Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: To špatné v nás - autor: Aldaris
1. strana

    fdh  

 

To špatné v nás
1.strana

 

Tma. Černočerná tma. Dotek bolesti. A náhle otevírám oči. Otevírají se pomalu, dvě uzounké štěrbinky se zvětšují a propouštějí rozmazané světlo. Když jsem zaostřil, nade mnou se tyčil vysoký jehličnatý strom. Byla mi zima. Uvědomil jsem si, že ležím na mokré, studené zemi. Kromě chladu, také cítím příšernou bolest hlavy.
Pohnul jsem rukama a nahmatal mokrou trávu a jehličí. Otočil jsem hlavu. S údivem jsem zjistil, že ležím v lese. Kde jsem se tu k čertu vzal? Alespoň se domnívám že je to les. Dohlédnu jen na několik stromů blízko ode mě. Vše další halí hustá, přelévající se mlha.
S pocitem výbuchu v hlavě, jsem se posadil a nabíral sílu postavit se na nohy. Když se mi podařilo vstát, umožnil se mi lepší pohled na mé okolí. Les a mlha. Nic víc. Kvůli mlze jsem sotva dohlédl na vrcholky stromů. Kolik je asi hodin? Mé švýcarky ukazovaly osm hodin ráno.
Pomalu se mi vybavoval včerejšek. Šli jsme s přáteli na večírek. Oslavit mé loučení se svobodou. Čekala mě totiž zanedlouho svatba. Možná mě to včera trochu zmohlo…
To ale nevysvětlovalo mé studené probuzení uprostřed lesa. Naše oslava začala v baru U růžového králíčka v South Ashfieldu. Pak jsme plánovali pokračování na břehu jezera Toluca… A dál moje paměť nesahá. Nejspíše mě moje opilé nohy dovedly až sem, jezero bylo lemováno lesy. Nemůžu být tedy daleko.
Kam vykročit? Kterým směrem? Ale! Vždyť mám přece mobil. Vytáhl jsem telefon od opasku a pohlédl na displej. Mé oči se mračily na hlášku ,,Žádná síť není k dispozici“. Na mé tvrdohlavé vytočení čísla, odpovědělo jen zapípání.
Výborně! Teď skutečně vím kudy! Bezmocně jsem postával a rozhodoval se, který směr může být nejlepší, když ticho až svatokrádežně prolomil výkřik. Kdosi vykřikl: ,,Hej!“
,,Haló! Vy tam! Můžete mi prosím pomoci? Ztratil jsem se a nemohu najít cestu do South Ashfieldu!“ zavolal jsem směrem ze kterého se ozval výkřik. Nikdo mi už ale neodpověděl. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat na stranu, odkud onen neznámý zavolal. Mé uši se mohly napínat jak chtěly, nic už ale neuslyšely. A to až mrtvé ticho mě zaráželo. Bylo na něm cosi až děsivého. V žádném lese přeci není takový klid! Ani ptáček se neozval.
Dolehl na mě hrozný pocit samoty. Kvůli mlze jsem neměl nejmenší tušení kam vlastně jdu. Okolo mě bylo cítit cosi děsivého, něco, co nutí zvířecí instinkt bít na poplach. Jenže vůbec nic není slyšet ani vidět. Je to jako zlý sen… Mé bojavé úvahy přerušil náhlý zvuk. V tom tichu to zaznělo se stejnou intensitou, jako výstřel z děla. Zapraskání větviček a zafunění kdesi okolo mě. Jak rychle zvuk přišel, tak rychle zase umlkl.
Zastavil jsem se a rozhlédl se. Nic. Ani hlásek. Jen mlha. Má cesta pokračovala. Les nebral konce. Jakési zaťukání! Jako když někdo vezme klacek a několikrát udeří o kmen stromu.
,,Kdo je tam?“ Nikdo mi neodpověděl. Zmocnil se mě strach. Ona zákeřná a škodolibá hrůza z neznámého, jenž dříme v našich útrobách a je připravena tahat za naše otřesené nervy.
Další ťukání! Tentokrát z druhé strany! A šouravé kroky v mokré trávě! Blížily se. Nechtěl jsem se dát na útěk a být něčím zasažen do zad. Sebral jsem silný kus větve, pevně ji uchopil oběma rukama a vydal se vstříc záhadným krokům. Kroky se blížily. Zase to ťukání. Když byly kroky téměř na dosah, ztichly. Po pár metrech už jsem musel být na místě, ze kterého se ozývaly. Já bez hnutí naslouchal. Asi minutu. Opět vládlo ticho. Mé nohy nabraly původní směr a smysly v pohotovosti. V tuto chvíli mě strašně štvalo to, že lidi nemají sluch a čich jako kočky a psi. Hned bych věděl, co se děje.
,,Aaaarrch!“
Mé tělo leknutím poskočilo. Výkřik znázorňující strašlivou bolest a děs. Z plného hrdla jsem zakřičel: ,,Kde jste?“
Žádná odpověď.
Ani nevím, z které strany to šlo. Jakoby ze všech zároveň. Vyrážím dál. V této mlze stejnak nikoho nenajdu. Polil mě studený pot. Napadlo mě, že zde možná řádí nějaký šílený psychopat. Hraje si se mnou jako kočka s myší, aby mě vyděsil a teď možná někoho zavraždil. Budu nyní na řadě já? Nebo mě chce ještě týrat?
Či je to snad krvelačné zvíře s útokem tichého zabijáka? Šelma? Kde by se tu vzala? Musela by nanejvýš někomu utéci.
Vytí! Za mnou je slyšet vytí! Snad vlk…? Vlčí vytí takto nezní. Takto nezní vytí žádného zvířete! Zmocnila se mě panika. Běžel jsem jako smyslů zbavený. Ťukání o strom…Dupání odnikud…Zavytí…To vše mě pronásledovalo. Dokonce i pláč malého dítěte. Ženské zaječení na pokraji hysterie.
To bylo na mě moc. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Běžím tak rychle, že mám pocit jako bych letěl. A zničeho nic vše jako mávnutím kouzelného proutku ztichlo. Mlhou zalitým lesem, opět zavládlo hrobové ticho.
Auto! Slyším tu někde jet auto! Zřejmě je nablízku silnice. To mi vlilo další sílu do mých slábnoucích nohou. Za mnou už není nic slyšet. Po chvilce před sebou vidím tmavý pruh. Silnice! Auto už sice není slyšet, ale i tak cítím nesmírnou úlevu. Podařilo se mi vymotat se z toho hrozného lesa! A každá silnice přece někam vede. Vydám se po ní a stopnu nějaké auto. Určitě pojede. Je to hlavní silnice, určitě s poměrně hustým provozem. Také se zeptám, kde vlastně jsem. Nervózně těkám očima po lese, lemujícím okraje silnice. Stále čekám, že z něj cosi vyběhne. Nic takového se ale neděje. Nemám sílu běžet. Zvolnil jsem tedy krok. Silnice mi pomalu ubíhá pod nohama. Jako na potvoru nejede žádné auto. Jindy jsou aut plné silnice a teď nic.
Nepříjemný pocit v zádech mě stále neopouští. Mám dojem, že mě něco pozoruje. Mlha přede mnou, za mnou, i okolo. Jakési hučení. Přemýšlím co by to mohlo být a usilovně zamítám děsivé výplody strachem zmítané fantazie. Hučení zesílilo. Už ho rozpoznávám. Motor jedoucího auta. Stoupl jsem si ke krajnici a čekal až se přiblíží. Zvuk zesiluje, ale není nic vidět. Ani světla. A v této mlze by řidič svítit měl. Je vidět sotva na pár metrů. Když už jsem myslel, že je auto téměř u mě, hučení ztichlo. Ne že postupně zeslabilo, jako když auto zpomalí a zastaví. Prostě ztichlo. Naráz. Bez varování.
Tak to už mi hlava nebere. Co se to tady ksakru děje? Pořád se něco jen ozývá, ale nic není vidět. Strach začínal být nahrazován vztekem. Mrzutě jdu dál. Téměř si přeji, aby na mě něco vyběhlo a já si mohl zchladit žáhu. Silnou větev stále svírám v ruce. Jak tak jdu, zuřivost chladne a předává žezlo opět strachu. Mé kroky na mokré silnici jsou to jediné, co ruší okolní ticho. Hledím do lesního porostu na levé straně silnice. Zvedá se do mírného svahu. Dále už nedohlédnu. Mlha skrývá vše, co se tam může vyskytnout. Nikdo už by mě tam nedostal! V tom lese je cosi zlého, to cosi ale naštěstí nemůže ven. Zatím. Alespoň si to myslím.
Co to bylo? Cosi prasklo! Pootočil jsem se na místě a zvuk se ozval zase. Koukám se pod nohy. Jak jsem byl zabrán sledováním lesa a vymýšlením představ, nekoukám před sebe a šlápnu na krabičku z tenkého plastu. Zvednu ji. Obal je prasklý, ale stále jde rozeznat obrázek na jeho vrchní části. Znázorňuje dva pravidelné trojúhelníky dotýkající se vrcholy. Otevírám ji. Uvnitř je úplně stejný ornament, jenže z kovu a na řetízku. Na vnitřní straně krabičky vidím nápis: ,,Vyvaruj se bdících stínů.“
Přemýšlím co to může znamenat. Pověsím si zadumaně amulet okolo krku a prasklou krabičku dám do kapsy. Pak vyrážím dál.
Jdu asi hodinu, když se přede mnou z mlhy vynoří cedule. Konečně, říkám si. Doufám že je to South Ashfield. Nevěřícně hledím na orezlou přední stranu cedule a rozeznávám vybledlá písmena. Nemůžu uvěřit tomu co vidím. Na ceduli je totiž napsáno: ,,Vítejte v Silent Hillu“.
Nerozumím tomu. Silent Hill je přece na opačném břehu jezera od South Ashfieldu. V opilosti jsem se nemohl dostat okolo celého jezera. To je celodenní výlet. Vyčerpaně se chytám cedule. Vůbec nevím co teď budu dělat. Budu se muset v Silent Hillu poohlédnout po nějakém autobusu, který by jel do South Ashfieldu. Nebo si zavolat nějakému známému, aby pro mě přijel. Mobil je k ničemu, stále bez sítě.
Vkročil jsem do mlhou zahaleného města. Trochu jsem jej znal. Navštívil jsem v minulosti Silent Hill třikrát. Bylo to hezké místo. Pravý opak dneška. Svítilo slunce, žádná mlha, teplo, všude živo. Teď tu vládlo mrtvé ticho. Vlastně…úplné ticho ne. Cosi slyším, ale nemůžu ten zvuk identifikovat. Z různých stran se ozývá zabouchání, skřípění a jiné zvuky.
Míjím cestu vedoucí ke hřbitovu a vcházím na hlavní třídu. Nepřirozený klid. Neprojede žádné auto, nikdo se neprochází, běžný ruch města tu zkrátka schází. Připadám si jako v jiném světě. Jako v noční můře. Zoufale si přeji probudit se! Nic takového se však nestane.
Z úvah mě vytrhne výkřik. Lekl jsem se, až jsem nadskočil. Šlo to z tamtoho obchodu. Hračkářství. Běžím k němu. Přes výlohy jsou stažené rolety, není dovnitř vidět. Vchod je zatažen jen napůl, opatrně se k němu blížím. Nenápadně nakouknu sklem ve dveřích dovnitř. Je tam tma, vůbec nic nevidím. Zatlačím na kliku dveří. Jdou otevřít. Pomalu se otáčí dovnitř. Když mi hlavou otřese hrozný zvuk. Zprvu se leknu, ale hned nato si uvědomím, že panty dveří jsou napůl zrezlé a hrozně skřípou. No, teď už asi můj příchod příliš nenápadný nebude.
Vcházím dovnitř. Rozhlížím se po šerém obchodu. Nevidím nic neobvyklého. Ve slabém světle rozeznám, že stěny potřebují vymalovat. Ani nemluvím o těch hrozných pavučinách. Ani z podlahy by se nedalo obědvat. Mop a kbelík desinfekce by jí prospěl.
Vkročím ze dveří dovnitř a za mnou cosi bouchne. S trhnutím se otočím a vidím, že dveře se zabouchly a venkovní roleta sjela dolů. Díky tomu je teď zde tma jako v ranci. Někdo zlomyslný za mnou zabouchl, aby mě postrašil? Doufal jsem, že to tak bude. I když tahám za kliku co to dá, dveře se ani nehnou.
Tápám po zdi okolo dveří a snažím se najít vypínač. Přejíždím rukou sem a tam, hledám, snažím se…,,Ahoj! Měj mě rád!“ zařve mi někdo do ucha. Vykřiknu hrůzou a leknutím a odskočím dozadu. Během tohoto ústupu zakopnu o míč a porazím regál.
Celý rozklepaný se zvedám na nohy a se sukovicí se otáčím do všech stran, připraven udeřit kamkoliv, kde se něco šustne.
,,Ahoj! Měj mě rád!“
Odtamtud to bylo! Vší silou se rozmáchnu a zasáhnu nejspíše pult s pokladnou. Pak se zničehonic rozsvítí malá zářivka, umístěná na zdi za pultem. Ta, která svítí v obchodech přes noc. Vedle rozmlácené pokladny sedí růžový zajíc s krvavou pusou. ,,Ahoj! Měj mě rád!“
V návalu vzteku srazím tu hračku na zem. Pak si všimnu, že má krvavé hrdlo. Jako by ji někdo podřízl. Jak tak leží na zemi, z jejích úst zazní: ,,Chachachachacha!“
Tak zlomyslný smích jsem ještě neslyšel. Pak ta mizerná věc konečně utichne. Prohlížím si hračkárnu. V regálech spousty hraček, plyšáků, autíček, stavebnic, vojáčků a panenek. Naštěstí už žádný mizerný, ukecaný růžový zajíc s krvavou pusou a hrdlem. Nevidím zde nic podezřelého a jdu k zadním dveřím, které asi vedou do skladu. Otevřu je. Ani nevrznou. Jak jinak, uvnitř tma a ticho. Vyndám z kapsy zapalovač a snažím se alespoň trochu posvítit. To co spatřím u protější zdi, otřese mými těžce zkoušenými nervy. Pocítím silnou nevolnost. Leží tam mrtvola člověka. Hrozně zohavená. Chybí jí velký kus obličeje a z rozervaného trupu visí vyhřezlé vnitřní orgány. Vše je samozřejmě kompletně zalité krví. Včetně zdi o kterou je opřena a také stropu nad ní.
Opřu se o stěnu vedle dveří a začnu zvracet. Nemůžu to v sobě udržet. Když je všechno venku, instinktivně se podívám na své výměšky. Nejsou to klasické zvratky. Hromádka špendlíků, jehel, šídel a hřebíků se šrouby. Všechny od krve. Odplivnu si. Slina není krvavá, naštěstí nemám vnitřní krvácení. V hlavě se mi vybavují okultistické příběhy o lidech, kteří zvraceli střepy, jehly a tak dále. Znamená tohle něco? Celý tenhle prokletý den je ukázkou pekla. Jen kdybych alespoň něčemu rozuměl.
Vzpomenu si na mrtvolu. Pomalu k ní přicházím. Pocit hnusu už nemám, není nic co bych vyzvracel. Dojdu až k ní. Ten nebožák měl ale hroznou smrt. Cosi mu uhryzlo kus hlavy a napůl jej vykuchalo. Chvíli jsem studoval medicínu, tak na první pohled vidím přes zbytky hrudního koše, že mu schází jedna plíce. Vytržena. V jediném oku je vepsán hrozný strach a bolest. Něco mi napovídá, že smrtelná rána do hlavy přišla až po nedobrovolné anatomii hrudníku. Vrchol krutosti a šílenství. Toto nemůže udělat nikdo příčetný.
Ruka mrtvého drží v pěsti zkrvavený krucifix. ,,No, ten ti příliš nepomohl,“ zabručím. Kouknu na jeho druhou ruku a oči mi padnou na pistoli, sevřenou mrtvými prsty. Je to Beretta. Umím s těmihle věcmi zacházet. Vyndám zásobník a spočítám náboje. Plné. Nechce se mi šacovat takovouhle mrtvolu, ale co jiného mi zbývá. Ve zkrvavené náprsní kapse najdu krabičku s patronami. Akorát na dva zásobníky. Když sevřu pistoli v ruce, zalije mě pocit jistoty. To je lepší než kus dřeva! S pocitem hnusu zatlačuji nebožákovi jediné oko.
,,Chachachachacha!“
Zase ten pitomý zajíc! Jak já nenávidím tyhle ukecané hračky! Vztekle vběhnu do prodejny s úmyslem rozdupat toto univerzální lekadlo. Když doběhnu k pultu, rozbitá kasa zde stále je, ale zajíc nikde. Koukám pod pult, po celé prodejně, ale zajíc nikde. Jako by se vypařil. Zakroutím hlavou nad touto záhadnou věcí a chystám se odejít. Kdybych měl přemýšlet o každé divné věci, jaká se mi dnes stala, zbláznil bych se. Pro žádnou totiž nemám logické vysvětlení.
Zářivka zhasne a do obchodu proniká slabý proužek světla. Roleta za vchodovými dveřmi je opět napůl vytažena. S nadějí k nim přecházím a beru za kliku. Jdou otevřít! S nezbytným zavrzáním pantů opouštím krám hrůzy a rozkoukávám se v denním světle. Téměř s úlevou hledím na mlhu okolo sebe.
A zase to bouchání. Ulicemi odněkud duní bouchání něčím železným. Docházím k zaparkovanému autu. Hurá, pomyslím si. Můžu odtud zmizet. Zkouším automobil otevřít. Je samozřejmě zamčený a já nemám klíč. Pažbou pistole rozbiju okénko a zevnitř si odemknu. Když jsem otevřel dvířka, radostně jsem sednul za volant. V zapalování, ani nikde jinde klíčky nebyly, tak jsem to chtěl zkusit nastartovat přes dráty. Ale ať se snažím jak se snažím, motor ani neškytne. Pořádně nevím, jestli to vůbec dělám dobře. Nezbylo mi nic, než z auta zase vystoupit a pokračovat pěšky.
Vzduch prořízl nelidský zvuk, ozvěna vracela cosi mezi zavytím, vrčením a zachechtáním. Pozvedám pistoli a otáčím se všemi směry. V boční uličce vidím mihnout se rozmazaný stín. Ihned mi zmizí z dohledu. Se směsicí naděje a strachu, se za ním rozběhnu. Doufám, že je to konečně někdo živý. Volám, utíkám, ale nikdo neodpovídá. S nadávkami se zastavím. Polévá mě zlost.
,,Vždyť je tu všude jak po vymření! Když konečně na někoho narazím, tak je téměř vykuchaný! Nebo se mnou mluví plyšový zajíc s krvavou hubou! Co se to sakra děje?“ křičel jsem.
Na mou hlasitou otázku, mi však nikdo nedal odpověď. Zato železné bouchání přestalo. Městem se zase rozlévá podivné ticho a neprostupná, hustá přelévající se mlha. Vydávám se uličkou dál. Ticho narušují jen zvuky mých kroků. V tom neuvěřitelném klidu to znělo téměř jako výstřely z děla. Kráčím dál a leknutím poskočím, zakopnu a padnu jako pytel brambor, přímo na břicho. Příčinou mého šoku je hrozná rána přímo po mém levém boku. Ohlédnu se a rychle se plazím dozadu. Vedle dveří zadního vchodu do jakéhosi domu, stojí tři popelnice. Ta čtvrtá se právě kutálí po zemi. Převrátila se, to bylo to co mě vyděsilo. Ale popelnice sama od sebe nespadne. Zvedl jsem se na nohy a s pistolí napřaženou, ostražitě postupoval k popelnicím. Ta převrácená se pomalu přestávala kutálet, skřípání jejího kovu o asfalt, pomalu sláblo a otřásalo mými nervy. Srdce divoce buší, chvějí se mi ruce a kolena. A čím dál víc se blížím k popelnicím. Vysychá mě v krku. Studený pot polévá záda i ruku s pistolí. Ta prokletá popelnice se zastaví a ztichne. Okolo ní leží odpadky. Už jsem u popelnic, opatrně za ně nahlédnu…a…nic. Zhola nic. Nikdo se za nimi neschovává.
Pohlédnu na dveře do domu. Skočím k nim a zkusím kliku. Zamčeno. Lomcuji s nimi, ale ani se nepohnou. Ze vzteku do nich pěstí udeřím. Naštvaně se otáčím a odcházím pryč. Když se vzdálím asi o deset metrů, zaskřípe za mnou kov o asfalt. Otáčím se a jdu zpět. Spadlá popelnice zase stojí u ostatních. Někdo ji postavil? Nezaslechl jsem nic. Mávnu rukou nad celou událostí a rychle se vzdaluji.
Potěžkávám pistoli v ruce. Asi bude při střelbě pořádně kopat. Ten kus kovu mě nesmírně uklidňuje. Alespoň nějaký prostředek pro přežití. Sice nemám nejmenší tušení, co proti mně stojí a co ne, ale pravěká hrůza z neznámého dělá svou práci dobře.
Během mých úvah jsem došel na konec uličky a ocitl se na velké třídě. Přede mnou ležela křižovatka. Čtyři různé směry. Kudy se dát? Vedle mě blikla na semaforu zelená. S ironickým úsměvem jsem si pomyslel, zda tu také dostanu pokutu, když přejdu na červenou. Ani nevím co mě to napadlo, když najednou přecházím na červenou. Nic se nezměnilo. Žádný policista mávající pokutovým bločkem, žádné kvílející brzdy rozjetého auta.
,,No jak jinak,“ říkám. Přede mnou se nachází kavárna. ,,Cafe Mexicana“, čtu na velikém poutači. Skla jsou ale tak zašlá, že není dovnitř vidět. Vchod je na rohu bloku, pod průčelím. Dveře samozřejmě nejdou otevřít a skrz špinavé sklo nevidím dovnitř. Rozeznám jen vybledlou ceduli ,,zavřeno“.
,,Ano, stereotyp nás neopouští. Všude mrtvo, zavřeno, mlha…“ nadávám. Jak se tak rozčiluji, uvidím vedle dveří ukazatel navádějící za roh a na něm obrázek telefonu. Ihned mi došlo, že tam budou telefonní automaty. Ano! Pět telefonů úhledně zavěšených vedle sebe. Cinkám mincemi a láduji první z nich. Přiložím sluchátko k uchu a vytáčím číslo. Když se nic neděje, dojde mi, že během mého rychlého jednání, jsem neslyšel žádné pípání. Telefon je hluchý! Postupně zvedám sluchátka ostatních. Ani hlásku. Všechny nefungují.
Vztekle do jednoho kopu. Ten po chvilce spadne na zem s velkým hlukem. V mrtvém tichu musí být slyšet po celém městě. Ozvěna jej vrací na čtyřikrát. Snad se někdo přijde podívat, co se děje. Nikdo nepřichází, zato mi odpoví jiný zvuk. Opět ta směsice chechtání, vrčení a vytí. Něco jsem tím hlukem na sebe upozornil. Ale člověk to nejspíš nebude. Nic pozemského nemůže vydávat takovýto pazvuk.
Usuzuji, že bude lepší se vzdálit, protože zavytí se opakovalo a to z mnohem menší dálky. Zoufale jsem toužil dostat se pryč z tohoto města duchů. Běžím a běžím, ale vytí už neslyším. Vůbec mi to nevadí. Netoužím po setkání s tvorem, který si takto ,,povídá“. A právě díky mému úprku a husté mlze si včas nevšimnu postavené varovné cedule a dvou kuželů uprostřed silnice. Rozeznám na ní obrázek otevřeného poklopu, ale už je pozdě. Padám. Do tmy a netuším kam.
Můj ,,let“ skončil ve špinavé vodě stoky. Tak to je to poslední, co mi scházelo ke štěstí, myslím si ironicky. Sbírám se ze země a koukám na světlý kruh nade mnou. Vede k němu žebřík. Vylezu z vody na římsu u stěny stoky a začnu šplhat po žebříku nahoru k otevřenému poklopu. Tak, už zbývá jen několik příčlí…a náhle zase padám. Rezatou příčku třímám v ruce a bolestivě se odrážím od římsy opět do stoky. Bolí mě noha. V pádu jsem zavadil o římsu a udělal si něco s kotníkem. Jestli je to výron…
Vyškrábám se na římsu a stojím na jedné noze. Opírám se o slizkou zeď a pomalu rozcvičuji pohmožděnou nohu. Chválabohu! Výron to není. Ještě chvilku si masíruji nohu a pak zkouším postavit se na ni. Kulhám, ale můžu udělat několik kroků. Zamračeně koukám na poklop kanálu. Východ je tak blízko a zároveň tak daleko!
Nezbývá mi nic jiného, než najít jiný východ. Za mnou je římsa o kus dál rozbitá a já nemám nejmenší chuť brodit se břečkou. Tak kulhám vpřed. Světlo z poklopu slábne a v kanále není jiného osvětlení. Vidím čím dál hůř. Rukou tápám po stěně abych věděl, zda cesta zatáčí. Mohl bych také jít pořád rovně a skončit opět vodě. A to se mi opravdu nechce.
Obestírá mě naprostá černočerná tma. Kanál je plný zvuků. Kapání vody ze stropu, pomalý tok břečky ve stoce a podezřelé šplouchání z různých částí koryta. Čert ví co žije v těchto vodách. Slyším od stropu pleskání. Co je zase tohle? Pleskání se přibližuje, už mi to pleská přímo nad hlavou! Otře se mi to o obličej. Křičím a několikrát vystřelím okolo sebe. Zapiští to a ,,odpleská“ pryč. Netopýři, napadá mě. Ti mě ale vyděsili! Moment, netopýři v uzavřených stokách? Možná že ano. Stát se může všechno. Někudy se sem dostali, uklidňuji sám sebe.
Z přemýšlení o netopýrech mě vytrhlo žblunknutí. Ohlédl jsem se do špinavé vody, ale kvůli té mizerné tmě vůbec nic nevidím. Nic dalšího už se z vody neozvalo a tak jsem se násilím držel v klidu a pomalu šel dál.
Římsa byla nesmírně kluzká. Musel jsem opravdu hrozně opatrně našlapovat, jinak bych si zaplaval v nechutné břečce, kterou obývá bůhvíco. I stěna, o kterou se opírám, je slizká. Náhle pod prsty cítím něco poddajného a hebkého. Doslova se to drolí. Rychle ucuknu. Šahat do plísně, není zrovna ideální. Pokud je to jen plíseň…
Za zatáčkou vidím světlo, něco tam slabě svítí. Konečně! Konec té hrozné tmy! Pro všechny případy pozvednu pistoli a jdu dál. Kanál tam slepě končí, nacházím se na téčkové křižovatce a osvětlené místo je její slepý směr. To světlo mi z dáli připadá jako větší baterka. Jak se přibližuji, vidím že je umístěna na přilbě nějakého muže. Nehýbe se. Přicházím k němu. Na první pohled nevypadá zraněn.
,,Hej, pane slyšíte mě? Jste v pořádku?“ ptám se. Když pak ale pohlédnu na jeho hrdlo, vidím jen rozšklebenou ránu. Někdo jej podřízl! Nejspíš to byl údržbář a takto mu skončila směna. Druhý člověk jakého jsem v Silentu Hillu potkal a stejně jako první, je mrtev. Ale kde je krev…? Oděv má čistý, proto se na první pohled zdálo, že jen spí. Jakoby ji z rány cosi vysálo.
Nicméně, vezmu si jeho přilbu se světlem, on ji potřebovat nebude a mě skvěle bodne. Když tak učiním, cosi nade mnou zašramotí. Ohlédnu se, kouknu na strop a to co tam vidím, mě doslova přimrazí. Něco takového nikdo nepotká ani v těch nejhorších a nejstrašnějších snech. Ani v tom nejšílenějším horroru nejdrastičtějšího režiséra. Na stropě se totiž hýbalo a chvělo podivné stvoření. Nikdy jsem nic takového neviděl. Rozplizlé pulzující tělo, hadí krk na kterém čněla odporná parodie lidské hlavy, místo úst či tlamy to mělo něco jako zubatou přísavku, ze které vyjížděl a zajížděl špičatý sosák. Nohy žádné, trup byl zakončen podobně jako u člověka. Namísto rukou tomu vyrůstaly dvě hadovité poloruce, zakončené obrovským drápem. Po stropě se to plazilo a neustále vrtělo, při čemž odporně mlaskalo, křupalo a úpělo jako zatracená duše.
Blížilo se to nade mě, natahovalo své poloruce a sosák se v rychlých intervalech vysouval ze zubaté tlamy. Konečně jsem se vzpamatoval! Zvítězil prastarý instinkt sebezáchovy a pocit nesmírné hrůzy zahnal stranou. Zvedám pistoli a mířím na to stvoření. Chvějící prst tiskne spoušť. Zbraň mi v ruce poskočí. Vypadne prázdná nábojnice. Oslní mě záblesk. Kus olova bleskovou rychlostí letí k monstru. Zaboří se do jeho tkáně. Obluda sebou cukne a rychle se ke mně sápe. Mačkám spoušť podruhé, potřetí, počtvrté. Zamířím na hlavu nestvůry. Strop kanálu je zacákaný od odporné krve a po ráně do hlavy věc konečně umírá. Zaháže sebou a padá do stoky. Odporná břečka žbluňkne. Hned nato se hladina prudce zavlní a já spíše tuším, než vidím pohyb pod hladinou. Něco velkého si pochutnává na oběti mé střelby.
Celý rozklepaný se opřu o špinavou zeď. Prudce oddychuji a snažím se uklidnit rozbušené srdce. Mozek stále odmítá uvěřit tomu, co oči spatřily. Ale krvavé cákance na stropě a mrtvý údržbář, mluví za vše. Věc hadr, pomyslím si na známý horror s Kurtem Russelem.
,,Musím odtud co nejdříve zmizet!“ Zatlačím mrtvému nebožákovi oči a rozhlížím se okolo. Nechci zde pobývat déle než je zdrávo. Co když je tu takových oblud víc? A mé zásobníky nejsou bezedné…
Pálí mě levá ruka. Koukám na ni a vidím, že je celá červená. To je od té plísně, na kterou jsem sáhl. Kdoví co se stane, pokud rychle neseženu nějakou desinfekci. Čertví co v těchto kanálech roste za svinstvo. Náhle si všimnu, že vedle mrtvého, ve stínu v koutě jsou dveře. V předchozím zmatku a děsu jsem si jich ani nevšiml. Třeba odtud vedou pryč. Určitě jsou určeny pro údržbu. Zkouším kliku. Jde to ztuha, ale dveře se se skřípáním otevřou. Díky mé přilbě se svítilnou vidím, že místnost za dveřmi je plná výbavy pro údržbu. Přilby, holínky, oblečení, nářadí a hlavně, hlavně žebřík ke stropu, kde je poklop. Zavřu za sebou a koukám, co by se mi mohlo hodit. Uvidím skříňku s první pomocí. Vida! Otevřu ji a vyndavám jód. Potírám si s ním levou dlaň a skučím bolestí. Neuvěřitelně to pálí! Pak si ruku zafáčuji obvazem a doufám, že už není pozdě. Všechny kapsy si nacpu náplastěmi, obvazy a lahvičkami s jódem. Mohou se ještě hodit. Škoda že nemohu odnést nějaké to nářadí, nemám jej do čeho dát. Bylo by dobré, to co mám doma není žádný zázrak.
Pak svou pozornost přesouvám k žebříku. Moment! Do bundy si ještě nacpu dvě baterie do světla. Teď už mám kapsy úplně plné. Nic dalšího nepoberu.
Lezu po žebříku. Příčky jsou studené a s mou levou rukou se šplhá o něco hůře. Pak zkouším poklop. Tlačím do něj co mohu, ale nehýbe se. Sakra! Přece v těch prokletých kanálech nezůstanu navěky. A hledat jiný východ se mi skutečně nechce. Nemám nejmenší chuť narazit tam zase na některou z těch potvor, co jsem zabil.
Zatočím na poklopu malým ventilkem a cosi cvakne. Uvolnil jsem západku! Pak znovu tlačím do poklopu ze všech sil a ten nakonec povyskočí ven. Malá škvírka pouští denní světlo. Zcela ho odsunu a rázem mě oslní denní jas. Sice kvůli mlze nic nevidím, ale vychutnávám si to jako nic v životě. Po těch hrůzách v tmavém kanále to představuje spásu.
Vydrápu se ven na ulici. Poklop rychle zavřu. Podvědomě se obávám, aby za mnou něco nevylezlo. Jestlipak tu lidé vědí, co jim v kanále řádilo za hrůzu? Pokud ten údržbář byl první obětí toho netvora, tak asi ne. Jestli jich bylo víc, tak proč se s tím nic nedělá? Možná dělá, ale jelikož se mi nepodařilo narazit na někoho kdo by nebyl mrtvý, nemohu něco takového vědět. Celé toto město je nějak mrtvé. To hrobové ticho a prázdnota. Vymřeli zde snad všichni na nějakou nemoc? To ale muselo být v jeden den, aby o tom nepronikla zpráva ven. A během jednoho dne nevymře celé město. Silent Hill sice není moc velký, ale také není vesnicí.
Rozhlížím se kolem sebe. Prokletá mlha! Obklopují mě přelévající se oblaka bílé, neproniknutelné mlhy. Taktak rozeznám, že stojím uprostřed silnice. Jdu na chodník, abych alespoň podle názvu ulice poznal, kde se nacházím. Jak tak jdu a snažím se něco zaslechnout a zahlédnout, po mé pravici do ulice ústí malá krátká ulička. Na jejím konci nahoře svítí barevný neon. Díky mlze nepřečtu jeho písmena. Přicházím blíže a dojdu ke schodům, vedoucím ke dveřím pod neonem. ,,Heaven’s Night“, čtu na neonu. Otvírám dveře a vcházím dovnitř. Panuje zde přítmí a svítící neony s blikajícím diskotékovým světlem. Jeden neon ztělesňuje nahou ženu.

1. strana

Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional