Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Deník Carla Morisse - autor: Petr K.

    fdh  


Deník

Jmenuji se Carl Moriss, podle mého deníku je úterý 1974 a už celý měsíce bloudím ulicemi Silent Hillu. Nevím, jak jsem se sem dostal a co tu dělám, ale vím, že tu nejsem náhodou. Vidím v temné noci před sebou v dáli jakýsi obchod s výlohou, ze které na mě problikává malá přenosná televize. Signál tu není žádný, po dlouhém zírání na poskakující, zrnící obrazovku náhle slyším dětský pláč, zpozoruji na obrazovce dětskou postavu, na kterou se v temné noci vrhá stín kostela. Neustále na mě volá a malou ručkou přivolává. Je to podivný pocit strachu, který se mi valí celým tělem. To není možné, kdo to je, přemýšlím. Otáčím se kolem sebe. Bože, co se to se mnou děje ? Točí se mi hlava a pomalu upadám do bezvědomí.

Pozvolna, doširoka otvírám oči, ale nic nevidím, pomalu se mi zorničky adaptují na zvláštní bílý opar, který proniká všemi prasklinami obchodů a zákoutí, je cítit také podivný chlad, který je vlhký a těžký. Zjištuji, že ležím na lavičce z jedné těch známých ulic, které snad tak dobře znám.

Rozhlížím se kolem sebe, město je prázdné. Pomalu se snažím posadit a zjistit, kde to vlastně jsem a proč tu jsem.

S pocitem, že jsem tu ale už někdy byl, se vydávám tmavou ulicí. V husté mlze občas zakopnu o nějaký pytel s odpadky. Copak to tu nikdo neuklízí ? říkám si. Na druhé straně ulice jsou slyšet podivné zvuky, jakoby zvony, které už dávno upadly v zapomnění. Otáčím se a zjištuji, že se nacházím před branami kostela. Nevím, mám-li vstoupit nebo pokračovat dál. Po dlouhém rozhodování přistupuji k železnému klepadlu a parkrát s ním udeřím o kované dveře.

Po dlouhé době, kdy už jsem nedoufal, že někdo přijde, se dveře pomalu a ztěžka otevřou a mezi nimi spatřím malou postavu dívky.

Po pokynutí její bílé paže, jako čerstvě padlý sníh, vcházím do kaple, v níž její zdi jsou probarveny tmavě červenými skvrnami. Přicházím k oltáři a s úžasem ve tváři zjišťuji, že tyto skvrny nesou pach zaschlé krve. Ani nedýchám. Otáčím se k povědomé dívce pro vysvětlení, ale jsem tu sám. Říkám si, jestli to neni ona, ta záhadná dívka, která se mi snažila pokynutím ruky určit směr.

V žáru svíce vidím u oltáře nějaký podivný mechanismus. Je to jakési okultní zařízení, jsou na něm vyryty 4 symboly- ampule krve, pohár a dýka. Ale, jedno místo je prázdné ? K čemu asi patří ? Je to puzzle, které musím složit, říkám si. Váhavě jej zkouším kombinovat, ale nic se neděje. Tep se mi pomalu zrychluje na maximum. Jsem bezradný, žádný z pokusů není správný. Prohledávám kapli, co bych mohl použít, ale neni tu nic. Po zhlédnutí pár krvavých obrazů na zdi mi nezbývá než se vydat z kostela ven a pokračovat dál v prohledávání liduprázdných ulic. Znovu a znovu cítím na tváři tu tíhu chladu a klaustrofobické atmosféry města.

Procházím úzkou uličkou mezi dvěma domy spojené rezavou brankou, je ale bohužel zamčena těžkým visacím zámkem. Beru si do ruky poblíž nalezenou tyč a několika ranami zámek urážím. Vydávám se tedy po úzké pěšině obehnané stromy s podivnými tvary a přicházím do dětského parku, kde na dětské houpačce, potřísněné krví, zpozoruji starý revolver s vyrytými iniciály SH. Vracím se zpět do města se zbraní v ruce a s určitým pocitem jistoty.
Zkouším namátkou dveře jednoho malého obchůdku, je to řeznictví, zřejmě jediné v tomto městě. Dveře jsou zamčené, ale neztrácím naději. Zklamán z prázdnoty města přecházím do spleti tmavých ulic. Po pravé ruce si všímám starého vysokému domu. Zpozoruji stín v jeho okně a bez váhání jdu za ním. Volám, ale jako kdyby můj hlas končil v nějakém časoprostoru. Není nic slyšet. Jsem zmatený a vysílením padám k zemi. Po chvíli cítím, že se mých nohou někdo dotýká. Je to jakási postava, která táhne mé bezvládné tělo zřejmě do onoho domu.

Po chvíli, když mě ty obrovské tlapy pustily, jsem začal instinktivně nahmatávat získaný revolver. S ním se pozvolna vydávám prozkoumat dům a jeho obyvatele. Pohybuji se ve stínu starých lamp. V jedné z místností vidím podivně vypadající oválné zrcadlo. Jdu k němu a zjistím, že s ním jde otáčet okolo své osy. Otočím s ním a zpozoruji siluetu té samé malé dívky, ktera mně otevřela dveře kostela. Podává mi minci na jejímž rubu je vyryt jakýsi Démon. Schovám si minci do kapsy a po krátkém prohledání posledních místností vycházím z domu ven. Začíná svítat, ale hustá bílá mlha nedovoluje proniknout paprskům světla. Pokládám si otázku, je to slunce nebo moje představa ? Nevím.

Stále nerozumím tomu, co mě to neustále táhne dál a kdo mě tu potřebuje. Snad ne mojí vinou, se dostávám do slepých ulic. Už nemám kam jít, chci se vrátit zpět do domu, ale jakoby cestu někdo vymazal z mapy. Jsem znaven, opírám se o zeď nějakého domu. A slyším znovu ty tak dobře známé tajemné zvony, jenže jsou zatraceně blízko, jsou to pronikavé, palčivé, vysoké tóny, ucpávám si uši pěstmi a kladu hlavu na kolena. Hlavou mi probíhají vzpomínky událostí, které zachycují vzpomínku, kdy jsem byl jako malé dítě přítomen okultnímu obřadu, kde se na obětním oltáři bezmocně zmítala jakási malá dív- ka.

Po utichnutí zvonů začínám vnímat realitu a vydávám se podruhé do kostela. Znovu a znovu hledám něco, co by mě mohlo pomoci až si vzpomenu na tu okultní věc, kterou jsem objevil při první prohlídce kostela.

Intuitivně vylovím minci z kapsy a vkládám ji do prázdného místa tohoto šíleného stroje, bohužel ani tentokrát se nic nestane. Zkouším kombinovat pozice symbolu. Náhle se ozve cvaknutí, pod oltářem se rozevře dřevěná podlaha a já bez váhání sestupuji po práchnivých schodech do útrob sklepení kostela. Na dně tmavé chodby nacházím zamčené dveře. Pomocí revolveru rozstřelím zámek a vcházím. Vše se náhle mění v krvavou lázeň, okolo mě je všude cítit páchnoucí hnis z čehosi. V krvavých zdech se zmítají hnilobou napadení červi, kteří hledají svého hostitele. Jdu dál a zahlédnu v dáli prazvláštní mlhu, co to je ? Začínám být vyděšený k smrti.

Rukama si protírám oči, abych lépe viděl, ale nemohou si zvyknout, jsem bezmocný, jdu bezcílně dál, když mě někdo náhle chytí rukou za rameno stejnou silou jako tenkrát, když jsem byl poprvé vtažen do onoho domu. Jsem mrtvej ! honí se mi v hlavě. Marně se snažím najít revolver, ale svaly mě neposlouchají, nemůžu se hrůzou ani hnout.

Mé tělo se zmítá v agónii křeči, jako by bylo paralyzováno záhadnou silou. Padnu na kolena a po chvilce odpočinku, pokračuji dál. Po zdech rozeznávám různé obrazce a tvary, které připomínají okultní praktiky náboženských sekt. Z každého výjevu vytéká více krve než po zdech sklepení.

V jednom z těch obrazů nacházím zabodnutou okultní dýku, vytáhnu ji a zaslechnu hluboko v nitru krvavých chodeb dětský trýznivý výkřik, strachem svírám v rukou dýku a pokračuji dál. Sestupuji po točitých kamenných schodech a začínám vnímat jakési zvuky. Snažím se nedýchat, po těle mi stékají krůpěje potu rozpité krví. Dostávám se k místu, které mi připomíná to známé okultní místo. ,, Co s tím mám sakra společného " ?

Na obřadnímu stolu vidím obřadní pohár s podivným otvorem, který zakrývá zaprášený notes s mapou. Na mapě je označeno černou tuší místo, které budu muset s určitostí navšívit. Ale kam mám jít ? ptám se sám sebe. Cesta tu není, obcházím tedy zdi, ale nic nevidím.

Otáčím se a vydávám se k cestě zpět. Zpozoruji plamen svíce, jenž mihotavě poskakuje sem a tam. Říkám si, musí tady být nějaký otvor.

Opět prohledávám zdi a po delší době můj zrak sjíždí po nepatrné trhlině. Snažím se kámen holýma rukama rozbít, ale bolest je tak veliká, že musím přestat. Vyndám dýku a začnu vydrolovat kámen po kameni.
Konečně prolézám do úzkého tunelu, ve kterém lezu jako červ, kterých je tu opravdu dost. Je to dlouhá kanalizační šachta. Praštím se do hlavy, podívám se a zjišťuji, že je to poklop, oddychnu si a vylézám ven. Stojím v odtokové jámě místní patologie, kde kromě mrtvol, jenž jsou ve značném stádiu rozkladu, jsou také poházené igelitové pytle, plněné ředěnou krví. Mrazící boxy už dávno nevykazují žádnou činnost a z tlejících těl se line neskutečný zápach.

Prohlížím si řadu mrtvol přikurtovaných koženými popruhy k nemocničním lehátkům na níž rozpoznávám v obličejích znetvořený zdravotní personál. Ano, jsou to zmutované setřičky, srdce mi bije jak o závod. Obcházím mrtvoly, když najednou slyším za mými rameny jakýsi pohyb. Otáčím se a jedna z mrtvol se začíná hýbat jako by mi chtěla něco říct. Přistoupím k mrtvému tělu a vidím v jeho hrudní dutině průzor. Čím víc se nakláním, tím víc cítím neodolatelou touhu vstoupit do onoho průzoru skrz tělo.

Tajemná energie mě teleportuje do místnosti, která vypadá jako pravá líheň Silent Hillu. Ano, je to přesně to označené místo, co jsem viděl na mapě. Po celém obvodu místnosti jsou tu rozmístěna zrcadla, na nichž ze zaschlé krve rozeznávám povědomé tvary. Jsou rozmazané. Prohlížím si pozorně každý z nich a zjišťuji, že jsou shodné s těmi, co byly na okultním stroji v kostele. S hrůzou v očích se dotýkám z jednoho ze zrdcadel.

Zrcadlo začíná praskat jako když tarantule rozhazuje své sítě a v tu chvíli z něj vystupuje ta malá dívka. Podává mi ampuli s krví. Uchopím ampuli, dívka mizí, země se rozevře a já se propadám hluboko až na samé dno sklepení. Ležím tu snad celou věčnost. Otvírám oči, ale krve by se ve mně nedořezal, ležím na obřadním stole pod kaplí, ve které jsem nedávno byl. Silou vůle vstávám a opět si prohlížím otvor ústící pod deskou stolu. Vyprázdním obsah ampule do poháru a naleju jej do otvoru.

Víko se zatřese takovou silou, až kamenná deska stolu praskne. Odsunu zbytek kamene a spatřím ležící dívku. Je bílá jako smrt, místo očí nacházím prázdné důlky, ze kterých malými praménky stékají potůčky krve.

V jedné ruce svírá medailon s magickým proroctvím. Přečtu si ho a v tu chvíli se zvedne mrazivý vítr, vše se začne točit jako v obrovském víru. Z dívky postupně vystupuje démon, který se mě snaží uchopit. Chci vytáhnout revolver.

Musím neustále uhýbat obrovským pařátům, které se mi po celou dobu snažily zamezit v mé cestě vpřed. Konečně se mi povedlo zamířit, ale kulky se cíli vyhýbají. Nemám šanci, to je můj konec, nemůžu zvládnout zlo, které mě tak silně provází. Z posledních sil beru do ruky obřadní dýku a zabodávám ji do srdce démona. Podívám se na místo, odkud vše vzešlo a vídím, že se tělo dívky začíná postupně rozkládat. Červi mají svůj hodokvas. Chce se mi zvracet, něco odpornějšího jsem ještě neviděl. Po skončení této hrozné scény okud vše vzešlo vidím, že se tělo dívky začíná postupně rozkládat.

Vyčerpán se hroutím k zemi, těžce dopadám na prašnou zem, pokrytou třpytivými červenými krystaly písku, které odrážejí světlo svíce. S vypětím všech sil se opřu o okraj okultní krypty a zpozoruji, že dílo bylo dokonáno. Nezbylo v ní nic než kousky rozloženého masa. Bože to je děs, kladu si výčitky svědomí, přemáhají mě depresivní pocity. Co když za tu zkázu můžu já ?

Vidím že pod kouskem masa cosi září, ano je to medailon, co jsem držel v ruce a který vše způsobil. Odstraním tedy zbytek hniloby a medailon prsty po chvilce vylovím. Pověsím si ho na krk a pečlivě zakryji krví zmáčenou košilí.

Se slovy ,, Doufám, že se mi někdy podaří najít v mé duši klid " ......?

Vylézám poklopem zpět a přejíždím pohledem stěny kostela, které byly před časem tak potřísněny krví. Je zde čisto, není tu nic, ze všech koutů na mě padá posvátná atmosféra jako kdyby kněz ukončil svou noční bohoslužbu.

Jdu ven, víčka se mi pomalu zaslepují poletujícím sněhem a mráz mě palčivě štípe do otevřených ran, které se mi postupně zanicují. Sněhem si je snažím vymýt, ale musím přestat, bolestí řvu jako malé dítě a má ozvěna se pomalu šíří do ticha. Kladu si sám sobě otázku, mám zůstat zde nebo ne ? Co mě čeká tam hluboko v ulicích ? Po chvíli přemýšlení se rozhoduji opustit toto proklaté místo a jít dál.

Pevně rozhodnut procházím ulicí, dlouho bloudím v temném městě. Co to vidím ? V tmavé noci narážím na stopy hluboko zaryté v závěji čerstvého sněhu. Na první pohled to vypadá jako lidská stopa. Opravdu mě zajímá, komu patří a jsem zvědavý, kam mě zavedou. Začíná hustě chumelit, obavy se naplňují, má chůze se začíná měnit v běh, nepřestávám udržovat tempo. Smutek na mé tváři naznačuje, čeho jsem se tak obával, stopy nadobro ztrácím. Zmocňují se mě sebevražedné myšlenky. Nechci tu již být, padám na kolena do bílého sněhu. S omrzlými prsty roztáčím bubínek revolveru, chladný kov hlavně si přiložím mezi zavřené oči. Zmáčknu spoušť a obvroský tlak projede mým tělem ........ ,, Jsem mrtvej " ? ptám se. Po chvíli procitám, začínám vnímat realitu. S údivem a určitým zklamáním zjištuji, že stále žiji. V agónii vzteku mačkám spoušť dokud se bubínek revolveru neotočí celý dokola, slané slzy mi tečou po tváři.

Je mi jasné, že náboje již dávno nemám. Bezmocně se postavím na roztřesené nohy a pokračuji dál. Má cesta již nemá žádný cíl.

Stále se motám dokola. Zkouším opět dveře v ulicích, bohužel všechny jsou zatlučené masivními prkny, nemám šanci se někam dostat. Prochladlý se schoulím v rohu okapní výpusti a usínám. Neustále se mi promítají děsivé sny, vše se mi znovu vrací, víčka mi běhají jak o závod. Po mělkém spánku ucítím na tváři teplé paprsky slunce.

Je ráno, opatrně otvírám oči a poprvé mám úsměv na tváři. Vidím před sebou ten samý dům, ve kterém jsem nedávno byl. Vcházím ozbrojen s dýkou v ruce do domu. Po jeho prohledání se rozhodnu zůstat. Dům je vybaven vším potřebným, zásoby potravin jsou sice omezené, ale na čas postačí ...

Je to už necelý rok, co tu žiji, ale ven stále nevycházím. Vše pečlivě zapisuji do svého deníku.

Za poslední dva měsíce jsem toho v noci moc nenaspal, slýchám totiž zvláštní zvuky v oné místnosti, do které jsem se po celou dobu neodvážil vstoupit. Ano, je to ta místnost, ze které mi naskakuje husí kůže. Obzvlášť při pomyšlení zpozorovat zrcadlo, ve kterém se před tím zjevila ta malá dívka. Chci zjistit, co to je, slibuji si.

Procházím dlouhou chodbou s červeným kobercem s vyšitou výšivkou SH na jeho lemu. V tichosti odemknu dveře dlouhým klíčem a lehkými kroky vcházím do místnosti. Nic tu nevidím, rozžehnu knot petrolejové lampy, abych mohl pozorněji prozkoumat místnost. Má mysl mě neustále svádí pohlédnout na ono podivné zrcadlo. Čím více na to myslím, tím více mé oči těkají po oválném tvaru zrcadla, které se otáčí dokola po své ose.

Musím se rozhodnout, je to jediná věc, která zbývá. Připraven na cokoliv se konečně otočím proti zrcadlu. Hrůzou z vidiny mi začínají šedivět vlasy, kůže jako by mi zestárla o dvacet let. Ze zrcadla se opět vynořuje hlava té malé dívky s nepříčetným výrazem. Její obličej se pomalu začíná měnit v totální hrůzu, v místě pro oči jí planou dva kříže, na kterých se zmítají ohněm sežehlé zárodky ďáblů. Skrz obnažený nos, vidím její bílé kosti, které mají podobu satana. Bleju, nejde to zastavit. Náhle se spodní čelist zakusuje do mých zad. Dýkou se jí snažím z mého těla setřást. Po marných pokusech si vpomenu na medailon, který mám stále u sebe. Na chvíli se mi podaří vytrhnout obrovským čelistem, ve kterých zůstává kus mých zad v blízkosti páteře. S medailonem v ruce třesu před hlavou, která už nenese známky malé nevinné dívky. Zkouším přiložit medailon na čelo lebky. Po několika vteřinách se začínají kosti rozpadat, lebka již nedrží svůj tvar. Dýkou se pokouším probodnout lebeční kost, která je prosáklá nakaženou krví.

Nechci vidět vše, už toho bylo dost ! Vybíhám ven z pokoje na ulici a z vykousnutého svalu na zádech se mi proudem valí krev, jenž začíná mít zvláštní pach. Rozhlížím se kolem sebe, je sychravý podzim a listí opadává. S bolestí usedám na okraj silnice. Prázdný revolver svírám v ruce. Neustále se rozhlížím a chvěju se strachy. Držím v ruce svůj notes, do kterého píšu poslední řádky. Můj život je u konce, jsem nakažen infekcí a v krutých bolestech umírám.

Vložit Komentář | Komentáře: 4

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional