Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Ples marnosti - autor: Demoneos

    fdh  


Rez, prázdnota, marnost…
Mrazivý déšť bičoval po vzdálených hřebenech hor, mraky chrlily přívaly vody jako po stoletém suchu. Obzor se pomalu stmíval, až se obloha a země na horizontu slily v jednolitou masu neproniknutelné temnoty. Sychravý den vystřídala chladná noc.
Otevřel oči. V mlze u kraje silnice se vynořila silueta mladého muže, oblečeného v džínech a černé košili. Nahnul hlavu k rameni a znaveně si protřel oči. Kde to jsem? Vsedě se napřímil a pohlédl na cestu stáčející se dlouhým údolím do městské zástavby. Neustálé spršky vody dopadající na jeho hlavu jej přinutily zamyslet se nad mnohem závažnější skutečností. Může být rád, že má pod sebou městečko, byť se mu zdálo zvláštní, že jediné světlo města představovaly billboardy kolem silnice. Unaveně se zvedl ze země. Bylo chladno, u úst se mu srážela pára při každém výdechu a mrazivý vzduch jej pálil v hrudi jako nože. Třel si paže, aby se trochu zahřál a rychlým krokem se vydal po stáčející se stezce k městu. Kolik může být hodin? Nevěděl, jestli je brzo ráno nebo jestli kráčí vprostřed noci. Kdyby jen přestalo pršet… Možná je nemocný, třeba se mu myšlenky pletou v horečce. V tomhle počasí by se ani nedivil. Musel u silnice ležet dlouho, všechno oblečení měl promoklé a špinavé od hlíny. Jakou souhrou náhod se sem dostal, nevěděl. Slézt po úpatí kopce mu chvíli trvalo.
Déšť pozvolna ustával, když se lopotil zabahněným srázem ke svému cíli. Možná přeci jen měl trochu štěstí. Došel na křižovatku na kraji města. Podél cesty lenivě protékala řeka, ztrácející se v lese obklopujícím tohle temné místo. Když tak procházel prázdnými ulicemi, pomalu se ho zmocňoval nepříjemný pocit.
Bylo tu ticho. Až příliš ticho, jako ve městě duchů. Všeobjímající mlha celý dojem jen umocňovala. Jaká podivná souhra náhod by dokázala vylidnit takové místo? Prošla tudy snad nějaká přírodní katastrofa? Stavení chátrala, většina z nich si však stále uchovávala svou někdejší podobu. Zdálo se, jakoby od jejich opuštění uběhlo sotva pár let…
Do daleka se ozývala pouze ozvěna jeho kroků. Semafory na křižovatkách nefungovaly, auta zaparkovaná všude na ulicích pomalu stravoval prach a koroze. Zastavil uprostřed silnice a zmateně se rozhlédl kolem. Obchody, kavárny, restaurace, rychlá občerstvení. Všechny budovy byly zašlé, z vývěsních štítů se vytratily veškeré barvy, okna byla slepá pod nánosy špíny.
Kulisy jsou připraveny, jsi však člověče připraven provést osudový tah?
K jeho uším dolehly útržky zvuků. Někdo se pohyboval v mlze nedaleko od něj. Cítil něčí přítomnost, v těch stínech všude okolo. Pátravý pohled dvou bledých očí.
V tom ji spatřil. U jednoho z domů se krčila drobná postavička.
„Hej!” Křikl do tmy. Osoba se rozeběhla pryč. „Zastav! Prosím!” Zvedl ruku, jakoby se ji snažil zadržet. Kdyby s ním alespoň sdílela nadšení nad prolomenou samotou.
„To není fér!” Zařval z plných plic a rozeběhl se za ní. Hnal se, co mu síly stačily, přesto se mu však zdálo, že osůbka před ním se vždy ze tmy jen vynoří, aby jej poškádlila a zase náhle zmizela, nezanechávaje ze své přítomnosti nic víc, než rozvířený prach vlastních stop. Jen kdyby měl jistotu, že to nebyl jen sen… přelud, který jej láká do svých osidel. Sotva popadal dech, hrnoucí se krev mu bušila do spánků, stále však nepřestával běžet. Musí si s někým promluvit, dozvědět se nějaké podrobnosti, slyšet lidský hlas. Stín zmizel v temné uličce. Muž zastavil u jejího ústí a těžce sípal. Opřel se zády o zeď.
Snažil se nevnímat urputný tlak v hlavě, který jeho oči vytlačoval z důlků a přerušoval tok divokých myšlenek. Cítil zklamání a smutek. Věděl, že je v tom zase sám.
Ticho náhle přerušilo ostré, táhlé kvílení. Připomínalo mu vytí vlků, znělo dunivě a temnotou se neslo jako předzvěst něčeho hrozného. Muži se sevřelo srdce úzkostí. Poznal neomylný hlas svého rozsudku. Takový odporný zvuk však nemohlo vydávat žádné živé stvoření. Byl to hlas sirén, vycházející snad z hlubin samotné země, pekelná kakofonie ohlašující začátek konce. V panice se mladík rozeběhl uličkou. Slepě tápal po zdech, aby se ve tmě zorientoval. Jejich povrch byl vlhký a omítka se mu drolila pod rukama. Snažil se zoufale najít nějaký úkryt, snad aby se vyhnul tlakové vlně, kterou očekával.
Přeběhl mu mráz po zádech. Jakoby přes něj přešla tajemná síla, vysála jej a vyplivla. Pod sebou stále cítil pevnou zem, ale svět okolo se měnil. Ztěžka, neochotně se odlupoval od své někdejší existence, a zanechával něco mnohem strašnějšího. Muž ztěžka narazil do drátěného plotu, který se před ním zjevil jako přízrak z temnoty. Ten pod razancí a vahou lidského těla zaskřípěl a povolil.
Dopadl i s plotem na chladnou zem a zůstal rezignovaně ležet. Co se to dělo? Je to vůbec možné? Kde se to ocitl? U hlavy se mu rozblikalo matné světlo. Chvíli tupě zíral do oslepující záře, než natáhl ruku vpřed. Jeho prsty přejely po oválném plastu baterky. Ani nevěřil svému štěstí, tedy pokud s tím mělo vůbec co dočinění. Když poprvé paprsky světla dopadly na svět okolo, nebylo pochyb. Něco bylo špatně.
Vzduch byl nyní nasycený nechutným pachem čehosi zkaženého. Zdi se hrůzně proměnily, až ho to zarazilo. Byly načernalé a v rozkladu, všude na sobě měly rudé cákance, omotané tmavou plísní. Vytvářely podivné ornamenty a obrazce, podivnou masku bolesti a hrůzy samotného pekla.
Pod nohami mu zaskřípěl rezavý drát. Táhl se kam až mladík dohlédl. Pod ním zela prázdnota. Jak hluboká, netušil. Měl pocit, jakoby se ocitl v živé noční můře. Připadalo mu, že se všechny zlé myšlenky a sny z jeho života slily v tuhle realitu.
Před sebou ve tmě spatřil zničené kolečkové křeslo. Snad by i odpřisahl, že ve vzduchu vycítil pach dezinfekce jako v nemocnici. Komu mohlo patřit? Temný zvuk protáčejícího se kola vozíku provázel jeho myšlenky, když klopýtal vpřed. Jako představy zvrácené mysli před ním vyvstávaly obrazy naprostého šílenství- nemocniční lůžko, na němž spočívaly čísi nehybné pozůstatky, kryté v záhybech špinavého, zkrvaveného prostěradla. Roj much, vznášející se nad svou hnilobnou kořistí… Uhnul pohledem a posvítil si raději na cestu vpřed. Vše ostatní nechal milosrdně pohltit tmou. Prošel spěšně, nechtěl si pamatovat podrobnosti. Jistě by ho strašily do konce života. Hlavu vzhůru, tady se ti život krátí s každým tvým krokem…
Došel na otevřené prostranství vymezené drátěným plotem. Zem, tvořená kusy rezavého plechu, byla pokryta temnými cákanci, jako kdyby zde někdo umíral ve smrtelných křečích. Muž zaslechl kvílení, při kterém mu tuhla krev v žilách. Lidský skřek, hlas plný bolesti, nářek umírajícího. Nechť se kolo točí!
Kužel světla padl na torzo těla, zmítajícího se ve smrtelných křečích. Dosud v těchto chatrných pozůstatcích tepal život. Byl to stín člověka, kterým snad kdysi býval. Všechny jeho končetiny byly amputovány, snad ani ďábel netušil z jakého důvodu. Zaslouží si vůbec někdo takový osud? Surově pokřiven na zemi v tratolišti vlastní krve pomalu vyhasínal jeho život. „To nic, to nic,” přiklekl k němu mladík, trhající své rukávy, aby posloužily jako obvazy. Pevně obepínal jeho pahýly, tlačil vší silou v zoufalé snaze zastavit ošklivé krvácení. Slyšel jeho sípání, jeho dech se krátil s každou vteřinou, až se vytratil úplně.
„NE!” Vykřikl mladík z plných plic. Podíval se na své ruce, lesknoucí se potem a krví. Zatraceně! Proklínal sebe, proklínal tento svět, tu ubohou parodii na skutečnost, to hnízdo krutosti a zvrácenosti. Ve tmě kolem něj se objevily zrůdy, snad ještě grotesknější ve svém bytí než mrtvola u jeho nohou. Jakoby jen čekali na správný okamžik.
Ve vzteku uhodil nejbližší z nich. Nevnímaly jeho beznaděj. On zapomněl na svůj strach. Čekal, že se stvůry rozplynou, že zmizí jako ve snu. Stále si odmítal připustit nevyhnutelné. Mladíkova pěst se dotkla mokvající pokožky, uslyšel hlasité křupnutí, když jeho rána tvrdě dopadla. Monstrum chabý útok opětovalo a s chutí se mu zahryzlo do předloktí. Dříve, než dozněla ozvěna překvapeného vyjeknutí, obklopila muže temnota.

Byl pryč, odnášen vlnou bolesti a zmatku. Kolem byla tma, uši měl zalehlé, jako kdyby ponořil hlavu pod vodní hladinu. Za víčky mu vzplála oslňující záře. Odkud? Vždyť všude byla SMRT!… Má to marné, je to marné… už se rozhodl…
běžet tmou pryč od světla…
Ano, do náruče mrtvých lidí…
a svět se rozprskl jako mýdlová bublina…

Když pod sebou ucítil pevnou zem, skoro se mu chtělo brečet.
„Jaký je to pocit?” ozval se mu v hlavě cizí hlas. „Chtít smrt a místo toho získat naději?”
Jeho oči mu bolestivě připomněly svou přítomnost. Byť v místnosti nebylo moc světla, probudit se z naprosté nicoty bylo stejné, jako kdyby zpříma pohlédl do slunce.
Jen s obtížemi se jeho zrak přizpůsoboval šeru. Na protější zdi bylo přes celou stěnu pověšeno veliké zrcadlo. Spatřil mladou dívku, sedící uprostřed pokoje, a před sebou v zrcadle s překvapením zpozoroval svou tvář. Jeho tmavé vlasy, vlhké potem, mu ulpívaly na čele. Namodralé kruhy pod očima pleti dodávaly mrtvolný lesk, na pohled spíš připomínal štvanou zvěř než člověka. Znaveně položil hlavu na podlahu. „Kde to jsem?” zeptal se stropu.
„Na místě, které lidé opustili...” povzdechla si mladá žena a upřeně pohlédla na svůj odraz. Byl by se spokojil i s takovou odpovědí, vždyť na tom vlastně ani nezáleželo. Byl jen strašně rád, že zase spatřil lidskou bytost, že slyšel její hlas…
„V těchto místech se drží všechen smutek a strach světa. Býval to můj domov, stejně jako tvůj,” zašeptala sama sobě.
Se zájmem si ji prohlížel. Dlouhé černé vlasy ji spadaly na záda jako hebký závoj. Její pokožka byla téměř bílá v kontrastu s tmavou školní uniformou, kterou měla na sobě. Ta dívka mohla mít snad sedmnáct let, nedokázal věk přesně odhadnout. Vypadala tak křehce…
„Je to už dlouho, co jsem naposledy viděla růst květiny na Tichém kopci…” řekla nepřítomně zrcadlu. Na tváři se ji na okamžik zatřpytila slza. „Neplač, sestřičko,” řekla se skloněnou hlavou. „Všechno bude dobré. Zaplatí za to, co nám provedli.”
„Ty tu máš sestru?” Ozval se muž s nadějí v hlase. „Ano,” přikývla a otřela si rukou rty, „Alessa je má hodná malá sestřička,” usmála se a položila dlaň na zrcadlo, „nikdy mě neopustí. Viď, Alesso?” Tvář v zrcadle na chvíli změnila výraz, snad to byla pouhá vteřina.
Zahlédl v ní obličej, sedřený z kůže, beze rtů a očních víček, ošklivě popálený, mokvající. Mladíkovy se strachem naježily vlasy na zátylku, v krku měl náhle sucho. Její pohled byl zničující, bál se, že každou chvíli omdlí. Dřív, než stačil cokoli udělat, bylo po všem. Alessa zmizela v hlubinách zrcadla a zůstala zde jen dívka, smutně shlížející na svou sukni, spadající ji těsně nad kolena. „Některé lidi její pohled děsí,” zašeptala, „ale já vím, že nechce nikomu ublížit. To jen svět chce ublížit nám.”
„Jak se jmenuješ?” Zeptal se se zatajeným dechem. Překvapeně na něj pohlédla. „Já jsem Heather… Totiž Cheryl. Nevím proč, ale myslím, že je to mé skutečné jméno…” odpověděla zdráhavě a přisedla si k němu. „A jak se jmenuješ ty? Tvoje tvář mi připadá povědomá, snad jsme se už někdy viděli…” Poprvé ji pohlédl zpříma do očí. „Já… nevím…” Mám tě hlídat… Blesklo mu hlavou. Když upadneš, pomůžu ti vstát. Budu tvůj strážný anděl, ochrana před temnotou…
Já jsem…
„Kdo vlastně jsem?” Poslední myšlenka vyšla nahlas z jeho úst. Jeho paměť se zoufale snažila rozpomenout. Co jsem zač? pohlédl na své ruce. Jak mne lidé nazývali? Strážce osudu? Tyhle náznaky ho mátly. Jeho paměť byla jako zamotaná filmová páska. Střípky rozbitého zrcadla, do kterého neviděl. Určitě tu dívku znal, jenže v jaké souvislosti?
„Připomínáš mi člověka, kterého jsem měla hodně ráda,” řekla dívka náhle, „byl mi velice blízký.” Chvíli ji pátravě sledoval. „Můj brácha byl přesně takový jako ty. Je to už dlouho, co jsem ho viděla naposled. Slíbil mi, že mě bude chránit. Je smutné, že tu už není, ale své slovo dodržel.”
„Co se mu stalo?” Zeptal se tiše. „Zabila ho jedna stará čarodějnice spolu s mou rodinou. Zůstaly jsme sami,” Mlčky pohlédla na Alessu v zrcadle, na své dvojče, které existovalo snad jen v jejich představách. „Chybí mi,” řekla, „ale teď jsi tu ty…” obrátila se na něj. „Život není fér…” Po tváři ji tekly slzy.
„To nic… jsem tady, neboj,” vzal ji do náruče a snažil se ji neobratně utišit. „Nechci být sama,” podívala se mu do tváře, „už nikdy mě nenechávej samotnou, prosím!”
„Budu tu s tebou,” souhlasil.
Pohlédl do zrcadla. Místo Alessy tam zůstali jen oni dva. Heather vzhlédla, v jejím obličeji se však mihl zvláštní stín. Nedokázal si té změny nevšimnout. Sklonila hlavu, jakoby se bála, aby se neprozradila. V zrcadle se na něho smála Heather, pomalu se však její silueta začala vytrácet a místo ni zůstala… Nenechávej mě tu! Najednou ucítil nebývalé horko, jako kdyby vstoupil do horké lázně. Ruce mu hořely, nedokázal je od dívky odtrhnout. „Dej mi svou sílu, bratříčku!” Zaznělo mu nad hlavou. „Mé vzpomínky budou tvé…”
„Alesso!” Vykřikl překvapením. Dlaně měl krvavě rudé, vzduchem se nesl nepříjemný zápach spálené kůže. Táhla ho za sebou. Do světa za zrcadlem, kde obživla noční můra, kterou znal.
Svět plný krve a smrti. Nebylo úniku. Cítil nespočet hadiček, jak protknuly jeho kůži. Krvácel po celém těle, byl uvězněn v nekonečné agónii. V temnotě před ním vyvstávaly torza monster, kreatury, pitoreskně kmitající pahýly, sluhové vyšší moci. Svazovaly ho řemeny, na obličej mu přitiskly koženou masku. Poslední pokusy vysvobodit se pomalu odeznívaly do prázdnoty. Stal se poslem smrti bez tváře, marně zkoušející uniknout nevyhnutelnému. Jeho život skončil, bezvládné tělo zůstalo viset v rezavých drátech, probouzející v sobě novou bytost. Mladík navždy zmizel. Zůstal tu jen tvor, jehož myšlenky jediné připomínaly jeho minulost. Nepřestával otáčet rudým kolem, jako připomínka nekonečnosti lidských osudů. S jistotou, s jakou ses narodil, také zemřeš… Nikdy ji už neopustí. Z temnoty zazněl její hlas- „Vítej mezi námi, Valtieli…”

„VALTIELI!!!” Noční vzduch prořízl hlasitý výkřik. Dívka se s trhnutím probudila. Ten hlas ji stále zněl v uších. Jeho nářek! Na čele ji vyrazil studený pot. Byla ve svém pokoji, doma, v bezpečí. Místnost náhle zalilo světlo. Ve dveřích se objevil její otec.
„Co se děje, drahoušku?” Těžko skrýval strach ve svém hlase. „Měla jsem zlý sen…” odpověděla. Oči měla zarudlé a na jazyku cítila zvláštní chuť. „To nic, všechno je v pořádku,” objal ji svými velkými pažemi, „je to pryč. Nelam si s tím hlavu, Heather. Zítra je tvůj velký den, tak si nebudeme kazit náladu.” Málem by zapomněla, zítra má narozeniny.
Dal ji peníze, aby si za ně v obchodě koupila něco hezkého pro sebe. Měla svého otce ráda. Býval někdy až příliš úzkostlivý, ale chápala ho. Jistě to s ní nemá jednoduché. „Zůstanu tu u tebe, jestli chceš,” nabídl ji. „Ne, to není třeba,” odvětila, „nechci ti dělat zbytečné starosti.”
Trvalo ještě chvíli, než ho doopravdy přesvědčila a než se zase vrátil do postele. Zkoušela potom usnout, myšlenky na Valtiela ji však té noci neopustily. Vyhlédla oknem ven, snad jakoby čekala, že tam dole stojí a vyhlíží ji. Usměvavý mladík, kterého znala z dětství. V hlavě ji odeznívala jeho slova.
„S prvním zatměním se objevím i já… Nezapomeň na svět, do kterého patříš. Budeme opět spolu… Jsme přeci rodina…” Nad jejím oknem, kdesi hluboko v temnotách, bizardní tvor otáčel rudým kolem… a vyčkával…
Nakonec vždycky zůstane jen… Rez, prázdnota, marnost…



Vložit Komentář | Komentáře: 1

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional