malé dítě. Po pár krocích se mi udělá nevolno. Nebolí mě nic, ale točí se mi hlava… cítím v ní strašný tlak, jako by chtěla vybuchnout. Pokoušejí se o mě mrákoty, ale snažím se jít dál. Nechci tady zůstávat, navíc v bezvědomí. Straší mě vidina té mrtvolky… Jen cítím jak narážím na zem. Snažím se vstát, ale tělo mě neposlouchá…. Co teď…?

 Začínám si uvědomovat sám sebe. Je tma. Kde to jsem? Matně si vzpomínám… Les, křoví, mrtvola dítěte… mdloby… Jak dlouho tu ležím? Pak si uvědomím, že mám pořád zavřené oči, proto ta tma. Otevřu je a snažím se zaostřit. Stále tma. Zřejmě nastala noc. Musím tu ležet hodně dlouho, štěstí že mě nic nesežralo. Při vzpomínce na hrůzný objev za keřem, se otřesu. Měl bych odsud zmizet. Potácivě se postavím na nohy a snažím se rozhlédnout. Připadám si jako slepý, ve tmě vidím ještě hůř, než v té mlze. Kudy kam? Kde je směr, kterým potřebuji jít? A pak mé oči spatří něco bílého. Světélkuje to v temnotě. Je mi to povědomé… To je určitě ta bytost, kterou jsem viděl v tom pekelném podzemí! Ano, lidské tvary, zeleně svítící oči, delší modré vlasy, obličej bez výrazu… A stejně jako předtím, hledí na mě bez jediného pohybu. Ani nemrkne.
 Dlouhé vteřiny na sebe hledíme a já nemohu přemoci strach, abych k ní přistoupil blíž.
 ,,Kdo jsi?“ zeptám se.
 Pořád jen hledí. Nehnutě, bez jakéhokoli sebemenšího pohybu. ,,Odpověz mi.“ Stále nic. Otáčí se a odchází. Pomalu jdu za ní. Je to past? Stojí snad za vraždou toho dítěte? Zvědavost mě přemáhá a tak ji pomalu sleduji. Co jiného tu dělat? Do rána bych se odsud nevymotal. Pokud vůbec nějaké ráno nastane… Ani by mě nepřekvapilo kdyby ne.
 Mám pocit, že spíše levituje, než kráčí. Tak ladný krok by nikdo nemohl mít. Je jasné, že to není normální pozemská bytost. Ale kdyby mi chtěla ublížit, už by to udělala. Příležitosti už měla. Neotáčí se, buď neví že ji sleduji, nebo jí na tom nesejde. Nevidím pod nohy, jestli zakopnu o nějaký kořen, nebo spadlou větev, poletím jako pytel brambor. Také bych nerad šlápl do králičí nory, nechci si zlomit nohu či vyvrtnout kotník. Její záře pomalu pohasíná. Ne to ne, nemohu ji ztratit z dohledu! To se tu okamžitě zamotám! Zrychlím krok abych ji pak mohl sledovat alespoň podle zvuku, ale jde naprosto potichu. Po pár minutách světlo linoucí se z ní, zhasne a vše se znovu ponoří do tmy.
 ,,Výborně. Napřed mě vyláká a pak si zhasne!“ sakruji. Ale byl to vlastně můj nápad, sledovat ji. Rozhodnu se, jít pořád rovně. Snad mě to někam dovede. Také se může stát, že tu kdesi přede mnou číhá a pak se na mě vrhne. Tolik se toho může stát…

  Ujdu odhadem zhruba dvacet metrů a téměř vrazím do lešení, okolo rozestavěného domu. Co to? Stojím na okraji ulice. Aha, už jsem musel projít tím mizerným lesem skrz, na druhou stranu města, jak jsem původně zamýšlel.
Ta bytost mě sem de facto dovedla. A teď už tu zase není. Ani mlha. Jen běžná tma. Ne že bych viděl lépe, to samozřejmě ne. Ale mám malou naději, že mlha zmizela a až přijde úsvit, bude normálně vidět. A třeba tohle šílenství skončí…
Původní záměr byl, najít městskou knihovnu. Musím probádat historii Silent Hillu. Věřím, že tam najdu pravdu. Podle ukazatele, stojím na Munson Street, knihovna se podle mapy nachází na severním konci této ulice. Na rohu Munson Street a Nathan Avenue. Pokud mě nic nezdrží, budu tam za osm minut… přibližně. Z dálky slyším vytí. Nepatří to mezi vytí běžných zvířat. Tohle má v sobě zlý podtón, touhu po krvi. Na vrcholu se změní v parodii lidského smíchu. Co to jen bylo?
Dojdu ke křižovatce a z ulice napravo, mě upoutá šramot a zvuk kroků. Pomalé, šoupavé kroky. Nevím, zda mám utéci, či stát a čekat. Než se rozmyslím, bytost se přiblíží na dohled. Díky té tmě ji vidím jen zčásti. A to stačí. Možná to kdysi bývalo člověkem, ale teď už rozhodně ne. Je to shrbené na pravou stranu, trup deformovaný, nohy křivé a podivně znetvořené. Kombinace lidského chodidla a býčího kopyta… Ruce pokroucené, do takovýchto úhlů by je lidské klouby nestočily. Zdeformované prsty nepřirozeně dlouhé. Kvůli šeru nevidím, zda jsou opatřeny drápy, nebo nehty. Obličej postrádá jakékoli rysy, nevidím oči, nos a místo úst má podivnou chvějící se tkáň, připomínající přísavku. Stojí asi dva metry ode mě a najednou mi dochází, jakému nebezpečí se vystavuji. Místo prohlížení, jsem měl raději jednat. Tak mě obluda šokovala, že jen stojím, neschopen pohybu. A to je chyba…
Příšera se rychlostí blesku vrhne vpřed a nebýt reflexního skoku stranou, povalila by mě na zem. Monstrum je extrémně rychlé, než stačím udělat sebemenší pohyb, sevře mě do své ohavné pazoury. Cítím, jak se mi drápy zarývají do masa. Pekelně to bolí, tvor nehorázně páchne. Svírá mě ve svém příšerném náručí a každou chvíli hrozí, že jeho nesmírná síla rozdrtí mé tělo jako skořápku. Přísavkovitá tlama mi jezdí po šíji. Jak odporný dotek… Připadá mi to, že se se mnou zvráceným způsobem mazlí. To ovšem nevysvětluje ten stisk deformovaných prstů na mém hrdle. Vychutnává si to. Dobře ví, že nemohu uniknout. Nevzpírám se, nemělo by to smysl. Místo toho zkusím starý trik, pořádně jí dupnu na nohu. Tvrdou podrážkou mých silných bot, bych touto silou normálnímu člověku rozdrtil nohu i s prsty. Ne však tomuto pekelnému stvoření.
Obluda strašlivě zařve, ale nepovolí. Využiji toho, že napůl stojí na jedné noze a vši silou se vrhnu proti jejímu tělu. Doufám, že ji to překvapí a padne na záda. Pravda, trochu ji to vyvedlo z rovnováhy, ale ne tak jak jsem čekal. Zavrávorá a aby zabránila pádu, povyskočí. Já monstru během toho podrazím zdravou nohu a oba letíme do výkladní skříně prodejny s díly na auta. Sprška střepů z rozbitého skla s hlasitým rachotem pokryje nás oba i chodník. Cítím slabé pálení na tváři, asi mě škrábnul jeden ze střepů. Monstrum to odneslo daleko hůř. Převážně ono rozbilo výlohu a velké kusy skla trčí z jeho zad. Je šílené bolestí. Nicméně, povolilo svůj stisk a já mohu uniknout. Pak mé oči zabloudí k vystavenému heveru. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale zaráží spíše to, co někdo umístil na něj. Na jeho vrchní straně sedí malá plyšová hračka. Ale dítěti bych ji na hraní určitě nedal. Jedná se o růžového zajíce, s veselým úsměvem. To by stále vypadalo pozitivně, jenže jeho krk i ústa jsou potřísněna krví. Jako by ho někdo podřízl… Nikdy by mě nenapadlo, že může hračka působit tak strašným pocitem…
Pohyb po mé pravici mě vrací do reality. Stále je zde to monstrum… Zase se na mě sápe, ale už ne tak svižně jako předtím. Také mohutně krvácí. Zdá se, že pokožka je velmi podobná lidské, také stejně zranitelná. Napnu všechny síly, opřu nohy o deformovaný trup a mocně kopnu. Monstrum to zřejmě nečekalo, protože z výlohy doslova povylétlo. S dutým žuchnutím přistane na chodníku.
,,Koukej…padat!“ doprovázím to slovy. Neztrácím iniciativu, popadnu snad největší střep jaký tu vidím, vyskočím ven a vší silou ho vrazím tam, kde předpokládám že má netvor srdce. Povolí kůže, maso i žebra. Nestvůra se zacuká a s bubláním znehybní.
,,Tak to bylo něco…“ oddychuji. Pak začnu zkoumat svá zranění. Mám štěstí, nic vážného. Bytost naštěstí neměla drápy, jen ztvrdlé nehty, tak mě poranila jen povrchově. Kdežto šrám na tváři pekelně bolí a dost krvácí. Vytahuji z kapsy kapesník a přitisknu si jej na ránu. Jestli to přežiju, budu mít parádní jizvu. Konec postávání, musím jít dál…
Zvuk za mnou mě přinutí se zastavit a otočit. Obluda, která by měla podle přírodních zákonů být už v pekle kam patří, vstává ze země a potácí se ke mně. Ještě v ní zbývá dost života k tomu, aby se mohla pomstít.
,,To ti to ještě nestačilo, ty mizernej sráči?!“ snažím se dodat si odvahu. Příšeru vůbec nezajímá, zdali jí něco říkám, či ne. Chce jen očividně noční hostinu. Jedinou potenciální zbraní mohou být jen střepy z výlohy, ale to je stejně tak nebezpečné i pro mě. Už předtím jsem se při tom bodnutí do jejího srdce škrábl v dlani. Horečně dumám, co dál. Mám utéci? To bude asi nejlepší…
Z myšlenek mě vytrhne další šok. Ulici zalije jasné světlo. Nade mnou se totiž rozsvítí pouliční lampa. Rozsvěcují se jedna po druhé, po celé ulici. Jenže to co ozáří, bych raději neviděl… Nejsem tu sám. Ulice je plná oblud. Některé jsou ještě ohavnější než ta, s kterou jsem se utkal. Jedna s poměrně lidskou postavou vyniká chapadlovitou nohou, místo hlavy. Další se zase podobá míchanici opice, krakatice a hyeny. Něco takového nemůže vymyslet ani zvrácená fantazie…
Pomalu se přibližují ke mně. Jdou, potácí, plazí, poskakují… Částečně působí groteskně, ale také děsivě. Poznám na nich, že cítí krev. K mému překvapení, se dvě vrhnou na mou zraněnou zápasnici. Ta není schopna se účinněji bránit, vidím, jak z ní rvou kusy masa a cáká krev. Další monstra se perou o kořist…
Využívám toho a beru nohy na ramena. Letmo pohlédnu do rozbité výlohy. Zdálo se mi to, nebo se ten růžový plyšový zajíc směje ještě víc…? Zpoza lampy přede mně vykročí mutace člověka a psa. Slintající tlama se otevírá a odhaluje lidské zuby. To už je na mě moc! Vrhám se ke vchodu nejbližšího domu a doufám, že půjde otevřít. Naštěstí ano. Nezajímá mě co je uvnitř, musím zmizet. Otevírám dveře a protáhnu se. Silně je za sebou přibouchnu. V zámku není klíč, modlím se, že obluda nemá tolik inteligence k tomu, aby si otevřela.
Pro jistotu držím dveře a čekám, že se bude dobývat dovnitř. Nic takového se neděje. Možná se přidala k hodování. Rozhlížím se. Panuje tu taková tma, že nevidím ani na krok. Pochybuji že tu někdo bydlí, město je opuštěné. Není divu. Za celou dobu jsem potkal jen vyšinutého kněze… Tápám rukou po zdi a snažím se najít vypínač.




4. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional