Vítejte na první české fanstránce o kompletní Silent Hill sérii !!!

SH1: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH2: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH3: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH4: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHH: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbraně | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SHO: Příběh | Charaktery | Nepřátelé & Bosové | Zbrane | Recenze | Konce & Bonusy | Bonusový Materiál | Návody
SH: SM Příběh | Interview | Bonusový Materiál | Recenze
SH: 8 Příběh |

Page Name

small logo

 

Vlastní Tvorba Povídky: To špatné v nás - autor: Aldaris
2. strana

    fdh  

 

To špatné v nás
2.strana

 

,,A hele, striptýzový bar,“ říkám. Škoda že není v provozu. Zase prázdno jak po vymření. U baru nikdo nestojí, na pódiu u tyčí se nikdo nevlní, u stolů nikdo nesedí. Jen blikavá světla a potichu hrající příjemná melodie. Tak uklidňující, u té bych klidně usnul. Náhle si připadám strašně sám. Ve městě snad nikdo není, jen mrtví a v kanálech odporné kreatury. Proč já včera tak pil! Kdybych zůstal při smyslech, určitě by mě nikdo neodvlekl až k Silent Hillu.
Nechám depresivních myšlenek a zamířím ke dveřím na druhém konci baru. Za nimi je malá předsíňka k zadnímu východu a schodiště. U schodů čtu na ceduli nápis ,,pouze pro personál“. Bez nejmenších výčitek svědomí, že porušuji nějaký zákaz, vystupuji po schodech. Vrže mi pod nohama. V meziposchodí je okno. Když jdu okolo něj, krátce z něj pohlédnu ven. Jen ta mizerná mlha…moment! Tam jsem něco zahlédl! Postavu! V něčem růžovém! Také mám dojem, že měla blonďatou hlavu a minisukni…
Neváhám. Jako šílený se řítím ze schodů dolů a rozrážím dveře zadního východu. Ženu se ulicí směrem, kterým jsem viděl jít onu postavu. Volám, běžím, ale nikoho nevidím ani neslyším. ,,Čert vem tu mlhu!“ jsem nepříčetný vzteky. ,,Kurva, kurva, kurva kurevská!“
Když si takto ulevím, dumám co dál. Co to bylo za dívku? Určitě šla z Heaven’s Night. Pracovala tam snad? Kdybych netrčel v těch mizerných kanálech tak dlouho a přišel alespoň o dvě minutky dříve, tak bych ji stihl. Konečně někdo živý. Sice mi unikl, ale vím, že ve městě nejsem sám.
Vracím se zpátky do baru. Třeba tam nahoře ještě někdo je. Jdu po vrzajícím schodišti nahoru a v meziposchodí, v marné naději, že třeba zase někoho uvidím, vyhlédnu ven. Kromě mizerné mlhy, nic nespatřím. Zklamaně tedy dojdu do patra. Troje dveře, jedny po mé pravé ruce, druhé po levé a třetí proti mně.
Klepu na ty protější. Ťukání se rozléhá a mě se zdá, jako by někdo střílel z kanónu. Takové je tu mrtvo. Nikdo neodpovídá, tak pomalu otevírám dveře. Nakukuji dovnitř a vidím hezký malý pokojík. Na první pohled je jasné, že jej obývá žena. Uklizeno, jen otevřená skříň a v ní sexy hadříky. Na stolku vázička s kytičkou, zkrátka nádhera. Soudím, že pokojík patří nějaké striptérce, která zde pracuje. Na stolku leží několik fotografií, na nichž pózuje mladá blonďatá dívka. Má na sobě to samé, co jsem viděl z okna na postavě ztrácející se v mlze. ,,Hezké děvče,“ kývám uznale hlavou. Ještě jednou se rozhlédnu po útulném pokojíku a pečlivě ustlané posteli a odcházím. Potichu za sebou zavřu dveře, snad abych nerušil posvátný klid tohoto místa. Zde mi ticho vůbec nevadilo. Z neznámých důvodů se tu cítím bezpečně a klidně. Téměř už ani nevím, jaké to je. Klepu na ostatní dveře, ale jsou zamčené. Pomalu scházím po schodech dolů a vyhlédnu z okna. Jen mlha a mlha. Nikoho nevidím. Dole vcházím do baru a chvilku poslouchám příjemnou hudbu, linoucí se z reproduktorů. To jediné toto místo trochu oživuje. Pak s povzdechem otvírám vchodové dveře a znova vnikám do chladné, vlhké a neprůhledné mlhy. Můj klid a pocit bezpečí opět zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.
Zklamaně jdu pomalu ulicí dolů a přicházím k veliké nemocnici. Nad jejím vchodem čtu nápis ,,Brookheaven’s Hospital“. Nemám rád nemocnice, ale tam snad někdo bude. Někdo živý… Vycházím pár schodů ke vchodu a otevírám velké dveře. Když dovnitř nakouknu, jen vzdychnu. Pouze světlo co propouští škvírka dveří, kterou koukám dovnitř, ozařuje temnou a pochmurnou prostoru. Pomalu vcházím dovnitř, nemám v úmyslu se tu zdržovat. Jen má zvědavost chce vědět jak to tu vypadá. A záhy zjišťuji, že to byla chyba. Protože to, co se ohlédne od okýnka recepce, může být jen výplod noční můry, silně narušeného člověka. Po zádech mi přeběhne mráz, zalévá mě studený pot. Začínám se třást. Ovládá mě hrozný strach. Mé těžce zkoušené nervy jen sténají nad dalším těžkým šokem. Hrozí, že tenká nitka na které visí, praskne, a zhroutí se do šílenství.
Potácivě se ke mně blíží děsivá postava. Sykotavě dýchá. Na sobě má uniformu zdravotní sestry, ale ten obličej… Místo obličeje jen něco těžko identifikovatelného, ani nerozeznám oči. Ruce pokryty hnědou plísní. Více už nezjišťuji, rychle vyskočím ven a prudce zabouchnu. Slyším jen strašnou ránu zevnitř do dveří a vzteklý výkřik položenského hlasu. Uvědomil jsem si, že znetvořená sestra do dveří udeřila berlou, jež svírala v jedné ruce. Musela mít hroznou sílu, jednou ranou by byla schopna mě přerazit páteř.
Seběhnu schody a dole se opírám o plot, obíhající areál nemocnice. Prudce oddychuji a mé srdce musí být slyšet po celém Silent Hillu. To, to není možné, co se tu děje!
,,Já se musel zbláznit a prožívám svůj děsivý sen v závoji šílenství. To jinak není možné. Přeci nejsem v žádném horroru. Bože dostaň mě odtud…“
Zvonění mobilu přeruší mé naříkání. Zmateně sahám po telefonu. Když koukám na displej, bliká tam jen ,,hovor“. Žádné číslo. Někdo volá skrytě. Jak já to nenávidím, ale alespoň volá. Mohu mu říci kde jsem a co se tu děje!
Stisknu tlačítko na přijmutí a říkám: ,,Prosím?“
Odpoví mi neznámý hlas. Zlý hlas, škodolibý. Hluboký a řekl bych, poněkud zkreslený…
,,Neutečeš. Tvůj trest musí být vykonán. Neutečeš!“
,,Kdo volá? Jaký trest? Kdo jste?!“ křičím.
,,Kdo? Co třeba tvé svědomí? Checheche…Jestli se se mnou chceš setkat, najdeš mě v kostele Svaté Stelly. Je to na Nathan Avenue.“
,,A kdo tedy jste? Odkud mě znáte?“ naléhal jsem. Ale volající zavěsil. Nezůstalo mi v telefonu číslo. Také vidím, že stále nemám síť. Jak se mohl dovolat…?
Kostel Svaté Stelly. Je to snad nějaký kněz? Zamyšleně obracím svůj směr na Nathan Avenue. A jaký trest? Jaké pykání? Mé svědomí? Ten člověk není normální. Ale zná mě…
Nechávám za sebou v mlze se ztrácející odpornou nemocnici a jdu okolo Heaven’s Night. Toužebně k němu pohlédnu. Jediné normální místo na tomto ďáblem prokletém místě. Z něho jsem zahlédl snad jedinou živou osobu, která vypadala jako člověk a ne jako kreatura.
Z myšlenek mě vytrhlo jakési chechtavé vytí. Zastavuji se. Nic nevidím, samozřejmě. Pak se to ozve znova. Z větší blízkosti. Jakýsi instinkt mě přinutí otočit se. Právě včas. Z mlhy se na mě totiž řítí příšera. Ani nezkoumám co to je. Jen zvedám pistoli a střílím jako blázen. Věc se jen rozzuří. Utíkám pozadu co nejdál od ní. Závěr pistole zůstává vzadu a vypadne zásobník. V duchu kleji. Nestíhám jej rychle vyměnit. Zraněná obluda naštěstí padá na zem. Neváhám, doplním munici a několikrát do ní vystřelím. Až teď znehybní.
Chvilku stojím a stále na ni mířím. Pak se odhodlám jít blíže. Pod nohama se mi cosi pohne. Křičím hrůzou… Ach! Jen jsem šlápl na prázdnou nábojnici. Bedlivě sleduji ležící kreaturu. Zvětšující kaluž krve okolo ní mluví za vše. Je to mrtvé.
Zvědavě na to pohlédnu. Jednu nohu to má ptačí. Druhou, která vyrůstá z něčeho co by mohlo být břicho, je míchanice mezi ptačí a lidskou. Chodidlo má dva do strany vyrůstající znetvořené lidské palce, a dopředu část ptačího pařátu. Tělo tvoří cosi co připomíná lidský trup, ale muselo by se do něj zamíchat něco z těla kudlanky a tam kde by měla být hlava, vyrůstá lidská ruka. Nevidím žádný otvor pro ústa, ale nechce se mi tvora převracet a prohledávat jej. Zvedá se mi žaludek. Raději odvracím zrak. Pronásledují mě zde odporné pokřivené mutace lidí a netvorů.
Nejhorší je, že mi zbývá pouze necelý zásobník. Nějakých třináct nábojů. Až dojdou, bude pěkná ,,legrace“. Ještě chvíli poslouchám, zda těch oblud není více, ale odpoví mi pouze hrobové ticho. Mlčky se obrátím zase k Nathan Avenue. Za chvíli se po mé levici objeví nízká budova s nápisem Petův bowling. Jakpak dlouho jsem nebyl na kuželkách? Pár let… Docela mě to šlo. Ale nemám nejmenší chuť, zahrát si je tady. Kdoví co se vevnitř skrývá za hrůzu. Kanály a nemocnice mě stačily. A také ten obchod s tím mrtvým… Připadám si vážně jako v horroru. Jenže tohle není film.
Došel jsem na křižovatku. Na kraji ulice stojí velký bilboard. Píše se na něm: ,,Silent Hill Historical Society“. Muzeum. Semhle jsem vždycky chtěl. Ale dnes nechci. Odbočím doprava a kráčím po Nathan Avenue. Kostel je o pár bloků dál. Doufám, že než tam dojdu, nepotkám zase nějakého ďábla, který se bude vymykat zdravému rozumu a smát se zákonům přírody. Nemám už moc patron.
Díky mlze vidím jen silnici pod mýma nohama. Zde moc domů není, do centra teprve mířím. A hele, říkám si. Rosewater Park. Hezké místo. Za slunečních dnů je tam příjemné posezení. Dnes slunce nesvítí a ani v parku příjemně nebude. Ještě by na mě vyběhla lavička z lidskýma nohama. Té představě se musím pousmát. Poprvé v tomto šíleném městě jsem se pousmál. To si musím zapamatovat.
Z mlhy se vynoří velká budova silent hillské banky. Téměř se jí leknu. Nahlížím prosklenými dveřmi dovnitř. Není nic vidět, sklo je neuvěřitelně špinavé a matné. Sledují mě jen dvě rozbité kamery. Alespoň vypadají rozbitě. Zvědavě zkoumám bankomat. Displej nesvítí, je to mimo provoz. Co jiného mohu čekat? Krom semaforů tu snad nic nefunguje.
Přejdu ulici Neely Street a stojím před kostelem. Tyčí se přede mnou do výšky. Velká zdobená dřevěná vrata, vysoká stěna se ztrácí v mlze, nevidím ani na věž. Jen gotická okna vedle vrat. Dojdu k nim a sáhnu po klice. Tlačím. Jdou snadno otevřít, ani nevrznou. Kostel je udržován, někdo tu je. Jen doufám, že je ještě naživu a příčetný. Tiše za sebou zavřu. Rozhlížím se kolem sebe. Dvě dlouhé řady s lavicemi, na konci velký oltář. Kostel je velmi zdobený, v Silent Hillu musí být hodně silně věřících lidí. Za zábavním parkem vedle jezera je další takový kostel. Stejně bohatý. Jednou jsem v něm byl. Ale bylo tam cítit cosi zlého, zvráceného. Neměl jsem z něj dobrý pocit. Také už mě tam neviděli.
Jak se tak blížím k oltáři, tak mě na něm cosi zaráží. V přítmí to těžko rozeznám, ale zdá se mi, že ukřižovaný Ježíš na velkém kříži, vypadá podivně. Ihned také zjišťuji, co je na něm tak zvláštní.
,,A sakra!“ vyjeknu. Na kříži je totiž přibité lidské tělo. Podle oblečení soudím, že to musel být kněz tohoto kostela. Nyní však visí přibitý na kříži a z jeho rukou protnutých velkými hřeby, vytéká krev, která kape na zem. Stružka z ní pomalu teče ke kazatelně.
Pak se začíná kostel podivně měnit. Zdá se mi to? Mám snad vidiny? Po zdech stéká více a více krev, mozaikovitá okna matní a začne ze všeho čišet jakési zlo. Nevěřícně koukám okolo sebe a padá na mě strach. Také začne znít podivné, lidským uším nepříjemné hučení. Ani podlaha nezůstala stejná. Strašlivě zašlá a pokrytá kalužemi krve. S hrůzou kouknu na kněze, visícího na kříži. Je teď krvavý celý. Zakrvácený krucifix, visicí na růženci okolo jeho krku, je jako výsměch.
Pak se mění jeho obličej. Ztrácí jakékoliv rysy. Pohne hlavou. Začínám se třást a panikařit. To už je na mě moc! V šíleném děsu běžím mezi zkrvavenými popraskanými lavicemi k východu. U něj musím zabrzdit. Před vraty je velká mříž. Ta tu předtím nebyla! Zuřivě s ní lomcuji, nemá žádný zámek a nemohu s ní hnout. Nemohu opustit toto příšerné místo!
Křupání mě donutí se otočit. Kněz na kříži se hýbe a jeho pohyby hrozně křupou a šustí. Zvedá se mi žaludek, už je z něj pouze humanoidní tvor, vzdáleně připomínající člověka. Jen dva hřeby mu brání slézt z kříže a napadnout mě. Zoufale dumám co dál. Do očí mi padnou malé dveře, ve východní zdi kostela. Fara! Tamtudy se snad dá uniknout. Běžím k nim, nohy mi kloužou v loužích krve. V koutech kape zelený sliz a mísí se s krví.
Dobíhám ke dveřím a beru za kliku. Nejdou otevřít! Zuřivě do nich kopu, vystřelím do zámku, ale neotevřu je. Hernajs! Tudy cesta nevede! Všudypřítomná aura zla stále zesiluje.
Musí tu být ještě nějaký východ. Za oltářem jsou malá dvířka… Ale to znamená jít okolo toho hrozného kříže. Nemám na výběr. Nejvyšší rychlostí k nim běžím. Uklouznu v louži krve a natáhnu se jak dlouhý, tak široký pod děsivý kříž. Postava na něm se odporně hýbe.
Vyškrábu se na nohy a už stojím za oltářem. Beru za kliku dvířek… Nehýbou se… Zaberu… Konečně! Otevírají se! Za nimi je jen tma, to mě ale vůbec nezajímá. Přibouchnu je za sebou. Rozsvěcím světlo na přilbě… Řvu leknutím… Ach, je to jen mizerná socha anděla. Stojím v úzké chodbě. Musím být v nějakých katakombách. Nicmoc, ale vše je lepší než zakrvácený kostel, s příšerou na kříži. Až najdu toho mizeru co mě sem nalákal…
Alespoň tu neteče krev po stěnách a nečiší takové zlo. Přesto našlapuji potichu a ještě se pro jistotu ohlédnu ke dvířkám… Zdálo se mi to, nebo s nimi někdo zalomcoval? V duchu se přemlouvám, že to jen pracuje má fantazie. I zde se ozývají podezřelé zvuky. Nedokážu je přesně definovat. Taková směs tichého skřípotu, škrábání a ještě něčeho.
Ze stropu visí pavučiny. Dojdu na křižovatku. No a kudy dál? Rozhodnu se pro pravidlo labyrintů, jenž říká choďte vpravo a vydám se doprava. Zvuky zesílí. Ale já jdu dál. Za mnou se ozve tupé žuchnutí a cosi mi zavadí o rameno. Samou hrůzou se bojím ohlédnout… S mlaskotem se něco pohybuje. Ke mně… ke mně… ke mně…
S napřaženou pistolí skočím vpřed a po dopadu se postavím protivníkovi tváří v tvář. Ach ne! Znova trnu hrůzou, i když jsem to už jednou viděl. Tam v kanále… Zase to monstrum ze stok, které vysálo nebohého údržbáře a pak dostalo chuť na mě. Ono jich je víc!
Proberu se, když je obluda téměř u mě. Střílím jak zběsilý. Rány z pistole v úzké chodbě hrozně ohlušují. Z monstra stříká krev a špiní mi oděv. Poloruka s jedním drápem mi sekne po obličeji. Uhýbám, ale přesto mě škrábne na čelo. Poranění hrozně pálí. Když do monstra vystřílím zbytek patron, konečně padne mrtvé. A to je konec. Došla munice. Jak budu nadále řešit své rozhovory s obludami, nevím. Snad se mi podaří utéci.
Ještě štěstí, že mám přilbu se světlem. Nechtěl bych se tu motat po tmě. Ta lekce s kanály mi stačila. Pokračuji chodbou dál a prohlížím si stěny. Skládají se ze slizkých, hrubě opracovaných kamenů, na hodně místech se sráží vlhkost. Kapání ze stropu se nese s dalekou ozvěnou a ještě přispívá k hrůzám strašidelného prostředí. Přes cestu mi přeběhla krysa. Hurá, alespoň jednou normální zvíře a žádná příšera. Nevšímá si mě a zmizí ve stínech. Cesta se klikatě stáčí, stoupá a zase klesá. Míjím křižovatky, ale držím se jednoho směru. Z ostatních chodeb na mě zívá tma a vlhkost. Asi po minutě chůze, se objeví dveře, zničehonic. Až jsem se jich lekl. Masivní, dubové dveře, pobité velkými rezatými hřeby. Opatrně je otevírám. Paprsek mé baterky pomalu prořezává temnotu v prostoře za dveřmi.
Stojím ve velké obdélníkové místnosti, ve které vidím ještě troje dveře do různých směrů. Vypadá to jako nějaká mučírna. Skřipce, železná panna, ohniště na železa, popravčí špalek, spousta bičů, háky ve zdech… Při tom pohledu se otřesu hrůzou. Nad ohništěm s železy, visí obraz. Na něm je vyobrazena od pohledu krutá postava, s červenou hranatou kápí a dlouhým nožem na násadě. Za ním namalovány různé mučící nástroje. Pomyslím si, že to je asi kat, který zde dříve pracoval. Z celé malby vyzařuje taková krutost a brutalita, že se mi dělá špatně. Nechtěl bych se ocitnout na konci toho nože. A takováhle věc je umístěna pod kostelem. Domem milosrdenství a Páně…
Když procházím mučírnou, všimnu si dvou klecí. Obě zavěšeny ze stropu. Jedna je vysoká, ale hrozně úzká. Druhá nízká a širší. Právě v té malé je zavřen člověk. Vypadá jako mrtvý, tak se o něj příliš nestarám. Rozhlížím se zda tu není něco co bych použil jako zbraň, když se za mými zády ozve: ,,Hej. Ty, pojď sem.“
Leknutím nadskočím a otočím se. Postava v nízké kleci je naživu, ale v hrozně zbědovaném stavu.
,,Pojď a pusť mě ven! Už to nevydržím!“
Přejdu ke kleci a hledám nějaký zámek. Zámek tam je, ale není v něm klíč. Nechci se zdržovat jeho hledáním, je dosti rezatý, tak ho jednoduše urazím pažbou pistole. Se skřípotem otevřu dvířka a pomohu zkroucené postavě ven. Je to stařec, špinavý, neoholený a otrhaný. S bolestným sténáním vyleze ven a s mou pomocí se drží na bolavých nohou. Necítím z něj nic špatného, je to jen zbědovaný chudák.
,,Děkuji, mladíku. Ty křeče mě už zabíjely. Byl jsem takto schoulený nejmíň dvanáct hodin,“ zamumlá.
Dochází mi správný význam těchto klecí. Vysoká klec je pro stání, ale je tak úzká, že se v ní člověk nepohne. Neotočí, neskrčí a nesedne. V nízké kleci se sedí, ale nedá se tam narovnat a přichází tak hrozná smrt v křečích a hlady. Z té představy mi přebíhá mráz po zádech.
,,Kdo jste?“ ptám se.
,,Jmenuji se Sam. On mě chytil a zavřel sem. Odsoudil mě k bolestivé smrti.“
,,Kdo On?“ ptám se.
,,On, kat,“ ukazuje na obraz. ,,Vykonavatel. Přijde si pro všechny. Pro všechny, kteří hřešili.“
,,O čem to mluvíte? Kdo hřeší?“
Stařec udiveně vykulí oči. ,,Ty nevíš? Pro ty co spáchali hřích. On jim dá rozhřešení. A kdo jsi ty?“
,,Jmenuji se Timmothy Monnenfield. Snažím se odsud dostat. Vůbec nechápu co se tu děje. Hemží se to tu podivnými příšerami a násilně zavražděnými lidmi. Nemůžu se nikam dovolat a nějaký šílenec mě nalákal do tohoto prokletého kostela. Na kříži visel kněz, ten se pak začal měnit ve zrůdu a ze zdí tekla krev po celém kostele. Nemohl jsem ven, tak jsem unikl sem dolů. Vy jste jediný živý člověk, se kterým jsem se setkal,“ stručně vypovím své dobrodružství.
Sam na mě obrátí krhavé oči. ,,Celé tohle město je šílené. Čte myšlenky lidí. Vidí jim do duše. Poznává jejich největší obavy. Nachází jejich slabiny. Chlapče, máš štěstí že jsi ještě naživu! V tomto místě sídlí tak strašné zlo, že je téměř hmatatelné. Mnoho, ano, mnoho nešťastníků skončilo v tomto pekle,“ zavzlyká Sam.
,,A co tu děláte vy?“ usedám se starcem na zašlou lavici z vlhkého dřeva.
,,Já? Někoho jsem přišel hledat. Ale už bude nejspíš po smrti. Tak jako všichni. Bývalý kněz, neznám jeho jméno. Vím pouze jak vypadá. Vyšší muž s krátkými hnědými vlasy, nosí malé kulaté brýle… nepotkal jsi ho?“ obrátí se na mě.
Zavrtím hlavou. ,,Ne. Jen samé mrtvé. Ale ani ti neodpovídali vašemu popisu. Proč ho hledáte?“
,,Je to můj syn. Stal se knězem, ale pomáhal spíše sobě, než druhým. Nepamatuji si jeho jméno, selhává mi dlouhodobá paměť. Chtěl jsem ho najít a domluvit mu.“
,,Proč?“
,,Protože církev, které slouží, se poněkud liší od křesťanství. Jejich náboženství se nazývá Řád. Na první pohled vypadá nevinně, ale pod pozlátkem je prohnilé jádro.“
Sam se odmlčel. Nechtěl už více mluvit na toto téma, zmínka o jeho synovi jej naplnila velkým smutkem. Položil jsem mu jinou otázku: ,,A jak jste se ocitl v této mučírně?“
Stařec se vytrhl z chmurných myšlenek a ukázal na obraz: ,,On mě chytil když jsem prchal před Walterem Sullivanem. Bodl mě do nohy a odtáhl sem. Zavřel do té mizerné klece a zase zmizel. Nejspíš za další obětí.“
,,Kdo je ten Walter Sullivan?“ chtěl jsem vědět.
,,Masový vrah. Psychopat. Moc o něm nevím. Své oběti vraždí obzvláště brutálně a vyřezává na ně čísla. Nikdo neví, proč to dělá. Policie se ho snaží chytit, ale nedaří se jí to. Ani se jim nepodařilo rozluštit klíč z čísel, na jeho obětech. Střílel po mě, ale já se stačil schovat v Blue Creek Apartmentu. Myslel jsem, že jsem v bezpečí. Jenže mě tam našel kat a takto to dopadlo.“
,,Jak ten Sullivan vypadá?“ zajímá mě.
,,Vysoký muž s delšími světlými vlasy. Nosí dlouhý černý kabát a na první pohled vypadá velmi sympaticky. Může se tvářit přátelsky, má i příjemný hlas. Za tím se však ukrývá netvor. S klidným úsměvem tě vykuchá. Pokud jej potkáš, nic nezkoušej. Raději rychle utíkej a zachraň si život,“ domluvil stařec.
,,A ty příšery, nevíte o nich něco?“
,,Příšery? Ach ano. Nevím o nich nic víc, než ty. Jsou součástí tohoto města.“
,,Ale Silent Hill byl vždy krásné místo. Sjížděli se sem turisté, byl to ráj na zemi. Co se to s ním stalo?“
,,To neví nikdo, chlapče. I mě to překvapilo. Nuže, musím jít hledat svého syna. Dříve než se vrátí On. Také bys měl raději odejít. Kdoví co by s tebou kat udělal.“
Sam zamířil ke dveřím. Zavolal jsem na něj: ,,Nemám jít s vámi? Je to tu nebezpečné.“
Stařec, držíce kliku se ohlédl a řekl: ,,Jdi za svým osudem. Co se má stát, se stane.“
Po těchto slovech vyšel ze dveří a zavřel za sebou. Chvilku jsem stál a přemýšlel o tom, co mě Sam řekl. Věděl toho hodně, ale ani on netušil, co se s tímhle městem děje. Ráj na zemi se změnil v peklo.
U popravčího špalku stojí velká zakrvácená sekera, mohl bych ji použít jako zbraň. Od tohoto úmyslu však musím upustit, protože je těžká jako cent. Kdybych se s ní rozmáchl, letěl bych za ní. Zklamaně ji vrátím zpět a koukám co dál. U skřipce je opřena velká palice, zřejmě na drcení prstů a kloubů. Není tak těžká a možná bude účinnější než sekera. A možná i dokonce více než pistole. Na tomto pochmurném místě už nevidím nic užitečného a tak chci zkusit ty další dvoje dveře. Jedny zamčené, ale protější jdou otevřít. Projdu jimi a nechám potemnělou mučírnu za sebou.
Stojím na úpatí úzkého schodiště, vede nahoru, že by cesta na povrch? Rychle po něm mířím vzhůru. Neslyším ani žádné podezřelé zvuky, vládne tu ticho. Schody kloužou, musím jít opatrně. Jsem zadýchaný, chvilku si odpočinu. Vydýchávám se a jen tak se ohlédnu za sebe. Údivem vykulím oči. Místo stupňů vedoucích zpět dolů je hned za mnou pevná zeď. Bouchám do ní, není to žádná halucinace. Jsem velice zmatený. Kde se to tu najednou vzalo? Jen tak zničehonic se za mnou objeví zeď a já neslyšel ani ťuknutí. Odevzdaně jdu po schodech dál. Stále přemítám o této věci a jen se modlím, aby schodiště nebylo slepé. Už bych se odtud nedostal.
Konečně jsem nahoře! Cesta končí u padacích dveří. Zatlačím na ně a jdou poměrně snadno otevřít. S vrznutím je odklopím a vyškrábu se ven. Kdepak to asi jsem? Vypadá to jako sklep. Asi určitě sklep, protože je tu hromada uhlí a různé haraburdí, které se do sklepů odkládá. Než za sebou zavřu padací dveře, ještě do nich nahlédnu. Asi po třech schodech blokuje cestu zeď. Celé se to za mnou zazdilo. Ani mě to neudivuje, nesnažím se tomu přijít na kloub. Nemá to smysl. Zabouchnu je a ve světle baterky prohledávám sklep. Na protějším konci vidím z latěk ztlučená dvířka. Otevřu je a stojím na úpatí dřevěného schodiště. Shora sem proniká světlo. Zhasnu baterku na přilbě a stoupám vzhůru. Schody vržou pod mýma nohama a v tichu se to velmi rozléhá. Snad zde někdo bydlí. Někdo živý a normální. Žádná ohyzdná obluda, nebo něco podobného. A jestli to tak není…potěžkávám palici v ruce.
Nahoře projdu otevřenými dveřmi do haly. Rozhlížím se. Zdá se, že jsem se ocitl v nějaké vile. Určitě zde nebydlel nikdo chudý, je to dosti bohatě zařízené. Řezbami zdobené dvoukřídlé dveře od hlavního vchodu, veliká francouzská okna, perský koberec… O něčem takovém jsem snil. Zkrátka nádhera.
Než vejdu do některého z mnoha pokojů, možná bude lepší, když se ohlásím. ,,Haló, je někdo doma? Přeji dobrý den!“ volám na všechny strany. Odpoví mi jen hrobové ticho. Buďto nikdo neslyší, nebo zde nikdo není. Zkusím tedy dveře od salónku. Jdou snadno otevřít, panty ani nevrznou. Někdo zde zkrátka musí být. Nikde neleží vrstvy prachu, ani pavučiny. Je tu uklizeno. Ani vzduch není zatuchlý. Salónku vévodí malý kávový stolek, pohovka a dvě polstrovaná křesla. U pravé stěny stojí malá knihovna. Je to opravdu pěkný kousek nábytku, pravý sen každého sběratele starožitností. Pohlížím na tlusté zaprášené svazky. Na hřbetech knih stojí názvy jako: Magické rituály a sabaty, Magické ochrany, Nekromancie a její klady i zápory, Talismanická magie, Ochranná zaklínadla, Snář atd. Zde si zřejmě někdo liboval v okultních vědách. Namátkově si vyberu svazek s názvem Elementární duchové, a otevřu jej. Stránky jsou zažloutlé, tato kniha asi hodně pamatuje. Zalistuji a čtu. Na starém papíře stojí: Nefyzická podstata každého z nás existuje, aniž bychom si ji v mnoha případech uvědomili. Říká se jí Astrální podoba. Náš vlastní astrál se může obrátit proti nám a působit pravé peklo. To se však většinou stává u lidí s velmi slabou vůlí. Začne to tím, že člověk se náhle děsí věcí, kterých se nikdy nebál, objeví se časté noční můry, mnohdy se opakující. Astrál dokonale zná duši a pokud se stane zlým, využije slabin člověka proti němu samému. Například: Někdo trpí Arachnofobií, dostává halucinace o všudypřítomných pavoucích, nohatí osminozí netvoři jej pronásledují ve snech, další příklad může být nějaký špatný skutek, či úmysl z minulosti. Pokud jedinec někoho zavraždil, objeví se hrozivé, mučivé výčitky svědomí a noční můry stále dokola promítající onen čin. Astrála nuspokojí ,,kajícnost“, bude škodit dál, dokud jeho hostitel nezešílí, nebo nespáchá sebevraždu. Zničí tak samozřejmě i sebe, ale to je mu nejspíš lhostejné.
Astrál žije v každém z nás a je jen na člověku, zda mu dá šanci stát se zlým. Nejsilnější obrana je vůle a rozhodnost. Proto mnoho vrahů nezešilí, ani nespáchá sebevraždu. Zabíjení je těší a vědí proč tak činí. Kdežto nešťastník hřešící ze zoufalství, nebo z afektu, si později uvědomí co spáchal a začne se trýznit. On to nechtěl udělat, ale udělal. A to je čas pro astrála.
Dále nečtu, příliš mě to nezajímá. I když, cosi mě nutí o textu přemýšlet. Hmátnu po další knize a náhle z ní vypadne list papíru. Ne knižní, obyčejný, jako vytržený ze sešitu. Kostrbatým písmem na něm stojí: …nechci už s nimi mít nic společného. Jsou šílení! Jejich bůh je krvelačný a zlý. A ta žena klidně upálí svou dcerku jako oběť toho hrozného rituálu! Ale ta malá to přežila…Hrozně popálená a přežila…Že by ji onen bůh jako oběť nechtěl? Každopádně to těm fanatikům jen přineslo víru, že holčička je požehnaná jejich bohem. Ale co teď? Budou mě jistě pronásledovat…nemohou dopustit, aby se o těch zvěrstvech někdo dozvěděl. A kdo opustí Řád, je podle nich Kacíř a brání vytvoření Ráje. Ráj? Pche, příhodnější název je Peklo! Och ne, už jdou…slyším je bušit na vchodové dveře! Ani můj velký dům mě neochrání! Jsou vevnitř, dupou sem, kopou do mých dveří a já…
A dále text chybí. V tomhle městě se snad všichni zbláznili! Šílený kult hrozného Boha, monstra, mrtví lidé, krvácející kostel…to je děs! V duchu mě napadá, že se asi vzbouřil můj astrál.
Přešla mě chuť prohlížet knihy a tak raději salónek opouštím protějšími dveřmi. Za nimi je veliká místnost, které vévodí obrovský krb. Paroží na stěnách, honosný nábytek, veliké domácí kino, další, mnohem větší knihovna, stolek s telefonem…
Crrrr, crrrr, crrrr…Málem jsem si pustil do kalhot, jak jsem se lekl. Zvoní telefon. Chvilku zmateně stojím a pak k němu přecházím přes celou místnost. Nevím proč, ale cítím náhle zvláštní pocit, mráz po zádech, ježí se mi vlasy v zátylku, zrychlují se údery srdce…Nevím proč, ale popadá mě hrozný strach z tohoto domu. Je tu něco zlého, nevím co, ale asi se to probudilo.

2. strana

<< Zpět Další >>

Vložit Komentář | Komentáře

O Nás | Kontaktujte Nás | Copyright | ©2007-2017 Czech Silent Hill Heaven   Valid CSS!

Valid HTML 4.01 Transitional