Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: To špatné v nás - autor: Aldaris
3. strana

    fdh  

 

To špatné v nás
3.strana

 

Zvedám sluchátko a přikládám k uchu. ,,Haló?“
Chvilku je ticho a pak se na druhé straně ozve: ,,Timmothy Monnenfield?“
,,Ano,“ zmateně odpovídám. ,,Kdo jste?“
,,Ihned odtamtud zmiz! Je tam nesmírné zlo! Uteč! Uteč!“
Hlas je neznámý a je v něm slyšet zvláštní podtón. ,,A kdo jste vy? Odkud mě znáte?“
,,Kdybych ti to pověděl, stejnak bys nevěřil. Teď poslechni a zmiz!“
Volající zavěsil. ,,Co to má znamenat?“ říkám si. Ale pocit hrůzy je čím dál silnější a tak se rozhodnu, že bude lepší volajícího poslechnout. Když vezmu za kliku od dveří do salónku, místnost se ponoří do tmy. Jakoby se venku náhle a zničehonic setmělo. Rozsvěcuji světlo na přilbě a pevněji svírám palici. Dveře se zasekly! Nemohu s nimi hnout! Už zvedám palici k jejich rozmlácení, když mě vyruší podivný zvuk od krbu. Něco tam je! Nevím co, není to vidět, ale cítím přítomnost něčeho nesmírně zlého! Popadá mě panika…jako šílený udeřím vší silou do dveří, ale není na nich ani prasklinka. Co je to?!
,,Chci pryč! Otevři se ty svině!“ řvu nepříčetný děsem a zlostí. Pocit přítomnosti zla se od krbu přiblíží. Stále nic nevidím, ale něco ke mně jde! Nebo letí? Nevím jak se to pohybuje, ale cítím, že se nemohu hýbat. Rozostřuje se mi zrak…obrysy temné místnosti se ztrácí, co se to se mnou děje, umírám? Končí už mé utrpení v tomto městě? Zakončí ho smrt?
Obrysy místnosti střídá něco jiného. Náhle se ocitám v pekelném prostoru, vidím měnící se stěny s odstíny rudé a černé barvy…Okolo po mě sahají odporné polohmotné bytosti, ani nerozeznám jak vlastně vypadají, natahují své pařáty víc a víc a já náhle vím co chtějí, mou duši! Vtom ucítím pálení na hrudi, není od nich. Než zjistím o co jde, znovu se mění prostory a barvy pekla střídají rozmazané obrysy temné místnosti. Ustálují se a když opět stojím v temné místnosti s krbem, v mé hlavě zazní hrozný výkřik. Není slyšet, vnímám jej pouze uvnitř hlavy. Zlá nehmotná věc ode mě odskočí a zřejmě mizí v krbu. Pálení na hrudi nepřestává, co to jen je…Sáhnu si za mikinu a se sykotem ucuknu. Pálí mě doruda rozpálený amulet, který jsem našel na silnici, když jsem vyšel z lesa. Co že to bylo napsané na té krabičce s ním? Vytahuji prasklou krabičku z kapsy a čtu: Vyvaruj se bdících stínů.
,,Jo tak! Tohle asi měl být ten stín,“ říkám si a vracím krabičku zpět.
To mi stačí, na víc nečekám. Dveře náhle jdou snadno otevřít a já běžím přes salónek do haly. Rozrazím dubové dveře a vbíhám do haly. Mizerná tma…Né! Co je to? Všude okolo sebe cítím přítomnost, ale nic nevidím! Ženu se k hlavnímu vchodu, vstupní dveře nejdou otevřít! Okna jsou náhle zazděná…Já nemůžu pryč! A stíny se stahují ke mně…blíž a blíž…
Nepříčetný strachem utíkám ke schodům do patra a rozrážím nejbližší dveře. Jdou otevřít, zabouchnu za sebou a zády se o ně opírám. Je tu také tma tmoucí, ani pořádně nerozeznám, co je to za pokoj.
Ucítím pohyb. Trhnu hlavou doprava a vykřiknu zoufalstvím a strachem. Jakási beztvará hmota ožívá na perském koberci. Vstává ze země a stává se větší. Snažím se rozeznat co to je…
Příšerná bytost na čtyřech křivých nohách, z nichž jedna má lidské chodidlo i s prsty, tělo podobné ještěrčímu a tři výrůstky, připomínající hlavu. Jeden na hrudi, odporná parodie lidské a psí hlavy dohromady, další hlava vyrůstá z ramene od jednoho dlouhého klacku, který asi měl být horní končetinou. Hlavu tvořila jen kulatá masovitá hrouda, chvějící se a praskající. Třetí hlava na místě, kde asi měl být krk, podlouhlá hmota, které vévodil dlouhý znetvořený zobák.
Bytost se se skřeky blížila ke mně. Pohupovala se na pavoučích nohách a její ohyzdné tělo se odporně kroutilo a mlaskalo. Příšera budila strach a odpor, ale já ucítil jakési uspokojení. Byla z masa a krve, žádná neviditelná hrůza, požírající duše. Tato by si nejspíš ráda pochutnala na mém mase!
Nečekám až ke mně monstrum dojde, s křikem mu vyběhnu vstříc a ze všech sil se rozmáchnu palicí. Tvrdá zbraň hnaná vší silou, jednou ranou urazí odpornou hlavu na hrudi. Oddělení hlavy doprovází pištivé zavzlykání nestvůry. Jenže zvuk nevychází od hlav, vydává ho nejspíš pět hlasivek zároveň! Kdoví, kde je obluda má.
Můj útok monstrum rozzuřil a to po mě seklo oním klackem, jenž mu sloužil místo ruky. Rána je vedena ohromnou silou, letím přes celou místnost a zastaví mě až zeď. Pokouší se o mě mrákoty, ale já se přes mlhu bolesti snažím vyškrábat na nohy. Než se mi to podaří, je obluda u mě a sekne zobákem. Bleskově uhnu hlavou, pod úderem ostrého zobáku zůstane ve zdi hluboká díra. Mávnu palicí zespoda, přímo do zobáku. Neurazil jsem ho, jen hlava sebou škubla dozadu a cosi hlasitě prasklo. Pak zůstala viset na stranu. Zlomil jsem jí vaz!
A teď monstrum zařvalo nenávistí a vztekem. Znova udeřilo klackem, ale já jsem připraven. Nastavuji palici, ale síla je tak veliká, že mi zbraň vyrazí z ruky a mě srazí na zem. Monstrum se nade mnou hrozivě tyčí, užuž čekám smrtelnou ránu, zavírám oči…
Strašná rána a hlasité praskání. Otevřu oči a vidím rozdrcené zbytky monstra. Na mrtvé obludě ležela těžká dřevěná skříň. Všiml jsem si, že skříň stála na čtyřech nohách, obluda svými divokými pohyby strčila úzké konce svých dvou končetin pod skříň a překotila ji na sebe. Jaké štěstí!
S bolestným sténáním se zvedám na nohy. Monstrum je opravdu mrtvé, zvětšuje se velká kaluž tmavé krve. Seberu palici a rozhlížím se po pokoji. Přemýšlím co dál, musím se dostat pryč z tohoto pekelného domu.
Přes halu jíti nemohu, to je jasné. Je tam plno těch mizerných neviditelných Stínů. Můj zrak bloudí po stěnách a zastaví se u okna. Je zazděné. Jdu k němu a otevírám ho. Dolní polovina sice nahoru vysunout jde, ale hned za oknem je zeď. Klepu do ní, ale cihly jsou tvrdé. Pak mě napadá použít palici… třeba by šlo to prorazit. Rozmáchnu se vší silou a tvrdě udeřím do cihlové výplně. Při nárazu se palice odrazí a málem mi zlomí ruku. Zchromne mi celá paže. Na zdi není ani prasklinka. Bolestivě klepu rukou a mračím se na zeď. Tudy cesta nevede.
Přehodím palici do druhé ruky a koukám co dál. Je zde velká postel s nebesy, stůl se židlemi, křesla, skříně, poličky s různými drobnostmi, sekretář a komoda. Honosně zařízený pokoj. Jenže nikde nejsou žádné další dveře, za kterými by mohl být východ.
Rozhodnu se prohledat nábytek, možná najdu něco co by mi mohlo pomoci. Netuším co by to mělo být, ale mám alespoň naději. Jak já bych si přál být teď doma! Daleko od tohoto pekla! Proč jsem musel skončit na takovém místě? A co se to s tímhle městem stalo? Je to pravý opak toho, co bylo předtím. Místo jasného slunečního svitu je tu neprůhledná mlha, namísto turistů a spokojených obyvatel, ohavná vraždící monstra, z Ráje se stalo Peklo. Já jsem v něm uvězněný a nemohu najít cestu ven. Co to znamená? Zemřel jsem snad a má duše přišla do Pekla? Směje se snad Ďábel mému utrpení? A jak jsem zhřešil, že zasluhuji tohle?
Podobné myšlenky mi vířily hlavou. Zdravý rozum nebyl schopen vysvětlit to, co se dělo na tomhle místě. Zmocňuje se mě panika. Nemohu pryč z města, ani téhle vily. Uvězněn v pasti, tu nejspíš zemřu. Ale já nechci! Chci toho ještě tolik udělat! Například jet do Paříže, oženit se a mít děti, koupit si pořádné auto… a teď mi bude tohle všechno odepřeno?
Sedl jsem si a opřel o zeď. Obličej bořím do dlaní. Nemám daleko k slzám. Nenašel jsem tu nic, co by mi mohlo nějak pomoci. Už vím, jak se cítí kapr v síti. Zoufale touží po životě, ale nemůže ven. Jeho osud je zpečetěn. Také se jej nikdo neptá, zásah člověka rozhodne o jeho bytí. Spíše mu přinese jen smrt.
Jenže na rozdíl ode mě to má kapr jednodušší. V čem? Zemře rychle. Jedna rána a už ho nic netrápí. Kdežto já zde zemřu nejspíš hladem. Nemám ani poslední kulku… Naděje mě opustila. Tohle je konec…
Cvaknou dveře. Trhnu sebou a pohlédnu na ně. Pomalu se pootevřou. Pokoj zaleje bílé světlo. Kouknu se k oknu a vidím, že zeď je pryč. Ani za dveřmi není tma. Opatrně vstanu a jdu k nim. Neslyším zpoza nich žádný zvuk. Pomalu kouknu škvírou ven. Hala vypadá stejně, jako předtím. Jakoby se nic nestalo. Nikde ani hlásku, žádný pocit něčí přítomnosti, amulet nepálí. V hlavě mi zajásá myšlenka: Jsou pryč!
Naplno otevírám dveře a vyjdu z pokoje. Stále je vše v pohodě. Nečekám. Seběhnu se schodů a ženu se k hlavním dveřím. Mám obavu, aby se zase vše neobrátilo k špatnému. Mám strach, že se okna a dveře zase zazdí, objeví se Stíny a opět budu v pasti. Naštěstí se nic takového nestane a já s úlevou zmáčknu kliku a otevírám. S nesmírnou úlevou a téměř radostí, hledím na bílou mlhu všude okolo mě. Dům se nade mnou tyčí jako výhružný gigant. Rozhodnu se, co nejdříve zmizet.
Zabouchnu za sebou branku od zahrady a vyjdu na ulici. Koukám nalevo i napravo, ale jako obvykle, nic nevidím. Ani netuším, kde vlastně jsem. Jak daleko, asi vedly podzemní katakomby? Přejdu ulici a ocitnu se na protějším chodníku. Po chvilce dojdu na křižovatku. Přišel jsem z Manson Street, napravo a nalevo Katz Street. Rozhodnu se jít vpravo. Ani nevím proč.
A hele, myslím si. Tady je Blue Creek Apartment. A vedle určitě Wood Side Apartment. Ano! Pamatuji si to správně. Ale kam teď? Zastavím a přemýšlím. Nejlepší bude, zmizet z tohoto města co nejdříve, i když to znamená jít po svých až do South Ashfieldu. Pěkně se projdu, za tmy tam určitě ještě nebudu. Ale vše je lepší, než zůstat na tomhle hrozném kousku země. A nebo bych mohl zkusit jezero přeplout. Půjčím si nějakou pramici a přepluji ho. Snad lodě budou v pořádku! Pochybuji, že tam vůbec někdo bude, tak by vše mělo proběhnout hladce.
Otočím se zpět na Manson Street a jdu jejím severním směrem. Ticho už zde nevládne. Z různých směrů slyším bouchání, mizící a znovu se objevující. Nevím co by to mohlo být. Krom toho kovové skřípání, jako když se něco železného vleče po něčem tvrdém. Naskakuje mi z toho husí kůže. Zdaleka se však nebojím tolik, jako dřív. Ze všech těch hrůz jsem úplně otupěl. Ale i na pozornosti.
A to zjišťuji teď! Kolem hlavy mi proletí nějaké těleso, podle zvuku dopadu nejspíš kámen. Uskočím a koukám, odkud přiletěl. Vzápětí se z mlhy vynoří bytost, humanoidního tvaru. V první chvíli mě napadá, že je to člověk. Bližší pohled mě vyvede z omylu…
Bytost sice má postavu jako člověk, co do šířky, tak do výšky. Ale schází jí jakýkoliv obličej, oči, nos, ústa… Nemá ani prsty, jen lopatkovité dlaně, ve kterých drží další kámen. Pokožka je šedá, s nezdravě zeleným odstínem. To vše mi proběhne hlavou během vteřiny. Pak jen uskakuji před letícím kamenem, který po mě obluda hodila. S palicí se proti ní rozběhnu. Napřáhnu se k úderu, ale obluda jej odráží a vyrazí mi palici z ruky. Druhou končetinou mě tvrdě zasáhne do hlavy. Letím asi pět metrů a vidím hvězdičky. Hlava mě třeští a z rozbitých rtů mi teče krev. Nemohu vstát, pokoušejí se o mě mrákoty. Příšera se blíží, pozvedá obě své ruce… Točí se mi hlava…
Ta bolest! Z bezvědomí mě budí hrozná bolest hlavy. Mám pocit, že vybuchnu. Pak si uvědomím, že asi žiju. Dokud mě něco bolí, jsem naživu. Přinutím se otevřít oči. Jde to ztěžka, hlava je před výbuchem. Mlhavě vidím, že ležím na nějaké posteli, přikrytý měkkou přikrývkou. Vidím jen na okno, kterým sem proniká denní světlo. U postele noční stolek s lampou, hrneček, vedle okna skříňka.
Nemám sílu otočit hlavu. I tak se o mě pokoušejí mrákoty. S námahou a bolestí, začínám přemýšlet. Kde to jsem? Co se mi stalo? Ach, vzpomínám! Monstrum mě tvrdě uhodilo do hlavy. Pak se nade mnou tyčilo a dále si nic nepamatuji. Jak jsem se dostal sem? A jak to, že ještě žiju? Napadá mě marná naděje, že vše byl jen zlý sen. Ale pulzující bolest hlavy a roztržených rtů mě přesvědčí o opaku. Někdo mě musel zachránit a dát sem. Cítím, že hlavu mám zavázanou. Kdosi mě ošetřil. Ale kdo?
Cvakne klika a slyším, jak se otevírají dveře. Jsem vydán na milost, nemohu se ani pohnout. Jestli mě jde něco dorazit, nemám šanci se bránit. Kdosi vejde a zavře za sebou. Slyším kroky. Ve strachu a bolesti ani neotáčím hlavu. Příchozí nedupe, kráčí jemně a potichu. Kroky se blíží k posteli. Teď ji obcházejí. Stále se blíží… Nemám však pocit nebezpečí.
Do mého zorného pole vejde postava. Zrak nemůžu pořádně zaostřit, proto ji vidím jen mlhavě. Rozeznám však, že příchozí je nějaká dívka. Menší štíhlá postava, po ramena dlouhé tmavé vlasy, oblečena v džínách a tmavém roláku. Nejde z ní strach. Na sympatické tváři jí pohrává lehký úsměv.
,,Náš nemocný hoch se probudil?“ říká příjemným hlasem.
,,A-ano,“ soukám ze sebe. Ani nemám sílu mluvit! A napadá mě tolik otázek!
,,Měl jsi namále. Stojí při tobě obrovské štěstí. S takovýmhle úrazem hlavy, málokdo přežije,“ zvážní děvče.
Naberu síly a vypravím ze sebe: ,,Kdo jsi? Jak jsem se tu ocitl?“
,,Jmenuji se Candy. Našla jsem tě ležet s krvavou hlavou na ulici. Napůl donesla a napůl dotáhla sem, ošetřila ti to a uložila do postele.“
,,Děkuji. Tohle je tvůj byt?“
,,Ano je. I když… poslední dobou se spíš stává vězením. Bojím se ho opouštět,“ zvážní Candy.
,,Myslím, že vím proč. Tohle město se podobá peklu. Viděla jsi ty obludy?“ pološeptám.
,,Obludy? Jaké obludy? Mě stačí ta nepřirozená mlha a vylidněné město. Strachy téměř nespím. Už to trvá několik dní.“
,,Jak to začalo?“
,,Ani nevím. Jednou v noci se mi zdál hrozný sen. Když jsem se vzbudila, venku vládla takováto mlha, telefony přestaly fungovat, všichni zmizeli.“
Snažím se zaostřit zrak, ale jde to ztěžka. ,,Já se vzbudil kdesi v lese, nedaleko od Silent Hillu. Nevím jak jsem se tam ocitnul. Pamatuji si večírek, měl jsem toho v sobě už dost…A dále jen mlhavé ráno ve strašidelném lese. Útočila na mě hrozná monstra, narazil na několik mrtvých lidí… A pak mě jakási humanoidní obluda udeřila do hlavy a víc si nepamatuji,“ stručně shrnuji své děsivé dobrodružství.
,,Když jsem tě našla, nikdo nebyl nablízku. Napřed jsem myslela, že jsi mrtvý. Naštěstí to tak jen vypadalo.“
Bolestně zavřu oči, pálí mě. Konečně se mi podařilo narazit v tomto hrozném městě na někoho živého. Je tu víc lidí? Nebo jen tato dívka?
Zmobilizoval jsem síly a zvedl se na lokty. Dívám se jí do očí. Cosi v nich je… Nevím přesně co. Takový zvláštní plamínek, neobvyklý lesk. Není to děvče psychicky nemocné? Ještě to tak! I když mě už by to nepřekvapilo.
,,Co se na mě tak díváš?“
Otázka mě vytrhla z myšlenek. ,,Co? Ach, promiň. Nevíš zda je tu ještě někdo?“
Candy zavrtí hlavou. ,,Ne, bydlím tu jen já.“
,,Nemyslím tento dům, myslím město.“
,,Nevím. S nikým jsem se nesetkala. Vlastně jsem ani ven moc nevycházela.“
,,A co tě přivedlo ven, než jsi mě našla?“ ptám se. Nevím proč, ale něco mi na té slečně nesedí.
Jakoby uraženě se na mě podívá. Pak smutně odpoví: ,,Kladeš docela podezřívavé otázky. Jakoby jsi mi nevěřil.“
Zastydím se a sklopím zrak. Omlouvám se: ,,Promiň, asi je toho na mě moc. Zachránila jsi mi život, děkuji. Nejspíš bych tam ležel napůl sežraný. Opravdu jsi nic neviděla, ani neslyšela?“
Candy povzdychne. ,,Říkám ti přece že okolo nikdo nebyl. Mimochodem, ven mě vyhnal hlad. Nemám už nic k jídlu, tak jsem doufala, že bude mít nějaký krám otevřeno. A jak se vlastně jmenuješ?“
Uvědomuji si, že jsem se ani nepředstavil. Hlavně že se ptám na její jméno! ,,Timmothy,“ odpovídám.
,,Musíš ještě ležet, Timmothy. Máš hlavu jako by ti ji přejel autobus a dvakrát zacouval,“ usměje se.
,,Taky mám podobný pocit, možná ještě horší. Jak dlouho tu žiješ?“ zajímá mě.
,,V Silent Hillu jsem se už narodila. Nevím co se s ním stalo. Připadá mi to, jakoby se v Silent Hillu probudilo nějaké prastaré zlo. Původně zde bylo indiánské pohřebiště. Pak přišli osadníci, indiány vyhnali a postavili toto město. Možná že se probudila nějaká kletba. Netuším, ale ráda bych se odsud ztratila,“ zahledí se dívka k oknu.
,,O to se snažím téměř od svého příchodu. V hračkářství jsem našel zohavenou mrtvolu, prošel nedobrovolně kanály, tam zabil obludu, jenž zavraždila člena údržby, uprchl ze zvráceného kostela katakombami a narazil…“ teď se zarazím, protože si vzpomenu na starce. ,,A tam osvobodil jakéhosi starce, kterého chytil kat. Prý utíkal před Walterem Sullivanem.“
Candy jakoby mě vůbec neslyšela. Jen upřeně hledí z okna. Při zmínce o starci sebou trhne. ,,Stařec? Kat? Sullivan?“
,,Ano. Hledá svého syna, který je knězem v kostele za lunaparkem,“ vysvětluji.
,,V tom případě nebude jeho syn zrovna vzorný. Ten kostel za lunaparkem je poněkud zvláštní. A o katovi jsem nikdy neslyšela,“ zavrtí Candy hlavou.
Hovořil bych dál, ale začíná na mě padat únava. Candy vidí jak se mi zavírají oči a tak říká: ,,No, ještě se prospi. Já se zatím půjdu podívat, zda je někde otevřeno a snad přinesu něco k jídlu.“
,,Opatruj se. To město je zlé a nebezpečné,“ zamumlám z polospánku.
,,Neboj. Buď tu hodný!“ zazní od dveří a pak jen zaklapnou. Rozhostí se ticho a já jen chvilku zpod přivřených víček koukám skrz okno na mlhu. Je tak bílá a přelévající. Vypadá jakoby žila vlastním životem… Pak už jen zavírám oči.
Otevřu oči a v první chvíli nevím, co se děje. Je tma. Rozkoukávám se a vidím, že venku se setmělo. Jakpak dlouho jsem spal? Nejspíš dost dlouho. Pozvednu se na loktech a rozhlédnu po pokoji. Kdepak je Candy? Doufám, že se jí nic nestalo.
Spánek mi prospěl, necítím se už tak slabě a rozhodnu se, že vstanu. Pomalu si sednu a ještě opatrněji vstanu. Trochu se zapotácím, točí se mi hlava. Čekám až to přejde a udělám pár kroků k oknu. Vyhlížím ven. Kvůli tmě nic nevidím, pouliční osvětlení samozřejmě nefunguje. Ale zdá se, že mlha zmizela. Alespoň něco!
Otřesu se zimou. Vždyť nemám kalhoty. Kde mám svršky? Chvíli tápu ve tmě, až zakopnu o židli. Nahmatám na ní kalhoty. Sednu si na postel a natahuji si je. Stejně udělám s mikinou a bundou. Jdu ke dveřím. Opatrně beru za kliku. Dveře ani nevrznou. Zatracená tma…
,,Candy? Jsi doma?“ Snažím se najít vypínač, když udělám krok do prázdna. Na poslední chvíli se chytnu zdi. Sakra! Schodiště. Mohl jsem si srazit vaz. Dál tápám po vypínači. A tady! Cvaknu a čekám, že se rozsvítí světlo. Nic se neděje. Dům zůstává ponořen do tmy. Nezbývá tedy nic jiného, než sestoupit dolů po schodech potmě. Opatrně, krok za krokem… Kdyby tu aspoň bylo zábradlí! Pomalu sestupuji do haly, kterou velmi slabě osvětluje světlo zvenčí. Tma jak v ranci. To tu Candy žila potmě?
Neozve se ani hlásek. ,,Candy?“ ptám se znovu. Nevím kam dala mou přilbu se světlem. Nemám v bundě ani pistoli… Je to děvče opravdu normální? Nechce mě snad zabít…? Ale to je nesmysl! Kdyby mě chtěla zabít, nechala by mě na té křižovatce. Vzpomenu si na filmy, kde zraněného hrdinu ošetřuje žena na samotě a pak jej nechce pustit. Raději jej zavraždí, než aby ho měla nějaká jiná…
Takovou hroznou smůlu už snad nemám! Stejně mě to ale znervózňuje. Sejdu konečně ze schodů a stojím v hale. Ve tmě rozeznávám matné obrysy nábytku a stojanů s květinami. Nic se nikde nepohne, nic se neozve.
Vůbec nevím co kde je, tak jdu opatrně před sebe. Lehce našlapuji, když o cosi zavadím…
,,Sakra!“ zakopl jsem o křeslo a taktak udržel rovnováhu. Vyhýbám se mu, tápu dál. Už mě to přestává bavit… ,,Candy, ozvi se. Jsi v pořádku?“
Stále nikdo neodpovídá. Narážím do zdi. Tápu, tápu, nějaký obraz…Vypínač žádný. Postupuji podél zdi dál, až narazím na vchodové dveře. U nich přece být musí… Konečně! Mačkám a místnost ozáří světlo. Je to tak prudké, že zavírám oči a chvíli se rozkoukávám. S mrkáním se rozhlédnu. Co to? Stůl převrácený, věci rozházené… Je to tu jak po zápase. A na koberci… u hlavních dveří… přímo vedle mě… krvavá šmouha vedoucí ven. Ale co je nejhorší, na té skvrně leží kus tmavého roláku… Ten měla Candy na sobě!
,,Snad není mrtvá! To ne! To už stačilo!“ zmocňuje se mě panika. Panika a hrůza. Má příčetnost se hroutí… Ne! Zvládnu to! Tohle zatracené město mě nezlomí.
Když se uklidním, přemýšlím co dál. ,,No, když tu budu takto postávat, nic nevyřeším. Kdepak mám své věci?“
Zamířím ke dveřím od kuchyně. Světlo tam nefunguje, ale je otevřeno, tak trochu vidím. V tom pološeru nespatřím nic nebezpečného. Kuchyň je moc pěkná a čistá. Alespoň co teď rozeznám. Kuchyňská linka s barvou kaštanu, stůl, pár židlí, zkrátka je tu vše, co má v kuchyni být. Lednice, mám hroznou žízeň. Snad tam je něco k pití, vodě z kohoutku příliš nevěřím. V Silent Hillu určitě ne.
Otevírám lednici, rozsvítí se v ní žárovka a … Ne! To ne! Je úplně prázdná! Pak mě napadá, že Candy šla vlastně něco shánět. A nejspíš nesehnala. Nebo ano, ale nedonesla… Co si to myslím? Určitě není mrtvá! Ne, ona nesmí!
Zabouchnu lednici a na lince zahlédnu přilbu. A hele, to je ta moje. Nasadím si ji a s úlevou zapnu na ní světlo. Kužel z baterky ozáří zeď přede mnou. Visí na ní rohož, zdobená malbou. Je na ní něco povědomého… Les, stromy a mezi nimi sedící člověk. Malba není tak detailná, ale rozeznám, že postava se zmateně rozhlíží. Není to zrovna umělecké dílo. Otáčím se a zamířím zpět do haly. Měl bych najít svou palici a pistoli. Bez nich na ulici nemůžu. Sice nemám jediný náboj…
U dveří zahlédnu na malé skříňce pistoli. Ano, to je ta má. A palice hned vedle. Candy to naštěstí umístila vedle sebe. Nemusím to hledat po celém domě. Prohlédnu alespoň pokoje, třeba Candy není zraněná a odpočívá… Třeba ta krev není její…ale ten rolák…
Otevírám dveře od obývacího pokoje. Je také hezky zařízený. Pěkně jej oživují pokojové rostliny. Je dobře poznat, že tu bydlí děvče. Trošku starší televize, gauč, konferenční stolek se dvěma svíčkami, komoda, poličky s porcelánem, houpací křeslo… moment! To snad ne!
,,Ty mizerný lumpe,“ cedím skrz zuby. V houpacím křesle sedí malý plyšák, růžový zajíc s krvavou pusou a hrdlem. V jeho výrazu je tentýž škodolibý pohled, jako na tom v hračkářství. Copak tuto odpornou hračku koupila Candy? Zajíc samotný by špatně nevypadal, ale ta krev… Vypadá dost opravdově. Jakoby ho někdo podříznul… Nemám však chuť to prozkoumávat.
Otočím se ke dveřím s úmyslem vzdálit se. Když procházím dveřmi slyším za sebou: ,,Chachachachacha!“
Je mi jasné, kdo se tak směje. Znám už ten smích, nahání mi mráz až do morku kostí, nenávidím ho a bojím se ho. To se směje ten podříznutý plyšový zajíc. Už nějak nemohu věřit tomu, že je to běžná funkce téhle hračky. Sám se smát nemůže, pokud… není v Silent Hillu. V jeho smíchu je něco škodolibého, zlého a posměšného. Hrozná ironie, když vychází zlý smích z něčeho, co by naopak mělo budit radost. Samozřejmě budit radost bez krve na ksichtu, že ano.
Zabouchnu za sebou dveře a povzdychnu si. Domek více místností nemá, musím Candy najít někde venku. Přecházím k hlavnímu vchodu a podlaha vrže pod mými kroky. Vrzání se slabě rozléhá tím mrtvým tichem. Zní strašidelně. Ale je to jen vrzání, které způsobuji sám. Děsí mě už snad úplně všechno. Dostanu se vůbec někdy odsud? Uvidím zas svůj domov? Vezmu si svou vyvolenou snoubenku? Nebo zůstanu zde, buďto mrtvý společně s dalšími nešťastníky, nebo slintající, mlhou šílenství, zaslepeným bláznem? Možná, že když mi přeskočí, bude se mi to tu zdát normální. A nebudu mít strach ze smrti. Skončí tím mé trápení… Otevřu hlavní vchod a hned za sebou zavřu.
Město je teď ponořeno do černočerné tmy. Zvláštní, přes den tu byla mlha a s příchodem noci zmizela. Ne že bych snad viděl lépe, ale aspoň to není stereotypní. Stojím a přemýšlím, v jaké části města asi jsem. A jakým směrem se vydala Candy? Pokud se vůbec někam vydala… Možná ji něco napadlo ještě v domě, podle toho roláku. A ta krev… Musím ji najít! Musí žít! Jinak by tam zůstalo její tělo…
Jen díky své přilbě s baterkou, která vrhá světlo pár metrů přede mě, vidím alespoň kam jdu. Nemám zrovna chuť opět propadnout otevřeným poklopem do stok. Konečně! Ukazatel s názvy ulic. Martin Street? Po zádech mi přejede mráz. Kousek odsud je ten hrozný kostel, ze kterého jsem taktak unikl. Kudy se mám vydat? Candy, kde jsi…
Telefon! Někdo mi volá! Už mě nepřekvapuje ani to, že přijímám hovory, aniž bych měl signál. Na displeji opět žádné číslo...
,,Haló...?“ říkám nesměle.
,,Přeji ti hezký večer, Timmy,“ opět ten zlomyslný hlas, který mě předtím nalákal do kostela!
,,Kdo jste? A co měl znamenat ten kostel!?“
,,Che che che! Tobě se tam nelíbilo? Není to snad to, o čem jsi snil?“ pokračuje volající zlým hlasem.
Zatmí se mi před očima, když slyším co povídá. ,,Jak by se mi to mohlo líbit? Jsem snad šílenec, abych o něčem takovém snil?!“ téměř křičím.
,,To bys měl vědět ty!“ rozzlobí se. Pak pokračuje: ,,Ale k věci. Musíš teď jít do Supermarketu.“
Začínám mít vztek. ,,Myslíš že jsem blbec?! Proč bych měl být takový idiot a jít znova tam, kam mě posíláš?! O co ti jde? Chceš mě zabít? Tak vylez z díry, ve které se schováváš a postav se mi jako chlap!“
Dotyčného to vůbec nevyvede z míry. Ba naopak. Odpoví: ,,Hledáš to děvče, že? Říkala, že jde na nákup, nemám pravdu? Kampak asi jinam mohla jít koupit jídlo?“
Už vůbec ničemu nerozumím. Kdo ten člověk je? Jak ví o Candy? Jak může vědět, kam skutečně šla? Sledoval ji snad?
,,Jak to všechno víte?“ ptám se.
,,Neptej se a jdi!“ praví zlý hlas.
,,Můžu alespoň vědět, co mě tam čeká?“
Volající chvíli mlčí. Pak řekne: ,,Jen to, co vezmeš s sebou.“
A telefon jen pípá, neznámý zavěsil. Bez váhání zamířím směrem k supermarketu. Je to přes půl města, ale co můžu dělat. V duchu o všem přemýšlím. Všechno se začíná dost zamotávat. Připadá mi, že se z města nemohu dostat z nějaké příčiny, že musím cosi učinit, abych byl volný. Možná proto jsem se zde ocitl. Otázkou zůstává, co musím udělat. Pomoci někomu? Nebo snad, nedej bože, někoho zabít? Zahnat zlo v Silent Hillu? Odhalit jeho původ a zabránit mu? Kdo může být onen volající, který mě napřed poslal do kostela svaté Stelly a teďka do Supermarketu? Také zbývá ten, co mě ve strašidelném domě varoval před Neviděnými...

3. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional