Vlastní Tvorba Povídky: Deník Carla Morisse -
autor: Petr K.
 |
Deník
Jmenuji se Carl Moriss, podle mého deníku je úterý 1974 a už celý měsíce bloudím uli-
cemi Silent Hillu. Nevím, jak jsem se sem dostal a co tu dělám, ale vím, že tu nejsem
náhodou. Vidím v temné noci před sebou v dáli jakýsi obchod s výlohou, ze které na mě
problikává malá přenosná televize. Signál tu není žádný, po dlouhém zírání na poskaku-
jící zrnící obrazovku náhle slyším dětský pláč, zpozoruji na obrazovce dětskou pos-
tavu, na kterou se v temné noci vrhá stín kostela. Neustále na mě volá a malou ručkou
přivolává. Je to podivný pocit strachu, který se mi valí celým tělem. To není možné,
kdo to je, přemýšlím. Otáčím se kolem sebe. Bože, co se to se mnou děje ? Točí se mi
hlava a pomalu upadám do bezvědomí.
Pozvolna, doširoka otvírám oči, ale nic nevidím, pomalu se mi zorničky adaptují na
zvláštní bílý opar, který proniká všemi prasklinami obchodů a zákoutí, je cítit také
podivný chlad, který je vlhký a těžký. Zjištuji, že ležím na lavičce z jedné těch zná-
mých ulic, které snad tak dobře znám.
Rozhlížím se kolem sebe, město je prázdné. Pomalu se snažím posadit a zjistit, kde to
vlastně jsem a proč tu jsem.
S pocitem, že jsem tu ale už někdy byl, se vydávám tmavou ulicí. V husté mlze občas
zakopnu o nějaký pytel s odpadky. Copak to tu nikdo neuklízí ? říkám si. Na druhé
straně ulice jsou slyšet podivné zvuky, jakoby zvony, které už dávno upadly v zapomně-
ní. Otáčím se a zjištuji, že se nacházím před branami kostela. Nevím, mám-li vstoupit
nebo pokračovat dál. Po dlouhém rozhodování přistupuji k železnému klepadlu a parkrát
s ním udeřím o kované dveře.
Po dlouhé době, kdy už jsem nedoufal, že někdo přijde, se dveře pomalu a ztěžka ote-
vřou a mezi nimi spatřím malou postavu dívky.
Po pokynutí její bílé paže, jako čerstvě padlý sníh, vcházím do kaple, v níž její zdi
jsou probarveny tmavě červenými skvrnami. Přicházím k oltáři a s úžasem ve tváři zjiš-
ťuji, že tyto skvrny nesou pach zaschlé krve. Ani nedýchám. Otáčím se k povědomé dívce
pro vysvětlení, ale jsem tu sám. Říkám si, jestli to neni ona, ta záhadná dívka, která
se mi snažila pokynutím ruky určit směr.
V žáru svíce vidím u oltáře nějaký podivný mechanismus. Je to jakési okultní zařízení,
jsou na něm vyryty 4 symboly - ampule krve, pohár a dýka.Ale, Jedno místo je prázdné ?
K čemu asi patří ? Je to puzzle, které musím složit, říkám si. Váhavě jej zkouším kom-
binovat, ale nic se neděje. Tep se mi pomalu zrychluje na maximum. Jsem bezradný, žád-
ný z pokusů není správný. Prohledávám kapli, co bych mohl použít, ale neni tu nic.
Po zhlédnutí pár krvavých obrazů na zdi mi nezbývá než se vydat z kostela ven a pokra-
čovat dál v prohledávání liduprázdných ulic. Znovu a znovu cítím na tváři tu tíhu
chladu a klaustrofobické atmosféry města.
Procházím úzkou uličkou mezi dvěma domy spojené rezavou brankou, je ale bohužel zamče-
na těžkým visacím zámkem. Beru si do ruky poblíž nalezenou tyč a několika ranami zámek
urážím. Vydávám se tedy po uzké pěšině obehnanou stromy s podivnými tvary a přicházím
do dětského parku, kde na dětské houpačce, potřísněnou krví, zpozoruji starý revolver
s vyrytými iniciály SH. Vracím se zpět do města se zbraní v ruce a s určitým pocitem
jistoty.
Zkouším namátkou dveře jednoho malého obchůdku, je to řeznictví, zřejmě jediné v tomto
městě. Dveře jsou zamčené, ale neztrácím naději. Zklamán z prázdnoty města přecházím
do spleti tmavých ulic. Po pravé ruce si všímám starého vysokému domu. Zpozoruji stín
v jeho okně a bez váhání jdu za ním. Volám, ale jako kdyby můj hlas končil v nějakém
časoprostoru. Není nic slyšet. Jsem zmatený a vysílením padám k zemi. Po chvíli cítím,
že se mých nohou někdo dotýká. Je to jakási postava, která táhne mé bezvládné tělo
zřejmě do onoho domu.
Po chvíli, když mě ty obrovské tlapy pustily, jsem začal instinktivně nahmatávat zís-
kaný revolver. S ním se pozvolna vydávám prozkoumat dům a jeho obyvatele.Pohybuji se
ve stínu starých lamp. V jedné z místností vidím podivně vypadající oválné zrcadlo.
Jdu k němu a zjistím, že s ním jde otáčet okolo své osy. Otočím s ním a zpozoruji si-
luetu té samé malé dívky, ktera mně otevřela dveře kostela. Podává mi minci na jejímž
rubu je vyryt jakýsi Démon. Schovám si minci do kapsy a po krátkém prohledání posled-
ních místností vycházím z domu ven. Začíná svítat, ale hustá bílá mlha nedovoluje pro-
niknout paprskům světla. Pokládám si otázku, je to slunce nebo moje představa ? Nevím.
Stále nerozumím tomu, co mě to neustále táhne dál a kdo mě tu potřebuje. Snad ne mojí
vinou, se dostávám do slepých ulic. Už nemám kam jít, chci se vrátit zpět do domu, ale
jakoby cestu někdo vymazal z mapy. Jsem znaven, opírám se o zeď nějakého domu. A sly-
ším znovu ty tak dobře známé tajemné zvony, jenže jsou zatraceně blízko, jsou to pro-
nikavé, palčivé, vysoké tóny, ucpávám si uši pěstmi a kladu hlavu na kolena. Hlavou mi
probíhají vzpomínky událostí, které zachycují vzpomínku, kdy jsem byl jako malé dítě
přítomen okultnímu obřadu, kde se na obětním oltáři bezmocně zmítala jakási malá dívka.
Po utichnutí zvonů začínám vnímat realitu a vydávám se podruhé do kostela. Znovu a
znovu hledám něco, co by mě mohlo pomoci až si vzpomenu na tu okultní věc, kterou jsem
objevil při první prohlídce kostela.
Intuitivně vylovím minci z kapsy a vkládám ji do prázdného místa, tohoto šíleného
stroje bohužel ani tentokrát se nic nestane. Zkouším kombinovat pozice symbolu. Náhle
se ozve cvaknutí, od oltářem se rozevře dřevěná podlaha a já bez váhání sestupuji po
práchnivých schodech do útrob sklepení kostela. Na dně tmavé chodby nacházím zamčené
dveře. Pomocí revolveru rozstřelím zámek a vcházím. Vše se náhle mění v krvavou lázeň,
okolo mě je všude cítit páchnoucí hnis z čehosi. V krvavých zdech se zmítají hnilobou
napadení červi, kteří hledají svého hostitele. Jdu dál a zahlédnu v dáli prazvláštní
mlhu, co to je ? Začínám být vyděšený k smrti.
Rukama si protírám oči, abych lépe viděl, ale nemohou si zvyknout, jsem bezmocný, jdu
bezcílně dál, když mě někdo náhle chytí rukou za rameno stejnou silou jako tenkrát,
když jsem byl poprvé vtažen do onoho domu. Jsem mrtvej! honí se mi v hlavě. Marně se
snažím najít revolver, ale svaly mě neposlouchají, nemůžu se hrůzou ani hnout.
Mé tělo se zmítá v agónii křeči, jako by bylo paralyzováno záhadnou silou. Padnu na
kolena a po chvilce odpočinku, pokračuji dál. Po zdech rozeznávám různé obrazce a tva-
ry, které připomínají okultní praktiky náboženských sekt. Z každého výjevu vytéká více
krve než po zdech sklepení.
V jednom z těch obrazů nacházím zabodnutou okultní dýku, vytáhnu ji a zaslechnu hlubo-
ko v nitru krvavých chodeb dětský trýznivý výkřik, strachem svírám v rukou dýku a po-
kračuji dál. Sestupuji po točitých kamenných schodech a začínám vnímat jakési zvuky.
Snažím se nedýchat, po těle mi stékají krůpěje potu rozpité krví. Dostávám se k místu,
které mi připomíná to známé okultní místo. ,, Co s tím mám sakra společného ? "
Na obřadnímu stolu vidím obřadní pohár s podivným otvorem, který zakrývá zaprášený no-
tes s mapou. Na mapě je označeno černou tuší místo, které budu muset s určitostí na-
všívit. Ale kam mám jít ? ptám se sám sebe. Cesta tu není, obcházím tedy zdi, ale nic
nevidím.
Otáčím se a vydávám se k cestě zpět. Zpozoruji plamen svíce, jenž mihotavě poskakuje
sem a tam. Říkám si, musí tady být nějaký otvor.
Opět prohledávám zdi a po delší době můj zrak sjíždí po nepatrné trhlině. Snažím se
kámen holíma rukama rozbít, ale bolest je tak veliká, že musím přestat. Vyndám dýku a
začnu vydrolovat kámen po kameni.
Konečně prolézám do úzkého tunelu, ve kterém lezu jako červ, kterých je tu opravdu
dost. Je to dlouhá kanalizační šachta. Praštím se do hlavy, podívám se a zjišťuji, že
je to poklop, oddychnu si a vylézám ven. Stojím v odtokové jámě místní patologie, kde
kromě mrtvol, jenž jsou ve značném stádiu rozkladu, jsou také poházené igelitové pyt-
le, plněné ředěnou krví. Mrazící boxy už dávno nevykazují žádnou činost a z tlejících
těl se line neskutečný zápach.
Prohlížím si řadu mrtvol přikurtovaných koženými popruhy k nemocničním lehátkům na níž
rozpoznávám v obličejích znetvořený zdravotní personál. Ano, jsou to zmutované setřič-
ky, srdce mi bije jak o závod. Obcházím mrtvoly když najednou slyším za mými rameny
jakýsi pohyb. Otáčím se a jedna z mrtvol se začíná hýbat jako by mi chtěla něco říct.
Přistoupím k mrtvému tělu a vidím v jeho hrudní dutině průzor. Čím víc se nakláním,
tím víc cítím neodolatelou touhu vstoupit do onoho průzoru skrz tělo.
Tajemná energie mě teleportuje do místnosti, která vypadá jako pravá líheň Silent Hi-
llu. Ano, je to přesně to označené místo, co jsem viděl na mapě. Po celém obvodu míst-
nosti jsou tu rozmístěna zrcadla, na kterých ze zaschlé krve rozeznávám povědomé tvary.
Jsou rozmazané. Prohlížím si pozorně každý z nich a zjišťuji, že jsou shodné s těmi,
co byly na okultním stroji v kostele. S hrůzou v očích se dotýkám z jednoho ze zrdca-
del.
Zrcadlo začíná praskat jako když tarantule rozhazuje své sítě a v tu chvíli z něj vy-
stupuje ta malá dívka. Podává mi ampuli s krví. Uchopím ampuli, dívka mizí, země se
rozevře a já se propadám hluboko až na samé dno sklepení. Ležím tu snad celou věčnost.
Otvírám oči, ale krve by se ve mně nedořezal, ležím na obřadním stole pod kaplí, ve
které jsem nedávno byl. Silou vůle vstávám a opět si prohlížím otvor ústící pod deskou
stolu. Vyprázdním obsah ampule do poháru a naleju jej do otvoru.
Víko se zatřese takovou silou, až kamenná deska stolu praskne. Odsunu zbytek kamene a
spatřím ležící dívku. Je bílá jako smrt, místo očí nacházím prázdné důlky, ze kterých
malými praménky stékají potůčky krve.
V jedné ruce svírá medailon s magickým proroctvím. Přečtu si ho a v tu chvíli se zved-
ne mrazivý vítr, vše se začne točit jako v obrovském víru. Z dívky postupně vystupuje
démon, který se mě snaží uchopit. Chci vytáhnout revolver.
Musím neustále uhýbat obrovským pařátům, které se mi po celou dobu snažily zamezit v
mé cestě vpřed. Konečně se mi povedlo zamířit, ale kulky se cíli vyhýbají. Nemám šan-
ci, to je můj konec, nemůžu zvládnout zlo, které mě tak silně provází. Z posledních
sil beru do ruky obřadní dýku a zabodávám ji do srdce démona. Podívám se na místo, od-
kud vše vzešlo a vídím, že se tělo dívky začíná postupně rozkládat. Červy mají svůj
hodokvas. Chce se mi zvracet, něco odpornějšího jsem ještě neviděl. Po skončení této
hrozné scény zůstávám sám a vydávám se zpět do ponurých ulic silent Hillu.
Se slovy ,, Doufám že se mi někdy podaří najít v mé duši klid "......?
O rok později.
Je sychravý podzim, listí opadává a já sedím na okraji silnice. revolver svírám v ruce.
Neustále se rozhlížím a chvěju se strachy. Držím v ruce svůj notes, do kterého píšu
poslední řádky. Můj život je u konce, jsem nakažen infekcí a v krutých bolestech umí-
rám.