Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: Miláčku jdu spát. - autor: Assasin7

    fdh  

 

Miláčku jdu spát.

 

Miláčku jdu spát. Dobrou noc, tak zítra ráno. Než si lehnu, nastavím si budík na 7 ráno. Lehnu a za 5 minut usnu. Probudím se a mám stále zavřené oči, chci se podívat na budík, kolik je hodin. Nic necítím, otevřu oči a všude bílá mlha. Vstanu z postele a mám na sobě pořad pyžamo. Podivám se před sebe a vidím velkou ceduli s nápisem Silent Hill. V duchu si říkám Silent Hill to je asi nějaké město nebo vesnice. Nevím, nikdy jsem tu nebyl a ani jsem o tomto místě neslyšel a najednou si vzpomenu. Na co to myslím, to je určitě jenom sen. Zkusím se probudit, použiji starý trik. Vezmu ruku a chytím se za prsty, zatahám a cítím to, tak to asi sen nebude. Co já tady vlastně dělám? Jak jsem se sem dostal, všude mlha nic není vidět, a když se otočím, tak je za mnou zeď, cesta zpět nevede, jen do Silent Hillu.
Vydám se tedy cestou do Silent Hillu. Už jsem ve městě? Ano. Vidím mapu města, jdu se podívat, jak to tu vypadá, abych se trošku zorientoval. Prohlednu si mapu. První co musím udělat je najit obchod s oblečením, přece tu nebudu běhat jen v pyžamu. Vidím na mapě, že se nachází v ulici Wilsonowe. Chci si vzít mapu sebou, ale nejde to. Tu cestu ale zvládnu v pohodě, protože je pořad rovně. Vydám se tedy po ní, pomalu, nejdu rychlým krokem. Už jsem skoro tam. Jdu ke vchodu, ale před ním vidím krev a to hodně krve. Podívám se do zadu, mám špatný pocit. V té krvi něco je. Je to zbraň, beretta 9mm. Jdu opatrně k ní, pomalu ji zvedám, když ji zvednu, zlomí se v půlce. Jako by byla něčím překousnutá, pořad držím v ruce půlku se zásobníkem, když se podivám na spoušť, uvidím něčí prst. Ježíši, to je prst nějakého člověka, pustím pistoli. Musím se trošku uklidnit, jit od pistole dál. Musím se vydýchat. „Cco ttto bbylo?!“ Nejsem na tom psychicky moc dobře, když vidím kkrev a navíc ten prst, to mně taky moc nepomáhá. Ještě k tomu tu nikdo asi není a to ticho je taky pěkně nepříjemné. Jdu k obchodu, dveře nejsou zamčené, už jsem uvnitř. Všude tma, ale trochu vidět přeci jen jde. Vypadá to tu, jako by zde nikdo nebyl dobrých 30 let. Móda je ze 70 let. Jdu se porozhlédnout, co si vezmu na sebe. Vidím džiny, tričko s krátkým rukávem, mikinu s hvězdami, trenky a ještě nějaké ponožky. Dále zde vidím i kabinky, jdu se převléct, po 5 minutách jsem převlečený, ale když chci vyjit z kabinky. Zaslechnu, jak se něco pohne mezi regály s oblečením. Zůstávám raději v kabince, se zatajeným dechem. Pořád se to přibližuje ke kabinkám, jako by si to šlo přímo pro mě. Zamknu kabinku a už nic neslyším. Najednou něco začne bouchat na dveře kabinky. Dveře se po chvíli rozrazí. Vidím nestvůru, která připomíná dětskou hlavu, ale ty zuby, ostré jak nože a po celém těle jí prosakuje hnis. A co je nejhorší? Dívá se na mě. Ale ne jen ona, z jejího malého bříška mě sleduje další příšera, nevím co to je, radši se na to místo nedívám. Nečekám, až ke mně dojde, prosmýknu se mezi ní a kouskem prostoru, který v kabince nechala, prostě musím utéct, mám strach. Utíkám přímo k východu, už jsem skoro u dveří. Super! Ale nestvůře se mě ještě podaří škrábnout do nohy, otočím se a vidím v jejím břiše jak jí něčí prst, asi toho chudáka, který nedobrovolně nechal před obchodem svojí zbraň i s prstem v tratolišti krve.
Vyběhnu z obchodu a zabouchnu za sebou dveře, nevím kam mam jít, všude je mlha. Už vím, půjdu do kostela, tam bych mohl být v bezpečí před zrůdami. Určitě jich je víc. Hledám v mlze mapu města. Jsem u obchodu s jídlem.
„Mapa!“ vykřiknu a jdu k ní. Podívám se, kde je kostel, musím jit do Sagansovi ulice, pořad rovně a pak zabočit do leva. Vydám se cestou ke kostelu. Když jdu mlhou, slyším zvláštní zvuky. Už jsem před kostelem. Vcházím dovnitř a zavírám za sebou dveře. Vidím před sebou modlící se postavu. Osoba se otočí. Je to člověk, usměju se a v duchu si řeknu hurá, konečně nějaký přešivší. Osoba, kněz promluví: „Co vás přivádí do domu páně?“
„Doufal jsem, že mě kostel ochrání před nestvůrami, které jsou venku.“
„Omlouvám se, zapomněl jsem se představit, jsem Jan Golinsky,“ říká kněz, „a vy?“ Teď se zamyslím.
„Já vlastně nevím, jak se jmenuji.“
„Co se vlastně stalo s městem?“
„Všude je mlha a ty nestvůry, kde jsou všichni lidé?“, ptám se.
„Já to také nevím, jsem v kostele už dva dny zavřený, nevycházím ven, bojím se zvuků, které přicházejí z venku.“
„Taky mám strach, ale musím se dostat z města.“
„Je tu někde nějaká cesta do jiného města?“
„Všude jsou zdi nebo rokle, nedá se nikudy odejít,“ říká kněz.
„Žádnou normální cestou po silnici.“
„Ale je zde jedna chodba, přímo tady v kostele, dostal byste se s ní až k lesu a přes les možná i do sousedního města.“
„Ukažte mi jí prosím.“
„A ještě něco.“
„Nemáte něco k snědku a baterku?“
„V chodbách pod kostelem určitě bude tma.“
„Baterku mám, ale jídlo bohužel ne.“
„Půjdete semnou Jane?“
„Ne, já zůstanu zde a budu se za vás modlit.“
„Kudy tedy?“
„Doprava, doleva, doleva, doleva, hodně štěstí chlapče,“ zakřičí za mnou kněz.
Došel jsem k první křižovatce, vydal jsem se doprava, jak říkal kněz a pak dál cestou, kterou mi řekl. Poté jsem šel pořád rovně, dokud se přede mnou neobjevily dveře. Otevírám je, vedou do místnosti se stoly, skříněmi, nábytkem, tak z 18 století. Jdu ke schodům. Už vidím denní světlo, aspoň si myslím, že je to denní světlo. Skoro vykřiknu radosti, ale po schodech něco dupe, leknu se a řeknu si v duchu: „Ke dveřím je to moc daleko,“ rychle se schovám pod nedalekým stolem. Slyším kroky, stůl nemá žádný ubrus tak je vidět, co se děje. Je to víc jak dva metry vysoký chlap, má na hlavě pyramidovou železnou masku a v ruce největší meč který jsem kdy viděl. Začínám panikařit, začínám rychle dýchat, moje srdce buší jako o závod a mám veliký strach. Nevím, co mám dělat. Ta zrůda sebou něco nese, je to maso, nebo spíš lidské tělo. Ano, lidské tělo bez kůže. Teď jsem zahlédl dvě oči, dívají se na mě, i když je jejich majitel dávno po smrti. Ani nemohu říci, jak se cítím, jsem psychicky na dně, už nemohu dál. Ta zrůda mě určitě najde a stáhne mě taky z kůže. Jde ke dveřím, možná mám šanci, ale slyším, jak zamyká dveře na velký zámek. Nevím, co mám dělat, pořad si opakuju, že mě zabije. Buď tady zemřu, nebo něco zkusím.
„Pyramidova hlava určitě nechodí spát,“ říkám si. Nakonec jsem vymyslel jeden plán, sice není nic moc, ale na víc se v této situaci asi nezmůžu. Nevím však, jestli vůbec zvládnu vylézt z postolu. Můj plán je takový, že baterku co mám, hodím ke dveřím a velká pyramidova hlava se půjde podívat co se děje a já zatím uteču druhými dveřmi. Jdu na to. Hodím baterku ke dveřím, pyramidova hlava se otočí, ale když vyběhnu z postola, všimne si mě. Bere meč a jde mě zabit. Co mam dělat?! Posral jsem to! Vyběhnu, stihnu to jen o vlásek, skočím do druhých dveří. Hledám klíč! Zamykám. Snažím se najít cestu ven, ale všimnu si, že je to tu plné mrtvol. „To jsou jeho oběti, pane bože,“ řeknu si. Začínám šílet, mám obrovský strach a navíc slyším, jak se blíží. Co teď?
Začínám brečet, v duchu si řeknu: „To jsem chlap?!“ Mám maximálně dvě minuty, než si pro mě přijde. Nevidím únikovou cestu, hledám a nic nemůžu najit.Všude mrtvoly, hodně mrtvol. Mám plán, není moc dobrý, ale nic jiného mi nezbývá. Jdu k mrtvolám, k největší hromadě, všechny stáhlé z kůže. Musím mezi ně, musím si lehnout dolů, pod všechnu tu hromadu těl. Soukám se dovnitř, do hromady. Už jsem pod nimi, cítím všude maso, vidím ty ubožáky bez očí, jak se na mě dívají, jejich prázdné důlky. Cítím na sobě všude lidské orgány, střeva, játra a ostatní. Musím se namastit krví, aby to skrylo můj pach potu.  Jsem celý od krve, vlasy, úplně všechno. Cítím, jak se po mě válejí něčí ostatky. Slyším jak rozráží dveře, slyším jak chodí po místnosti a jako by něco slyšel. Jde k mé hromádce a já omdlívám.
Vzbudím se a vidím před sebou maso, bez kůže, jsem pořad naživu a jsem pořad pod mrtvolami, vylézám ven. Jak vylezu, začínám zvracet. Sedím na zemi a nemůžu se pořad vzpamatovat, co se stalo. Dveře jsou otevřené. Jdu ven, jenom nahlédnu, ale nikoho nevidím. Potichoučku jdu ke dveřím, kterýma jsem se sem dostal, ale jsou zamčené.
Musím najit únikovou cestu. Vidím tu malé dveře, jdu k nim a potichoučku otvírám. Jdou otevřít.  Vidím, že nahoru se táhne zakulacené schodiště. Musím to zkusit, jiná možnost mi nezbývá. Jdu po schodech nahou a cítím na sobě vítr.
Řeknu si: „Vítr, jak osvěžující!“
„Po tak dlouhé době.“
Vyjdu ven a vidím les. Obrovský les, je zde jen jedna cesta. Musím si odpočinout, kleknu si a potom sednu. Sedím, nemůžu vstat, jsem unavený.
„Musím!“ řeknu si v duchu.
Vstávám a vydávám se po cestě do lesa. Jdu širokou cestou, najednou je přede mnou křižovatka. To my kněz neřekl! Kudy se mám vydat? Rozhodl jsem se jit rovně. Cesta se čím dál víc zužuje. Najednou něco zaslechnu v křoví před sebou, leknu se. Vyběhne odtamtud nějaká ženská, asi 26 let a podiva se na mě, Chvílí je ticho.
Pak řekne: „ Já jsem Karolina Locková a ty?“
Chvíli se na ni nevěřícně dívám, a pak vyhrknu: „Já nevím, jak se jmenuji, probudil jsem se v Silent Hillu a nevím, co se tady děje.“
„Ty výš co se tady děje?“
„Ne, taky nevím.“
„Utíkám před nějakou zrůdou, myslím si, že jsem ji utekla.“
„Jak ses dostala do lesa?“
„Ve městě mě něco honilo, viděla jsem před sebou les, tak jsem sem vběhla.“
„A ty?“
„To je dlouhá historie.“
„A ty zde žiješ, Karolino?“
„Ano, žiju v Silent hillu?“
„Nevíš, kam tato cesta vede?“
„To ti neřeknu, protože jsem tuhle cestu v lese neviděla, v Silent Hillském lese totiž žádné cesty nikdy nebyly, až teď.“
„Co se to tu děje Karolino?“
„Nevím.“
„Půjdeš dál se mnou nebo máš svůj plán?“
„Nemám, půjdu s tebou, bojím se, a jak se říká, ve dvou se to lépe táhne.“
Tak jsme tedy vyrazili, ani ne sto metrů a po levé straně cesty slyšíme prapodivné, hrůzné zvuky, nehodláme zastavovat, spíš naopak, skoro běžíme, když najednou vyskočí nestvůra, skočí na Karolinu a rozežere ji obličej na kaši. Pes nebo co to je do ní začne kousat. Grázl dokáže vyskočit neuvěřitelně vysoko, zakousl se jí do hlavy, tak že Karolíně vyteklo, či spíše se až rozstříklo levé oko. Ještě je na živu, to stvořeni, křičí v ne konečné agonii, zápasí se smrtí, i když už je dávno jasné, kdo bude tentokrát vítězem.
STOJIM TAM, NĚKOLI KROKŮ OD NÍ, ALE NEPUMUŽU JÍ, UTÍKÁM PRYČ!
Karolinu tam nechávám na pospas nestvůře…
Mám výčitky svědomí. Proč jsem jí nepomohl?! Co teď budu dělat?! Zpátky se vrátit nemůžu, chudák Karolína. Sežral ji pes za živa a já tam stal jenom tak, a díval se na to…
Musím dál, na tohle nikdy nezapomenu. Nikdy na tebe nezapomenu, Karolíno. Odpust mi. Vydávám se dál, cesta pokračuje pořad rovně.  Slyším různé zvuky jako by mě něco chtělo napadnout, nevšímám si toho. Namlouvám si, že je to jenom vítr mezi stromy.
Nečekaně se přede mnou zjeví budova s velkým nápisem: Silent hillská věznice.
A co horšího? Musím jít dovnitř, protože všude jinde je zeď a na cestě zpátky mě určitě nic dobrého nepotká. Snad se tudy alespoň dostanu z lesa.
Vstupuji přední branou. Když otevírám dveře, tak to v zámku divně zarachotí, jako by dveře byly staré snad tři sta let. Vstupuji dovnitř a zavírám za sebou bránu. Jdu dovnitř věznice, kde vidím vstupní místnost. Porozhlédnu se a vidím tady. Díkybohu! Je tu zbraň – standardních 9mm, konečně něco s užitečného v tomto prokletém městě. Kousek ode mě je také mapa věznice, na které vidím, že pokud se odsud chci dostat, budu muset do nejspodnějšího patra, kde by měl být exit. Sakra tady musí být pěkné převýšení, nechápu, že jsem si toho nevšiml. Ale proč se vůbec divím? To je asi to poslední co mě v tuto chvíli zajímá. Mapa nejde vzít, tak jí tam nechám kde je a vydávám se prvními schody dolů. Když dojdu až na hranici schodů do nižšího patra, zjistím, že tam nejsou schody, a že budu muset jit přes věznici na tomto patře. Tato skutečnost mi zrovna úsměv do tváře nevhání, všude je tma a ticho, jako by tu snad nikdo nikdy ani nebyl. A jak už to tak bývá, když se má něco posrat, tak se to posere, takže mi přestala svítit baterka, Mám dojem, že jsem zahlédl nějaké baterky v místnosti se zbraní, které jsem si samozřejmě nevzal… Vracím se tedy zpět, protože tuhle tmu nehodlám prozkoumávat beze světla.  Baterky naštěstí fungovaly výborně, to je dost divné vzhledem ke stavu ostatního věcí tady. Otevírám opět dveře do prvního poschodí a cítím, jak mi náhle tuhne mi krev v žilách, normálně bych řekl, že se bezdůvodně bojím, že na mě něco skočí a roztrhá mě to na kusy, tentokrát o bezdůvodnosti velice pochybuji. Jdu dál, všude tma, díky kuželu světla alespoň rozeznávám vězeňské cely. Opatrně našlapuji, v jedné cele přesně přede mnou něco vidím, jdu se podívat blíž a vidím tam ženskou otočenu ke mně zády. Přemýšlím, jestli mám jít raději dál nebo jí oslovit, nemá vůbec dobrý pocit. Nakonec mě přemůže zvědavost a jdu k ní blíž. Jsem od ní na dosah ruky, když se na mě otočí a já vidím její tvář. Vidím tvář Karolíny! Co to má znamenat?! Je to snad moje halucinace nebo nějaký přízrak?! „Já nejsem přízrak!“ vykřikne. Jako kdyby četla moje myšlenky.
„Pamatuješ, jak si mě nechal na pospas tomu psovi?!“
„Peklo samo mi nabídlo pomstu“
„Užij si stejné utrpení!“
Jen to dořekne, objeví se za ní ten pes, co jí zabil. Cela se za mnou zavře.
Karolina „psa“ začne hladit a potom vyřkne větu, kterou bych od ní ještě před necelou hodinou nikdy nečekal.
Řekne, zakřičí: „Vem si ho!“
Ta příšera uposlechne okamžitě a ještě, než stihnu vytáhnout pistoli, tak na mně skoč a ošklivě mi poraní levé oko, tak že na něj nic nevidím. Řvu bolestí a on udělá další výpad. Té krvelačné bestii se podařilo ukousnout mi prst na ruce.
Konečně se trochu proberu ze šoku a začnu jednat.  Vytáhnu pistoli, začnu do něj střílet. Mám jen pět nábojů. Jedna rána do hlavy, dvě do břicha a zbytek opět do hlavy. Konečně chcípl, začnu na něj dupat, až z něj lítají všechny sračky ven!
Podívám se na Karolinu, začíná křičet, ale ne na mě, jako by mluvila s někým jiným.
Slyším toho, s kým mluví.
Říká: „Nedokázala si se ani pomstít, potom si tedy, ani nezasloužíš žit na tomto světě!“
V tu chvíli se z ní zbyl jen prach. Povzdechnu si, taková milá holka a tak špatně dopadla a to všechno kvůli mně, jenom kvůli mně! Začínám se bát ještě víc, uvědomuji si, že se asi z tohoto místa nikdy nedostanu.
Dveře od cely se otevřely.
To už nesmím nikdy dopustit, jestli potkám dalšího člověka, pomohu mu, i kdybych mě to mělo stát život.
Vycházím z cely, všude tma, rozsvítím baterku. Najednou si uvědomím - moje oko! Ten hnus mě ošklivě poranil na levém oku, vidím rozmazaně, ale naštěstí zjišťuji, že to není tak zlé, stále vidím…
Scházím do druhého patra, otevírám dveře, ticho jak v hrobě.Vidím exit a zavýsknu si radostí.  Otevřu dveře. Je to tady jako na nějakém nádvoří, ale všude je krev. Na zemi jsou lana a na jejich koncích, ve vzduchu visí mrtvoly, hodně mrtvol. Jdu rychle k bráně, která vede ven, ale má to jeden háček před branou je opět ta příšera z místnosti s těly, ta s tou pyramidovou hlavou. Kurva, co já teď budu dělat?! Rychle se skrčím, aby mě neviděl. Musím ho nějak odlákat! Přemýšlím, ale nic mě nenapadá. Zkusím odvázat jednu mrtvolu z toho provazu. Ale jak? Musím si stoupnout, odvázat ho a opatrně ho položit, třeba si toho všimne, že jeden leží, půjde se podívat, co s děje a já pak budu mít volnou cestu k útěku branou. Jdu na to! Vstávám, opatrně odvazuji tělo od provazu, ale když ho pokládám, je moc těžký, tak mi upadne a pyramid se otočí. Vidí mě! Bere nůž a jde na mě, rychle utíkám ke dveřím vězení, ale jsou zamčené. Tak jo, zkusím ho oběhnout, už je skoro u mě, koutkem oka vidím čepel nože, jak se přibližuje k mé hlavě, ale ještě se stihnu sehnout a tak se jistě smrtící ráně vyhnout. Podívám se na druhou stranu a myslím, že mě zrazují smysly, nebylo by se čemu divit s mým okem, ale ne je to pravda. Druhá nestvůra s pyramidovou hlavou, na chlup stejná jako ta která se mi před několika vteřinami pokusila oddělit hlavu od zbytku těla. Bože, kolik jich vůbec je?! Nemám čas nad tím přemýšlet, utíkám rychle k bráně, je otevřena - juchů!  Vyběhnu ven a jsem u stejné zdi, kde jsem se probudil. Ale tentokrát je zde jiná cesta, cesta pryč ze Silent Hillu.
Podívám se přes rameno a řeknu: „Karolíno, na tebe nikdy nezapomenu a na tebe Silent Hille, taky ne.“
Potom se vydám na cestu domů… Jdu stále po silnici a po několika hodinách, za které jsem nepotkal ani živáčka a ve chvíli kdy se začíná stmívat, se přede mnou vynoří cedule s nápisem Jižní Ashfield. Konečně normální město, pomyslím si, až na tu pitomou mlhu, jako v Silent Hillu. Co se to se světem stalo, zatím co jsem spal? Je mi jasné, že moje noční můra neskončila opuštěním Silent Hillu, na to mám dnes moc smůlu…
To prostě není možný! Copak to nikdy neskonči?!
Lehnu si na silnici a začnu řvát“ „Co jsem komu udělal?!“
Jako by se ke mně něco plížilo.
Už to vidím, vypadá to jak stín člověka. Je to člověk! Jo! To není možné!
Je to nějaký kluk, hádám kolem osmnácti let. Jdu k němu, má pistoly, začne kolem sebe střílet, střely létají kolem mé hlavy, začnu křičet.
„Nestřílej, já jsem člověk!“
„Nejsem zrůda, jsem člověk!“
„Vy jste člověk, živý člověk?“
„ Konečně někdo normální,“ povídám.
„Jak se jmenujete?“
„Michal a vy?“
„Já nevím, nic si nepamatuji.“
„Vy jste odsud?“ ptám se.  
„ Ne, já jsem ze Silent Hillu.“
„Nevíte co se tu děje?“
„ Potkal jste taky ty příšery?“
„ Jo, jo potkal.“
„Bojíte se?“
Podíval se na mě a dodal: „Jo, já taky.“
„Ale mám pistoli, tak to není tak zlý.“
„Jdete se mnou?“
„Jo.“
„A ještě jedna otázka.“
„Kolik máš nábojů?“
„Ani nevím, podívám se, myslím, že mám dva zásobníky…“
„Kam teď půjdeme?“
„Nevím, ale táhne mě to na sever, jako by tam bylo něco důležitého,“ povídám.
„Michale jdeme?“
„Jo jdeme.“
Procházíme ulicemi Jižního Ashfieldu, cestou slyšíme divné zvuky. Na nic se neptáme, jsme potichu jako myšky. Všude baráky, obchody, paneláky. Zastavím se před jedním z nich, je to jako by mě něco táhlo dovnitř, ale nedokážu popsat co.
„Půjdeme dovnitř,“ říkám Michalovi.
„Ok.“
Otevřeme dveře a vstupujeme do prvního poschodí, ten zvláštní pocit mě vede dál, do druhého poschodí a pak dál a dál, zastaví mě až ve dvacátém poschodí. Jsou tu dvoje dveře naproti sobě. Vím, že musím do tich nalevo. Sahám na kliku, je odemčeno, vstupujeme dovnitř. V předsíni bytu je botník, jinak nic. Řeknu Michalovi, ať se tu porozhlédne. Já jdu do obýváku a Michal jde do kuchyně, jdu pomalu, rozhlížím se kolem sebe a vidím zrcadlo. Řeknu si: „Vždyť vlastně ani nevím, jak vypadám.“
Když se podívám do zrcadla, vidím konečně, jak vypadám, mám blonďaté vlasy, jsem asi 170cm vysoký, mám modré oči a normální nos, ne moc špičatý. Se svou podobou jsem celkem spokojen. Jdu dál, podél stěny v obýváku, když zahlédnu nějaké fotky. Je zde asi čtveřice fotek naskládaných za sebou. Jdu k nim blíž, vidím na první z nich nějakou dívku a sebe ve svatebních šatech. Otočím fotku a tam je napsáno Boris a Jana. Podívám se na další fotku, na které je nějaký kněz a já. Sakra, to je ten, co jsem ho potkal v kostele, na další fotce je Karolina, oblečená v šortkách, smějící se na mě, s lízátkem v puse a na další fotce je Michal v oběti se mnou. Najednou se ozve rána, ale nikde nic, jen se otočím, ale když se vrátím k fotkám, přibyly tam další tři! Co se to zase děje?! Podívám se na první novou fotku a vidím sám sebe, jak bodám nožem kněze do břicha. Na další fotce a vidím Karolinu v bezmocném zápase s jejím vrahem, který jí topí v řece, ten vrah jsem já! Třetí fotka, ta je prázdná… Bezmocně se zhroutím, padnu na kolena. Už vím, proč jsem se ocitl v tomto pekle, tohle je zkouška. Michal šel do kuchyně. Doufám, že se tam taky neobjevily ty fotky. Protože jinak mě určitě bude chtít zabít. Je mi jasné, co se stane. Vím, že ty fotky určitě viděl, vždyť tohle je moje vlastní peklo. Vím, co bude vyobrazeno na té prázdné fotce, nebo ne? Když zabiju Michala a naplním tak poslední fotku, tak tu zůstanu věčně a když mě zabije on tak to bude určitě ještě horší a já skončím v pekle Silent Hillu, to nedopustím! Najednou se ve dveřích objeví Michal a začne po mě střílet, skočím za sedačku, pořad střílí, ale najedno přestane, asi mu došly náboje, pomyslím si. To je moje šance! Vyběhnu se ze svého úkrytu, běžím k němu, ale zmrznu na místě, když zahlédnu, že právě nabil svůj druhý zásobník, jak jsem na to mohl zapomenout?! Míří mi na hlavu.
Řeknu: „Hlavně neudělej žádnou blbost.“
„Blbost?!“
„Ty zabíjíš, ty zrůdo, to ty!“
Potom zmáčkne kohoutek a to je také konec mého příběhu.

Konec

Vložit Komentář | Komentáře: 2



O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional