Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Světlo v zapmnění - autor: Bomb
1. strana

    fdh  

 

SVĚTLO V ZAPOMNĚNÍ
1.strana

 

                                                           
1. Cesta do neznáma

„Tak jak dlouho ta cesta ještě potrvá, Time?“ Zeptal se John svého kamaráda, který sedí vedle něj na místě řidiče a řídí svůj starý Dodge Challenger, ve kterém právě jedou na místo, kam si plánovali cestu ještě o školním roce. Do města jménem Silent Hill. „Na tý internetový stránce psali, že to město je v Nový Anglii. Když jsem to počítal, tak to vycházelo asi tak na dvě stě kiláků. Říkal jsem ti, že bude lepší, když vyrazíme až zejtra brzo ráno. Dneska to tam už kvůli tomu nestihneme.“ Odpověděl Tim, který si právě sklopil stínítko nad čelním sklem, aby mu zapadající letní slunce tolik nesvítilo do očí. Je totiž začátek července a oba kamarádi, kterí právě úspěšně dokončili střední školu, se již pozdě odpoledne rozhodli vydat na dlouhou cestu, přestože bylo jisté, že do večera tam nedorazí. Vlastně to byl Johnův nápad jet už dnes, protože když mu Tim před pár týdny ve škole o přestávce řekl, že už ví, co bude dělat o prázdninách a vyprávěl mu o tom, jak na internetu jen tak náhodou objevil něco o jakémsi Silent Hillu a hlavně když Johnovi řekl, že se tam dočetl něco v tom smyslu, že tam prý straší, v okamžiku se Johnovi rozbušilo srdce vzrušením a od té chvíle už jenom nedočkavě odpočítával dny, kdy tam spolu konečně pojedou. Oba totiž byli velcí fandové science-fiction, hororů a záhad obecně. Vždyť i ve škole se to o nich vědělo a proto je všichni měli za podivíny, protože se zdálo, že nemají sebemenší zájem o věci, které běžně dělají lidé v jejich věku. Místo toho četli knihy známých i méně známých spisovatelů záhad a koukali se na hororové filmy. Nebyli nikterak výrazní, jako ti „vocasové, co se pořád točej kolem těch nafintěnejch fiflen“ jak právě oni nazívali své, již bývalé spolužáky ze střední školy, kterým se také vždy škodolibě smáli, když se právě ten nejoblíbenější kluk rozešel s tou nejoblíbenější holkou. Nechodili na noční mejdany, kde se rozdováděná mládež utápí v proudech alkoholu a nezajímala je ani ta hudba, která jim tam pokaždé vyřvává do té doby, než na ně někdo vždy, kvůli rušení nočního klidu zavolá polici a oni se jako prchliví králíci rozutečou do náruče noci. Jsou to prostě Tim s Johnem, kteří si žijí ve svém vlastním světě, ve kterém se mohou spolehnout jeden na druhého. Na kamaráda.
Míle pomalu ubíhají pod koly starého auta, které už brázdilo silnice Ameriky v dobách, než se oni dva vůbec narodili. Ale koho to zajímá. Byl to Timův Dodge a Tim měl už od malička slabost pro takováto auta. Auta z doby, kdy v rádiích hrávala výhradně rocková hudba, kdy kytary svými líbeznými tóny lehounce kolébali všechny ty nespoutané rebely, stejně tak, jako když matka uloží své dítě do postýlky a něžným hláskem mu vypráví pohádku na dobrou noc. Koupil si ho, když mu bylo sedmnáct let. Tou dobou to už byly tři roky, kdy každý den, vždycky po škole, chodíval do staré autodílny svého strýce Roberta, který mu pokaždé rád věnoval nějaký ten peníz za to, že mu Tim pomáhá. Už tou dobou snil o tom, že si jednou „takovej starej bourák“, jak on už od malička říkával, koupí. A že ho pořádně prožene po celé Americe od východu, na západ a ze severu od Kanady až k Mexiku na jich. Jak by taky ne, když právě do strýcovi autodílny lidé často vozívali právě takováto auta, na kterých mohl Tim jen oči nechat. Jednou, když byl Tim ještě malý, mu strejda Robert dokonce dovolil se v jednom takovém autě projet. Ale nebylo to jen tak, to se přece ví. Co by na to řekli lidi, kdybi viděli jen vykukující hlavičku malého špunta, který se právě v tu chvíli snaží ze všech sil ukočírovat přes třista koní silnou bestii na čtyřech kolech. Strýček Robert si ho vždycky posadil na klín a šlapal místo něj na pedály, na které by malý Tim beztak ještě nedosáhl a jezdili spolu po parkovišti strejdovi staré dílny.

Dnes je Timovi už osmnáct let a stejně tak dlouho se spolu s Johnem znají. Vždyť celý život jsou si nerozlučnými kamarády a právě teď spolu sedí v tom starém Dodgi a jedou spolu na místo a bláhově doufají, že tam zažijí něco vzrušujícího, o čem si budou  ještě dlouhou dobu po tom vyprávět.

Slunce už pomalu zapadá za obzor a teplý letní vzduch začíná dostávat tipicky známou vlhkou příchuť právě přicházejícího deště. Nebe pomalu zahalují hustá černá oblaka, ze kterých se v mžiku stává ledová sprcha, která pomalu ochlazuje zemi. Déšť je tak silný, že stěrače starého auta mají co dělat, aby svému řidiči usnadnili výhlet na potemnělou silnici.
„Sakra Timmy, to je slejvák jako z konve. Neměli bysme to raději votočit a jet zpátky?“ Zeptal se John, zaskočený takovou razantní změnou počasí. „Blázníš? Vždyť už za sebou máme alespoň půlku cesty. Teď už by to nemělo smysl se vracet. Trocha deště nás přece nezabije. Stejně... Je to jenom voda, ne?“ Odpověděl Tim, kterému se na tváři objevil lehký škodolibý úsměv. Přesně ten úsměv, jímž Johna pokaždé zlobí, když si z něho utahuje. John se totiž nikdy nenaučil plavat. Už jako malý se bál vody, jako čert kříže, protože si myslel, že ho něco stáhne pod hladinu a on se utopí. Bylo mu už sice osmnáct, ale tohle byla jeho největší slabina, kterou nikdy nedokázal překonat.

Ledové kapky už stačily ochladit teplotu vzduchu, takže si John raději navlékl větrovku aby mu nebyla zima. Tim však zůstává v klidu a s úsměvem na tváři v rukou pevně svírá volant svého auta a přitom hledí do kuželů nažloutlých světel předních reflektorů, které jim jsou jedinými průvodci na cestě do neznáma. Na silnici jsou úplně sami. Jenom zřídka je mine nějaký ten vůz zrovna projíždějící okolo nich. Dokonce by se daly spočítat na prstech jedné ruky, kolik jich za celo tu dobu minuli.

Cesta už trvá poměrně dlouho. Oba chlapci jsou již značně unavení a tak je pro ně jako vysvobození, když v dálce před sebou spatří svítící neony prázdného motelu. Tim zpomalí svůj vůz a zaparkuje před budovou. Když vystupují z auta, v mžiku se otevřou vztupní dveře správcovi kanceláře, který neskrývá svou radost nad tím, že právě špatné počasí donutilo další cestovatele k zastávce v jeho opuštěné noclehárně. „Zdá se, že si docela užíváte počasí, co?“ Ptá se jich, sotva k němu doběhnou. „Neměl byste jeden volnej pokoj?“ Odpoví mu otázkou John, který byl už byl nejraději v posteli. Správce už se tou chvílí vrací spátky do své kanceláře a John s Timem jdou za ním. „To se ví, že mám volnej pokoj. Všechny pokoje jsou volný. Ono tady totiž moc lidí často nebejvá. Sem tam se tady zastaví pár turistů, který se zrovna rozhodli oběvovat krásy zdejší přírody. Sem tam přijede pár lidí, tak, jako teď vy. No ale většinou tady nebejvá nikdo. Párkrát se tady třeba objeví...“ „Jasně, jasně. Mohl byste nám už prosím vás pronajmout nějakej ten pokoj?“ Přeruší Tim rázně řeč toho člověka. Nemá totiž náladu po dnešní cestě poslouchat nějakýho dědka, který si stěžuje na svoje živobytí. „Jistě. Pánové mají asi na spěch. No dobrá. Zdržíte se jenom jednu noc?“ Zeptá se a oba chlapci souhlasně přikývnou hlavou. „Pak to bude 15 dolarů.“ Řekne starý muž klidným hlasem, při tom natahuje ruku pro klíč jednoho z pokojů. Za chvíli už vede oba naše cestovatele ke dveřím, za nimiž na ně čeká sprcha a suché deky. „Tady to je teda ten pokoj, pánové. Klíč vám nechám a až budete ráno odcházet, tak mi ho zase přineste.“ Při odchodu se pak ještě zvědavě zeptá: „A kam pak to máte vlastně namířeno, jestli teda nevadí, že se ptám?“ „Jedeme do Silent Hillu.“ Odpoví Tim už klidným hlasem a John hned dodá: „Jo. Jedeme do Silent Hillu. Prej tam strašej duchové a tak se tam jedeme podívat.“ Při tom se ještě začne smát a správce jakbysmet. „Duchové? Ha ha ha“. Směje se starý pán na plné obrátky, až se musel jednou rukou opřít o futra dveří, ve kterých právě stál a druhou se popadl za tlusté břicho. Nic dalšího už neřekl, protože se rovnou rozeběhl zpátky ke dveřím své kanceláře, aby ho déšť nesmáčel, jako slepici.
„To byl ale vůl.“ Neodpustil si Tim svérázně dodat, když zavřel dveře pokoje. „No a jako co teď? To budeme muset spát v týhle díře? Budeme rádi, když nám to tady do rána nespadne na hlavu.“ Postěžoval si lehce chraplavým hlasem John, který se zřejmě za těch pár hodit ve studeném autě trochu nachladil. „Kdybychom jeli až zejtra ráno, tak bychom tady teď nebyli. Ale ty jsi nemohl ten jeden podělanej den počkat a museli jsme jed hned teď.“ Rázně mu odvětil Tim a pak ještě dodal: „Kdychom jeli až zejtra ráno, tak bysme tam dorazli odpoledne, ale...“ „Jo. Já vím, já vím. Nemusíš mi to pořát připomínat.“ Přerušil John jeho hubování. „Tak už se nezlob. Vždyť víš, že jsem se na to těšil celou tu dobu.“ Doplnil pak ještě pár slov, aby uvolnil napjatou atmosféru, v již tak nepříliž útulném pokoji chátrajícího motelu, který nikterak ani v jednom z nich nevzbuzoval přílišnou důvěru bezpečného pobytu.
Nazítří oba kluci vztali časně za rozbřesku, klíče od pokoje vrátili správci, který jim popřál šťastnou cestu a dobrý lov zmučených duší, a při tom se nezapoměl smát tak, že se znovu musel o něco opřít, aby se náhodou neskymácel na zem.
Vycházející slunce jasně osvětlovalo oblohu a okolnímu světu propůjčovalo dechberoucí barevné odstíny. Silnice byla ještě mokrá od včerejšího deště, ale voda na ní pomalu usychala a vzduch se taky už oteplil. Tim se ještě jednou lehce vyčítavým pohledem podíval na Johna, jakoby chtěl říci něco v tom smyslu, že měl pravdu s tím, jak tvrdil, aby se na cestu vydali až druhý den, ale John se jen legračně zasmál, stáhl si okýnko a vyndal z kapsy starou harmoniku, kterou dostal od Tima k narozeninám, když byli ještě malí. Začal na ní hrát a při tom se už pomalu přibližovali k místu, kam mají od včerejího dne namířeno. Zanedlouho minuli ceduli, která je svým nápisem výtala v cíli jejich cesty. Ve městě Silent Hill.

2. Cizinci v cizím městě

Pomalu přijížděli do města po Bachmanově ulici, která od severu protíná Starý Silent Hill, místo mnoha rodiných domků, vedoucí o pár stovek metrů dál na jih, k nádherně poetickému jezeru Toluca, které se rozprostírá přesně uprostřed celého ůzemí a svou rozlohou je dvakrát až třikrát větší, než celé město, jež bylo kdysi dávno vystavěno na jeho březích. Krása toho jezera se snoubí s neodolatelně vábivou a mystickou atmosférou, která láká snad každého, kdo sem zavítá. Avšak je to jen klamná maska toho, co ukrývá ve svých hlubinách, neboť na jeho dně spí tajemství, jež zná jenom pár místních starousedlíků.
Tim zaparkoval svého Dodge na parkovišti motelu Haerbey inn, který stojí přímo na břehu jezera a tak zajišťuje svým návštěvníkům tajemnou jezerní atmosféru, takřka z první ruky. „Tak jsme konečně tady.“ Neskrýval svou radost John, který tou chvílí zrovna zavíral dveře automobilu. „Hele Timmy. Nakonec to dopadlo docela dobře, co říkáš?“ Tim se na něj jenom nepřítomně podíval a ihned si to zamířil ke kufru v zádní části auta. „Běž radši zamluvit pokoj. Já vyndám věci a pak tam za tebou příjdu.“ John se tedy vydal do správcovi kanceláře a za chvíli už kráčel k jednomu z pokojů, s veselým úsměvem na tváři, jako by tím chtěl říct, že jenom díky němu dneska budou zase mít kde spát. Ano, zase díky němu. Tim se za ním po chvíli dobelhal se dvěma velkými taškami, plných věcí, které si s sebou vzali a hned, jak překročil práh dveří, postavil je na zem. „Sundej si prosím tě už tu bundu. Vždyť venku je vedro a tady zrovna dvakrát takový.“, vyzval Johna, který právě tou chvílí seděl na jedné z postelí a na sobě měl od rána tu stejnou větrovku, kterou si navlékl už včera večer, ještě než dorazili do toho zchátralého motelu u cesty. „Je mi nějak zima, Timmy. Asi jsem se včera v tom dešti trochu nachladil. Vzpomínáš si snad na ten liják, ne?“ „Ten včerejšek mi už raději ani nepřipomínej. Jasný?“ Odvětil podrážděně Tim, v jehož hlase byla ještě znát jistá rozčarovanost nad nepovedeným začátkem jejich cesty. „No tak, Timmy. Nebuď na mě už naštvanej, prosím tě. Já vím, že jsme sem měli jet až dneska, ale...“ „Jo. Jasně, já vím. Vždyť já se nezlobím. Všechno je v pořádku. Vidíš? Už jsme konečně tady, no a alespoň jsme přijeli o trochu dřív.“ Uklidnil svého kamaráda, sednul si vedle něj na postel a ještě pro jistotu dodal: „Hele, Johnny. Tohle budou ty nejlepší prázdniny, který jsme kdy měli. Rozumíš? Neboj se. Všechno bude svkjělý, věř mi.“ „Takže už je to v pohodě? Už se nezlobíš?“, zeptal se John pro jistotu ještě jednou, ale Tim mu jenom poplácal rameno, usmál se na něj, zvedl se z postele a se spokojeným výrazem ve tváři šel vybalit jejich věci.

Hodiny zrovna odbíjely dvanáctou, když se jim podařilo všechny věci dostat z tašek ven a sníst jídlo, které si k nim přibalili. Hlavně John se pěkně nacpal. Ačkoliv to nebyl žádný tlouštík, vždycky to byl on, kdo seděll u jídelního stolu jako první, když ho maminka i se sourozenci volala k obědu a samozřejmě, že si vždycky rád přidal, alespoň dvakrát. Jak by taky ne, když hned potom říkával, že přece pořád ještě roste, a že k tomu potřebuje mít dostatek energie.
Slunce venku stále jasně svítí a jim tedy nic nebrání, aby se vydali za tím, kvůli čemu tady jsou. Jistě, že nebudou lovit duchy, ale mají v plánu natočit krátký dokument, jímž by dali za pravdu všem zdejším pověrám o nadpřirozených věcech. Byli na to taky, jak se patří, náležitě vybaveni. Tim měl totiž svojí videokameru, kterou měl už nějaký ten pátek, ale až doposud neměl žádnou příležitost ji patřičně využít.

Vydali se tedy ven a zamířili přímo k jezeru. Slabý letní vánek si lehounce pohrával s jeho hladinou, přičemž se rodily vlnky, které beznadějně narážely do neproniknutelné bariéry malých ostrůvků vyčnívajících nad vodou. Kolem dokola jej obklopovali lesi, které se zdáli být tak husté, že by se v nich dokázal ztratit snad i místní. Tim zapnul svoji kameru, aby tu krásu mohl hned natočil. „Hele, kámo. Nejsme tady kvůli objevování tajů přírody, ale kvůli tajemstvím tohodle města.“, narušil John svým vpádem před kameru idilickou atmosféru celého záběru, čímž na něj Tim ihned zaostřil a pobídl ho k improvizaci: „No tak nám něco hezkýho pověz, když už tě tady teda máme.“ Zareagoval hbitě, smějící se při tom. „No, jestli to teda našemu panu kameramanovi nebude vadit, tak bych rád pověděl něco k tomu, proč tady jsme. On totiž náš pan kameraman jaksi hledal na internetu něco o démonech a bůhví co ještě a při tom zjistil, že by tady na tomhle místě měli nějaký bejt. No a proto, že jsem jeho velkej kámoš a nemůžu ho jen tak pustit samotnýho do neznáma, tak sem se s ním musel celou cestu plahočit až sem, aby jsme tady teď natáčely vlnky na jezeře, který vůbec nevypadaj démonicky a...“ Na Timovi už bylo vidět, že se marně všemi silami snaží zadržet smích a hlavně udržet kameru, která se mu v rukou začala pomalu kodrcat, a proto už John nestihl dokončit svoje žvanění, protože v tu chvíli oba dva vyprskli smíchy tak silně, že si až museli sednout na zem, neboď se nemohli udržet ani na vlastních nohou. Chvíli na to vztali ze země a šli cestou podél jezera dál, až dorazili do nádhernho zábavního parku, který byl zrovna plný dětí, jimž právě před nedávnem začali letní prázdniny a nyní si užívají teplých slunečných dní, kdy mohou bezstarostně dovádět a hrát si. Kolotoče zde vyhrávájí nejrůznější pouťové melodie a celý park hýří veselými obrázky klaunů a zvířat, vyvedené v pestrých barvách. Dokonce je zde i horská dráha, ze které je neustále slyšet křik dětí, které by teď asi nejraději stály svýma vlastníma nohama na pevné zemi. Vrcholem všeho je pak strašidelný dům, z jehož útrob se ozývají prapodivné zvuky a všichni, kteří z tohoto domu vycházejí, se nezadržitelně smějí a vesele si pak vyprávějí, jak že se to tam vylekali, když šli tamtudy a pak zase tamtudy. „Tam bysme mohli zajít, co říkáš?“ Zeptal se s jízlivým úsměvem na tváři John Tima, představující si ho, jak se leká falešných kostlivců a hadrových pavouků. „Na to teda rychle zapomeň, kámo. To je tak akorát pro tyhle malý děcka.“ Pokračovali dál a když opustili park, vydali se na sever, kde také byla Midwichská základní škola, jejíž útroby zely touto dobou prázdnotou, neboť její školáci měli právě na starosti úplně jiné věci, než se pachtit s čísly a písmenky.

Nakonec dorazili ke starému kostelu, u kterého se zastavili, protože si John všiml postaršího pána, sedícího na lavičce, jak pozoruje všední městský ruch a při tom šlukuje ze své napěchované dýmky. „Hele Time, podívej se támhle na toho dědu. Co myslíš, zajdeme za ním a zeptáme se ho na pár věcí?“ John totiž dostal nápad vyzpovídat někoho z místních a dozvědět se při tom, jak že to vlastně s těmi duchy v Silent hillu je. „No já ti nevím, Johnny. Víš, aby na nás nezačal řvát, že si z něho děláme srandu. Co kdybysme zašli raději do toho kostela?“ Tim si totiž nebyl zcela jistý, jestli by bylo moudré vyrušovat takovými věcmi toho pána, ale nakonec se nechal přemluvit a po pár krocích došli k lavičce. Zdálo se, že si jich ten člověk ani nevšiml a tak John opatrně spustil: „Dobrý den, pane. Moje jméno je John Spencer a tohle je můj kamarád Timothy Mathews. Jsme studenti a rozhodli jsme se využít letní prázdniny k natočení dokumentu o městě duchů.“ „Dokument o městě duchů? Tady v Silent Hillu?“, zeptal se překvapený muž, ale John ihned pokračoval: „No víte, tady můj kamarád Tim je velkej fanda záhad a shodou okolností jsme na internetu nalezli jakousi stránku, kde se psalo o tom, že Silent Hill má tajemnou minulost. Napadlo nás, že zde určitě žijete a tak jsme se vás rozhodli požádat, jestli byste nám o tom mohl něco málo povědět.“ Dokončil John svou řeč s nadějí, že je starý pán nepožene zpátky tam, odkud přijeli. Namísto toho se na něj jenom pousmál a ihned jej uklidnil slovy: „To se ví, že tady žiju. Žiju tady celej život. Narodil jsem se v Silent Hillu a v Silent Hillu taky umřu. Je to můj domov a jestli chcete vědět něco o jeho historii, pak mi bude potěšením vám o tom povyprávět.“

Tim tedy zapnul svoji kameru a namířil ji na místo, kde seděl onen pán, který ihned začal vyprávět: „Jak už jsem tedy řekl. V Silent Hillu jsem se narodil a v Silent Hillu taky umřu. Je to můj domov a žiju tady celej svůj život...“ Pak pokračoval ve vyprávění o tom, jak zde vyrůstal a o dalších, popravdě nepříliž zajímavých věcech, načež zde padla zmíňka o něčem, co v chlapcích vyvolalo zvědavost: „... Často jsme k tomu jezeru chodívali. Jak by taky ne, když je to taková nádhera. Hlavně, když časně ráno sedíte na jeho břehu a díváte se, jak se nad hladinou vznáší mlžná oblaka stoupající páry. Je to, jako by tam ty jejich duše samy dejchaliy.“ „Duše?“ Udiveně se zpoza kamery zeptal Tim: „Ano. Duše. Copak já vám to ještě nepověděl?“ Nezkrýval starý pán svoje překvapení: „Inu. Bylo to tehdá v době, kdy byl ještě můj dědešek malej kluk. Bylo to zrovna v tom roce, co v Evropě končila 1. světová válka. Toho roku, 1918, se totiž na jezeře Toluca potopila výletní loď. Na její palubě bylo v tu chvíli celkem devatenáct lidí a všichni se i s tou lodí potopili ke dnu toho jezera, který se jim stalo věčným hrobem.“ V tu chvíli sklonil Tim svoji kameru a s překvapivým pohledem ve tváři se podíval na Johna. „Kdo by si to pomyslil, že taková krása může v sobě skrývat tokový tajemství.“ Zakončil onen starý muž svoje vyprávění, zvednul se z lavičky a pomalou chuzí odešel pryč. Dál už neřekl nic, protože mu bylo jasné, že kluci mají to, pro co sem přijeli.
Dál pak už nikam nešli. Bylo pozdě odpoledne a tak se rozhodli jít zpátky do motelu. Pomalu se vydali po Bachmanově ulici směrem na jich, přesně tou stejnou cestou, kterou sem před několika hodinami přijížděli. Avšak nakonec je přemohlo vábivé volání tajemného jezera, k němuž se znovu vydali, aby již s novým vědomím hleděli na jeho krásu, která je nyní lákala ještě více, než předtím. „Teda kdo by si to pomyslil, že něco tak krásnýho může bejt stejně tak i strašlivý?“ Zapřemýšlel si nahlas John, ve kterém se v tu chvíli snoubili nejrůznější pocity. „Vydíš? Já ti říkal, že tohle budou ty nejlepší prázdniny, který jsme kdy měli.“ Dodal stále ještě překvapený Tim, který znovu zapnul svoji kameru a nyní již klidně a beze slov natáčel tajemnou vodní hladinu.

3. Světlo v temnotě

Ráno se John probudil celý promrzlý, jako by zrovna vylezl z ledovové vody přímo na sníh. Neúnosná zima prostupovala celým jeho tělem. Zkusil se přikrýt dekou, kterou měl na posteli, ale to nikterak nezabíralo. Za chvíli se probudil i Tim, a když uviděl, jak se jeho kamarád třese, ihned k němu přiběhl: „Johnny, co je ti? Proč se tak třeseš?“ Ta zima byla tak hrozná, že se John nezmohl skoro ani na jediné slovo. „Sakra Johnny, podívej se na mě.“ Pokoušel se už značně vystrašený Tim zjistit, co se s jeho kamarádem děje. „Je mi zima Timmy. Strašná zima.“ S Johnem to vůbec nevypadalo dobře. Tou chvílí už bylo jasné, že jejich výlet je u konce. „Musíme zavolat doktora Johnny. Tohle přece není normální.“ Tim přikryl svého kamaráda a rychle se vydal ke správci, aby ho poprosil o zavolání doktora. Avšak v kanceláři nikdo nebyl. Napadlo ho tedy, že o pomoc zavolá sám, ale nkde nemohl najít žádný telefon. Když se pak vydal zpátky za Johnem, zjistil to, čeho si předtím ve vším tom spěchu ani nevšiml. Jeho auto, které včera zaparkoval u motelu, bylo pryč. S udivením hleděl na to prázdné místo na parkovišti. Náhlé překvapení pomalu přecházelo ve zlost. Stál tam s nevěřícným pohledem, když si v tu chvíli znovu vzpomněl na Johna. Ihned se vydal zpátky do pokoje a přistoupil ke svému kamarádovi: „Johnny, ten zprávce tam není. Budeme tě muset nějak dostat do nemocnice.“ Načež mu pomohl vztát a vydali se ven. Ušli jenom pár kroků, když si John všim, že na parkovišti chybí jejich auto. „Hele, Timmy, kde máš toho svýho Dodge?“ „To bych taky rád věděl. Ale teď musíme do tý nemocnice, tak honem pojď.“
Pomalu šli na sever a kvůli všem těm starostem si téměř nevšimli, že doposud nepotkali ani jedinoho jediného člověka. K tomu všemu jim cestu v neznámém městě ztěžovala všudypřítomná mlha, díky které bylo vidět sotva na pár kroků, ale i přesto šli pořát dál s nadějí, že naleznou pomoc. „Hele, Timmy. Já myslím, že to není tak hrozný, aby jsme museli jít do nemocnice. Vždyť je to jenom zima. Budu v pohodě, neboj.“ Pokoušel se John uklidnit svého kamaráda, ale bylo to marné, protože ho Tim pořád vedl dál a dál tím neznámím městem doufajíce, že bude všechno v pořádku.
Z nenadání se do hluchého ticha začal ozívat jekot sirén. Byl to ale zvláštní zvuk. Ne ten obyčejný jekot, ale podivně tlumený, jako by zněl z veliké dálky. „Co se to děje Timmy? Slyšíš ty sirény?“ Ptal se John Tima, avšak odpovědi se mu nedostalo. Oba jen pozorovali, jak se ze dne pomalu stává noc a jak svět pohlcuje temnota.
Sirény pomalu utichaly a odcházely zpět do dály, ze které se před chvílí vynořily. Všude bylo obrovské ticho. Nebyl cítit vítr a vzduch měl zvláštní zatuchlou příchuť na jazyku. „Co se to stalo Timmy? Kde to jsme?“ Marně se pokoušel vyděšený John klást Timovi znovu podobné otázky, na které ale ani on neznal správné odpovědi. Chvíli tam jen tak tiše stáli a v hlavě se jim neustále vracel ten podivný zvuk sirén.
V dáli se rozsvítilo světlo. Bylo to světlo pouliční lampy, které však svítilo jenom lehce, takže jeho slabá záře nedosáhla téměř ani na zem. Opatrně se k němu vydali a došli tak až k velikému zvedacímu mostu, jehož zchátralá ocelová konstrukce úpěnlivě vrzala pod tíhou své vlastní váhy. Vysel nad řekou ústící do jezera, avšak neozýval se z  ní ten tipický zvuk tekoucí vody, neboť její koryto bylo prázdné, stejně tak, jako tma, vyplňující okolní svět. Jakmile ke světlu dorazili, začalo se pomalu zhasínat a s ním tak i tma. Nic z toho jim nedávalo smysl, ale pokračovali v cestě dál.
Vydali se tedy přes most, pod kterým byla znovu slyšet tekoucí řeka. Šli pomalu po ulici a stále se jim dokolečka přehrávala ta samá a samá scéna, kterou právě před chvíli prožili. Nevěděli, jak si to mají vyložit, ale jedno jim bylo jasné hned. Nebyl to žádný sen, ani halucinace, protože oba viděli to samé. Byli svědky toho, jak se jejich okolní svět ponořil zčista jasna do tmy. Jak by to mohl být sen, když byli celou dobu vzhůru? Hlavou se jim honily hromady otázek, ale nebyl zde nikdo, kdo by jim je byl schopný zodpovědět.
Pomalu dorazili k budově, která byla obepnuta kolem dokola cihlovou zdí. Byla to nemocnice Alchemilla. Konečně tam dorazili. Rychle došli k bráně, kterou se dostali na dvorek, odkud již vedla přímá cesta ke vztupním dveřím. Vyšlapali pár schodů a pomalu vešli dovnitř.


1. strana

Další >>

Vložit Komentář | Komentáře: 6

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional